Smrt učitele Tippla u Chyňavy

Rudolf Böhm nervózně přecházel po světnici malého statku, ve kterém žil se svými rodiči. Občas se zastavil u zatemnělého okna a hleděl do noční tmy, zda se venku něco neděje. Hodiny vedle nástěnného zrcadla ukazovaly ještě dvacet minut do půlnoci a puštěné rádio už po několikáté oznamovalo vyhlášení československé mobilizace. Mobilizační rozkaz se týkal i Rudolfa, který se z presenční služby v čs. armádě vrátil před pěti léty. Ale copak on, stoupenec sudetského vůdce Henleina a uvědomělý Němec, může jít bojovat za stát, který z duše nenávidí? Co ale dělat… Nenastoupí-li, přijdou si pro něj četníci nebo rovnou vojáci a utéci není kam. Obec Brunn – česky Studnice, leží v německém jazykovém ostrově na Jindřichohradecku, v týlu české obranné linie. Pásmo českých bunkrů nikdo nepřejde, aby se tak dostal k hranici…
V rohu světnice u masivního dubového stolu mlčky seděli Rudolfovi rodiče a jeho mladá žena Helga. „Co budeš dělat chlapče?“ porušila konečně dlouhé ticho Rudolfova matka. „Půjdu ke Springerům.“ odpověděl Rudolf a již se oblékal do svého tmavého a lety onošeného kabátu. Springer byl místní hospodský, v jehož lokále se scházeli studničtí členové SdP. Když Rudolf zapnul poslední knoflík kabátu, uvědomil si, že ho v klopě zdobí malý odznáček SdP. Rychlým pohybem ruky jej vytáhl a strčil do pravé kapsy kabátu. Teď přeci jen nebude radno provokovat, navíc je strana už několik dní vládou zakázána. Venku Rudolfa ovanul studený zářijový vítr. K nedalekému hostinci tmou kráčely další tři postavy. Rudolf si narazil pletenou čepici od své matky a vykročil za nimi.
V hostinci bylo živo. Byli zde téměř všichni místní henleinovci i se svým vedoucím – učitelem Tipplem. Rádio nad výčepem znovu hlásilo mobilizační rozkaz. Nálada byla očividně velmi pokleslá, téměř nikdo se nebavil a každý jen tupě již poněkolikáté poslouchal rozhlasové vysílání.
„Nešli za vámi četníci?“ uvítal Tippl nově příchozí. „Ne, ti asi mají teď jiné starosti.“ odpověděl Kurt Golla.
„Co budeme dělat? Češi jistě brzy obsadí vojskem všechny německé vesnice…“ vyřkl své mínění Rudolfův soused Neubauer. „Musíme uposlechnout mobilizace, nic jiného nám stejně nezbývá. Stejně nám zbraně nedají a pošlou nás někam k pracovním praporům za frontu. A až Vůdce Čechy porazí, tak budeme zase volní.“ vyjádřil se ke kritické situaci sedlák Kolaczek. „Já si také myslím, že nás dají někam k lopatám. Když nenastoupíme, tak z toho kouká vojenský soud a kdoví jak by jsme dopadli.“ přidal se znovu Golla. „Nesmysl! Opravdu si myslíte, že by nás Češi nechali takhle schované?“ vložil se do diskuze konečně učitel Tippl. „Tak já vám ukážu, co s vámi bude, vy blázni!“, přistoupil k rádiu nad výčepem a začal otáčet ladícím kolečkem. Hlas českého rozhlasáka se ztratil a nahradilo jej nepříjemné praskání a šum. Konečně se ozval německý hlas, místním posluchačům dobře známé stanice z Vídně: „Vyzýváme všechny naše německé bratry a soukmenovce, aby neuposlechli české mobilizace a nenastupovali do české armády, je-li jim život milý. Máme ověřené informace, že čeští důstojníci mají odvléci německé záložníky a postřílet je na vojenských cvičištích. Již dnes bylo zastřeleno 40 německých záložníků v Moravském Krumlově a 28 u Náchoda. Dva svědci vypověděli o popravách německých záložníků v květnu 1938 na různých místech Československa…“
Všichni v hostinci seděli jako zařezaní a přemýšleli o nejbližších dnech svých životů. „Co s námi bude? Za hranice se přeci nedostaneme…“ ozval se první Rudolf. „Ještě se můžeme zachránit a být Říši prospěšní.“ odpověděl Tippl. „Sbalíte si jídlo na několik dní, deku a kdo nějakou má, tak i zbraň a půjdete se mnou do lesů za Studnicí. Tam se ukryjeme a až se za pár dní přiblíží německá armáda, pomůžeme jim útokem do zad Čechů! Německé velení o nás ví a tuto možnost jsme naplánovali s vedením strany již před časem.“

Rozhořela se živá diskuze o tom, jak moc velké šance v takovém podniku vlastně mají, jak dlouho budou asi v lesích čekat a co všechno z toho bude. „Dost!“ zjednal si klid Tippl. „Mé instrukce znáte a nic se na nich měnit nebude! Ve 3:00 vás všechny čekám v lese za Dvořákovským rybníkem.“ A aby se vyhnul dalším otázkám a pochybování, rozhodl se hned odejít z hostince. Když se natahoval pro svůj kabát na stojanu u dveří, vykouklo mu z pod saka kožené pouzdro s pistolí. Po jeho odchodu se živá diskuze opět rozhořela. Nikdo nevěděl, co v následujících dnech bude. Válka je na spadnutí, o tom už není pochyb. Jaké šance budou asi mít jako záškodníci? Ale když o nich v Německu ví, tak jim snad pomohou… První Studničtí se začali rozcházet spěšně domů již pár minut po Tipplově odchodu. Dnes hostinskému Springerovi moc velkou útratu neudělali.
Zbývalo asi deset minut do druhé hodiny ranní, když Rudolf Böhm skládal deku do svého batohu – rakouské velké polní, kterou si jeho otec přinesl domů ze světové války. Zbylé místo v batohu vyplnilo především jídlo na několik dní. Helga položila na stůl vedle batohu v papíru zabalené uzené maso a utřela si do zástěry své narudlé oči. Za pár dní jistě vypukne válka a její muž bude někde v lesích riskovat život jako záškodník, shledají se ještě vůbec? Rudolfův otec právě přinesl z půdy starou loveckou brokovnici s deseti náboji v umaštěné krabičce. Zbraň byla sice udržovaná, nicméně k boji nebyla právě moc vhodná. Rudolf to věděl a doufal že jí snad nakonec ani nebude muset použít. Pod kabát si oblékl ještě teplý svetr, batoh hodil na záda, náboje nasypal do kapes a po spěšném rozloučení, s brokovnicí na rameni vyšel zadními vrátky dvora ven, pro případ že by se na ulici objevili četníci nebo vojáci.
Kousek za obcí se sešlo několik postav s batohy na zádech. Vydali se po štěrkové silničce k lesům za Studnicí. Někteří si nesli elektrické svítilny, ale na silničce je použít nemuseli. V přitlumeném hovoru o své budoucnosti ušli asi 200 metrů, když se zarazili. „Slyšíte?“ zeptal se šeptem ostatních Rudolf. „Vojáci! Rychle ze silnice!“ odpověděl někdo a skupina postav ve tmě seběhla ze silničky skrýt se za stromy a křoví na okraji pole. Leželi přimáčknuti k zemi a báli se, že i jejich dech je teď nebezpečně hlasitý. Někteří tiskli v rukou zbraně, které si s sebou nesli. Od lesa se na silničce objevilo slabé světlo a zvuk motoru, který noční chodce vyplašil, se přibližoval. Když vojenský nákladní automobil se ztlumenými reflektory projížděl kolem ukrytých povstalců, mohli někteří z nich, kteří se odvážili pozvednout hlavu, spatřit ve tmě na korbě vozu kónické tvary československých přileb a ústí pušek vedle nich. Po projetí vozu se první ozval Heinz Preiss: „Myslíte, že jedou obsadit Studnici?“ „Kdo ví, kam jedou… Pojďte, už nás nemůžou vidět.“ odpověděl Rudolf.
Když Rudolf se svými sousedy dorazil na kraj lesa, seběhli k lesnímu rybníčku a na jeho druhém břehu rozeznal několik ohýnků cigaret a pak i jednotlivé postavy mezi stromy. Někdo z příchozích rozsvítil svou elektrickou svítilnu. „Zhasněte, idioti!“ ozval se známý hlas učitele Tippla. „To jste všichni? Kde jsou ostatní?“ „Kolaczek řekl, že je to celé nesmysl a že se nenechá zabít někde v lese. Ostatní se chtějí schovat někde u příbuzných.“ odpověděl Rudolf. „Zbabělci! Až bude po všem, tak si to s nimi vyřídím. Pojďte za mnou.“ zahrozil zrádcům Tippl. Rudolf mezi henleinovci rozeznal i chlapy z okolních vesnic, dohromady jich tu bylo tak třicet. Tippl odváděl svých dvanáct mužů ze Studnice hlouběji do lesa, kde se utáboří. Když došli na místo, již svítalo a nyní si Rudolf Böhm všiml, že Tippl již nosí černé pouzdro s pistolí viditelně na opasku zaplém přes kabát. Určitě je ta pistole od německé armády. Také tři staré rakouské pušky Mannlicher, co mají někteří chlapi i s vojenskými patrontaškami, jsou určitě dovezené z Německa. Zbylou výzbroj Tipplových mužů tvořila lovecká brokovnice, dvě kulovnice – pytlačky a jeden revolver. Čtyři chlapi se vyzbrojili jen holemi.
O tři dny později kolem poledne, seděl vrchní strážmistr František v kanceláři své stanice v Lodhéřově, zasypán písemnostmi a neustále obtěžován nejrůznějšími telefonáty, které přicházely v důsledku probíhající mobilizace. Na stanici byli také dva spojaři od vojska, kteří sem měli natažené vedení ke dvěma polním telefonům a někdy využívali i telefon četnický. Právě se vrátil z obchůzky štábní strážmistr Pražma. „Pane vrchní, vše je v pořádku, místní Němci se stejně bojí vytáhnout ven paty, když je tu tolik našeho vojska a mladí utekli kdo ví kam. Stará Růžičková prý viděla u Mádlova kříže chlapa s flintou, snad pytláka.“ „Pytláka? Mladý všichni narukovali a starý budou mít ještě čas na pytlačení a ještě v týhle době? To je nějaký divný, štábní. Až půjdete se Strnadem na obchůzku ke Studnici, vemte to zpátky přes Klenovou, třeba něco zjistíte.“
Když se dva četníci odpoledne blížili polní cestou ze Studnice přes Vališův vrch k lesu Klenová, potkali mladou Helgu Böhmovou. „Böhmová, váš muž neuposlechl mobilizačního rozkazu a nenastoupil k vojsku. Kde je?“ zeptal se místo pozdravu štábní. „Já nevím, pane strážmistr, v sobotu si sbalil věci a řekl nám, že jde na nádraží a pojede vlakem do Hradce na posádku. Nevím, jak je možné, že tam není, to je určitě omyl.“ „Ne, to není omyl. A odkud jdete s tou prázdnou taškou?“ četníci si prohlíželi velkou plátěnou tašku, kterou Helga svírala v ruce. „Chtěla jsem jít na šišky na podpal, ale uviděla jsem po silnici pod kopcem jet auta s vojáky a dostala jsem strach, že by mohli být vojáci i v lese.“ „A od kdy chodíte na šišky s plátěnou taškou?“ „Já už musím jít, pane strážmistr, když je Rudolf pryč, je na nás doma teď spoustu práce.“ dořekla Helga a rychlým krokem odcházela ke vsi. „To se mi nelíbí Bohouši, ti lumpové se budou určitě schovávat tady po lesích a tihle jim tam nosí jídlo. Pojď, vezmeme to podél potoka, na cestě jsme od lesa moc vidět.“ rozhodl štábní, strhl z ramene karabinu do pravé ruky a poklusem sbíhal k potoku, strážmistr za ním. Když četníci došli skrytě na kraj lesa, štábní si klekl na zem. „Cítíš to? Vítr sem zanáší kouř, někdo si dělá v lese ohníček. Zkusíme to k Mádlovu kopci.“ Strážmistr se držel pět kroků za štábním, postupovali opatrně a mimo cesty, věděli že zde někde určitě narazí na německé dezertéry. Náhle si štábní lehl na zem a strážmistr automaticky učinil to samé. Karabinu s nasazeným bodákem položil tichým pohybem podél těla a pozoroval les před sebou. A konečně uviděl to co štábní. V dálce před nimi kráčela postava s puškou na rameni a za okamžik zahlédl druhou. Zde jsou tedy utábořeni. Štábní se zvedl na čtyři a začal couvat. Po chvíli se oba zvedli a poklusem se vraceli lesem zpět. Uběhli asi tři sta metrů když štábní rychle skočil k zemi. Tentokrát ale už bez povšimnutí nezůstali. Padesát metrů před nimi se ozvalo „Halt! Wer ist da?“ „Pryč!“ křikl štábní na strážmistra, rychle se zvedl a utíkal směrem ke Studnici. Za prchajícími četníky se ozval výstřel.193388_205487519470825_5883223_o
„Co se děje?“ doběhl vůdce henleinovců z Lodhéřova Joseph Frestl s pistolí v ruce ke své hlídce. „Četníci, utíkají do Studnice.“ „A proč jsi střílel, ksakru?! Jestli teď budou Češi pročesávat lesy, tak je to tvoje vina!“ „Ale v těhle lesích se jim přeci vždycky ztratíme.“ odvětil německý střelec. Frestl již nic neříkal, jen zavrčel cosi nesrozumitelného a znechuceně se otočil k návratu do svého ležení.
Bylo kolem třetí hodiny odpoledne, když do provizorní kanceláře velitele 4. rychlé divize v soběslavském zámku brig. gen. Dvořáka vstoupil desátník Bohdan, který měl službu v divizní telefonní ústředně. „Pane generále, četnická stanice Lodhéřov hlásí že v lesích mezi Velkým Ratmírovem a Kardašovou Řečicí se ukrývá větší množství německých záškodníků a žádá o vojenskou asistenci při pročesávání lesů.“ a v pozoru předal desátník text telefonní žádosti. „To nám teď ještě scházelo, záškodníky v týlu nemůžeme potřebovat. Napíši vám rozkaz pro velitele 8. dragounského pluku, aby se o ně postarali jeho muži, když jsou tam u nich.“
Svobodník Karel Tejml byl v provizorních stájích ve vesnici Mnich a pomáhal s rozdělováním slámy pro koně. Levou kapsu jeho vojenské blůzy zdobil čestný odznak střelce z lehkého kulometu. Do stáje vrazil rotmistr Beran. „Poplach! Druhá eskadrona okamžitě nástup v bojové výstroji!“ Svobodník Tejml odhodil slámu, kterou nesl, na zem a utíkal do prvního patra statku, kde byl ubytován se svojí četou. Tam v místě, kde na slámě ležela jeho vojenská deka si přes rameno přehodil mošnu a plynovou masku, zapnul opasek s výstrojí, na rameno hodil lehký kulomet a za běhu po schodišti si zapínal přilbu přes vojenskou čepici. To se již rozcházeli ke svým vojákům i velitelé čet, které velitel eskadrony nad mapou instruoval kudy mají se svými muži postupovat.
Ve čtyři hodiny byla eskadrona nastoupená na louce na severním okraji Mnichu. Vojáci stáli v pozoru vedle svých koní a přemýšleli o tom, co má tenhle poplach znamenat. Je to jen cvičení, nebo snad Němci už proti nám něco zkusili? Všichni mluví o tom, že prý válka vypukne až v pátek třicátého. Konečně promluvil velitel druhé eskadrony: „Vojáci, v lesích severně od Mnichu byl zjištěn neznámý počet ozbrojených záškodníků. Odhadem se jedná o několik desítek ozbrojených mužů. Naším úkolem je pročesat tyto lesy a případné záškodníky zlikvidovat. Naše eskadrona bude postupovat od jihu, čtvrtá od západu z Klenova. Více vám poví vaši velitelé.“ Za několik minut vojáci nasedli na koně a celá eskadrona vyrazila vpřed.
Svobodník Tejml jel vedle svého velitele družstva. „Co myslíš Josef, je tam v těch lesích vůbec někdo takový? Vždyť jsme docela daleko od hranic.“ „To sice jsme, ale kolem Hradce je to samej Němec, ale jestli proti nám chtějí opravdu něco zkusit, tak dostanou pěkně přes hubu. Já jsem ze severu od Liberce a ty si neumíš představit jak tam začali henleinovci vyvádět. A četníci s policajtama museli bejt ještě vždycky zalezlý, aby je snad ještě víc neprovokovali. Takže, jestli dneska k něčemu dojde, tak jim to všechno pěkně vrátim.“
Když jezdci dorazili k železnici, za jejímž náspem se rozkládaly lesy zvané Rožmberské, velitelé nechali své jezdce rozvinout a každý již vedl svou jednotku podle plánu. Dragouni obezřetně pozorovali své okolí, les zde zatím byl naštěstí už dost vzrostlý a nemuseli se s koňmi prodírat žádným křovím nebo mladou smrčinou. Svobodník Tejml pevně držel uzdu svého koně a na zádech jej tížilo deset kilogramů lehkého kulometu. Byl ale již zvyklý. Za tu dobu, co slouží, se plně sžil s touto skvělou zbraní, kterou se naučil perfektně ovládat. I to, že sloužil u dragounů, mu jen vojnu zpříjemnilo, protože byl ze selského a koně měl rád. Jediné, čeho se bál, bylo, aby se nemusel dívat, jak koně ve válce umírají. Ale válka ještě není a ty pobláznivce, co se tu snad někde schovávají, jistě rychle srovnají. Když se dostal z lesa na louku a proti sobě spatřil zalesněný Mádlův kopec, sáhl k pravému boku pro řemení s polní lahví a trochu zchladil své suché hrdlo. Nevěděl, že na Mádlově kopci není jen opuštěný les.
Na kopci, ke kterému se pomalu ale jistě blížila druhá eskadrona, čekalo deset Tipplových mužů na vpád německé armády do Československa. Ano, dva muži, kteří ani neměli žádnou zbraň, Tipplovi utekli domů do Studnice, když zjistili, že blízká Kardašova Řečice je plná českého vojska. „Jsou to zbabělci, Golla navíc ani není ve straně a přidal se k nám jen aby si zachránil krk. Jenže kdoví, jestli už ho Češi dávno nechytili a neleží teď někde bradou vzhůru.“ nadával Tippl. „Támhle Czerny přeci taky neni v partaji a je tu s námi. Nechceme se nechat od Čechů postřílet, ale v tomhle počtu a s těmahle zbraněma přeci nemůžeme proti nim nic podniknout.“ odpověděl Rudolf Böhm. „To záleží na okolnostech, naše chvíle přijde, jen se nebojte.“ snažil se pozvednout morálku Tippl. Nálada byla čím dál víc pokleslejší, už zde tvrdli několik dní a na hranicích s Německem byl stále klid. V noci i přes den je chladno a poslední noc dokonce pršelo. Studničtí si zde sice postavili přístřešky z kmenů a starých celt, ale do pohodlí jejich domovů to mělo přeci jen daleko. Rudolf seděl na své dece a ukrajoval si kus špeku, který mu dnes přinesla Helga. Vedle něj ležel na břiše Heinz Preiss a dalekohledem, který si sem přinesl, pozoroval krajinu před sebou. Za čepicí měl zastrčené dubové listy, snad aby se více vžil do hrdinů Löhnsova románu Der Wehrvolf, kteří také kdysi za třicetileté války povstali proti svým nepřátelům. Náhle jako když do něj střelí se zvedl a křikl na ostatní: „Z protějšího lesa vyjela vojenská hlídka na koních!“ Tippl přiskočil k Preissovi aby se přesvědčil. „Opravdu a jedou rovnou na nás, musíme je zahnat a pak ustoupit hlouběji do lesa. Připravte se ke střelbě! Palte!“ lesní klid rozřízly první tři výstřely starých rakouských pušek a výstřel Böhmovy brokovnice, který ale byl spíše jen symbolickým, protože na tuto vzdálenost broky nemohly vojákům nic udělat. Henleinovci ve střelbě pokračovali, dokud jezdci nezmizeli v lese. „Vida, utekli! Počkáme deset minut, jestli opravdu odjeli a pak ustoupíme.“ instruoval Tippl. „Pojďte utéct hned, než bude pozdě!“ ozval se jeden z neozbrojené dvojice – rolník Prinz. „Ne! kdyby se otočili, mohli by nám vpadnou do zad, počkáme ještě chvíli, byla to stejně jen nějaká hlídka.“
Ale nebyla to jen hlídka. Ve skrytu lesa dragouni sesedli z koní, které svěřili vodičům a rozdělili se do pěších družstev. „Kluci, bodáky a jdem na ně!“ popoháněl své družstvo Tejmlův velitel.
Karel Tejml zalehl na kraji lesa, zalícil lehký kulomet, jehož mířidla nastavil na vzdálenost 300 metrů a natáhl závěr. Po jeho pravici ležel první pomocník připraven s nabitými zásobníky a vlevo klečel velitel s dalekohledem.
„Jsou támhle na kraji lesa, sesedli z koní! A je jich nějak víc!“ křičel Preiss, pozorujíce stále terén dalekohledem. Vedle něho si do trávy skládal Rudolf Böhm své náboje do brokovnice pro případ, že se vojáci dostanou blíž. „Střílejte!“ vykřikl Tippl a ohlušilo jej několik výstřelů z rakouských pušek.
„Pusť to do nich, Karle! Úderný hlouček přískoky vpřed!“ zaznělo v Tejmlových uších ukrytých pod kónickou helmou. V ten moment zmáčkl spoušť kulometu, který se rozštěkal první dávkou, po které následovaly další. Několik vojáků se zvedlo a popoběhlo asi dvacet metrů, kde opět na chvíli zalehli.528682_2580582813660_316823311_n

   „Proboha, vždyť oni mají kulomet! Utečme pryč!“ vykřikl zděšeně Preiss, když několik kulek rozčesalo větve nad jeho hlavou. Prudce se zvedl k útěku, nechaje svojí pušku ležet na zemi. Tippl s pistolí v ruce k němu přiskočil a odstrčil ho zpět, ale to již jedna z Tejmlových střel zasáhla Preissovu pravou lopatku a mrštila jím k zemi. „Vem si jeho zbraň!“ zakřičel Tippl na Czerneho, který rychle přiskočil ke staré rakušance.
Dragouni se dostali přískoky, při kterých se vždy ozval kulomet, na vzdálenost asi sto metrů od povstalců. To se již na východě objevili i vojáci čtvrté eskadrony, které přivolala palba. Vojáci se snažili z pušek střílet jen najisto.
„Jsou už i támhle! Jak teď ustoupíme?“ volal na Tippla jeden z jeho mužů a vystřelil po nových nepřátelích z pušky. Když znovu natahoval závěr, všiml si, že vedle něj leží Neubauer a nehýbe se. Když jej otočil, spatřil na jeho těle střelnou ránu přímo v místě srdce. „Ústup k severu! Kryjte se a střílejte, ať je zdržíme!“ volal Tippl. Czerny vyrazil k vyvrácenému stromu asi deset metrů za jeho zády. Měl štěstí a při běhu ho všechny střely minuly. Skryl se za kmenem starého smrku a zalícil svou pušku. Myslel si, že ho kmen dobře chrání, ale zmýlil se. Svobodník Tejml poslal k úkrytu vzbouřence Czerneho další dávku z kulometu. Czerny již ani nestačil vystřelit, když se kulky zaryly do smrkového dřeva, ze kterého vyrvaly desítky třísek, prošly celým kmenem a zasáhli jej. Byl ihned mrtev. Tippl se také chtěl pokusit o útěk, ale dávka z kulometu jej přitlačila zpět k zemi. Kolem sebe viděl pár svých posledních mužů, kteří se ještě snažili střílet a další byli mrtví. Jen Prinz a Koklar jsou pryč, snad se jim povedlo utéct.
„Nabij!“ křikl Tejml na svého pomocníka, ale to ani nemusel. Pomocník dobře sám poznal kdy je zásobník prázdný a rychlým pohybem jej vyjmul z kulometu a vložil nový nabitý. Tejml natáhl závěr a zmáčkl znovu spoušť právě ve chvíli, kdy se zvedl k pokusu o útěk Rudolf Böhm. Dvě střely jej odhodily na záda. Chtěl křičet bolestí, ale prostřelená plíce mu to nedovolila.
Píšťalka velitele družstva zastavila palbu dragounů. Ani povstalci již nestříleli. Bedřich Tippl ležel přimáčknut k zemi, pistole ležela vedle něj a zmocnil se jej strach. Třásl se na celém těle při pohledu na své mrtvé muže. Zatím dragouni přískoky dorazili až k povstalcům. Celý boj trval vlastně jen několik minut. Velitel Tejmlova družstva zjistil, že šest povstalců je mrtvých, sedmý těžce zraněný chroptí s krvavou pěnou u úst a jen osmý byl nalezen nezraněn. Tippl byl donucen vstát s rukama nad hlavou. Byl bledý, prsty se mu třásly a vyděšeným pohledem skákal z jednoho vojáka, se žlutými výložkami u krku, na druhého a také na své mrtvé soukmenovce. Chtělo se mu zvracet, ale nešlo to. Začal si uvědomovat, že zodpovědnost za smrt šesti studnických mužů nese plně on.
Na místo dorazil na svém koni cvalem velitel druhé eskadrony. Desátník podal hlášení: „Pane poručíku, hlásím, že ztráty nepřítele činí šest mrtvých, jeden raněný a jeden zajatec.“ „A vlastní ztráty?“ „Žádný mrtvý, ani raněný.“ „Výborně.“ poručík seskočil z koně a prohlížel si mrtvé, které již vojáci skládali vedle sebe, a jejich výzbroj. Nemohl pochopit, jak se jen mohli v takovém počtu a s touto výzbrojí postavit jeho mužům na odpor. „Jak je na tom?“ zeptal se poručík zdravotníka, který ovazoval zraněného Rudolfa Böhma. „Pochybuji že vůbec vydrží převoz do nemocnice. Dva zásahy hrudníku.“ Obvazy očividně nestačily a krev jimi rychle prosakovala. „Tohohle odveďte do Řečice na velitelství pluku.“ ukázal poručík na Tippla. Ten byl stále v šoku a teprve při odchodu, když se zastavil nad svými mrtvými spolubojovníky a některý z vojáků jej popohnal úderem pažbou pušky do zad, rozkašlal se a trochu se vzpamatoval. Tragédií svých lidí, kterou zavinil, byl zcela zdrcen, nezmohl se na jediné slovo. Jeho pobledlá tvář s otevřenými ústy připomínala člověka, který je těsně před zhroucením.
Byla už téměř tma, když vojáci dovedli Bedřicha Tippla do Řečice. Od Rožmberských lesů se znovu ozvala střelba, vojáci nejspíš narazili na další dezertéry. Tippl byl internován v prázdné místnosti v místní škole, hlídán jedním vojákem. Za hodinu jej odvedli do velké místnosti, zřejmě školní třídy. Již zde seděla skupinka důstojníků a u dveří postávali vojáci s bílými páskami na levých rukávech s nápisem „Polní četnictvo“. Četníci Tippla posadili na židli uprostřed místnosti a začal krátký výslech. „Řekněte nám vaše jméno, datum a místo narození, bydliště a povolání.“ Vyslýchaný odvyprávěl svůj stručný životopis. O důvodech, proč se svými muži šli se zbraněmi do lesů, vypověděl o rozhlasových výzvách vídeňského rozhlasu a hrozbě zastřelení ze strany Čechů, když nastoupí do české armády. Na otázku, zda on sám také uvěřil těmto hrozbám, se Tippl krátce zamyslel a pak tiše odpověděl „Nein.“ Šest mrtvých na Mádlově kopci bylo oběťmi štvavé nacistické propagandy, které pomáhali lidé typu Bedřicha Tippla. „Na vyšetřovací komisi bylo z lesů znovu stříleno. Ráno bude proti vašim zbylým soukmenovcům uspořádána razie za podpory obrněných automobilů.“ Tippla znovu ovládla hrůza, tak mrtvých bude nakonec ještě více? „Pane praporčíku, vezměte si dva muže, automobil a dopravte zadrženého do okresní věznice v Českých Budějovicích.“ „Rozkaz, pane kapitáne!“ četníci zvedli učitele Tippla a vyvedli ho před budovu, kde již stál nastartovaný zabavený otevřený civilní automobil. „Ruce!“ Tippl předpažil a v rychlosti mu byly nasazeny četnické řetízky. Dva polní četníci si posadili eskortovaného mezi sebe na zadní sedadlo a vůz se rozjel do noční tmy.
Automobil měl přitemělé reflektory a řidič proto jel tmou raději pomalu. Tippl tak měl spoustu času přemýšlet o své budoucnosti. Studený vítr mu pomohl zase začít prakticky uvažovat. Český vojenský soud ho nemůže odsoudit k ničemu jinému, než ke smrti. A i kdyby ho Češi nechali na živu, až by ho osvobodila německá armáda, jak vysvětlí, že on vůdce vzbouřenců padl jako jediný nezraněn do českého zajetí? Ne, do Budějovic nesmí nikdy dojet! Tippl byl stále více rozhodnutý, že se musí pokusit o útěk. Pokus to bude sice zoufalý, ale i když má Tippl spoutané ruce, otevřený vůz a noční tma jisté šance přinášejí. Když se navíc pokusí o útěk někde v lese, může se mu podařit se četníkům ztratit. Noční tmu vždy na chvíli povolil měsíční svit, když se mraky na okamžik roztrhly. V jedné takové chvíli spatřil Tippl před automobilem táhlý kopec v lesním úseku silnice. Bylo to nedaleko obce Chotýčan. Teď přišla jeho chvíle. Automobil do kopce zpomaloval a blížil se na vršek kopce, k lesní křižovatce nedaleko statku Chyňava. Bedřich Tippl vší silou udeřil spoutanýma rukama četníka po své pravici do obličeje a v tu chvíli prudce vyskočil, vyšlápl nohou na bočnici vozu a skočil. Při dopadu na silnici se dvakrát v prachu silnice přetočil a pocítil silnou bolest v pravé noze. Podařilo se mu ale vstát, noha nebyla zlomená, ale každé našlápnutí bylo nepříjemně bolestivé. Ve skřípotu brzd se ozývaly výkřiky četníků adresované uprchlíkovi. „Stůj!“ Vykřikl praporčík stojíce již na silnici a aby své výzvě dodal na vážnosti, vystřelil varovný výstřel z karabiny do vzduchu. Tippl ale běžel dál hlouběji do lesa. Měsíční záře mu pomáhala vyhýbat se kmenům stromů. Polní četník, kterého udeřil do obličeje se opřel levým ramenem o vzrostlou borovici a zalícil svou pušku. Po krátkém zamíření po uprchlíkově siluetě, vystřelil. Bedřich Tippl zprvu netušil co způsobilo, že mu nohy náhle vypověděly službu a on klesl na kolena. Když se jeho tělo zhroutilo k zemi, již nevnímal tento svět. Brzy k ránu v jindřichohradecké nemocnici vydechl naposledy i Rudolf Böhm.snimek-091 snimek-098

 

Menu
Nejnovější komentáře
Statistika návštěvnosti

TOPlist