Dobřejovická hospoda – místo setkání vysídlenců z Vitorazska

dscn9257

Bývalá hospoda „U Kotrbů“ v Dobřejcích

Než se dostaneme k problematice našeho příspěvku, musíme čtenáře nejdříve seznámit se složitou situací v našem pohraničí, zvaném Vitorazsko. V roce 1918 vznikla Československá republika a tehdy bylo k našemu území připojeno území, které bylo osídleno etnickými Čechy, kteří však do této doby byli součástí rakouských zemí. Tito Češi byli velmi specifickým uskupením, které vyplývalo i z místa, kde žili. Okolní kraj byl tvořený neúrodnými pozemky, bažinami a zamokřenými loukami. Chudoba byla všudypřítomná, až na několik bohatších lidí, zde žili prostí venkované. Rakouští úředníci byli dobře obeznámeni s problematikou regionu a proto jej zásobovali dávkami peněz, které pro mnohé byl jediným příjmem živobytí. V roce 1919 se tito lidé ocitli v lůně nově vzniklého státu a jejich obavy se brzy začaly naplňovat. Čeští úředníci se na tyto Čechy dívali skrze prsty, jelikož jejich dialektu příliš nerozuměli. Místo hejtmanství v Gmündu, kam měli blízko se museli nyní vydávat na dlouhou cestu do Třeboně a do nejbližší nemocnice museli do Jindřichova Hradce. Neštěstí těchto lidí prohlubovala poválečná bída a proto si mnozí začali zoufat, že nezůstali ve svazku s Rakouskem. Postupně se Vitorazsko, jak se tento region nazýval, začal zaplňovat českými učiteli a úřednictvem. Bohužel nově příchozí neporozuměli mentalitě místních rodáků a časem započaly třenice. V době hospodářské krize se obyvatelé regionu semkli se svojí zarputilostí a začali přemýšlet nad způsoby výdělku. Začaly se množit požáry dobře pojištěných domů a jiné pojistné podvody. V těchto dobách obyvatelé drželi pospolu a tak ani četníci nezjistili úmysl. V roce 1938 byli mnozí obyvatelé pro připojení k Říši, jelikož jim nabízela více pracovních příležitostí a mnoho dávek, kteří si zde pamatovali z doby mocnářství. To, že se tito lidé přihlašovali k Říši, tím se v jejich očích přihlašovali ke své dobře důvěrně známé rakouské monarchii. Mnozí, spíše většina se přihlásila k německému státnímu občanství a na základě toho požívala po záboru mnohé výhody… (stejně jako za Rakouska). Vystřízlivění přišlo v roce 1939, kdy lidé s německou státní příslušností byli povoláváni do Wehrmachtu. Jak se válka protahovala, tak stoupali ztráty. Málokterá rodina zde neoplakávala své padlé otce, syny a jiné příbuzné. Na konci války zdejší obyvatelé očekávali stejný převrat jako v roce 1918 a tak netušili nic zlého. Po příchodu partyzánských skupin, jako např. partyzáni pplk.Hobzy z Táborska (Černovice u Tábora) jim došlo, že se spousta věcí mění… Na Vitorazsko se vrátil místní rodák V.Maxa a z jeho popudu  24.5.1945 se v malé obci Tušť udála poprava 14 místních lidí, včetně dvou žen, další 4 lidé,  z toho dvě ženy, byli zastřeleni v Suchdole nad Lužnicí, dva muži byli zastřeleni v Tušti a jeden v Nové Vsi u Klikova. Jen zákrok místního rodáka četníka Josefa Bártla zabránil další popravě a to v sousedním Rapšachu, kde mělo být popraveno 26 lidí. Ve dnech 23 – 24. května 1945 bylo pplk. Hobzou a jeho nohsledy bylo vyhnáno 4500 – 5000 lidí z Vitorazska na rakouské hranice. Z těchto lidí se jich za čas spousta vrátila zpět do vlasti a díky svým známostem jim byli vydávány osvědčení o národní spolehlivosti. K zlosti V.Maxy se tak většina vyhnaných vrátila domů a jejich majetek, který byl rozkradený, jim musel být navrácen. Konec Vitorazanů nadchází až v 50. letech, kdy byla tato oblast zahrnuta do hraničního pásma a zakázaného pásma, kde mohli zůstat jen ti nejprověřenější. Z tohoto důvodu byli z hraničního pásma odstěhovány stovky rodin, většina těch, kteří byli vyhnáni již v roce 1945. Snahou tehdejšího vládnoucího systému bylo zpřetrhat i rodinné vazby a donutit tento svéhlavý lid k pokoře a k smísení s vnitrozemskými Čechy. Takto se do našeho regionu dostaly tito lidé

Vlasta Tomasková 16. dubna 1952 z Č.Velenic do Lomnice nad Luž.

Marie Paďourková 18.dubna 1952 z Halámek do Veselí nad. Luž.

Rodina Augustina Tomaska 19.dubna 1952 z Č.Velenic do Vráta

Anna Štěchová 25. dubna 1952 z Č.Velenic do Strážkovic

Jaroslav Švejda 26. dubna 1952 z Č.Velenic do Českých Budějovic

František Maršál 29. dubna 1952 z Č.Velenic do Českých Budějovic

Jaroslav Pechman 28.dubna 1952 z Č.Velenic do Klečat

Rodina Františka Korandy 26. dubna 1952 z Halámek do Štěpánovic u Lišova

Rodina Rudolfa Apfelthaltera 23.dubna 1952 z Nové Vsi u Klikova do Lhoty u Dynína

Rodina Hynka Divokého 23. dubna 1952 z Nové Vsi u Klikova do Třeboně

Rodina Růženy Pilečkové 24.dubna 1952 ze Spáleniště do Kolného

Hynek Veith 24. dubna 1952 ze Spáleniště do obce Ponědrážka

Antonín Apfelthaler 21. dubna 1952 z Rapšachu do Smržova

Rodina Rudolfa Bartáka 22. dubna 1952 z Londonu do Záblatí

Rodina Františka Ledera 23. dubna 1952 do Bavorovic

Terezie Zimmelová 25. dubna 1952 z Londonu do Bavorovic

Havle  Jan 1953 z Rapšachu do Zborova – dvůr Miletín

Rosalie Schickerová 1953 z Rapšachu  do Bošilce

Ruso Adolf 1953 do obce Lhota

Adensam František z Kunšachu do Slavošovice

Rodina Adolfa Štixe 1953 do Pelejovic

Bednář Adolf 1953 Hluboká nad Vltavou

Havle František 1953 z Rapšachu do Hluboké nad Vltavou

Gruber František 1953 z Rapšachu do Dolního Bukovska

Kotrba Karel 1953 z Rapšachu do Dobřejovic

Duspiva František 1953 z Rapšachu do Hluboké nad Vlt.

Janda Vilém 1953 z Rapšachu na Vondrov u Hluboké nad Vlt.

Kotrba Eduard 1953 do Krakovčic

Novák Karel z Rapšachu do Vlkova u Veselí nad Lužnicí

Orgány činné v exekučním řízení netušili, že během jejich naplánovaného vysidlování politicky nespolehlivých osob se dopustí osudové chyby. Touto chybou byla nepřipravenost obcí, které měly nově příchozí ubytovat. Tím došlo i k tomu, že mnozí byli přesunuti na místa, která jim původně nebyla určena. Vysidlovací aparát mnohé umístil zrovna tam, kde bylo místo. Tím se stalo i to, že vysídlenci začali v některých místech tvořit celistvé osídlení a někteří se ocitli ve vsi se svými původními sousedy, popř. je od sebe dělilo několik málo kilometrů. Jelikož se však i tak potřebovali sdružovat, začali se scházet v obci Dobřejovice u Hluboké nad Vltavou. Zde si místní hostinec pronajal Karel Kotrba ( jianak zaměstnanec ČSD) se svojí manželkou. Zde se vysídlenci setkávali a tím vzbuzovali až nepatřičný zájem StB. Na těchto schůzkách se probíraly i způsoby návštěv hřbitova v Rapšachu během Svátku zemřelých, což se setkávalo s odporem vysídleneckých orgánů a dosídlenců.  Že se vysídlení nevzdávali naděje dokládá i hlášení agenta StB, které popisuje setkání v dobřejovické hospodě.

„Dne 10. října 1953 se lidé z okolí, kteří byli pro politickou nespolehlivost vystěhováni z Rapšachu večer sešli u Kotrby a vedli s ním rušný rozhovor, jak uvedl informátor dále, tak zaslechl, že vysídlení musí určit několikačlennou delegaci, která pojede do Prahy přímo k prezidentu republiky, kde přednese stížnost o jejich neoprávněném vystěhování“.

Jaké pak asi bylo překvapení StB, když tato delegace opravdu do Prahy dorazila a vedl jí dobřejovický hostinský Karel Kotrba. Tato delegace se z Prahy vrátila se sliby, ale žádnými činy.

Do dobřejovické hospody se svými informacemi čas od času zavítal i František Doležal, jenž byl vystěhován do JZD Nebušice, který jako bývalý člen SNB stále jezdil na ministerstvo, kde využíval své kontakty a s novinkami seznamoval ostatní vysídlence.

Dalším místem, kde se tito lidé setkávali, byl hostinec na Hluboké nad Vltavou, „U Boušů“, který je dnes přestavěn a nese název „Bakalář“. Zde se setkávali Josef Duspiva, Ruso, Karel Kotrba, Vilém Janda a mnozí další. Tito se zde setkávali v neděli v poledních hodinách. Pro změnu byly schůzky přesunuty do přírodního prostoru a to k rybníku Bezdrev.

Tyto schůzky však neměly kromě pocitu sounáležitosti žádného vyššího významu, lidé takto postižení však na své domovy nezapomněli a i svým dětem vštěpovali lásku ke svému rodnému kraji.

Dobřejovická hospoda „U Kotrby“ nebo též „U Kotrbovky“ je dnes domem s č.p 69. Současná hospoda je v prostorách bývalé základní školy.

 

 

Poznámky:

Ppl. Hobza je v několika pramenech uváděn v hodnosti podplukovník, jinde jako plukovník, zde uvedena hodnost nižší.

Hostinec „U Boušů“ byl v roce 1992 přestavěn na hotel Bakalář.

Pplk. Hobza pocházel z obce Černovice a prováděl odsun obyvatelstva z Okolí Třeboně, J.Hradce a Nové Bystřice. Mnozí z jeho partyzánů pocházeli z Černovic a z Tábora. V obci Černovice operoval od r. 1944 partyzánský oddíl, který přijal název generálmajor Kovpak a byl včleněn do svazku Za Prahu. V seznamech členů v období let 1944 – 1945 nebylo nalezeno jméno pplk.Hobzy, pravděpodobně nebyl členem zdejšího odboje.

 

Prameny:

Mlynárik, J.: Tragédie Vitorazska 1945 – 1953 Poprava v Tušti, Carpio 2013

Jindrová, E.,Jindra, J.:Město odkud pocházím České Velenice, Prosperita 2002

Koblasa, P.: Místopis Třeboňska,České Budějovice 2013

Langhammerová, J.: Jižní Čechy, kraj -lidé- tradice, NLN 2011

Kovář, D.,Koblasa, P.: Město jménem Hluboká, Jelmo 1997

Kol.: Jižní Čechy, Turistický průvodce ČSSR, Praha 1986

Menu
Nejnovější komentáře
Statistika návštěvnosti

TOPlist