Libochova stránka

Příspěvek k regionálním dějinám lidového zbojnictví. Článek vyšel v časopise Výběr roku 1977.

Severně od Českých Budějovic, nedaleko Chotýčan, protéká potok s poetickým názvem Libochovka. Potok pramení v revíru „Kubíčkovo jitro“ ve Velechvínském polesí a ústí do řeky Vltavy v polesí Nová obora mezi vrchy Hradcem a Jelením.

Horní část toku Libochovky s okolním líbezným údolím je dnes vyhlášenou rekreační oblastí s celou řadou víkendových chat. Právě tato část údolí se stala před staletími pověstnou po celém českém království, jako nechvalně známé místo loupežných silničních přepadů. Počtem zjištěných případů drží tato lokalita krok s vyhlášenými loupežnickými místy, jako je les Fiderholz u Běhovic a Černý les u Benešova.

Sledujeme-li z dostupné literatury směr staré zemské silnice z Českých Budějovic do Prahy zjišťujeme, že až na malé úchylky zachovávala tehdejší silnice nynější trasu státní silnice České Budějovice – Praha (E 14) (Jedná se o starou pražskou silnici západně od dnešní silnice E 55 – pozn. J.C.). Mezi Chotýčany a Vitínem, v místech, kde silnice přechází tok Libochovky (kóta 481m) byly v 16. století hranice dvou rozlehlých feudálních velkostatků panství Hluboká a Třeboň. Právě toto místo kdysi zvané Libochová stránka zaplnila mnohý list táborské černé knihy a budějovických soudních manuálů. Loupežných bratrstev, které braly své „vzatky“ nebo „bituňky“ bylo na Libochové stránce v průběhu 16. století několik v různém početním stavu od pěti do padesáti členů. Sociální původ lapků je patrný z výslechových protokolů a jednalo se o lidi z nejchudších vrstev městských řemeslníků, dále z řad poddaných bezzemků a podruhů a jenom z menší části z řemeslných lupičů. Výjimku tvořil v našem případě jeden příslušník duchovního stavu a vladyka Léva z Malovic na Březí.

Nejstarší zpráva o loupežnících na Libochově stránce je známa z táborské Černé knihy v záznamu jednoho z prvních nedatovaných výslechů před rokem 1523. Tehdy bylo celé bratrstvo pochytáno a vyšetřováno právěm útrpným v Táboře. Tato skupina podle výpovědí začala svou činnost v době tzv. bavorské války, což umožňuje události vročit k roku 1508. Členy lapkovského bratrstva byli: Bárta Bubla z Jistebnice, Matouš švec, Rybka, Vaněk holej od Hory, Petráček, Matouš Baštů, Rachtač, Závora a Petříček z Purkarce. Dále Kovář od Blatné, Hejlovec, švec, Jíra Sládek, Matěj Pšenička a Jan Malostranský ti všichni z Týna nad Vltavou, Matouš krčmář z Křtěnova a Kohout s Petrem z Písku. Při výslechu doznali, že loupili na Libochové strouze a při těch vzatcích podařilo se jim uloupit formanské koně, hotové peníze a různé kupecké zboží. Při jednom z prvních „vzatků“ byl okraden budějovický kupec Cígler o koně v ceně 10 kop č.gr., rovněž tak vzali budějovickým kupcům Sosnovi a Bušilovi koně. Při dalším „bituňku“ obrali královské žáky, když šli z Budějovic do Prahy o tři zlaté uherské a něco drobných peněz. Zvláště drahou kořistí byl pro ně vzatek koření budějovickým kupcům, které potom prodali Jindřichovi Bejšovcovi na Březí za pět zlatých uherských. Nedlouho před zatčením části skupiny podařilo se jim přepadnout budějovické posly, kteří nesli královskou berni do Prahy. Toho „bituňku“ se zúčastnil i vůdce Jan Malostranský spolu s deseti „lotry“. Všechna tato loupežná přepadení provedli na Libochové kromě jiných surových vražd žen a dětí, jako tomu bylo v Buzkově mlýně pod Purkarcem. Často své oběti utloukali kyji či ubodali k smrti oštípy. Také jejich konec byl strašlivý; většinou byli „lámáni kolem“ a „vstrčeni na rožeň“, což bylo tenkráte považováno za nejpřísnější trest smrti.

Druhá známá skupina lapků „pracující“ na Libochové byla podstatně menší a sestávala pouze ze čtyř silničních lupičů, Matouše Zemka, Filipa Holého, Jana Podlahů všech z Lomnice nad Lužnicí a Kaplíkářů syna ze Soběslavi. Jejich působiště bylo mimo Libochové bezprostřední okolí Budějovic. Kromě jiného vzali na Libochové nejmenovanému kupci v roce 1538 dvě kopy č.gr. Rovněž i oni vzali svůj konec na táborském popravišti. Ten rok byl pro loupeže sťat v Hostouni nějaký Toušek, který alternoval na loupežích v Libochové strouze s Janem Podlahů z Lomnice nad Lužnicí, Brožem z Maršova a Drábkem kovářem se dvěma pacholky. Ve výpovědi přiznal: „…že brali na Libochové stránce dobře i zle a bylo jich sedm“.

Třetí skupinou, která působila jen krátce na Libochově stránce v roce 1538 vedenou Adamem, později sťatým v Bechyni začíná se slavné údobí „vzatků“ na této lokalitě. Adam, který se přiznal, že na tomto místě ukradl Michalovi z Nestanic 70 bílých grošů, vzal rovněž konec, ale jeho členové se přidali k mohutné loupežnické skupině, která čítala přes padesát členů. Tato skupina vedená Matějem Lovilem z Jaroslavic byla v roce 1538 oslabena o svého vůdce, který na mučení (byl přes noc v Třeboni svázán v kozelec) přiznal, že byl po třikráte na Libochové z návodu Jana Boubínského a svého bratra Lovila a s ním bylo více rejtarův a pěších. Spolu s ním stál Mikuláš Zubatý „sám čtvrtý“ a špehýř Bareš z Chotýčan, který vozy z Budějovic vyšpehoval. Po prvém jejich „vzatku“ zůstalo nerozděleno půl strychu pepře, který je ukryt u Matěje ve Strakonicích. Stálá obava budějovických a táborských kupců z přepadu je přivedla na nápad ukrývat zlomkové stříbro a peníze do peřin. Ale i toto opatření bylo lapky objeveno a dle přiznání jednoho z nich byl toho ukradeného stříbra plný „holený“ hrnec. Po druhé brali na Libochové kmenty, barchany a rozličné kramářské věci. Jenom pepře bylo na náklad koně, kterýžto spolu s ukradeným voskem prodali židovi Barochovi do Týna nad Vltavou. Dalším dopadeným a mučeným byl nejmenovaný poddaný pana Markvarta (?), který vyznal, že byl na Libochové stránce spolu s Boubínským, Lovilem, Benešem Žibřidů, Mikulášem z Němčic, Janem mlynářem, Kopítkem ševcem z Tábora a Mikulášem Vlkou v těch třech „bituňcích“ a dostal z prvého vzatku dvě kopy gr., z druhého dvě sukně a z třetího, když pobrali kupcům srpy, šest svazků (!).

Další skupina lapků, která měla svůj „operační“ prostor na Libochové byla, jak je patrno, složena ze zbytků předešlých členů, kteří přežili a nebyli pochytáni. Tato skupina vedená od roku 1538 Benešem Žibřidem a Jankem Bezuchým, měla další členy Jana Cihlu z Chvalešovic, který byl později sťat u Vodňan, Buzka z Kalenic, Holýho z Lomnice a kněze Prokopa z Bílé Hůrky, který jim nosil do lesa jídlo a u něhož na faře se dělila kořist. Jednoho „bituňku“ se zúčastnil i pan Léva Malovec z Libějovic. Při tom „bituňku“ vzali pepř a rozdělili každému po devíti librách, knězi však dali pouze dvě libry a něco barchánu. Dopadený Jan Cihla prozradil při mučení ve Vodňanech, že Beneš Žibřid má stav u Tlaška v Milenovicích, někdy i ve Lhotě. S touto skupinou spolupracoval značný počet hlubockých poddaných. Vít Turek z Radkovic přiznal při mučení třicet aktivních a ještě větší počet pasivních pomocníků lapků z řad okolních poddaných, kteří špehovali, nadháněli a zabývali se přechováváním zboží a lapků v případě zranění. Většina jich byla z blízkých Chotýčan, ale i z Hosína, Hrdějovic a Munic. V jednom z „bituňk“ na Libochové zabili kyjem kupce spolu s Vaňkem Kvěchů a Petrem z Lomné (oba z Lišova) a vzali od něho pět kop gr., které si rozdělili u Rumpála v Lišově. Při tom bituňku byli přítomni Býček, a Mareš z Chotýčan od kterého brali lapkové do lesa pivo, dále Jíra a Urban Zikšů rovněž z Chotýčan, jistý člověk z Dobřejovic, Jan Ryšavý, Petr Bouzův, Havel a Jan všichni z Hosína, Jan Zteklej a Vávra z Budičovic. Dalšími byli pomocníci Jíra uhlíř, Jan uhlíř a hajný všichni z Chotýčan, Jan Jíra Havel a bratr Lovilův z Jaroslavic, kovář Hrůzův syn z Bílé Hůrky, Marek z Dvorů, Marek z Hůrky páně Rosínovo, Havel z Hůrky, Pytel a Havel z Popovic, nějaký Přetrhdílo z Hodětína a Kovář s Havlem z Pořežan. Prozradil též, že Hourek z Chotýčan, který vzal svůj konec na popravišti v Českých Budějovicích před smrtí vypověděl, že byl při tom „vzatku“, když na Libochové kupci Hubáčkovi pobrali peníze v peří. Rovněž se zmiňuje o tom, že nosili co kradli knězi Prokopovi a tu se dělili. Z protokolů útrpných výslechů je patrné množství jmen, která se prolínají až do roku 1540, z čehož usuzuji o kontinuitě loupežnické činnosti na Libochové. Oběťmi byli většinou kupci – v žádném případě neslyšíme, že by byl obrán nějaký poddaný člověk. Budějovická městská rada, aby tomu zamezila, obrátila se na hejtmana hlubockého panství s prosbou o opatření Libochové strouhy stráží. V dopise z roku 1540 píší, že „…v nedávné době bylo znovu uzmuto na Libochové nejmenovanému formanu dvanáct kop a doufají, že pro tyto chudé lidi, kteří přes svět pracují a hrdla a statečky své ssebou vozí je hlubocká vrchnost opatří, zvláště nyní, když k jarmarku pražskému tudy projedou“. Snad v té době vznikla i kuriosní smlouva mezi hlubockou vrchností a městem Českými Budějovicemi, připomínaná dále v roce 1599 o tom, že úsek cesty vedoucí Libochovou strouhou bude okolními hlubockými poddanými pravidelně vysekáván od houští a za to jim budějovičtí vždy rádi dají sud bílého piva. V roce 1547 si znovu stěžuje budějovická městská rada hlubockému hejtmanovi, „kterak okolo silnice na Libochově strouze lesem velmi hustě porostlo a lidem od loupežníkův a zhoubcův zemských škody se činí“. Dále oznamují, „… že jim zprávy docházejí, že těch lotrův osm u silnice stává a již zase jednoho formana o pět kop uzmuli a druhého přivázali“.

Z roku 1569 máme poslední konkrétní zprávu o skupině lapků pracujících na Libochové strouze vedenou legendárním Vondrou Burákem. Osobnost Burákova vstoupila do podvědomí čtenářů historické beletrie, jako legendární postava rybníkářského hejtmana a opovědníka Petra Voka z Rožmberka. Je jednou z hlavních postav románu Barbar Vok od Jiřího Mařánka, v Tanci rábů od Niny Bonhardové, v novele Třetí noc od Františka Kožíka a Podvečeru pětilisté růže od Václava Beneše Třebízského, kde vystupuje pod jménem Bezruký. V souvislosti s popravou rybníkáře Vaňka Bezpalcího v Soběslavi opověděli mnozí rybníkáři vedeni jejich hejtmanem Vondrou Burákem z Pořežan „kojurací piksů neb spuntováním“ že zabijí pana Petra Voka. Skutečná jejich činnost je patrná ve zmíněném rukopisu Václava Břežana v „Životopisu pana Petra Voka z Rožmberka“. Autoři leterárních děl poněkud idealisovali Burákovu činnost a v některých případech se odklonili zcela od původních pramenů. Osud Burákův byl naproti tomu zcela prozaičtější a výjimečný pouze v tom, že není známo, zdali byl vůbec někdy dopaden. Jeho činnost na Libochové je patrná z přiznání před popravou Matěje Frankovýho syna z Hartmanic napsaném v pondělí 6.srpna 1569. Synovec Vondry Buráka Matěj přiznal na mučidlech, že již jednou seděl ve vězení pro loupež kobyly spolu s Burákem. Tento Vondra Burák se dovolával příbuzenských vztahů a doporučoval mu uprchnout z vězení, jinak že bude do půl roka mrtvý. Též mu pověděl, „…že pana Petra Voka z Rožmberka, kde bude moci, že jeho zabí a pověděl dále, že má podle sebe dvanácte tovaryšův a tak mu řekl, že pomůžli mu Pán Bůh, aby přišel k němu a to proto, že on Burák je jeho ujec a že má dvanáct tovaryšů na Libochový k Budějovicům“. Matěj též přiznal, že má Burák stav v Pořežanech u Modrého, nebo v Ševětíně u Berana. Také přiznal, že spolu s Burákem vypálili Jírovský dvůr a to proto, že ho tamnější pacholci „uprali“.

Epilogem událostí na Libochové strouze možno považovat korespondenci mezi budějovickou městskou radou a pány Malovci na konci 16. a na začátku 17. století. V dopise na Hlubokou panu Bohuslavu Malovci píší Budějovičtí v roce 1599, „…že se zase na díle objevují loupežníci na Libochové strouze, protože je strouha zarostlá houštinami. Poněvadž od starodávna poddaní panství Hluboká z jistých vesnic (míněny jsou zřejmě Dobřejovice a Chotýčany) silnici připravovali a od města našeho k pomoci věrtel bílého piva jsme k tomu dávali“ doufají, že nový pán na Hluboké je v tomto opatří. V dopise je lokalita jednou označována jako les Libochov, podruhé jako Libochovská strouha, „kudy kupci z obou Rakous a Budějovic k Praze spěchají“. Rovněž z toho roku se zachoval zajímavý zápis v městském notuláři z roku 1599 o tom, že císařský hajný Jan Žák Zbudovský z Chotýčan se ujistil nějakým rybníkářem a že pro vyhledání dalších zločinův ho odesílá ku právu do Budějovic. Hájemství v Chotýčanech ochraňovalo tzv. reservované dobřejovické lesy, tudíž musel být rybníkář dopaden v prostoru Libochové. Ještě v roce 1610 píše městský písař Šimon Plachý z Třebnic bratřím Malovcům na Hlubokou, „že v posledních dnech byl na Libochově (!) zamordován nějaký forman z Budějovic a žádá pány Malovce podle starobylého obyčeje o proseknutí silnice, „za což oni jako obyčej sud bílého piva vypraví“. V následujících létech, zvláště v údobí začátku třicetileté války, kdy se staly celé jižní Čechy prostorem násilností domácích i cizích žoldnéřů, veškeré zprávy o této lokalitě mizí.

Nakonec lze soudit ze zachovalých zpráv o Libochové, že trasa tehdejší zemské silnice přece jenom tvořila určitou korekci oproti dnešní silnici E14. Snad sledovala trasu dnešního vedení VN, které je zachyceno v základní mapě 22-444. To by předpokládalo, že silnice vedla nejméně 600m údolím Libochovky z obou stran ještě dosti strmým, které umožňovalo silničním lupičům předpoklad pro útok a přepad z obou stran údolí. Rovněž není překvapující značný počet sympatizujících, nebo spolupracujících okolních poddaných s lapky. Značná diferenciace tehdejší feudální společnosti přímo předurčovala nejchudší poddané do mezí stávající zákonnosti. Samotná obec Chotýčany byla velmi chudá a celá řada jejich obyvatel se živila pálením milířů, takže byla v možném styku s lapky, kteří se pohybovali většinou v zalesněných částech. Rovněž tehdejší nespravedlivý soudní řád zaručoval, že se tito chudí budou mstít. Za nejmenší krádež bylo chudému uříznuto ucho nebo oba palce, zatímco vražda spáchaná v bohatých městských kruzích byla vyplatitelná penězi.

Závěrem možno označit lokalitu Libochovou za příhodné místo pro silniční loupeže v minulých dobách a podmínkáchnarozdíl od dnešních dnů, kdy se z tohoto romantického údolí ozývá radostný halas rekreantů, kteří zde po dobré práci nabývají nových sil. Snad by bylo možné na dnešním silničním odpočivadle poblíž lomu, umístit vhodnou vzpomínkovou tabulku, připomínající tehdejší události.

loupeznici.jpg

libochov.jpg

lokalita v 19. století

 

Prameny a literatura:

1)      Dr. Josef Straka: Z táborské knihy černé – vydáno 1937, str. 24/36, 38, 67, 68, 109, 112, 115 a 208.

2)      SOkA Třeboň – Kašpar Světecký kvatern IV, sign.IA-6W gama 8 přepis Václava Břežana pamětí o Petru Vokovi z Rožmberka

3)      SOkA Č.Budějovice – fond MA Č.Budějovice fond městské knihy D 163 – Český listinář z 1538 – 1500

4)      SOkA Č.Budějovice – fond MA Č.Budějovice – manuál listův posílacích ad 1599 sešit z 23.9. až 23.11.1599

5)      SOkA Č.Budějovice – fond MA Č.Budějovice – Manuál Šimona Plachého z Třebnic – D 229 od 1603 až 1614

6)   Jiří Klabouch: Staré české soudnictví – Orbis 1967.

Menu
Nejnovější komentáře
Statistika návštěvnosti

TOPlist