Heydrichiáda – stanné právo 27.5.1942 – 2.7.1942. v Třeboni

 

Motto: Nikdo nezemřel, dokud na něj někdo vzpomíná..

 

Uplynulo už bezmála 70 let od nejtragičtějšího období v českých novodobých dějinách- vyhlášení stanného práva na území Protektorátu Čechy a Morava poté, co byl spáchán atentát na Reinharda Heydricha. Na příkaz Hitlera měla být odplata na českém lidu hrozná a taky taková byla. Nebyl to jen osud Lidic a Ležáků, ale také „ vymazání „ celých českých rodin. Chtěl bych tímto článkem vzpomenout na ty třeboňské občany, kteří patřili mezi několik tisíc obětí z řad těch nejlepších, které český národ musel obětovat..

Na třeboňském hřbitově sv. Alžběty po pravé straně od hlavní cesty stojí monumentální sloup, který nám má připomenout tragický osud rodiny Slavíčkovy. Jedná se jen o symbolický hrob, neboť ostatky těchto čtyř statečných lidí byly spáleny v koncentračním táboře Mauthausen. Pan JUDr. František Slavíček pocházel z Hosína a paní, rozená Smrčková, z Třeboně. Rodina bydlela v Praze, kde p. Slavíček pracoval jako ředitel zdravotní pojišťovny a ihned po okupaci se zapojil do odbojové činnosti.

Parašutisté, kteří přišli do protektorátu s cílem zabít Heyndricha, velmi brzy zjistili, že doklady, které dostali v Anglii, jim tady nejsou nic platné a hrozilo, že budou odhaleni i při běžné kontrole. Zajistit jim odpovídající doklady dostal za úkol dr. Slavíček, který měl při svém postavení k tomuto potřebné prostředky. Když zradou Němci odhalili úkryt parašutistů v kostele sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici, zadrželi nejprve dva kněze, kteří tento svatostánek spravovali. Jeden z nich nevydržel nelidské mučení a prozradil dr. Slavíčka. Podle stanného práva měly být všechny osoby, které nějakým způsobem parašutistům pomáhaly, popraveny s celou svou rodinou. Slavíčkovi měli 22 letéto syna Otakara a 17 letou dceru Ludmilu. Osud všech byl rázem zpečetěn. Nejprve byli vyslýcháni na Pankráci a pak odvezeni do Terezína. Zde si mladá Liduška, která patřila v té době mezi nejmladší zde uvězněné, vysloužila od ostatních přezdívku „ Terezínské sluníčko“ . Začátkem října byli všichni, kteří měli něco s atentátem společného a které němci nepopravili, okamžitě po zatčení ( snad proto, že se domnívali, že jim poskytnou další informace ) umístnění nejprve v Terezíně, následně převezeni do koncentračního tábora Mauthausen a tam všichni 24. 10. 1942 popraveni. Muži byli zastřeleni, ženy šly do plynové komory.

Druhý tragický příběh se začal odvíjet již dlouho před atentátem. Na podzim roku 1941 se v Třeboni objevil p. František Navrátil a hledal pomoc u svého bratra Jana Navrátila, který pracoval jako ředitel Státních lesů a statků v Třeboni a bydlel s manželkou Bohumilou a 10 letým synem Vladimírem v domě, který je dnes součástí komplexu budovy lázní Berta. František do Třeboně přišel z Moravy, snad z okolí Kyjova, kde pracoval jako zahradník, zapojil se zde do práce v odbojové skupině, ale byli brněnským gestapem odhaleni a proto před zatčením odešel hledat úkryt do Třeboně. Tím spustil běh událostí, na jejímž konci byly zmařené životy 30 lidí z Třeboňska. V protektorátě byl na přelomu roku 1941-42 poměrně klid. Gestapo ještě dokončovalo práci na infrastruktuře konfidentů – donašečů – a Češi se tvářili navenek loajálně. Přesto se bratři Navrátilové dohodli, že Třeboň je poměrně velké město se spoustou lidí, a proto bude lepší, když se František přesune někam, kde je větší klid. Počátkem roku 1942 se proto stěhuje k příbuzným, manželům Kazdovým do Kardašovy Řečice, a potom ještě k rodině polesného p. Erla na hájovnu Baldýnka u obce Drahov. Zde se Navrátil pohybuje naprosto veřejně a všichni mu v Drahově říkají „strýčku“. Zde na Baldýnce jej také zastihne 27. května zpráva o atentátu a vyhlášení stanného práva. Všechny osoby musí být policejně hlášeny, což v případě Navrátila, po kterém pátrá brněnské gestapo, nepřichází v úvahu. Trest smrti hrozí i těm, kteří takovou osobu neoznámí. O Navrátilovi ví moc lidí a je jen otázkou času, kdy bude prozrazen. Erlovi mají dvě malé děti a paní Melánie je ještě v 7. měsíci těhotenství. Proto Navrátil z Baldýnsky mizí a ukrývá se postupně na několika místech v okolí Veselí/Luž..

2. června gestapo z Č.Budějovic obklíčí Baldýnku a shání „ strýčka“. Smrtící gestapácká mašinérie jede na plné obrátky a seberou všechny, kteří Navrátila ukrývali – Kazdovy, Erlovy a další, také Navrátilů z Třeboně. Stanné právo dává gestapákům na celém území protektorátu neomezené pravomoci. Všichni zatčení společně s těhotnou p. Erlovou jsou odvezeni do Č.Budějovic a uvězněni. Na tomto případu pracuje kriminální komisař gestapa v ČB Adolf Fuchs a dává si opravdu záležet. Důkazy jsou jasné a stačí jen poslat telegraficky nacionále zatčených spolu s návrhem na trest smrti stannému soudu v Praze, i když se v podstatě jedná jen o formalitu. Odsouzení nemají nárok na žádného obhájce, jsou bez možnosti se odvolat a případná žádost o milost je předem zamítnutá. Toto vše se odehraje v Č. Budějovicích dopoledne 14. 6. 1942. Je sice neděle, ale vrahové pracují ve prospěch Říše a na svátek nehledí. Kolem poledne přijde z Prahy telegram s vynesením rozsudku. Jediné, co vrahům komplikuje jejich práci, je to, že v Budějovicích nemají popraviště a musí odsouzené odvést do Tábora na vojenskou střelnici za kasárnami 52. dělostřeleckého pluku bývalé čs. armády. Na tomto místě se během heydrichiády popravovalo celkem osmnáctkrát a zemřelo zde 156 českých lidí. Popravy byly vykonávány vždy po 19. hodině a většinou po tříčlenných skupinách. Pokud byly popravovány také ženy, tak ty šly jako první. Zda měli manželské dvojice šanci se ještě ten den setkat a rozloučit se, není známo. Z Budějovic jezdila s odsouzenými většinou dvě auta, zvlášť pro muže a pro ženy. V Táborských kasárnách je pak nahnali do dvou garáží, také zvlášť a tam čekali až budou vyvedeni na popraviště. Vrazi jim nesvazovali ruce ani nezakrývali oči. Na každého odsouzeného mířilo pět hlavní pušek, dvě na hlavu,tři na srdce. Pokud i potom ještě někdo jevil známky života, dostal “ ránu z milosti“ z pistole velitele popravčí čety. Po popravě byla těla vhozena do rakví, nebo spíše dřevěných beden, naložena na stejná auta, která je přivezla, a vezena zpátky do Budějovic, tentokrát do krematoria ke spálení. Gestapáci dohlédli na to, aby vše proběhlo tak, jak má, a popel pak vysypali do připravené jámy za krematoriem a zakryli smetím. Tak zemřeli manželé Navrátilovi a zůstal po nich 11 letý syn, o kterého se potom postarala jeho teta. Ještě před koncem války se odstěhovali z Třeboně a o dalším osudu syna se mi nepodařilo nic zjistit. Na stejném místě, kde stáli před popravčí četou 14.června manželé Navrátilovi, stál o 12 dní později ( 26.6. ) další třeboňák p. František Adam, poslední předválečný starosta Třeboně, kterého nám připomíná pamětní deska vpravo od vchodu do recepce lázní Berta.

Trochu zarážející na celém případu kolem Baldýnsky je to, že hlavní aktér této tragédie František Navrátil gestapu unikal až do 13. 10. 1943. Mezi tím se opět přesunul na jižní Moravu, kde mu poskytla úkryt řada lidí, většinou později také popravených. Vyskytl se názor, že se jednalo o provokatéra. Jeho samotného Němci popravili až 25. 2. 1944 v Praze na Pankráci gilotinou. Faktem je také to, že mezi konfidenty brněnského gestapa se jméno Navrátil vyskytuje, ale může jít jen o shodu jmen. To, že němci nakonec svého informátora, když jej už nepotřebovali, popravili, na tom by nebylo nic zvláštního. Nechce se mi ale uvěřit tomu, že by poslal na popraviště svého bratra a švagrovou. Celkem bylo v souvislosti s tímto případem popraveno 30 lidí, včetně těhotné Melánie Erlové. Skutečnou pravdu o celém případu se už asi nikomu nepodaří zjistit. Pokud by se našli pamětníci, kteří by mi mohli ještě sdělit další podrobnosti, například o osudu syna Vladimíra Navrátila, rád si je poslechnu.

Na tragických osudech těchto lidí si může každý udělat úsudek o tom, jak zrůdný nacistický režim byl. Vzpomínal Vladimír Kos, Lesní 160, Třeboň.

Menu
Nejnovější komentáře
    Statistika návštěvnosti

    TOPlist