Průjezd vlaku smrti č. 92420 Českobudějovickem

Během poslední válečné zimy 1944-1945 obyvatelé Českobudějovicka začali postupně více a více pociťovat přibližování válečných front a konce Třetí říše. Zprvu to byly jen stále častější přelety spojeneckých bombardovacích svazů, ke kterým se brzy přidaly první útoky hloubkových letců na jihočeskou železnici. Ta zažívala stále větší dopravní nápor. Osobní doprava byla omezena na nejnutnější míru a trať křižovaly vojenské transporty munice, raněných a posledních armádních rezerv. Stále častěji se ale také objevovaly transporty zajatců a vězňů koncentračních táborů, které se ocitly příliš blízko spojeneckých vojsk a bylo nutné je „evakuovat.“ 17. ledna 1945 osvobodila Rudá armáda hlavní město Polska Varšavu a rychle postupovala Polskem dál. V jejím dosahu se ocitl i pověstný koncentrační tábor Osvětim. Nacisté se nyní i zde pokusili zahladit stopy po svých zločinech a přesunout vězně do vzdálenějších táborů v Německu. 18. ledna byli vězni hnáni i několik desítek kilometrů k železničním stanicím v okolí tábora, ze kterých pak vyrazilo asi 20 transportů. Jeden z nich měl namířeno přes Moravu, Čechy (přes Pardubice a Prahu) a Rakousko do koncentračního tábora Mauthausen u Lince. Tvořilo jej 37 otevřených uhelných vagónů s nízkými bočními stěnami a jeden osobní vagón pro strážné SS. Ti byli rozmístěni i v brzdových boudách jednotlivých nákladních vagónů. Před cestou bylo do vagónů natěsnáno vždy kolem 100 vězňů a jejich celkový počet tak dosáhl asi 3.500. Jednalo se většinou o osoby židovského původu z Polska, Německa, Francie, Čech, Holandska, Belgie a pravděpodobně i dalších zemí. V drtivé většině šlo o muže, ale v několika vagónech byly přepravovány i ženy. Transportu velel SS-Hauptsturmführer Otto Wolle.

Vzácný snímek jednoho z osvětimských transportů v lednu 1945 v Kolíně. Podobně vypadal i transport č.92420

Budějovickem vlak pod číslem 92420 projížděl 25. ledna 1945. Po celou cestu vězni nedostávali jídlo, ani vodu. Tu se snažili ve chvílích, kdy vlak stál, obstarat nabíráním sněhu do plechovek přivázaných na provázcích. Pokud někomu z třesoucích se rukou provázek s plechovkou upadl, strážní ji většinou cynicky skopli pod vlak. Civilistům a železničářům bylo zakázáno vězňům cokoliv poskytovat. Na nádraží v Táboře dokonce esesmané začali střílet po železničářích, kteří se pokusili vězňům dát jídlo. Zároveň zde bylo zastřeleno několik vězňů, kteří vyskočili z vagónu a pokusili se nabrat do úst sníh. Utrpení vězňů bylo o to větší, že cesta v otevřených vagónech probíhala za velmi tvrdých mrazů. Železniční stanice Hrdějovice hlásila toho dne teplotu -23 °C a prudký ledový vítr, Budějovice dokonce -25 °C a Netřebice -20 °C a sněžení. Již v době vagonování 18. ledna panoval v okolí Osvětimi mráz -15 °C. Vězni přitom byli jen velmi nedostatečně oblečeni do poničených vězeňských hadrů, papírových pytlů od cementu a chatrných dek. Někteří byli bosí. Není proto divu, že transport měl značnou úmrtnost. Vězni cestou umírali na totální vyčerpání, hlad a umrznutí. Oblečení některých mrtvých si rozebírali ti, kterým ještě zbyla nějaká síla. Mrtví byli za jízdy vyhazováni z vagónů ven, aby živí získali alespoň o trochu více místa v přeplněných vagónech znečištěných výkaly a močí. Německá správa ihned instruovala obecní úřady, aby organizovaly svoz mrtvol na sběrná místa. Z okolí Českých Budějovic byli sváženi na městský hřbitov u sv. Otýlie za budovu krematoria. V některých případech byli vězni pohřbeni na venkovských hřbitovech. Například v Roudné u Soběslavi byl vyhozen vězeň č. 9851 a byl pohřben na hřbitově v nedalekém Janově. V samotné Soběslavi pak byli pohřbeni další dva.

Pomník na místě, kam byla svážena těla vězňů na městském hřbitově v Českých Budějovicích

Na nádraží v Ševětíně, kde transport zastavil, byli vyloženi dva mrtví vězni a pohřbeni na místním hřbitově. Jeden z nich byl italský válečný zajatec Angelo Poro. Při každém zastavení vlaku strážní rychle transport obklíčili, aby zamezili přístup civilistům. Když se vlak dal z Ševětína opět do pohybu, místní železničáři do vagónů házeli sněhové koule, aby alespoň trochu pomohli vězňům od žízně. Jednotlivé obce byly německou správou před průjezdem vlaku varovány, aby se nikdo nepřibližoval k trati, po které pojede vlak plný vzbouřenců, kteří střílejí na všechny strany. Zběsilá střelba ale měla jiný původ. Kdykoliv se některý vězeň nahnul přes bočnice vozu, ať už chtěl skutečně uprchnout, nebo si jen nabrat sníh, ihned bylo strážnými z brzdových bud stříleno podél vlaku ze samopalů a pušek. Na katastru obce Chotýčany zůstalo ležet podél trati 11 mrtvých vězňů. K jejich sbírání byly nahnány i školní děti. Na voze Josefa Šebesty pak byli vězni odvezeni do Budějovic. Podle pamětníků někteří z nich ještě žili a byli doraženi pistolí esesáka, který na sběr mrtvol dohlížel. U Hrdějovic byly vyhozeny další tři mrtvoly. Některým vězňům se alespoň na chvíli skutečně podařilo skokem z vlaku uprchnout. Jeden tak učinil u Chotýčan, ale byl dopaden v nedalekém lese a zastřelen gestapákem Weidem. Další seskočil u Kněžských Dvorů a došel do továrny Union, odkud ho ale správa závodu předala gestapu. Někteří vězni se pravděpodobně při podobném pokusu o seskočení z vlaku zabili. Znovu vlak zastavil před nádražím na Hluboké. Po odjezdu zde byli v dvoukilometrovém úseku trati nalezeni 4 mrtví vězni, jejichž těla nesla známky hrubého zacházení. Na nákladovém nádraží v Budějovicích transport zastavil ráno v 8:08. Z vlaku bylo vyloženo několik mrtvol a v 8:35 pokračoval dál.

Gestapák Ludvig Weid

Umírání vězňů a jejich vyhazování z vagónů nepřestávalo. Již v Rožnově bylo vyhozeno tělo jednoho vězně. V okolí Včelné byla podél trati nalezena další 4 těla. V okolí Kamenného Újezdu dokonce 14 těl. Většina z mrtvých byla nahá a svědčila o tom, že si jejich oblečení rozebrali spoluvězni. Znovu vlak zastavil na nádraží ve Velešíně v 9:45. Místním železničářům se podařilo alespoň některým vězňům podat vodu s nalámaným chlebem. Mezi Holkovem a Velešínem bylo nalezeno 24 mrtvol, které byly opět dopraveny do Budějovic. V okolí Netřebic bylo nalezeno po průjezdu vlaku 16 mrtvol. Strážní do těl za jízdy stříleli pro případ, že by vyhození vězni nebyli skutečně mrtví. Po střelbě u Netřebic místní četníci nalezli tři těla, pod kterými bylo množství čerstvé krve vsáklé do sněhu, což svědčilo o tom, že tito vězni po vyhození skutečně ještě žili. Při průjezdu vlaku zde četníci zřetelně slyšeli, jak někdo z transportu česky volá: „Kam nás vezou?“ Z Netřebic zároveň pochází skromná informace o poněkud záhadném osazenstvu jednoho z vagónů, kterým snad byli převáženi jacísi prominentnější vězni. Všechny protokoly a vzpomínky v souvislosti s průjezdem železničního transportu 92420 mluví o zubožených vyhublých vězních v nedostatečných hadrech a pytlích od cementu. V poválečném hlášení netřebických četníků ale zároveň čteme: „ …smíšený z mužů a žen lepších vrstev, o čemž svědčila čistota těla mrtvých, shozených z vlaku, pak zlaté zuby v ústech, drahé brýle, jakož i kvalitní civilní obleky pod trestaneckým oděvem a prošívané celé přikrývky.“

Skromný pomníček vlaku smrti u Chotýčan

Do kaplického nádraží transport vjel za sněhové vánice. Němečtí četníci již měli celou stanici uzavřenou. Železničář Jaroslav Karlík pak napočítal na trati mezi kaplickým a velešínským nádražím 21 mrtvol. Tito mrtví byli svezeni do velešínské továrny Jikov a odtud do Budějovic. V Omlenicích se podařilo uprchnout polskému vězni židovského původu Katzu Hirschovi. Došel k boudě pohraniční kontrolní stanice německých četníků, kde byl zadržen a na rozkaz kaplického hejtmana Lindemajera chladnokrevně zastřelen ranou do týla německým četníkem Josefem Eglesederem (jiné prameny mluví o četníku Schweighartovi). Mezi protektorátní hranicí u kaplického nádraží a Horním Dvořištěm bylo 25. ledna z transportu vyhozeno kolem 40 mrtvých. K přesným počtům se ještě dostaneme. Vlak dorazil až do rakouského nádraží v Pregartenu, pokračovat do již nedalekého koncentračního tábora Mauthausen mu ale nebylo umožněno. Mauthausen byl již přeplněn vězni a jeho velení odmítlo přijímat další transporty. Utrpení vězňů v námi sledovaném transportu tak nekončilo. Mrazivou noc na 26. ledna 1945 přečkal vlak v Pregartenu a ráno bylo vyloženo značné množství těch, kteří tuto noc nepřežili. Pohřbeni byli v okolí.

Nádraží v Omlenicích

Vlak se nyní pod číslem 10171 vydal na zpáteční cestu do Čech. Na zpáteční cestě bylo vězňům zakázáno mrtvé za jízdy vyhazovat a ti byli vykládáni jen na větších stanicích. Přesto bylo i po zpětném průjezdu vlaku u trati nalézáno množství mrtvých, ale již v daleko menší míře než předešlého dne. Německá správa se musela rychle postarat o odstranění mrtvol. Zvláštní vlak přivezl na kaplické nádraží 39 těl posbíraných u tratě od Horního Dvořiště. Tři těla byla v šeru a sněhu přehlédnuta a nalezena až 27. ledna. Těchto 42 mrtvých a s nimi jeden, který zůstal přímo na kaplickém nádraží, a také zastřelený Katz Hirsch bylo nyní zakopáno do hromadného hrobu v lese rolníka Tröstra. Hrob byl exhumován 4. února 1946. Vězni byli nyní důstojně pohřbeni do společného hrobu u Netřebic, spolu s nimi zde byli pochováni i dva ruští zajatci, kteří zemřeli v jiném transportu zajatců již 16. ledna 1945. Až na jaře po roztátí sněhu byl nalezen další mrtvý u Omlenic a zakopán v nedalekém lese. Mezi kaplickým nádražím a Horním Dvořištěm zůstaly ale desítky dalších mrtvých vězňů, kteří byli rychle pohřbíváni válečnými zajatci i místními obyvateli do dalších hromadných i jednotlivých hrobů. U Omlenic při pohřbívání několika vězňů se ukázalo, že jeden z nich není mrtvý a byl umlácen lopatou jedním místním Němcem. Všechny hroby byly po válce exhumovány a vznikly tak další dva oficiální společné hroby u Omlenic s 64 mrtvými a u Horního Dvořiště s 14 mrtvými vězni.

Památník nad společným hrobem v Omlenicích

Transport znovu dorazil na budějovické seřaďovací nádraží 26. ledna 1945 v 11:32. Na nádraží již čekali budějovičtí gestapáci, němečtí a také protektorátní policisté. Gestapák Rudolf Kastner s vězeňským dozorcem Koklarem předali veliteli transportu čtyři muže a jednu ženu, kterým se podařilo v okolí Budějovic z vlaku uprchnout již předešlého dne, ale byli postupně dopadeni. Přes noc byli drženi v Justičním paláci, kde mělo gestapo své cely. Nyní byli kopanci a ranami pažeb zahnáni zpět do vagónů. Vězni dostali rozkaz vyložit mrtvé. Těch zde bylo vyhozeno z vlaku 45. Zdaleka však nebyli všichni mrtvi. 12 z nich začalo na zemi projevovat známky života. Hýbali rukama, nohama, hlavou, chrčeli a jeden se dokonce posadil. Velitel transportu (pravděpodobně již zmíněný Otto Wolle) postupně všechny tyto vězně obešel a ranami z pistole ukončil jejich životy. Vybraná skupinka živých vězňů pak všech 45 těl odnesla do nedalekého skladiště. Vlivem vyšší teploty, která ve skladišti byla, se i zde dalších asi 15 domněle mrtvých vězňů začalo probírat. O ty se tentokrát postarali budějovičtí gestapáci. Šlapali a kopali do těl a ty, kteří projevili nějakou známku života, chladnokrevně zastřelili. Ze skladiště byli později mrtví odvezeni firmou Ferus na městský hřbitov. K jejich nakládání byli tentokrát přivedeni političtí vězni zadržovaní budějovickým gestapem. Z budějovického nádraží se podařilo jednomu vězni z transportu uprchnout. Byl ale dopaden četnickou hlídkou a zastřelen gestapákem Silkenstedtem ve sklepě budovy gestapa na Lannově třídě.

Gestapák Rudolf Kastner

Transport pokračoval pod číslem 566 někdy po 14. hodině dál směrem na Prahu. Severně od Českých Budějovic již znovu mrtví podél trati nebyli nalezeni. Jen u Hrdějovic místní občané u trati našli zakrvácené cáry vězeňských hadrů. Transport měl nyní nový cíl – koncentrační tábor Oranienburg severně od Berlína. Kolik vězňů tam bylo nakonec živých dovezeno a jaké byly jejich další osudy, nevíme. Na prostor za budovou budějovického krematoria (dnes kolumbárium) na hřbitově u sv. Otýlie bylo svezeno celkem 130 mrtvých vězňů a ve dnech 28. a 29. ledna 1945 zde bylo zpopelněno. Správce krematoria Leopold Šembera si tajně opsal čísla vězňů, která měli vytetována na levém předloktí. Činil tak v dobré víře, že bude po válce možné dohledat identitu mrtvých. To se ale bohužel dodnes nepodařilo. 130 lidských osudů zůstalo skryto za jednoduchými čísly – 169162,          B 9949, A 16902, B 9326, B 13885… Popel vězňů byl v bednách odevzdán budějovickému gestapu. Krátce před skončením války gestapáci Wollner a Jiskra poblíž Roudného vysypali popel do Malše.

Bývalé budějovické krematorium

Průjezd transportu koncentráčníků 25. a 26. ledna 1945 vzbudil mezi obyvateli obcí, poblíž kterých vlak projížděl, značné rozhořčení. Starostové těchto obcí byli narychlo svoláni do Budějovic, kde jim bylo německými úředníky „vysvětleno“, že v transportu byli jen sprostí zločinci a vrazi. Tomu ale samozřejmě nikdo neuvěřil. Na Českobudějovicku a Kaplicku jsme napočítali 255 obětí transportu, který můžeme právem nazvat vlakem smrti.

Poválečný pohřeb obětí vlaku smrti u Omlenic