Zakryté sosny

Zimní čas, jenž bývá dobou někdy až příliš kulinářskou, si žádá dlouhé procházky. Vydejme se v něm tedy, tentokrát nikoliv k Žižkovu dubu, kterému náleží spíš 1. leden, navštivme netradičně místo Zakrytých sosen. Promažme běžky a kola a vezměme více přátel a tekutin na cestu a náš výšlap se může uskutečnit. Velechvínské polesí nabízí spoustu zajímavých směrů, my se však vydejme jedním z nejoblíbenějších. Přes táhlé návrší Slepičáků, na mírně se klikaté silničce se zastavíme U valacha. Podivné jméno dostalo místo poté, co tady zahynul kůň jistého sedláka z Chotýčan, údajně utonul v rozbředlé bažině. Jen malý kousek odtud na východ je, v těsném sousedství lesního průseku, tím směrem, kde kdysi stávala vysoká triangulační rozhledna, ukryto malé jezírko. Nápadné svoji temnou barvou, v létě zářící květy leknínů. A právě tady skočila do hluboké studny tajemná žďárská černá paní poté, co kuší proklála srdce svému nezdárnému synu. Uhněme trochu na krajnici, po lesní drážce už téměř sto let nehouká supící mašinka, vezoucí brusné dřevo na sklad firmě Spiró, ale od Ševětína jedou uhlazeným sněhem saně. Nažehlení koně jsou zjevně odpočatí, mají ve hřívách napletené copánky a na vyleštěných chomoutech jasně zvonící faléry, malé zvonečky. Obsádka jakoby spí a jenom veliký pes si nás zvědavě prohlíží. Pak naše cesta půjde dál. Zpovzdálí mineme Kolomazní pec k Zelenému kříži, jenž tady býval kdysi jedním z majáků a připomínal, že po práci má člověk také odpočívat. Odtud již není daleko ke Kameni a jeho dvěma sousedkám, Zakrytým sosnám. V odpočívadle posvačíme a sejdeme jenom několik desítek metrů k severu po lesním průseku. Zvířecímu krmelišti tu obě úctyhodné borovice, silné a podsadité, vysoké okolo dvaceti metrů a zakryté okolním lesem, kralují téměř 200 roků. Jako dva lidé, když spolu projdou dlouhým životem, mají i ony v sobě cosi podobného. Kolik je nás, tak stromy pohlaďme a obejměme, vždy jednu dlaň na šedivé destici borky, řekněme jim svá osobní přání. Až se pak vrátíme na Lomnickou alej, budeme kupodivu svěží, jakoby za námi nebyl žádný kilometr cesty. Ony nám doplnily nejenom energii vonícím jehličím, teď zimním sluncem rozzářených korun nám vypravují dávný příběh. Už je to více než 120 roků bílých sněhových vánic a výsušných let, rozrývajících jejich kmeny. Tenkrát stávala U kamene novotou vonící dřevěná bouda. Hajní tu v nocích čekávali, až zazní kdesi výstřel z pytlákovy pušky, aby pak odcházeli do střetů. A právě tady, v chýši, našla svůj azyl komtesa Terezie u Liechtensteinů, když zabloudila na projížďce lesem. Koník s ní, přicházejícím chladem blížící se noci, docválal šachovnicí cest až sem. Učitelka knížecích dětí zatoužila prožít Vánoce v prostředí velechvínské myslivny a již dnešní den má takovýhle závěr. Službu té noci měl nový adjunkt Franc. Překvapen z nenadálé návštěvy, poskytl Terezii přístřeší. Druhý den už byl Štědrý a on ji vedl po Pytlácké pěšině černým lesem a Havířskou pasekou, kolem Huberta, přes svítící louky a pole do velechvínské myslivny. Brodili se spolu sněhem a volný ryzák spokojeně pokyvoval hlavou.

Převzato:Jindra J.: Vitínský zpravodaj, 2016, č. 22, s. 6-7

Menu
Nejnovější komentáře
Statistika návštěvnosti

TOPlist