Osud rodiny Františka Jiříka z Horusic

Na statku č.p. 37 hospodařila již dlouhá léta za Rakousko- Uherska (a i před tím) rodina Jiříkova. Na počátku 20. století si ovšem prošla rodina nemalou krizí. Sedlák Josef Jiřík, který byl v této době již na odchodu do důchodu, plánoval předat svůj statek svému nejstaršímu synovi. Ten však brzy na to zemřel na tuberkulózu. Statek měl tedy připadnout druhorozenému synovi. Ten byl však vášnivý sportovec a jednou na podzim se silně nachladil při fotbalovém zápase. Z nachlazení se bohužel vyklubaly souchotě, kterým o pár měsíců později podlehl. Statek měl tedy připadnout třetímu synovi Františkovi Jiříkovi, narozenému 25. 9. 1909. Františkovi byl statek předán již v osmnácti letech (v roce 1928), což bylo na tu dobu velmi nezvyklé, ale vzhledem ke zdravotnímu stavu otce naprosto nezbytné, jelikož ten už nebyl schopen vykonávat tak těžkou práci. Mladý František byl ovšem navzdory svému mládí již velmi zběhlý v zemědělství a jeho věk byl spíše výhodou. Jako mladý byl totiž nakloněn moderním postupům a snáze je přijímal. I přesto ho na statku čekalo nezměrné množství práce. Díky již zmíněným úmrtím v rodině a pokročilém věku jeho otce byl statek zastaralý a zanedbaný. Aby mohl úspěšně fungovat i ve dvacátém století, bylo zapotřebí hodně změn a oprav. Tuto skutečnost si také František velmi dobře uvědomoval, a když už měl statek plně v rukou, začaly se na statku dít velké změny. Během několika let na statku vyrostl nový prasečák a stodola, následovaly opravy stájí pro dobytek a rekonstrukce obytné části. František byl ovšem na statku sám a sám musel ještě obhospodařovat 21 hektarů polí a luk a dva hektary lesa. O každodenní dřině vypráví i jeho syn František (nar. r 1943):  „Můj táta velmi tvrdě pracoval. Každý pracovní den trval běžně dvanáct hodin a to i v zimě. Na statku bylo pořád co stavět nebo opravovat a otec byl na všechny tyto práce ze začátku sám. Přes sezonu se pracovalo kolikrát i déle, protože bylo potřeba dělat seno nebo sklízet. Později si na sezonní práce otec najímal nebo lidi ze vsi. Otec od nich vyžadoval tvrdou pracovitost, ale nikdy je nenechal se sedřít a za práci dostali vždy poctivě zaplaceno. Táta ovšem uměl pracovat, aniž by se sedřel a na všechny práce měl vytrénovaný grif. Vždy, když jsem ho viděl sekat kosou trávu a to i již pokročilém věku, měl jsem pocit, že si s tou kosou jenom tak hraje a tráva pod ním jakoby sama padala k zemi. To jen šustilo.

Můj táta byl dobrý sedlák. Ještě než zasel, tak už věděl, že prodá, což je nejtěžší na celém hospodaření, prodat. Měl to všechno přesně domluvené. Každé ráno zhruba ve čtyři hodiny se muselo podojit, aby bylo mléko včas v mlékárně ve Veselí. Mléko z odpoledního dojení se skladovalo ve sklepě, kde byl chlad a vozilo se až s tím ranním. Brambory se třídily na horší a lepší. Lepší se nechaly na konzum a horší se odvážely do lihovaru na líh. Tihle sedláci nikdy nic nevyhodili, hned jak byl líh vypálen, nechali si ty rozmlácený brambory nalít do sudů a doma se s tím pak krmila prasata. Na obilí jsme měli vybudovanou sýpku a v součástí obytné části stavení byla pec na chleba, kde jsme pekli z naší i sousedovy mouky chléb. S dalšími dvěma rodinami, které taky hospodařili, jsme si pořídili dohromady mlátičku na obilí. Pořídili se také nové secí stroje, více dobytka a na sezónní práce si otec začal najímat brigádníky, aby to nemusel dělat sám.

Co já si pamatuji, tak lidé normálně chodili o nedělích do kostela. Ženy pak vždy chvátaly domů, aby stihli ohřát oběd. Chlapi po mši zašli tradičně do hospody na párek a pivo, u toho si popovídali, co je nového a pak šli domů. Přes týden se jinak do hospody moc nechodilo, když už bylo potřeba se sejít a na něčem se poradit, tak se šlo do kovárny. Ale tohle se dělo opravdu jen výjimečně, protože přes týden bylo vždy hrozně moc práce. Ráno nakrmit dobytek a podojit, potom na pole, v poledne přišel táta na oběd a pak šel zase na pole a večer se opět krmilo a dojil. A takhle to bylo celý rok. Na statku byla vždy jedna sluka, které pomáhala v kuchyni a při krmení. Jinak čeledíny jsme neměli. Táta všechnu práci obstarával sám nebo si najímal brigádníky, ale to bylo jen na žně, kdy bylo práce nejvíce. Později jsme si pořídili traktor. Přivezli nám ho z Brna, z továrny, kde se za války vyráběly tanky. Vzpomínám si ještě, jak mě na něm táta vozil. Traktor jsme měli dohromady ještě se strýčkem, který bydlel v nedaleké vsi. Vždy když traktor potřebovat, tak poslal dopis a táta ho pak odvezl na půl cesty ke strýčkovo vesnici, kde on už čekal s kolem. Oba sesedli, pozdravili se, chvíli si popovídali a táta pak sedl na kolo, strýc do traktoru a oba se vrátili domů.

Na vesnici jsme měli i po roce 1948 s hodně lidmi dobré vztahy. V Horusicích bylo několik dalších selských rodin, se kterými jsme měli vždy dobré vztahy. Vedle nás bydlela další selská rodina a další měli své statky u rybníka. Se všemi jsme vycházeli velmi dobře. Ale ani s ostatními jsme nevycházeli špatně. Špatně se k nám chovali akorát, ti, co byli ve straně. Byli to většinou lidi, co vykonávali nějaké horší povolání. Třeba takový pan Beran, ten pracoval v kovárně. Kovárně jsem se postupem času celkově začal vyhýbat, jelikož kdykoliv jsem tam vešel, vyhnal mě pan Beran s jizlivými slovy jako:“ Tady nemáš co dělat, tady by si přičuchnul komunismu.“ a tak různě. Dalšími byli třeba pan Fišer, který pracoval na drahách a pan Čížek, jehož zaměstnání jsem již zapomněl. Tyhle taky zakládali v Horusicích družstvo, jenže nic neměli, tak si to vzali od nás. Ze začátku nabízeli tátovi, aby stoupil do družstva, což on samozřejmě odmítl. Pak nám začali vyhrožovat, ale táta pořád odmítal. Po nějakém čase pochopili, že tátu nepřemluví, takže se nás potřebovali zbavit.

Na statku jsme měli vždy služku, která pomáhala v kuchyni. Ostatní práce zastával táta sám až na žně, kdy si najal na pomoc se sklizní brigádníky, lidi ze vsi nebo mu chodili pomáhat sedláci z jiných statků, kterým pak zase táta pomohl někdy jindy. To vše bylo najednou zakázané, takže se taky občas stalo, že jsme nestihli sklidit pole včas a část úrody byla tím pádem ztracena nebo poškozena. Stávalo se taky, že tátovi oznámili, že se chystá noční výmlat a ať vše připraví. Táta musel tedy sestrojit mlátičku, připravit pytle na obilí, navozit snopy, připravit vůz na pytle s vymláceným obilím a tak různě. Večer na osmou přijeli nějací chlapi. Už když přijeli, tak z nich byl cítit alkohol. Asi to byla zřejmě nějaká brigáda. Od osmi do jedné ráno mlátili obilí. Táta po nich pak musel tři uklízet, jelikož po nich zůstal vždy velký nepořádek. Obilí bylo různě rozházené, sláma byla doslova všude a pytle na obilí byly často poničené. Práce samozřejmě nikdy moc neudělali a nám jí ještě přidělali.“

Po druhé světové válce jsme si pořídili traktor. Pamatuji si ještě, jak mě na něm táta vozil, než nám ho vzali. Náš traktor odvezli do jiné vsi, aby nebylo vidět, že nám ho vzali. Do Horusic zase přitáhli traktor ukradený jiným sedlákům z okolí. Byl velmi  podobný tomu našemu. Akorát měl na boku napsáno velkými písmeny JZD. Já a moje sestra jsme tento traktor zahlédli a dělali jsme si srandu z pana Davida, straníka a velkého komunisty, který zakládal družstvo v Horusicích a na tomto traktoru jezdil. Měli jsme na něj takovou říkanku, kterou jsme ovšem měli zakázanou od rodičů říkat nahlas. Zněla: JZD – Jede zloděj David. Rodiče nám nikdy o politice nic neříkali, protože měli strach, že bychom to někde říkali. Děti poví všechno, co slyší, že ano? Vím, že k nám pořád někdo chodil na kontroly. Pořád u nás hledali nějaké jídlo, které jsme měli mít kdesi ukryté, což jsme samozřejmě neměli, jelikož jsme museli téměř veškerou produkci odevzdat. Často nám dělali to, že nám různě měnili pole. Většinou jsme za naše pole dostávali pole méně kvalitní a špatně dostupná. Naše kvalitní pole hned za vsí nám vyměnili za pole častokrát někde daleko od vsi u lesa. Tyto pole byli většinou nějakým špatně obdělávatelná. Buď byla podmáčená, nebo byla kyselá, plná kamení nebo různě hrbolatá a tak. Výměny polí dělali většinou až po setí. Napřed nechali tátu pole osít, a když ho osel, tak mu ho vyměnili za nějaké jiné neoseté. Ve finále jsme už ani neměli, čím pole osít, jelikož jsme už skoro nic neměli.

„Naplánovali nám, kolik čeho musíme odevzdat na dodávkách. Kolik masa, mléka, obilí a tak. Aby nám znemožnili dodávky plnit, tak nám různě vyměňovali pole. Pamatuji si dokonce, že k nám chodili ženy ze vsi a kradli nám vejce. Prostě vešli do dvora a vzali  všechna vejce z kurníku a zase odešli. Naplánované dodávky nebylo možné splnit, protože byly častokrát větší, než byla schopna vyprodukovat celá vesnice. Za neplnění dodávek jsme platili neuvěřitelné pokuty, které nás během pár let připravily téměř o všechny peníze. Můj táta musel pořád chodit na obecní výbor, kde na něj vyvíjeli tlak vyhrožováním, aby vstoupil se svým majetkem do družstva, ale táta pořád odmítal. V říjnu roku 1952 byl táta povolán k okresnímu soudu do Českých Budějovic, kde byl odsouzen za ohrožení jednotného hospodářského plánu na šest měsíců odnětí svobody. Trest si odpykával pracovním táboře nedaleko od Lipna, odkud ho po pár týdnech přemístili do papíren ve Větřní, kde pracoval u drtičů na dřevo. Počátkem roku 1953 zemřel Gottwald a novým prezidentem se stal Zápotocký. Našemu tátovi byla udělena amnestie, takže se po třech měsících vrátil domů.

Když se táta vrátil ne jaře 1953 domů z vězení, začala okamžitá salva dalších pokut. V květnu 1953 nás ze statku vystěhovali. To, že byl táta tři měsíce ve vězení, asi nestačil. Museli jsme pryč, protože komunisté zakládající JZD potřebovali místo pro dobytek a stání pro stroje. Naší sýpku, která stála naproti obytné části statku, slíbili už před našim vystěhování jednomu z místní straníků, panu Fišerovi, který ji následně od družstva koupil asi za desetinu původní ceny. Jednoho dne přijely k nám na dvůr dva nákladní vozy. Měli jsme si okamžitě zabalit a odjet. Vzít si sebou nám dovolili pouze nábytek z kuchyně, postele, oblečení a osobní věci. Já jsem naštěstí vybojoval psa, který mohl nakonec jet s námi. Naložili nás a jeli jsme. Pamatuji si, že se s námi nikdo nepřišel ze sousedů rozloučit. Všichni akorát koukali z oken, co se děje. Horusice jsme opouštěli jako žebráci, bez peněz a majetku. Nikdo z nás nevěděl, kam jedeme. Já jsem seděl pod plachtou na korbě jednoho z nákladních aut se svým psem. Máma seděla vepředu vedle řidiče. Mého tátu vezli v druhém voze. Kde byla sestra si už ani nevzpomínám,já jsem byl rád za psa, který seděl se mnou na korbě. Vůbec jsem nevěděl, kam jedeme. Najednou jsme  zastavili v Havlíčkově Brodě, kde nám dovolili si dojít do místní hospody na záchod, napít se a najíst se, protože ve voze jsme žádné jídlo neměli. Z Havlíčkova Brodu jsme odjeli až za tmy. A za tmy jsme pak dorazili do Krkonoš, do vesnice zvané Fořt. Vozy zastavili před takovou roubenou chatkou. Během pár chvil byl nábytek z vozů vystěhován před chatku. Jakmile vyložili řidiči poslední kus nábytku, okamžitě nasedli do auta a odjeli.

Náš nový domov vypadal už na první pohled dost omšele a zanedbaně. Vnějšek domu byl ovšem oproti vnitřku ještě stále krásný. V domě byla místo podlahy pouze udusaná hlína. Náš nový dům měl pouze dva pokoje a chybělo mu i základní vybavení jako je záchod nebo umyvadlo. Jediným přívodem vody byla olověná roura trčící ze zdi zašpuntovaná špuntem. Až po nějakém čase nám vybudovali za domem dřevěný záchod a nainstalovali vodovodní kohoutek, takže jsme měli z čeho pít. Život ne Fořtu byl takový divný. Většina původních obyvatel byli Němci, kteří už byli dávno vysídleni. Po nich tu zůstali akorát poničené a povětšinou i vykradené domy, jako byl ten náš. Současní obyvatelé sem byli posláni, protože bylo zapotřebí, aby tu někdo vůbec žil a pracoval. Obyvatelé naší vesnice pocházeli snad odevšad. Byly tu smíšené manželské páry Němec a Češka a nebo naopak, žilo zde několik rodin z Rumunska, jedna nebo dvě rodiny ze Slovenska, poměrně hodně Romů a asi další tři rodiny vystěhovaných sedláků, jako jsme byli i my. Ty jsme poznali okamžitě.

Hned druhý den po té, co nás přivezli do Krkonoš, přišel jeden chlap ze vsi a řekl našim, kde budou pracovat. Oba moji rodiče nastoupili do práce na nedaleký statek, který dříve patřil nějakému Němci, kterého vystěhovali po válce. Táta tam jezdil na traktoru a máma dělala nádenickou práci. Připravovala třeba krmení pro dobytek. Denně doplňovala kravám vodu, roznášela jetel nebo seno po kravíně a tak. 1953 byla měnová reforma. Lidi museli jít do banky a vyměnit si peníze v kurzu 1:5. Měnová reforma se týkala i nás, jenže pro nás, jakož to pro kulaky, měli komunisté speciální kurz. Pro obyčejné lidi to bylo 1:5. Pro nás byl směný kurz stanoven na 1:50. Tím naše rodina zchudla ještě víc. Už při příjezdu jsme neměli skoro žádné peníze, kvůli pokutám za neplnění dodávek a teď nám ještě směnili peníze v tak nevýhodném kurzu. Měli jsme také zakázáno chovat jakákoliv domácí zvířata včetně slepic nebo králíků. Jediné zvíře, co jsme měli byl náš pes. Mě se sestrou přihlásili do místní školy. Já byl v první a sestra v páté. Ve vesnici Fořt jsme bydleli asi čtyři roky. Když už jsem chodil do páté třídy, tak nás přestěhovali někam za Mariánské lázně na takový menší statek opět po nějakém -22- vystěhovaném Němci. Přestěhovali nás celou rodinu jednoduše proto, že tam potřebovali další pracovní sílu. Pro nás to bylo ovšem polepšení, protože jsme mohli žít na statku v normální zděné budově. Oba moji rodiče dostali práci na statku ke kterému patřil veliký ovčím. Táta dostal k sobě pár koní a měl na starosti přípravu píce a slámy pro ovce na zimu.Zde jsem strávil dalších devět let svého života. Vychodil jsem zde základní školu, tehdy se chodilo pouze do osmé třídy, a protože moje výsledky nebyly špatné, tak jsem chtěl jít na střední školu. Tento nápad ovšem v zápětí padl, jelikož lidi jako jsem byl já, tedy lidi špatně proti režimu, na školy zásadně nepouštěli. Jediná škola, kterou mi povolili studovat, byl jednoletý učňovský obor zemědělství. Po vychození tohoto „učňáku“ jsem měl v 16 letech nastoupit do práce na částečný úvazek jako moji rodiče na statku, kde jsme bydleli. Táta mi to ovšem zamítl, protože věděl, že by mě předáci statku sedřeli z kůže. Táta mi místo toho domluvil práci u mého strýce na statku Vondrov nedaleko Hluboké nad Vltavou. Takže jsem se po téměř jedenácti letech vrátil do svého rodného kraje. Na Vondrově jsem pracoval jako nádeník na ty nejhorší práce. Později jsem dostal funkci kočího a pak traktoristy. Chtěl jsem zde vystudovat střední školu, vždy jsem byl odmítnut s odůvodněním, že s mojí výchovou není jistota, že bych využil své vzdělání ve prospěch socializmu. O pár let později se na statku naskytlo místo i pro mé rodiče, takže se i oni mohli z vyhnanství vrátit do svého rodného kraje. Do Horusic jsme ovšem zpátky nemohli, ale i přes to byli máma s tátou rádi, že jsou zpět v jižních Čechách. Postupem času, jak komunismus upadal, se mi podařilo dálkově vystudovat střední a následně i vysokou školu. Později jsem nastoupil na kariéru agronoma, poté farmáře a nakonec zootechnika. Z Vondrova jsme se s rodinou přestěhovali na statek Chýňava, který leží nad Českými Budějovicemi za vesnicí Borek směrem na Prahu. Další stěhování proběhlo již s rodinou o deset let později do vesnice u Českých Budějovic zvané Hrdějovice, kde jsem pracoval jako zootechnik v místním JZD. V listopadu 1989 došlo k převratu a vše bylo jinak. V družstvu, kde jsem pracoval jako zootechnik, mi nabídli místo předsedy, které jsem bez váhání přijal. Krátce po revoluci jsem po prvé od roku 1953 stanul na dvoře našeho statku v Horusicích. Statek byl k nepoznání. Léta hospodaření JZD se na něm velmi škaredě podepsalo. Omítka byla na zdech pouze místy, dvůr byl od těžké techniky plný výmolů a děr. Krov obytné části statku byl tak prohnilí, že jsme měli strach, že brzy spadne. Obytná část byla v průběhu socialismu přetvořena na Hasičskou zbrojnici. Komunisté neváhali ani rozbít štít statku z roku 1833 za účelem probourání vjezdu do obytné části pro hasičské vozy. Po takovýchto hrubých úpravách byl štít téměř odsouzen k demolici. Byl to smutný pohled na zničené místo, které kdysi bývalo mým domovem.

Celý text včetně příloh: kolektivizace v horusicích

Menu
Nejnovější komentáře
Statistika návštěvnosti

TOPlist