Kateřina Hieke

Šibeniční vrch v Dolním Bukovsku

Tak asi jako v každém větším městečku, bylo i v Bukovsku popraviště. První zmínka o „šibeničáku“ pochází z druhé pol. 16. století. Jen za prvních 20 let své ne moc proslulé existence zde bylo popraveno na čtyřicet lidí. Dokonce je zmínka o tom, že od Sedlíkovic Popovic a z Horního Bukovska byly vidět 3 šibenice, které se tyčily do výše pěti metrů.

Byly zde popravovány nejrůznější typy zločinců. Nejvíce samozřejmě vrahové. Objevil se však případ, kdy jeden z lapků okradl projíždějícího rožmberského výběrčího daní a dostal provaz. To, že tehdejší justice byla opravdu nevyzpytatelná, dosvědčuje svědectví mnoha lidí. Došlo zde totiž k mnoha popravám, kdy popravený byl nevinný. Tyto chyby tehdejšího právního systému měly za následek tajuplné věci, které se odehrávaly a odehrávají na místě někdejšího popraviště.

To stálo na místě, kde dnes stojí dům „u Bromů“. Podle očitých svědectví, se zde dějí nevysvětlitelné… Zobrazit více

Kříž pytláků

Chýňavský vršek býval kdysi mnohem příkřejší a povozníky obávaný zvláště v zimní době, kdy bylo mnoho náledí.

Pravda, pak se jezdívalo do města jen se saněmi a při nákladu se brzdilo řetězem ovinutým kolem sanice. Saně ještě mívali vlastní brzdu na páku s ozubeným zapínáním a drápy upevněné k sanici ve sněhu a na ledě rýsovaly, čímž se jízda pomalila.

Asi uprostřed tohoto příkrého vrchu se odehrála téměř před sto lety pytlácká tragedie, která skončila smrtí jednoho z nich.

 

Stařeček to vyprávěl před mnoha léty asi takto:

Zde v okolních lesích, které byly převážně složené z mladého nízkého smrkového porostu, se zdržovalo hojně srnčí zvěře. Také se tu občas mezi srnčím objevil i jelen uprchlý z nedaleké obory, jíž říkali Nová, když jí za vichřice místy padl plot.

Jelen pak prchal lesem před padajícími větvemi, stromy a vida otevřenou cestu před sebou přeskočil povalený plot a z obory utekl.… Zobrazit více

Silvestr na Palackého náměstí

 Je to již několik desítek let, co se udál tento příběh. Na jeho počátku je několik mladých dívek, které pracovaly v jedné českobudějovické továrně. Tyto dívky pocházely z blíkých vesnic a nebo budějovických početých rodin. Jakýkoliv volný čas věnovaly cestě do zaměstnání či hlídání mladších sourozenců. Šancí na zábavu nebylo příliš mnoho. Tento rok se však mělo něco změnit. První na ten nápad přišla světlovlasá dívka, říkejme ji Magda, která stejně starým kolegyním navrhla, že by mohly uspořádat společný Silvestr. Všechny přítomné dámy, jakmile se dozvěděly o oslavě radostně zavýskly a měly radost. Ihned se daly do rozdělování úkolů, co která připraví, co která přinese k všeobecné pohodě ostatních. Na tomto místě bychom měly představit i další dívky, budeme jim říkat Lucie, Kamila a Jitka.Když byl naplánován i poslední deail, a to volba hudby na večer, přišlo na slovo, uvažování, kde se „potlach“uskuteční.Jak již bylo napsáno, v žádném bydlišti… Zobrazit více

Když se jezdilo do Kotejcan pro hrách

Jan Chmelík, 1. července 1994 v deníku ČESKOBUDĚJOVICKO

Málokterá obec vystřídala tolik jmen, než se ustálilo poslední: Chotýčany. Kotycany, Kotejcany, Kotcany, Kotrcany či německé Schmiedgraben (řekněme- Kovářská strouha). Zvláštní však je to, že všechny starší názvy mají společná tři první písmena. První písemná zmínka o vesnici pochází z roku 1378.

Než se Chotýčanům vyhnula mezinárodní silnice, pro četné zákruty se jí přezdívalo i „sedmizátočinová“. Obec má kolem 200 obyvatel a tvoří ji dvě části. Historická, v níž se dochovala usedlost se zájezdním hostincem z XVIII. století, a nová, která vznikla pod železniční tratí.

Stopařka

Měsíc svítil jako rybí oko a kobylky si vykračovaly jako by vezly nevěstu k oddavkám, ačkoliv táhly obyčejný vůz s nákladem. Povozník Jakub sice nějaké štýrské kosy a srpy a pár beček soli, které mu přihodili v Solnohradsku, vyložil v Krumlově, ale i tak měl pod plachtou plno zboží. Krumlovský krčmář, u něhož se stavěl před… Zobrazit více

Noc na Chýňavě

Není tomu dávno, kdy dva kolegové byli vysláni na Moravu. Zde během dne plnili zodpovědně svěřené úkoly, ale jakmile skončila jejich pracovní doba, měli volno. Jenže co dělat v cizím městě, tak daleko od domova? Nebudeme si nic nalhávat, ale muži, jakmile se ztratí z dohledu svých drahých poloviček zřídka kdy zavítají do muzea, sotva tak do divadla. Zkrátka a dobře, jistě tušíte kam směřovali jejich kroky…Ačkoliv byli na Moravě, jako rodilí jihočeši nezavítali do sklípku, ale do hospody. Po prvním pivu na žízeň přišlo druhé. Po několikátém pivu se k dvojici připojila dvě usměvavá děvčata, která prahnula po rozmluvě s mladíky. Po seznámení přišla řeč na zájmy, koníčky a nakonec třeba i na strašidla. Zábava vesele plynula, příběhy s duchařskou tématikou stíhali jeden druhý. Po každém příběhu se jeden z mladíků tvářil čím dál více znuděně. Neustále opakoval, že se nic… Zobrazit více

Pověst o Hosínu

Pamětní kniha farnosti hosínské -pověst o Hosínu.

Tato pověst je zaznamenaná v hosínské farní kronice, kdy na zdejší faře byl farářem

Ferdinand Ritter. Opsáno bez gramatických úprav.

Dříve nežli přikročím k dalšímu líčení osudů

kostela a fary Hosínské, mám za přiměřené

uvést veškeré známosti o kostele a faře, jak je podává starobylá tradice.

Původní kostel byl románská kaple, vystavená od tehdejšího neznámého zemana zdejšího pro domácí lid, osada však ještě nebyla : byly to počátky osazení a pomalé po křestanění řídkého zdejšího obyvatelstva : krajina čili rovina kolem nynějších Budějovic byla ještě rozsáhlý močál, pokrytý lesem a plný dravé zvěře. Proto lidé utíkali se na blízký kopec, když od dříve usedlých pohostinné přijat i byli (útočiště vůkolního obyvatelstva nazývalo se tedy Hostýn) a dřevené hradby proti útokům dravé zvěře si pořídili (odtud farské pole nazvané nyní „Na hrobcích“.)

Obyvatelstvo se zde množilo, vůkolní obce se hlásily, kaple nedostačovala, (byla mezi… Zobrazit více

Brána zlivského hřbitova

Na začátku našeho příběhu je skupina kamarádů, kteří každý pátek navštěvují zlivskou hospodu. Po úmorném pracovním týdnu, plném vysokého nasazení si zajdou na pár piv a proberou, co se událo. Jejich posezení povětšinou končí již po půlnoci a někdy se malá oslava zvhrne až hluboko za tuto hodinu. Jednoho takového večera, když již značně podnapilí přátelé vyrazili na cestu k domovu, udál se následující příběh. Nikdo již neví, koho napadlo zkrátit si obvyklou cestu domů přes hřbitov, ale všichni se nechali strhnout jeho příkladem. Jak si usmyslil, tak učinili. Zlivský hřbitov je obehnaný vysokým plotem a proto cesta místo přes něj, vedla klasicky branou. Tato brána v době, kdy se příběh udál, byla již notně zarezlá, že nešla zavřít a proto se nachávala otevřená dokořán. Naše skupina prošla branou a následně se jí otevřel pohled na řady křížů a stél. Jelikož cesta přes rovy byla příliš náročná, prošli po hlavní… Zobrazit více

Jesličky

Před mnohými lety byly v Ševětíně dětské jesle, do kterých byly dávány děti do péče vychovatelek, zvaných tety. Tato dítka si zde celý den hrála až do doby, kdy si je rodiče mohli  vyzvednout. Dnešní příběh bude o jednom z těchto dětí, ale spíše o tomto domě…

Malý chlapec, který zde zůstával jako poslední, byl dáván do postýlky v podkroví domu a čekal na rodiče. Tety mezitím uklízeli a nebo zaslouženě odpočívaly po celodenním shonu. Jednoho podzimního odpoledne opět chlapec spal na posteli, přikrytý dečkou, na kterou se někdo znenadání posadil. Chlapec otevřel oči a uviděl vedle sebe sedět malou dívenku. Dívka se na něj usmála a začala mu vyprávět, že v tomto  domě bydlí a čeká až se domu vrátí rodiče… Jindy přišla jen na chvíli, popřípadě se jen mihla mezi dveřmi. Někdy nepřišla vůbec. Když si pro chlapce přicházeli rodiče, vždy se zvedla, schovala se do… Zobrazit více

Menu
Nejnovější komentáře
Statistika návštěvnosti

TOPlist