Pověsti

Jak v Bukovsku tahali kozla na kostel

Jednoho dne bukovští zjistili, že v okapech kostela mají netřesky a celou střechu pokrytou vrstvou mechu. Přemýšleli, tedy tak se obojího zbavit. Nabídku klempířů odmítli, s tím, že byla příliš drahá. Koumali jak nelítostný porost odstranit. Jeden z místních přišel s nápadem, že by bylo možné dát na střechu kozla. Ten jí rád  bodlák a jiné tvrdé rostliny, nehledě na to, že jiné využití pro něj zrovna nemají. S nápadem všichni souhlasili. Jenže jak dostat kozla na střechu? Kozla zkusili táhnou po schodech do kostelní věže, ale jakmile jej dotlačili na první dva schody, tak jim utekl pryč. Když peripetie s kozlem viděl jeden krajánek, poradil jim, aby kozla vytáhli na střechu lanem. Jak bylo poraděno, tak uděláno. Za obojek přivázali lano, přehodili přes kladku zvonu, ve věži a začali tahat. Když už kozel byl v dobré polovině začal vyplazovat jazyk. Všichni propukli v radostný jásot… Zobrazit více

Osud krčmáře Kokošky

Jeden jediný dům ve vsi převyšuje všechny ostatní. Byl postaven roku1470 na nejlepšík místě na skále. Jeho základy jsou pevné, stejně jako jeho zdi. Ale stejně se na něm střídali majitelé jako na jiných gruntech a vyhořel zrovna tak jako ty doškové chalupy a chaloupky. Stojí uprostřed návsi a patříval k hájenskému řádu, jest tzv. Ruoženský lán.

 

Ke gruntu patřívala i krčma a tak hladoví soldáti ranami do vrat vzbudili krčmáře Kokošku a dali se do pití. Když se notně namazali, začali obětěžovat ženu Kokoškovu, která po malém byla a to krčmáře tak rozhněvalo a pobouřilo, že vytáhnul bejkovec a štědřil jim rány hlava nehlava.

 

Ovšem dopadlo to špatně, vojáci rázem vystřízlivěli, když se o jejich kůži jednalo a Kokošku těžce raněného vhodilil do studeného kamenného sklepa zbudovaného ve skále, kde on do rána skonal.

Lidé ze vsi, když uslyšeli lomoz vzali každý co po ruce měl a… Zobrazit více

Kříž „U vojáků“ v Chotýčanech

Byla tenkrát krutá zima. Do poloviny osmnáctého století scházelo přesně osm let, když přepadli od západu tuto krásnou zemi Bavoři a Francouzi a pletnili jí a plundrovali.

Tady od Čihadla bylo všechno za noci jako na talíři, kde už soldáti jsou, všechno se vědělo, tady se hlídalo dnem i nocí, ve vršku byla křížem prokopána chodba sem a tam na všechny strany, pod zemí neviděna a teplem země chráněna.

Ohně planuly napřed v Pošumaví, přelétly nad Zbudovská blata a už často přicházeli utečenci mířící k východu. Roztrhaní, nemocní a hladoví, hledali často mezi sebou členy svých rodin, kteří se na útěku byli ztratili. Na zádech nesli svoje malé děti, všichni na kost promrzlí, hledali útočiště po vesnici alespoň na chviličku.

Vyprávěli o cizím vojsku, jak krutě počíná a ženy znásilňuje, děti pobíjí a muže zajímá, dobytek všechen odvádí a hostiny na cizí účet si dělá.

Běda kraji, který soldateska zvlčilá… Zobrazit více

Sv. Hubert v poněšické oboře

Sv. Hubert je patronem myslivců a lovců, proto nás nepřekvapí, že pomník tohoto světce stojí v nové poněšické oboře. Těchto pomníků je v naší zemi více, tento je však unikátní i tím, že se k němu váže tato pověst:

Jednoho teplého večera se kníže Schwarzenberg vydal na lov do své obory. Doprovázen svým věrným druhem nasedli do kočáru a zamířili ke svému oblíbenému místu. Nad jejich hlavami však hvězdnou oblohu zahalily těžké mraky.  V létě se stává, že se počasí z ničeho nic změní. Proto se tmavé mraky změnily v bouři. Ve chvíli, kdy se ozval první hrom, se koně splašili a vydali se i s neovladatelným kočárem  po strmé lesní cestě. Když  situace vypadala již  beznadějně koně zastavili. Kníže a jeho průvodce vystoupili z kočáru a šli se podívat, co způsobilo záhadné zastavení. Přímo před koňmi ležel spadlý strom, který snad v důsledku… Zobrazit více

Pověsti z Hluboké nad Vltavou a okolí

 Hlubocké krávy

Tato událost zařazená mezi pověsti vlastně ani pověstí není, pokud ovšem uvěříme slovům českobudějovických kronikářů. K roku 1420 totiž zaznamenali, že „na nedalekém hradě Hluboké porodila kráva stvůru podobnou člověku, která po narození ještě jistou dobu žila.“ Zpráva je možná totožná s tou následující, kterou ovšem její řadí do roku 1522: „V tomto roce na Hluboké porodila kráva tele podobné mnichovi“. Případ vypadá nadmíru záhadně. Je však možné českobudějovickým kronikářům stoprocentně věřit?

Samaritánka

Hluboká , jak známo, velmi trpěla častými povodněmi. S každým vzedmutím vltavské hladiny se zdejší studně naplnily kalnou, špinavou vodoum která zapříčinila šíření různých chorob. Brzy ale přišli lidé na to, že jeden jediný pramen široko daleko zůstává vždy neporušen. Prameni, jenž vyvěral ze svahu za Hamrem, se proto začalo říkat „Dobrá voda“ a později tu kdosi, prý sám Ondřej Ungnad ze Suneku (majitel zámku Hluboká v letech 1534 – 1551 – pozn. autorka), postavil kapličku „Samaritánku“. Hlubočané sem v čase povodní, ale i jindy s důvěrou přicházeli a vyprávělo se, že kdo pil z vlastní zakalené studně, umřel, kdo však pil ze „Samaritánky“, uzdravil se. Jisté je, že zdejší voda se těšila zvlášť dobré pověsti a pamětníci na „Samaritánku“ vzpomínají s povděkem dodnes, třebaže již čtyřicet let nestojí. (toto je stav k roku 1997, kdy byla vydána publikace, z níž pověsti pocházejí – pozn. Autorka)

Kampanova díra

Staré, záhadami opředené, důlní dílo podněcovalo vždy lidskou fantasii. Dokonce odborníci neměli donedávna v této otázce jasno a nevěděli přesně, zda se nejedná o pouhý přírodní výtvor. Hlubočtí, kteří se většinou dovnitř báli vstoupit, viděli v díře tajnou podzemní chodbu vedoucí až na Karlův hrádek. Vyprávělo se, že je plná jedovatých hadů.

Ohnivý myslivec.

Pytlákům v hlubockých lesích býval kdysi postrachem nesmlouvavý hajný, jehož vysokou hubenou postavu doplňovala rozčepýřená vousiska. Nebáli se ho však jen pytláci, nýbrž i prostí lidé, kterým nedovolil odnést si z lesa suché větvičky, ba ani houbu. Není proto divu, že když za prudké bouřky našel smrt pod kmenem padající jedle, nikdo pro něj neuronil ani slzu. Pokoj však nenastal. Myslivec se vracel na tento svět zahalen plameny, běhal po lese a nenadále se zjevoval lidem. Některé vyděsil, jiným všek naopak pomohl, jako by snad chtěl odčinit dávné křivdy. Přítrž jeho strašení udělal tweprve jeden starý výměnkář, který, byv ohnivým myslivcem k smrti vyplašen, vykřikl: „Spas, Bože, mne i jeho!“ Plameny pohasly, myslivec se proměnil v bílou holubičku a odletěl směrem vzhůru, až zmizel starému výměnkáři z očí. Od té doby ho už nikdy nikdo nespatřil.

Čertova brázda

Za vrchního správce de Bossiho, který stál v čele úřadu, v roce 1760 na čas přeneseného z Krumlova na Hlubokou, nežilo se poddaným na panství věru lehce. Všemocný správce, johož neobvyklé jméno lidé komolili na Nebosý či Tubosý, cítil se skutečně neomezeným pánem a vrchnost byla daleko, aby mu napravila hlavu. Není divu, že se začalo šuškat cosi o de Bossiho spolčení s ďáblem. Jak už to v pověstech chodí, nenašel krutý vrchní po smrti klid. Ďábel jej zapřáhl do svého spřežení a vyoral s ním hlibokou strouhu. Ještě dlouhu ji Hlubočtí ve Staré oboře ukazovali a říkali jí „Čertova brázda“.

Zkamenělé stádo

Na Hluboké žil kdysi dávno pastýř, který měl od rána do večera plná ústa nepěkných nadávak a neminula snad ani hodina, aby z nich nevypustil aspoň kopu kleteb. Dobrí lidé ho varovali před božím trestem, ale on nedbal a jejich slovům se jen smál. Až jednoho dne, když opakovaně vzal boží jméno nadarmo, proklel sebe i celý svět, stihl ho trest přímo z nebes. Pastýř i se svým stádem se na místě proměnil v kámen. Ještě dlouho potom říkali Hlubočtí velkým balvanům na oné louce „Zkamenělé stádo“.

Děti rytíře Býšovce

V roce 1680, když v celém kraji krutě řádil mor, nevyhnulo se neštěstí ani rodině rytíře Býšovce. Jeho dvě děti se nakazily a zakrátko zemřely. Protože oběti morové epidemie nesměly být pochovávány na purkareckém hřbitově, nezbylo žalem a zármutkem zrkoušenému Býšovci než zakopat jejich mrtvolky v lese poblíž potoka „Rachačka“. Na onom místě pak zdvihl kapli a nechalji zasvětit protimorové patronce svaté Rozálii. Protože tehdy a nejednou i v pozdějších dobách mřelo mnoho lidí na mor, chodili sem nemocní prosit svatou o uzdravení. Tak povstaly poutě do „Rachaček“ u Purkarce.

Jelení skok

Na skále nad Vltavou naproti Karlovu hrádku spatříme vztyčený kříž. Nechala ho tu podle pověsti postavit rodina rytíře, který sem kdysi zabloudil při lovu. Statný jelen, jehož lovec štval, se zde vrhnul z výšky do řeky a plaval pryč. Rozzuřený rytíř po něm dále střílel a zasáhl ho. Porušil tím jednu z nejdůležitějších loveckých zásad, že totiž se má ponechat život zvířeti, které se zachránilo neobvyklým způsobem. Navíc střílel ve zlosti, a to je také v rozporu s loveckou morálkou.

Tajemný myslivec

Jednou vyšly čtyři staré ženy z Purkarce do lesa, aby si do nůší nasbíraly něco dříví na otop. Sotva dorazily mezi rvní stromy, kde se vzal, tu se vzal, stál před nimi švarný panský myslivec. Tetky se ulekly, uctivě pozdravily a prosily: „Jsme chudé, dovolte nám odnést si několik větviček. Vám neubude.“ Myslivec se jen usmál a pokynul stařenkám, aby ho následovaly. Zavedl je ke skále, v níž se tmavěl vchod do jeskyně. Společně vstoupili dovnitř a tu ženy užasly nad krásou drahžch látek, lákaly je láhve vzácných moků, zvěřina a nepřeberné množství dalších mlsot. „Vezměte si, co chcete, ale jen tolik, kolik stačíte spotřebovat, nic víc!“ řekl myslivec a zmizel. Tři z žen neváhaly a začaly si plnit nůše. Jedna brala vzácné látky, druhá nápoje a třetí pochoutky. Jen čtvrtá naplnila svou nůši suchým listím, mechem, větvičkami a starými kostmi. Ostatní se jí smály, jak je hloupá a co že s tím bude dělat. „Inu“, povídá ona ve své skromnosti, „listím a mechem podestelu v zimě koze, suchými větvičkami zatopím a kosti prodám hadráři. Snad dostanu nějaký krejcar, abych mohla koupit sůl a nějaké věci do domícnosti.“ Sotva ženy vyšly z jeskyně, skála se za nimi zavřela. Jaké bylo překvapení skromné babky, když doma vysypala obsah nůše a namísto listí zacinkaly zlaťáky, místo větviček stříbrné proutky a místo kostí drahokamy. „Co já si počnu s takovým bohatstvím?“ nevěděla si rady a běžela za panem farářem. Na jeho radu potom podporovala vdovy, sirotky, chudé i trpící, kostely a kláštery. A jak dopadly zbylé tři ženy? Protože neuposlechly myslivcovo varování, sežrali jim drahé látky moli, láhve mrazem popukaly a jídlo se zkazilo.

Žižkův dub u Němčic

Na křižovatce cest před němčickým dvorem u Líšnice stojí mohutný, prastarý dub. Říká se, že pod ním během válečného tažení usedl husitský hejtman Jan Žižka z Trocnova, aby v jeho stínu poobědval. Dubu od té doby náleží mezi lidem zvláštní úcta a označení „Žižkův“.

Zánik Hrozňovic

Vypráví se, že Hrozňovice, jak se dosud postaru říká Hroznějovicím, stávaly dříve o něco níž směrem k Vltavě. Za třicetileté války prý však byly zpustošeny vojskem. Lidé ze vsi, kteří přežili, sebrali zbylý dobytek a všechny své cennosti a usadili se na místě dnešních Hroznějovic.

Zobrazit více

O založení Drahotěšic

Bylo nebylo za pohanských časů, šel lesem Slovan z kmene Dúdlebů Drahotěch uctít hroby svých předků na vrch zvaný již tehdy Baba. Na nejvyšším místě nad mohylami stála svatyně Jarovíta, boha jara, hojnosti a plodnosti. Uprostřed svatého hájku obehnaného do kruhu palisádou s otesaných dubových kůlů stál žrec, pohanský kněz. Drahotěch k němu přistoupil a požádal jej o vykonání oběti. Žrec obětoval černou slepici a její krev vypil. Když požadoval žrec zaplacení, Drahotěch neměl. Cestou sem totiž vytratil celou svou hotovost. Žrec se rozhněval a vypudil Drahotěcha ze svatyně. Ten se ubíral cestou k domovu, když tu najednou uslyšel tleskot dlaní. To na něj žrec poštval duchy jeho předků. Drahotěch se dal na útěk a přitom se modlil k černobohu o pomoc a jako oběť se pořezal svým nožem do dlaně. Jak držel nůž v dlani, zjevil se před ním Černoboh v podobě divokého kance a vyzval Drahotěcha, aby si… Zobrazit více

O půlnoci do márnice nelez!

Je tomu již dlouho, kdy se v ševětínské hospodě potkali dva sousedé, takové veselé kopy. Seděli u jednoho stolu, ale dokázali bavit celou hospodu. Když již veškerá zábava začala upadat, přišla řeč na strašidla a bubáky a další duchařinu. Když se vyčerpali pověstmi, začali se jeden na druhého vytahovat a tak nakonec v jednom z nich uzrál plán, že půjdou oba na hřbitov, vlezou do márnice a sednou si na úmrlčí stůl…Ten, který na něm vydrží sedět nejdéle, tomu zaplatí útratu v hospodě ten druhý. Jakmile toto dořekli, v celé hospodě bylo najednou takové ticho, že bylo slyšet i běhání myší pod stolem. Jak vymyšleno, tak ujednáno, hostinský stvrdil sázku a naši dva sousedé se sněhem vydali k místnímu hřbitovu. Tehdy Ševětín nebyl tak velký, jako dnes, a proto, když míjeli Starou poštu a chudobinec, byli již za vsí a odvaha je začala opouštět. Ale útrata byla značná a… Zobrazit více

Není radno chodit přes Zahájený v noci sám

Před dlouhými lety se vracel mladý student od své milé z Budějc do Ševětína. Když procházel Vitínem, bylo okolo půlnoci. Věděl, že ve vsi je výtečná hospoda s výjimečným pivem a proto si usmyslel, že za ušetřené penízky si užije trochu pití. Jakmile však vstoupil do hostince, okamžitě jej místní hospodáři vzali ke svému stolu a musel s nimi debatovat o novinkách ve světě. Bylo již kolem třetí hodiny ranní, když hostinská všechny muže vyprovodila z hospody a každý se rozešel domů. Najednou student osaměl na zimní návsi. Domů to měl ještě vcelku daleko. Zachumlal se do šály a na křižovatce u Sýkorů hostince se rozhodoval kudy půjde domů. U Sýkorů, kolem Prühnerova kříže a dále přes Zahájený a nebo přímou cestou po pražské silnici. Po pražské silnici to bylo delší, ale zafoukal ledový vítr a bylo rozhodnuto, jeho cesta povede přes Zahájený. O celým Zahájeným se vždy vyprávěly hrůzostrašné… Zobrazit více

Noc na vrchu Vávra

Je to již drahně let, co se udál tento příběh. Bylo to mezi světovýmiválkami, kdy se i u nás začal provozovat nový sport – tramping. Mnohomladých lidí vyráželo každý víkend ven do přírody, poznávat neznámédálky. Také v Českých Budějovicích v té době byla v posledním ročníkureálného gymnásia tříčlená parta kamarádů, kteří takto často vyráželisplout na loďkách řeku Vltavu, nebo jen pěšmo do lesů, kde trávili noci utáboráků a zvuku kytar. V čase našeho příběhu bylo jaro a chlapci sedomluvili strávit jeden pěkný slunečný víkend v přírodě severně odČeských Budějovic. Vyrazili s tornami na zádech směrem k rozlehlémuMojskému lesu a Velechvínskému polesí. Potulovali se krajinou,zastavovali se u modrých vod rybníků a zelených luk, které již pomalu alejistě začínaly kvést. Slunce již zapadlo, když prošli vsí Jelmo a vstoupilido tmavého lesa. Měli již v nohou dosti kilometrů na to aby se začalipoohlížet po vhodném… Zobrazit více

Nepoctivý zedník hrobníkem

Před mnoha lety žil v Ševětíně muž neslavné pověsti, budeme mu říkat třeba Kuba. Živil se jako zedník, ale místo zednické lžíce častěji držel mariášové karty a podle toho jeho život vypadal. Zprvu hrával karty jednou za týden, později dvakrát týdně a později každý den. Jeho nálada byla právě taková, jaká byla jeho úspěšnost ve hře. V noci, po návratu domů, si pak vyléval zlost na svých dětech a manželce.

Když se poněkolikáté vrátil domů opilý a bez peněž,vzbudil děti a poslal je žebrat po vsi. Když se vrátili s několika málo grošíky, které jim dali soucitní lidé,  tak je zbil. Nazítří přišel otec jeho ženy, pro kterého noční žebrota byla onou poslední kapkou trpělivosti a i s dětmi ji vzal pod svojí střechu. Zedník Kuba však nehledal vinu na správném místě a dál pokračoval ve svém životním stylu.

Jednoho dne však při kartách prohrál svůj domek…Tímto se stal… Zobrazit více

Menu
Nejnovější komentáře
Statistika návštěvnosti

TOPlist