Díky novinovému článku Miroslava Procházky a knize Příběhy budějovických pomníků  zde můžeme popsat peripetie (a doplnit tak článek Hřbitov sv. Otýlie jako vojenské pohřebiště, místo rituálu i paměti), které předcházely „odhalení“ pomníku padlým v první světové válce na hřbitově sv. Otylie.
————————————————

Důstojný pomník obětem byl v Č. Budějovicích uvažován již před skončením první světové války. Městský výbor o jeho postavení v budoucnu rozhodl již na zasedání z 8. dubna 1916. Na zdejším vojenském oddělení již bylo tou dobou pochováno 164 vojáků, 32 jich zde mělo vlastní hroby (+ mimoto zde leště leželi 3 srbští a 4 ruští vojáci).
Je třeba napsat, že Budějovice dlouho v této pomníkové snaze zaostávaly. Přitom již většina okolních obcí nějakým způsobem památku svých padlých uctila. Ihned po převratu byly sice zahájeny přípravy na výstavbu pomníku na dnešním Senovážném náměstí, ale tyto snahy vyzněly zcela naprázdno. V polovině 20. let se také uvažovalo o znovuvyužití torza památníku Josefa II. Na tuto neschopnost městské rady reagovala i veřejnost a novinové články…

Částečně pomník padlým nahradily dvě významné pomníkové stavby. V prvé řadě se jednalo o tzv. Zborovský pomník z července 1927, postavený na dvoře Žižkových kasáren. Ten však tuto funkci plnil jen částečně, neboť připomínal padlé pouze v jedné bitvě a ti navíc vesměs neměli s městem mnoho společného. Problém vyřešil v o něco větší míře o rok později pomník plk. Švece, jehož idea se zčásti vztahovala i na oběti 1. sv. války. Tím se snaha o zřízení pomníku stala o něco méně naléhavou, avšak další pokusy ani v následujících letech neutichly. Dne 9. listopadu 1932 se výbor místního Okrašlovacího spolku na své schůzi rozhodl zřídit konečně ve městě pomník a začal k tomuto účelu shromažďovat prostředky. Ovšem ani tato snaha nebyla příliš úspěšná.

Tím se konečně dostáváme k předmětnému pomníku. Otěže v této problematice převzala následně místní skupina Družiny čs. válečných poškozenců. Ovšem její představitelé myšlenku stavby pomníku záhy opustili, neboť jednak měli málo finančních prostředků, dále se jim nepodařilo získat vhodné místo pro stavbu a konečně již zde existoval podobně zaměřený pomník Švecův.
Někdy v polovině dubna 1938 bylo tedy rozhodnuto zbudovat „mohylu“ na hřbitově sv. Otýlie v oddělení válečných hrobů. Právě zde v těchto místech vojenská správa každoročně na „dušičky“ vršila symbolickou mohylu z chvojí (podrobnosti k vojensko-rituální funkci tohoto místa ve výše zmíněném ČLÁNKU). Plán pomníku/mohyly zpracoval českobudějovický kameník a sochař Jaroslav Benda. Díly pomníku byly vytvořeny právě v jeho dílně.

O dalším běhu věcí se dozvídáme především z čilé korespondence mezi Místní skupinou čs. válečných poškozenců (dále MSČVP) a  Městskou radou Č. Budějovice.
Dne 3. května 1938 získala MSČVP svolení posádkového velitelství ke stavbě pomníku, které si ale vymínilo, že bude moci používat vždy 1. listopadu okolí pomníku k již výše zmíněným dušičkovým oslavám.
Městská rada poté zaslala představitelům MSČVP oznámení, že usnesením z 8. července 1938 povoluje stavbu mohyly na hřbitově za podmínek, že stavba bude dokončena do konce září 1938 (tj. aby aby připravena k oslavám 20. výročí existence ČSR) a to podle modelu zhotoveného v dílně kameníka J. Bendy z Č. Budějovic (Procházka ve svém článku uvedl špatně iniciálu „V.“). Dále připsala, že mohylu může také používat posádkové velitelství při dušičkových vzpomínkových slavnostech (zřejmě znali svolení posádkového velitelství).
Dne 8. srpna 1938 městská rada navíc přijala protektorát nad slavnostním odhalením pomníku. Místo, kde mohyla bude stát, bylo propůjčeno městem bezplatně až do odvolání.
V dopise z 19. srpna 1938 potvrzuje MSČVP, že ji bylo rozhodnutím městské rady ze dne 6. srpna 1938 uděleno povolení k postavení mohyly na hřbitově sv. Otýlie spolu s výměrem poplatku Kčs 50,- za úřední výkon. Proti tomuto se však MSČVP odvolala s tím, že je „spolkem nemajetným“. Usnesením z 9. září 1938 jí byl městskou radou tento poplatek prominut. MSČVP prohlásila, že stavba mohyly a s ní spojené finanční náklady budou uhrazeny z darů veřejnosti a „vzácných příznivců“. V prohlášení se píše: „Nestavíme tuto mohylu pro sebe, nýbrž projevíme tímto způsobem úctu k našim padlým a zemřelým kamarádům“. Pomník byl nakonec zafinancován z dobrovolné sbírky a darů, město navíc přispělo částkou 1 000 Kč.

Koncem léta 1938 již byl pomník zcela hotov a přípravy na jeho předání veřejnosti spěly ke svému závěru. V žádosti MSČVP o převzetí záštity Městské rady nad slavnostním odhalením pomníku se píše, že tato slavnost se bude konat 28. září 1938 od 10:00 hodin na hřbitově v rámci oslav 20. výročí trvání ČSR. Slavnost však byla na poslední chvíli „z důvodů mimořádných opatření“ odvolána a odložena na neurčito… Je zcela jasné,  že tehdejší závažné okolnosti slavnosti nepřály. Dne 28. září dal Hitler souhlas k osudnému „rendez-vous“ v Mnichově. Pomník byl tedy na hřbitově vztyčen doslova ve vší tichosti a žádné oficiální odhalení se nekonalo…

Pozn. dle Procházkova článku se může zdát, že přeci jen nějaká slavnost proběhla, ale není tomu tak).

Zapsal Mgr. Petr Kozel dle
Miroslav PROCHÁZKA, Pomníky na Českobudějovicku. Hřbitov sv. Otilie, Českobudějovické listy, ročn. 4, č. 190, 16. 8. 1995, s. 11.
Daniel KOVÁŘ, Příběhy budějovických pomníků, České Budějovice 2000, s. 243-246.