Amatérská archeologie

Archeologie je věda, která nám přináší poznání o dobách minulých, tam kde mlčí prameny historické – písemné. To se týká především pravěku, který tvoří 99% lidských dějin a jiných pramenů než archeologických k němu nemáme. Samotná archeologická věda došla za posledních sto let značných změn. Zatímco v jejích prvopočátcích se jí věnovali víceméně amatérští nadšenci, kteří na správné metody výzkumů teprve museli přijít, dnes se jedná o vědu již zcela kultivovanou s jasnými pravidly a metodami, která pracuje s nejmodernější technikou a technologiemi. Archeologie dnes patří profesionálům a nikdo jiný nemá právo provádět archeologické výzkumy. Přesto však i amatérský zájemce může archeologům pomoci a níže si ukážeme jak.

Keramika

Největší pole působnosti pro amatérského archeologa přinášejí povrchové sběry keramiky a to doslova. Keramické střepy je možné sbírat na zoraných a nejlépe i zvláčených polích, ale i v lesních vývratech, oraništích po zvěři, lesních potocích a výkopech na stavbách. Nejvhodnější dobou pro sběr je čas, kdy je zvláčené pole čerstvě po dešti, střepy jsou tak opláchnuté a lze je snadněji rozeznat od kamení a hroud hlíny. Po určitých zkušenostech dokáže i amatérský badatel rozeznat od sebe střepy neolitické, z doby bronzové, halštatské, laténské, germánské, raného středověku, vrcholného středověku a novověku. Rozdíly jsou v síle střepu, jeho materiálu (ostřivo), způsobu vypálení a tím barvou zlomku, technologii výroby (ručně nebo na kruhu), povrchové úpravě (např. dolešťování tuhou) a samozřejmě nejlepšími identifikátory jsou tvary okrajů nádob a jejich výzdoba. Od vrcholného středověku již koncentrace lidských sídel a výroba keramiky byla tak vysoká, že keramické střepy z tohoto období již nalézáme prakticky všude a jejich sběr nemá žádnou větší vypovídací hodnotu, pokud se nejedná o lokalitu typu tvrziště, nebo zaniklé středověké osady, kde pak samozřejmě sběr středověké keramiky má smysl. Důležitým je také systém v samotném sběru střepů, aby výsledek nepředstavovala hromádka pravěkých střepů posbíraných z celého katastru jedné obce. Teoreticky ideální je situace, kdy bude každý zlomek samostatně zaměřen GPS, ale technicky je to nemožné. Sbíráme tak střepy z několika sektorů jednoho pole, které od sebe oddělujeme a všímáme si větší koncentrace střepů na některých místech, která je také třeba oddělit a samostatně zaměřit GPS nebo z letecké mapy, jste-li schopni na ní místo nálezu skutečně najít. Doma pak je třeba střepy umýt ve vodě starým zubním kartáčkem a po oschnutí vložit nejlépe do papírového pytlíku, na který napíšeme katastr a pomístní název, kde byl sběr proveden, GPS souřadnice, datum sběru, kdo jej provedl a poznámku, zda šlo o sběr z pole, lesního vývratu atd.

Kamenné nástroje

Při troše štěstí lze nalézt i kamennou štípanou industrii, tedy nejrůznější úštěpy a čepelky, ať už z doby kamenné i pozdějších, protože kamennou štípanou industrii definitivně vytlačilo až železo. V místech, kde větší koncentrace keramických střepů naznačuje zaniklé lidské sídlo, lze nalézt i další kamenné nástroje – zrnotěrky, různé otloukače, brousky… Někdy může být pravěký úštěp zaměněn za kamínek z křesadlové pušky, kterých se nalézá poměrně dost. Kamenné artefakty už jsou relativně ojedinělé a tak si každý jistě zaslouží samostatné zaměření GPS.

 

 

Mohyly

V naší krajině je rozeseta spousta mohylníků i solitérních mohyl, především v zalesněném terénu, kde unikly zničení při zemědělské činnosti. Ne všechny byly objeveny a zapsány do archeologických soupisů. Mohyly z doby bronzové bývají převážně kamenné a prozradí je především velké množství křemenů. Halštatské mohyly jsou pak převážně hlinité. Mohyly slovanské jsou daleko menších rozměrů a většinou jsou v rámci jednoho mohylníku soustředěny v řadách od východu k západu. Často je pravěká mohyla v terénu již téměř neznatelná a při objevu nové je třeba jí zaměřit GPS přístrojem. Drtivá většina pravěkých mohyl již byla rozkopána a vykradena před více než sto lety a připomíná to vždy velký kráter či průkop uprostřed mohyly, která pak připomíná spíše malou sopku. Jako první rozkopávali mohyly sedláci, kteří si mysleli, že v mohylách naleznou zlato, ale byli zklamáni. Znovu je pak rozkopávali pro stavební materiál – kámen, ze kterého byla mohyla navršena. A konečně přišli první amatérští archeologové, kteří doslova rozkopali, vše co viděli, bohužel aniž by své „výzkumy“ alespoň nějak dokumentovali. Jejich nálezy – většinou keramické nádoby a občas nějaký bronzový artefakt, se rozkutálely do nejrůznějších soukromých a muzejních sbírek v Čechách a Rakousku, aniž by dnes bylo jasné jaký předmět odkud vlastně pochází. Důležitá je také kontrola stavu známých mohylníků, zda nejsou narušovány lesní těžbou, zvěří, vývraty (ve kterých se mohou objevit zlomky keramiky) nebo novodobými lovci pokladů – detektoráři. Ti v domnění, že v již několikrát vykradené mohyle mohou ještě najít nějaký zajímavý artefakt, narušují plášť mohyly vkopy, ve kterých většinou naleznou jen lovecké nábojnice, kule, alobal, nebo zrezlou motyku, kterou na mohyle zapomněl kdysi dnes již bezejmenný sedlák, který rovněž věřil tomu, že v mohyle nalezne bohatství…

Archeologické lokality

Již bylo nakousnuto, že důležitá je kontrola stavu známých lokalit, ať už jde o mohylníky, tvrziště a jiné. Mnoho nových archeologických objevů je učiněno při zemních a stavebních pracích. Stavitelé sice mají ze zákona povinnost nahlásit každou stavbu také archeologům, aby tito na stavbě zajistili archeologický dozor, ale ve většině případů se tak neděje… Zde se otevírá opět prostor i pro amatérského zájemce, který může sám dohlížet na různé zemní výkopy a všímat si přítomnosti většího množství keramiky, nebo třeba objevu celého objektu. Pradávný výkop, který mohl sloužit jako zásobnice, polozemnice, pec nebo cokoliv jiného, se projeví tmavším zbarvením zeminy oproti okolní rostlé půdě. Při jakémkoli takovém objevu, by měl být co nejdříve informován archeolog, aby rychle zamezil úplnému zničení objektu. Archeolog by také měl být informován o všech větších nenahlášených zemních pracích, které se dějí v blízkosti již známé archeologické lokality.

Nových neznámých archeologických lokalit může být celá řada a zde uveďme pár příkladů, které se podařilo objevit adminům tohoto webu:

Milířiště – tzv. placy na kterých bylo páleno dřevěné uhlí. Většinou pocházejí z 18. a 19.stol. Rozeznáme je jako urovnané plochy kruhového půdorysu, často zařízlé do svahu, obvod ohraničuje mírný val a pod humusem je množství popela a uhlíků.

Středověký mlýn – v prostoru zaniklé středověké vesnice Korutany (její přesná poloha se stále hledá) se nalézá objekt zprvu připomínající tvrziště, ale umístěním v terénu u lesního potoka jde snad přeci jen o mlýn. Z potoka samotného bylo získáno již velké množství středověké keramiky, vyplavované pravděpodobně v místech zaniklé vsi Korutany.

Lovecká chata – V katastru Kolný ve Velechvínském polesí si v roce 1968 vybudovali sovětští vojáci lesní tábor. Jednu zemljanku si vykopali také na vrcholku výrazného pahorku. Před pár lety si v této zemljance několik místních dětí postavilo „bunkr“ a dno zemljanky rozryly. A díky tomu zde bylo objeveno množství renesančních střepů a zlomků kachlí. Na lokalitě byl v roce 2012 uskutečněn záchranný archeologický výzkum. Pravděpodobně zde stála lovecká chata Ungnáda ze Suneku z 16.stol.

Barokní vodovod – Naproti dvoru Švamberk nalezneme rybník Stojčín. Při jeho vypuštění byl na dně objeven unikátně dochovaný dřevěný barokní vodovod, který kdysi napájel vodou dvůr Švamberk.

Detektory kovů

Problematika detektorů kovů nedá spát archeologům ještě dlouho. Není divu – dnes jsou detektory již natolik rozšířené, že jejich uživatele můžeme v ČR počítat na tisíce. Ať už se detektoráři zaměřují na cokoliv (mince, militárie…), každou chvíli dojde k náhodnému objevu archeologického artefaktu, většinou bronzového. Cílené vyhledávání archeologických nálezů je trestné. Stejně tak je trestné ponechání si takového archeologického nálezu. Proč by vlastně měli detektoráři tyto nálezy odevzdávat muzeím? Musí si odpovědět na základní otázku, proč se vlastně svému koníčku – detektoringu věnují. Pokud v důvodech je také obsažen zájem o historii, měli by si uvědomit, že každý nalezený archeologický předmět je důležitý a má svojí vypovídací hodnotu pro poznání nejstarší historie lidských dějin v našem regionu, ke které jiné než archeologické prameny poznání neexistují. Vezměme si například pohled na dobu bronzovou v jižních Čechách před dvaceti lety a dnes. Ještě před dvaceti lety byl pohled takový, že jižní Čechy stály zcela stranou hlavních kulturních oblastí, obchodním stezkám a že v některých obdobích byly dokonce liduprázdné. Dnes je pohled téměř opačný a stále se toto poznání prohlubuje a objevují se nové a nové skutečnosti. To vše zapříčinilo také rozšíření detektorů kovů a chování jejich slušnějších majitelů, kteří mají o prohloubení poznání našich dějin zájem. Možná každý den v ČR zmizí v soukromé sbírce další pravěký artefakt. Slušný detektorář, který hledá pro zábavu a ne pro „kšeft“ by si měl rozmyslet, zda bronzová sekyrka, kterou náhodně nalezl při lovu mincí, má větší cenu u něj doma na poličce, nebo v muzeu, kdy odevzdáním získá řadu kontaktů, informací a přispěje k poznání našich nejstarších dějin.

Nestačí ale jen nalezený předmět odevzdat. Velmi důležité jsou nálezové okolnosti. Samotný artefakt nemá prakticky žádnou vypovídací hodnotu, není-li známé místo nálezu. Samozřejmostí je zaměření místa nálezu pomocí GPS, nebo pozdější přivedení archeologa na místo, kde nález zaměří sám. Také samotné vyzdvižení nálezu ze země není jen tak a proč se tedy nezachovat alespoň trochu profesionálněji? Ideální je situace, kdy nálezce jakmile narazí v zemi na pravěký předmět, předmět nevyzvedne, ale přenechá tento úkon archeologovi, který vše provede profesionálně (zvláště, jedná-li se o více předmětů než jeden – zde je důležitá dokumentace toho jak jsou předměty vůči sobě uloženy). Pokud už je z jakéhokoliv důvodu třeba předmět vyzvednout ihned, je třeba jej nejdříve vyfotografovat ještě uložený na svém původním místě v zemi. Čím více fotografií z různých stran, tím lépe. Nezapomínáme ani na přiložené měřítko (nejlépe svinovací metr) a označení severu například tužkou. Vyfotografujeme také změřenou hloubku uložení pod povrchem, kterou si raději i napíšeme (na fotce nemusí být úplně jasné v jaké výšce vlastně začíná hrana jámy). Vhodná je také fotografie místa uložení po vyzdvižení artefaktu (zvláště když zůstane předmět v hlíně otištěn) a celková fotografie místa z větší vzdálenosti. Nestačí ale odnést jen samotný nález. Pokud se nejedná o nález na poli v ornici, ale pravděpodobně v původním místě uložení, odebíráme i vzorek zeminy, která byla v okolí předmětu a pod ním. Klidně i několik litrů, ať už jí uložíme do papírového nebo igelitového pytlíku, nebo rozřízlé PET láhve (ve které ale před tím byla jen čistá voda). Tento vzorek může přinést řadu poznatků. V muzeu je hlína proplavena a nalézt se v ní mohou skleněné korále, přepálené kůstky, pod mikroskopem zbytky různých organických materiálů stejného stáří, jako samotný kovový nález. Pozor také dáváme jestli se ve výkopu neobjeví zlomky keramiky. Samotný kovový artefakt by se náhodný nálezce neměl v žádném případě pokoušet doma mýt, ale tak jak jej vyzvedl vložit do vzduchotěsného sáčku a až do předání archeologovi uschovat do ledničky (pokud možno i odebraný vzorek hlíny). Na samotném kovu opět může být zachována řada organických látek – zbytky dřeva, nebo i tkanin. Měděnka, která pokrývá nalezený bronz, dokáže konzervovat tyto látky i několik tisíciletí. Mimo to mohou být nalezeny v zatvrdlé hlíně, která ulpěla na předmětu, pod mikroskopem pyly nejrůznějších rostlin, což podává obrázek o tom, jaké přírodní prostředí u nás panovalo v době uložení předmětu do země. Všechny tyto poznatky mohou být nenávratně ztraceny při pokusu předmět umýt. Kontaktování místního muzea a jeho archeologa by mělo proběhnout co nejdříve od chvíle nálezu.