Kříž v Holubčí
Kříž postavený nákladem Václava a Tekly Vebrových z č.p. 17. Původně byl železný a stál na kameni, ale v roce 1964 byl stržen neznámým pachatelem. O vzniku původního kříže si můžete přečíst tuto pověst, která byla původně zaznamenána V. Fučíkem a upravena autorkou.
Dva mladí lidé šli po nedávno zbudované prašné silnici okolo Žalosti a z povzdálí je sledovalo hejno černých vran, které se znenadání vzneslo a kroužilo po okolí. Mladí lidé si jich nevšímali a postupně vyšli na kopec. Kde Tekla chtěla ukázat svému muži místo, na kterém náhle zemřel její otec Jakub.
Tenkrát, když ho zde našla, mu vyčetla z mrtvých očí, že si přeje, aby na tomto místě byl postaven kříž na jeho památku.
,,Než jsem tě poznala,“ povídá Tekla svému muži ,,chodívala jsem tady kolem tohoto místa vždy ve zbožné úctě a s myšlenkou, že sem jednou, až budu moct, ten kříž dám postavit. Pokaždé, když jsem tudy šla, vzlétlo několik černých vran ze Žalosti. Slétávaly přede mnou na silnici a šly krokem proti mně. Byl to vždy strašný pocit. Dokonce se mi někdy zdálo, že se na mne po očku dívají, jakoby znaly mé myšlenky a některá z nich vždycky uchychtla.“
,,Ale Teklo,“ odpovídá jí její mladý muž ,, vran se bojíš? Zní to neuvěřitelně, skoro jako pohádka. Nyní se nám už vede lépe, až pojedu do města, vyhledám kovolitce a ten kříž tam dám odlít. K tomu ještě objednám u kameníka pěkný podstavec a kříž tam na památku tvého otce postavíme. Až bude kříž hotový, budeš sem na památku v létě nosit květiny. Bude to stálá památka na otce i na nás.“
Z ničeho nic, nad nimi zakroužila vrána. Postupně se snesla k zemi a usedla kousek od nich na silnici. Uchychtla se a skoro lidským hlasem pravila: ,,Pěkná památka!“
,,Slyšels tu vránu? Zase se mi pošklebuje.“ vyděsila se Tekla.
,,Ale co to máš pořád s tou vránou? Vždyť nic neříkala, já jsem od ní nic neslyšel.“
,, To bude asi tím, že ještě nerozumíš jejich hlasu, ale určitě nám něco vyvedou.“ strachovala se Tekla.
Proto jí už mírně podrážděně Václav domlouval, aby na ně zapomněla, ale těžko říct, jestli se jí to kdy povedlo.
……………………………………………
Václav poté dal ve městě odlít pěkný kříž a kovolitci kladl na srdce, aby na něm byla vidět léta, jakoby byl ze dřeva. Kříž chtěl mít hezký a jemně provedený, aby ho lidé nepomluvili, a tak se s kovolitcem dohodl, že mu zaplatí podle toho, jak bude spokojen.
Kovolitec odléval svá díla ve staré vysoké stodole, protože zde měl pec na tavení. Ten den, kdy si vytvářel formu na Ikonu Krista, slétlo se k té stodole za městem plno vran a křičely jedna přes druhou tak protivným způsobem, že to kovolitce velmi rozčílilo. Byl by nejraději vzal kamení a vrány pobil. Jenže hledat u kovolitce kamení, je jako hledat jehlu v kupce sena, protože kovolitec pracoval jen s nejjemnějším pískem, který si dovážel z Hluboké. Toho bylo škoda po nich házet.
Když dílo dokončil, mohl být na sebe právem hrdý. Ikona Kristova byla velmi jemně provedena, dokonce pravým zlatem zlacena, jak se tenkrát dělalo. Slova nesoucí věnování zářila na dálku, a tak nic nebránilo tomu, aby mohl předat své dílo.
……………………………………………
Poté v neděli odpoledne byl kříž vysvěcen. Byla to tenkrát velká sláva. Družičky byly oblečeny do bílých šatů, panny z celé osady nesly krásný bílý praporec. Kněz přišel pěšky i s ministranty až z Hosína. Byla to podívaná pro celé okolí.
Až po posvěcení si pan farář kříž pořádně prohlédl. Z ničeho nic zbledl a byl celý bez sebe. Už se ale nedalo nic dělat. Kříž byl už posvěcený.
Farář nikomu nic neřekl, ale dlouho si musel vyčítat, že kříž posvětil. Při podrobném pozorování totiž ke své hrůze zjistil, že Kristus na kříži má hlavu skloněnou doleva místo doprava. [i]
Lidé si toho také později všimli a samozřejmě z toho byly pak řeči. Že to tak dopustili, říkali. Inu, mladí lidé a s nikým se neporadili.
Však oni za to ani nemohli, měli dobrou vůli. Vždyť už jen málo lidí v naší době ví, kam Kristus Pán složil svou hlavu, když na kříži dokonal.
Od té doby už vrány nad Žalostí tolik nelétají. A kdoví, zda v tom neměly prsty a nepopletly kovolitce.
