Noc na vrchu Vávra

Je to již drahně let, co se udál tento příběh. Bylo to mezi světovýmiválkami, kdy se i u nás začal provozovat nový sport – tramping. Mnohomladých lidí vyráželo každý víkend ven do přírody, poznávat neznámédálky. Také v Českých Budějovicích v té době byla v posledním ročníkureálného gymnásia tříčlená parta kamarádů, kteří takto často vyráželisplout na loďkách řeku Vltavu, nebo jen pěšmo do lesů, kde trávili noci utáboráků a zvuku kytar. V čase našeho příběhu bylo jaro a chlapci sedomluvili strávit jeden pěkný slunečný víkend v přírodě severně odČeských Budějovic. Vyrazili s tornami na zádech směrem k rozlehlémuMojskému lesu a Velechvínskému polesí. Potulovali se krajinou,zastavovali se u modrých vod rybníků a zelených luk, které již pomalu alejistě začínaly kvést. Slunce již zapadlo, když prošli vsí Jelmo a vstoupilido tmavého lesa. Měli již v nohou dosti kilometrů na to aby se začalipoohlížet po vhodném místě pro nocleh. Po překonání lesního údolí začalistoupat do velkého a táhlého kopce. To již byla v lese téměř úplná tma.Svítil tehdy sice měsíc v úplňku, ale do hustého lesa moc jeho zářenepronikala. Když konečně vystoupali až na vrchol kopce po lesní cestě,kterou ve tmě ještě dokázali rozeznat, byli již zcela znaveni a rozhodli sezde přespat. Každý z chlapců si nalezl vhodné místo bez kamení a hrbolů,kde si ustlal svojí deku a nad sebe ke stromu přivázal starou vojenskouceltu. Kdykoliv jindy by po celodenní tůře okamžitě usnuli, ale tato nocbyla jiná. Nikdo z trojice trempů nemohl usnout. I když bylo v lese ažzvláštní ticho, kdy se neozval ani žádný noční pták, každý se jenpřevaloval na dece a říkal si že ostatní určitě už spí a jen on nemůžeusnout. Když uběhly již dvě hodiny, první z trempů zaslechl vzdálenékroky a praskání větviček. Zprvu si myslel že tu snad obchází srnka. Alekdyž zaslechl občasné klepání jakoby dřeva o dřevo a praskání větviček sepřibližovalo, znervózněl. Že by o nich někdo věděl a chtěl je ve spánkuokrást? Pomalu vsunul ruku do torny, která ležela vedle něj a vzal do rukysekyrku. Po chvíli již nebylo pochyb, že jde o lidské kroky. Snad jakoby ifunění zaslechl. Mladý tremp potichu vstal a našlapoval lesní tmou vstříccizím krokům se sekerkou v ruce. Nechtěl neznámého vyplašit křikem nasvé kamarády. Cizí kroky byly stále stejně daleko, jako by neznámýpostupoval pryč stejným směrem. Náhle tremp ve tmě zakopl o kořenstromu a padal přímo vpřed. Nedopadl ale na zem jak čekal, ale na jakousizarostlou hromadu hlíny před sebou. Když se zvedl, cizí kroky jižneslyšel. Možná neznámý chodec uslyšel trempův pád. Ten se rozhodlraději vrátit do svého ležení. Oči si již zvykly na tmu a cestou rozeznaldalší velkou hromadu hlíny na které rostl statný smrk. Ráno za světlaprozkoumá co to tu vlastně je. Když znovu ulehl, všude bylo ticho. Snadneznámý nadobro odešel. Tremp však věděl že do rána už jisto jistěneusne.

Druhý tremp se ještě déle převaloval na své dece, aniž by si všiml že jehokamarád vstal. Pocítil sucho v krku a chtěl se napít ze své starésmaltované polní lahve, ale když jí vyndal z torny, zjistil že je prázdná.Řekl si, že dole pod kopcem přeci musí být potok. Tehdy ještě byly vodyv potocích čisté a lidé se nebáli z nich pít. Vstal tedy a jakmile si uvykl natmu, ve které rozeznal alespoň blízké stromy a jakési kopečky hlíny, vydalse směrem, kde tušil potok. Ušel jen několik desítek metrů, když sepozvolna mezi černými siluetami podivných kopečků začala zvedat mlha.Jak šel dále, mlha vystoupala až k vrcholkům kopečků, jejichž siluetypřipomínaly homole cukru. Už se tremp chtěl vrátit, když rozeznal v mlzevelmi slabé a vzdálené světlo. Že by zde bylo nějaké stavení, třebahájovna? Šel dál za světlem, když se vlevo od něj objevilo druhé, pak třetía světel stále přibývalo, každým metrem, který tremp ušel. Vypadalo tojakoby někde v dálce za mlhou byla roztroušená celá vesnice. Trempazachvátil strach. Zahodil polní lahev a běžel zpět do svého tábořiště. Mlhazačala opět ustupovat a když tremp nalezl svou deku, do které se ihndezachumlal, po mlze a světlech nebylo ani památky, všude vládla lesní tmaa jen špičky stromů bylo vidět osvětlené od záře měsíce.

Ani třetí tremp nepřišel o noční dobrodružství. Rovněž se marně snažíceusnout a aniž by věděl o nočních příhodách svých kamarádů, najednouzaslechl vzdálený lidský nářek. Posadil se na deku a naslouchal. Pochvilce se nářek někde z větší hloubky lesa ozval znovu, přišel mu jakodětský pláč. Asi za půl minuty se pláč znovu ozval a po čtvrté již tremprozeznal jasný výkřik o pomoc nějakého dítěte. Rychle vstal a vydal selesem směrem odkud se pláč ozýval. Nejspíš se sem z vesnice zatoulalonějaké děcko a nemůže být daleko. Když ušel asi padesát metrů, nářek setentokrát ozval z trochu jiného směru. Že by v té tmě trochu zatočil?Možné to je a tak tremp pokračoval dál za pláčem a také si všiml siluetpodivných kopečků. Znovu se ale nářek ozval již z úplně jiné strany.Tremp se zarazil. To dítě přeci nemůže teď ve tmě po lese běhat takrychle. Stál a naslouchal a pláč se tentokrát ozval v dálce za jeho zády.Tremp dostal strach, nevědíce ani z čeho. Ale to přeci nemůže být dítě,leda by jich zde bylo více. Nad jeho hlavou v mírném větru zavrzal kmenstromu. Že by ty nářky dělaly stromy? Raději se začal vracet k ležení.Ještě několikrát cestou zaslechl dětský pláč a pokaždé z trocchu jinéhosměru. Když znovu ulehal na deku, uklidňoval se tím, že to snad dělalyopravdu stromy ve větru. Ale myšlenka na to že to přeci znělo úplně jinaka že jasně slyšel výkřiky o pomoc, mu nedaly po zbytek noci usnout.

Ráno, po asi nejdelší noci jakou kdy zažili, si všichni tři vyprávěli svénoční zážitky. Těch podivných kopečků, mezi kterými si v noci ustlali, tunapočítali několik desítek. Když rozložili mapu, zjistili že jsou na jakémsivrchu Vávra a cesta vede dál do Červeného Újezdce. Rychle si sbalili svévěci a odcházeli z toho podivného místa, skleslí, beze slov a stále ještětrochu vyděšení. Vesnice se teprve probouzela. Na návsi trojice potkalajen starou babičku s konví na mléko. „Kde jste se tu chlapci tak brzo ránovzali?“ „Ale, přespali jsme v lese, támhle na tom kopci babičko, ale mocjsme se nevyspali.“ „Vy jste spali na Vávrovi?“ „Ano, tam co jsou nahořetakové podivné kopečky.“ „Ale to jsou přeci staré hroby chlapci, mohylyse jim říká. Buďte rádi že jste živí a zdraví, vidíte támhle to stavení?“ ababička ukázala na statek, za jehož okny dohořívalo několik svíček, kteréněkdo zapálil již předešlého dne. Takové se zapalují za mrtvé. „MladýMareš měl předevčírem pohřeb. Asi před měsícem si usmyslel, že prokopeněkteré ty mohylky, že prý je v nich určitě zlato a stříbro. Rozkopal asidvě a nic nenašel, jen nějaké střepy a popel. Před týdnem jel s žebřiňákempod Vávrou, spadl a zadní kolo vozu mu přerazilo vaz.“ „Ale to může býtpřeci jen náhoda…“ namítl jeden z trempů. „Možná… Ale vy tu pod tímkopcem nežijete.“ odpověděla stařenka, otočila se aniž by se rozloučila aodcházela pryč, jako by jí urazilo pochybování o jejím tvrzení.

Na noc strávénou na vrchu Vávra trojice studentů nikdy nezapoměla.Jeden z nich ukazoval při každém vyprávění o té noci, památku, která munavždy zůstala – úzký šedivý proužek ve vlasech, který mu tu noczešedivěl.