Pověsti z Hluboké nad Vltavou a okolí
Hlubocké krávy
Tato událost zařazená mezi pověsti vlastně ani pověstí není, pokud ovšem uvěříme slovům českobudějovických kronikářů. K roku 1420 totiž zaznamenali, že „na nedalekém hradě Hluboké porodila kráva stvůru podobnou člověku, která po narození ještě jistou dobu žila.“ Zpráva je možná totožná s tou následující, kterou ovšem její řadí do roku 1522: „V tomto roce na Hluboké porodila kráva tele podobné mnichovi“. Případ vypadá nadmíru záhadně. Je však možné českobudějovickým kronikářům stoprocentně věřit?
Samaritánka
Hluboká , jak známo, velmi trpěla častými povodněmi. S každým vzedmutím vltavské hladiny se zdejší studně naplnily kalnou, špinavou vodoum která zapříčinila šíření různých chorob. Brzy ale přišli lidé na to, že jeden jediný pramen široko daleko zůstává vždy neporušen. Prameni, jenž vyvěral ze svahu za Hamrem, se proto začalo říkat „Dobrá voda“ a později tu kdosi, prý sám Ondřej Ungnad ze Suneku (majitel zámku Hluboká v letech 1534 – 1551 – pozn. autorka), postavil kapličku „Samaritánku“. Hlubočané sem v čase povodní, ale i jindy s důvěrou přicházeli a vyprávělo se, že kdo pil z vlastní zakalené studně, umřel, kdo však pil ze „Samaritánky“, uzdravil se. Jisté je, že zdejší voda se těšila zvlášť dobré pověsti a pamětníci na „Samaritánku“ vzpomínají s povděkem dodnes, třebaže již čtyřicet let nestojí. (toto je stav k roku 1997, kdy byla vydána publikace, z níž pověsti pocházejí – pozn. Autorka)
Kampanova díra
Staré, záhadami opředené, důlní dílo podněcovalo vždy lidskou fantasii. Dokonce odborníci neměli donedávna v této otázce jasno a nevěděli přesně, zda se nejedná o pouhý přírodní výtvor. Hlubočtí, kteří se většinou dovnitř báli vstoupit, viděli v díře tajnou podzemní chodbu vedoucí až na Karlův hrádek. Vyprávělo se, že je plná jedovatých hadů.
Ohnivý myslivec.
Pytlákům v hlubockých lesích býval kdysi postrachem nesmlouvavý hajný, jehož vysokou hubenou postavu doplňovala rozčepýřená vousiska. Nebáli se ho však jen pytláci, nýbrž i prostí lidé, kterým nedovolil odnést si z lesa suché větvičky, ba ani houbu. Není proto divu, že když za prudké bouřky našel smrt pod kmenem padající jedle, nikdo pro něj neuronil ani slzu. Pokoj však nenastal. Myslivec se vracel na tento svět zahalen plameny, běhal po lese a nenadále se zjevoval lidem. Některé vyděsil, jiným všek naopak pomohl, jako by snad chtěl odčinit dávné křivdy. Přítrž jeho strašení udělal tweprve jeden starý výměnkář, který, byv ohnivým myslivcem k smrti vyplašen, vykřikl: „Spas, Bože, mne i jeho!“ Plameny pohasly, myslivec se proměnil v bílou holubičku a odletěl směrem vzhůru, až zmizel starému výměnkáři z očí. Od té doby ho už nikdy nikdo nespatřil.
Čertova brázda
Za vrchního správce de Bossiho, který stál v čele úřadu, v roce 1760 na čas přeneseného z Krumlova na Hlubokou, nežilo se poddaným na panství věru lehce. Všemocný správce, johož neobvyklé jméno lidé komolili na Nebosý či Tubosý, cítil se skutečně neomezeným pánem a vrchnost byla daleko, aby mu napravila hlavu. Není divu, že se začalo šuškat cosi o de Bossiho spolčení s ďáblem. Jak už to v pověstech chodí, nenašel krutý vrchní po smrti klid. Ďábel jej zapřáhl do svého spřežení a vyoral s ním hlibokou strouhu. Ještě dlouhu ji Hlubočtí ve Staré oboře ukazovali a říkali jí „Čertova brázda“.
Zkamenělé stádo
Na Hluboké žil kdysi dávno pastýř, který měl od rána do večera plná ústa nepěkných nadávak a neminula snad ani hodina, aby z nich nevypustil aspoň kopu kleteb. Dobrí lidé ho varovali před božím trestem, ale on nedbal a jejich slovům se jen smál. Až jednoho dne, když opakovaně vzal boží jméno nadarmo, proklel sebe i celý svět, stihl ho trest přímo z nebes. Pastýř i se svým stádem se na místě proměnil v kámen. Ještě dlouho potom říkali Hlubočtí velkým balvanům na oné louce „Zkamenělé stádo“.
Děti rytíře Býšovce
V roce 1680, když v celém kraji krutě řádil mor, nevyhnulo se neštěstí ani rodině rytíře Býšovce. Jeho dvě děti se nakazily a zakrátko zemřely. Protože oběti morové epidemie nesměly být pochovávány na purkareckém hřbitově, nezbylo žalem a zármutkem zrkoušenému Býšovci než zakopat jejich mrtvolky v lese poblíž potoka „Rachačka“. Na onom místě pak zdvihl kapli a nechalji zasvětit protimorové patronce svaté Rozálii. Protože tehdy a nejednou i v pozdějších dobách mřelo mnoho lidí na mor, chodili sem nemocní prosit svatou o uzdravení. Tak povstaly poutě do „Rachaček“ u Purkarce.
Jelení skok
Na skále nad Vltavou naproti Karlovu hrádku spatříme vztyčený kříž. Nechala ho tu podle pověsti postavit rodina rytíře, který sem kdysi zabloudil při lovu. Statný jelen, jehož lovec štval, se zde vrhnul z výšky do řeky a plaval pryč. Rozzuřený rytíř po něm dále střílel a zasáhl ho. Porušil tím jednu z nejdůležitějších loveckých zásad, že totiž se má ponechat život zvířeti, které se zachránilo neobvyklým způsobem. Navíc střílel ve zlosti, a to je také v rozporu s loveckou morálkou.
Tajemný myslivec
Jednou vyšly čtyři staré ženy z Purkarce do lesa, aby si do nůší nasbíraly něco dříví na otop. Sotva dorazily mezi rvní stromy, kde se vzal, tu se vzal, stál před nimi švarný panský myslivec. Tetky se ulekly, uctivě pozdravily a prosily: „Jsme chudé, dovolte nám odnést si několik větviček. Vám neubude.“ Myslivec se jen usmál a pokynul stařenkám, aby ho následovaly. Zavedl je ke skále, v níž se tmavěl vchod do jeskyně. Společně vstoupili dovnitř a tu ženy užasly nad krásou drahžch látek, lákaly je láhve vzácných moků, zvěřina a nepřeberné množství dalších mlsot. „Vezměte si, co chcete, ale jen tolik, kolik stačíte spotřebovat, nic víc!“ řekl myslivec a zmizel. Tři z žen neváhaly a začaly si plnit nůše. Jedna brala vzácné látky, druhá nápoje a třetí pochoutky. Jen čtvrtá naplnila svou nůši suchým listím, mechem, větvičkami a starými kostmi. Ostatní se jí smály, jak je hloupá a co že s tím bude dělat. „Inu“, povídá ona ve své skromnosti, „listím a mechem podestelu v zimě koze, suchými větvičkami zatopím a kosti prodám hadráři. Snad dostanu nějaký krejcar, abych mohla koupit sůl a nějaké věci do domícnosti.“ Sotva ženy vyšly z jeskyně, skála se za nimi zavřela. Jaké bylo překvapení skromné babky, když doma vysypala obsah nůše a namísto listí zacinkaly zlaťáky, místo větviček stříbrné proutky a místo kostí drahokamy. „Co já si počnu s takovým bohatstvím?“ nevěděla si rady a běžela za panem farářem. Na jeho radu potom podporovala vdovy, sirotky, chudé i trpící, kostely a kláštery. A jak dopadly zbylé tři ženy? Protože neuposlechly myslivcovo varování, sežrali jim drahé látky moli, láhve mrazem popukaly a jídlo se zkazilo.
Žižkův dub u Němčic
Na křižovatce cest před němčickým dvorem u Líšnice stojí mohutný, prastarý dub. Říká se, že pod ním během válečného tažení usedl husitský hejtman Jan Žižka z Trocnova, aby v jeho stínu poobědval. Dubu od té doby náleží mezi lidem zvláštní úcta a označení „Žižkův“.
Zánik Hrozňovic
Vypráví se, že Hrozňovice, jak se dosud postaru říká Hroznějovicím, stávaly dříve o něco níž směrem k Vltavě. Za třicetileté války prý však byly zpustošeny vojskem. Lidé ze vsi, kteří přežili, sebrali zbylý dobytek a všechny své cennosti a usadili se na místě dnešních Hroznějovic.