Vzpomínky Josefa Bartuška, Veselí nad Lužnicí

Moje setkání s Rudou armádou:

Úvod:

Narodil jsem se ve Veselí nad Lužnicí, kde jsem potom bydlel i pracoval. Jedna z mých nejmilejších vzpomínek patří setkání s vojáky Sovětské armády v květnu 1945. Bylo to 9. května v odpoledních hodinách, kdy bylo město osvobozeno vstupem vojenského oddílu poručíka Jakova Legela. Krátce potom přijížděla všemi směry Rudá armáda vojenskými bojovými vozy, pěšky a nejvíce jich do Veselí nad Lužnicí přijelo na koních. Sovětští se ve městě ubytovali podle volných objektů, hospodářských stavení a živností. V té době jsem pracoval, to již od roku 1942, u soukromé firmy kováře a podkováře. Sovětští vozatajové a jízdní velitelé potřebovali služby kovářské, zvláštně pak podkovářské. Pracovní rytmus šestidenního pracovního týdne se tak rozšířil o jejich časté návštěvy. Kovárna byla zařízena jako manufaktura, všechno ruční práce – kovadlina – měch – oheň – svěrák – vrtačka a vrtáky. V kovárně nebyla elektřina a voda se musela donášet. Provádělo se kování dřevěných vozů a kování koní. Díry se většinou prorážely za tepla. Vrtat díru znamenalo napřed si umět vrták vykovat, nabrousit a vykalit. Dnes po 50ti letech vzpomínání na příhody, které se udály v kovárně i mimo ni, které jsou zapsány v mé paměti a nerozlučně spojovány s nejkrásnějším dárkem, jakým je svoboda.

Příhoda první:

Ostřil jsem sekyru kováním ostří, vytažením a po zchladnutí pilováním s přípravou ke kalení. Tu najednou přišel sovětský důstojník. Zpočátku se jen díval, jak mi jde práce od ruky. Při kalení se zvlášť pozorně díval, jak si budu počínat. Ostří jsem ohříval v dřevěným uhlí na žádanou teplotu a potom začal kalit a popouštět. Důstojník přišel blíže, vzal mi kleště se sekyrou a sám začal kalit a dokončil popouštění. Nedůvěřoval jsem mu a chtěl popouštění prodloužit znovupřihřátím. On ale zahromoval, vzal opět do kleští sekyru a povídá „Já mistr kalič…“

Příhoda druhá:

Ruský vozataj přijel okovat pár koní, lépe překovat. Celé odpoledne jsme pracovali. Bylo třeba staré podkovy sundat, očistit kopyta, chybějící podkovy přikovat a připasovat a konečně přikovat. Omlouval se, že to nechce zadarmo, když jsme práci dokončili, voják mi řekl, abych přišel s pytlem pro „mjaso“. Já rozumněl, že pro melasu. Když jsem přišel na smluvené místo do stodoly, musel jsem nejdříve přijmout pohoštění. Z velkých kotlů vyndávali guláš a makaróny. Jako odměnu mi voják přinesl asi 30 kg hovězího masa. Vojáci, vozatajci, důstojníci všichni chodili do kovárny a byli vždy milou návštěvou. Bez ohledu na hodnosti pomáhali foukat měch, přitloukat kladivem, pilovat podkovy. Když nebyly peníze za odvedenou práci, musel jsem jít s konvemi někdy i pro 10 litrů mléka. To byla jako protislužba.

Závěr:

Po vyučení jsem pracoval u jiné firmy. Chýlilo se k podzimu 1945. Opravoval jsem bojovou techniku elektrosvářením, ať již šlo o automobily nebo pásáky. Skupiny Sovětů se připravovaly k přesunům a odchodu z města. Jako prozatimní kasárna sloužila škola II., která čekala na své školáky.

Léta ubíhají a vzpomínky na branná přátelství z onoho roku 1945 zůstávají.