Bednářství

Poměrně nedávno jsme doma objevili pradědovo vysvědčení na odchodnou a výuční list z roku 1925. Praděda, Josef Bažil, se narodil v Dasném roku 1907. Vyučil se bednářské živnosti u Filipa Steina v Hluboké nad Vltavou v letech 1922 – 1925. Výrobky, které nám po něm zůstaly si můžete prohlédnout ve fotogalerii.

 

Nález mě přiměl k tomu, abych se podívala na jeho povolání trochu podrobněji, přičemž jsem objevila pěkné stránky o starých řemeslech, kde je i popis řemesla bednářského. V knize Zapomenutá řemesla od M. Janotky a K. Linharta je obrázkový popis výroby soudků, který naleznete ve fotogalerii.

V našem mikroregionu byla sudárna v Hluboké nad Vltavou a tady je její historie:

V roce 1870 zřídil židovský obchodník Philipp Stein v Podskalí továrnu na sudy jako jednu z nejstarších svého druhu v českých zemích. Poněvadž však kněžnu Schwarzenbergovou rušil neustálý hluk doléhající až do zámeckých komnat, přestěhovala se sudárna do dnešních míst poblíž hlubockého nádraží. Jelikož dobře prosperovala, mohlo již roku 1873 dojít k prvnímu rozšíření. Po zakladateli zdědil zkvétající podnik jeho synové Wolfgang, David, Viktor a Josef Steinovi. V letech 1919-1922 byly přistavěny další bednářské dílny. Továrna pak zaměstnávala kolem 190 dělníků (bednáři bývali na Hluboké pokládáni za elitu) a byla opatřena moderním strojovým zařízením.

Vyráběly se tu jednak (z dubového dřeva, dováženého ze Slovenska a Polska) transportní i ležácké sudy na pivo, víno a lihoviny, jednak (z modřínového dřeva) rozměrné průmyslové kádě do koželužen, kovohutí, papíren či lihovarů. Sudy byly určeny převážně na vývoz. Zdejší dělníci sestavovali dokonce i konstrukce vysokých louhárenských věží.

Na počátku okupace byla sudárna jakožto židovský majetek zabavena a připadla rakouskému podnikateli R. Stromblovi, který se pustil do radikální přestavby celého areálu. Poté převzaly firmu jeho děti, po osvobození pak byla znárodněna a přejmenována na Jihočeskou továrnu na sudy. Po roce 1948, kdy stále zaměstnávala na dvě stovky dělníků, se stala součástí národního podniku Zadrev Olomouc, posléze se roku  1953 opět vytvořily samostatné Jihočeské sudrny n. p., k nimž náležel ještě stejný závod v Táboře a dalších šest provozů. S platností od 31. března 1955 byla hlubocká sudárna přičleněna k Jihočeským dřevařským závodům n. p. České Budějovice, pod nimiž setrvala ještě další čtyři desetiletí. Ještě k roku 1959 je uváděno, že se tu vyráběly sudy a kádě od jednoho až po 5.000 hektolitrů. V šedesátých letech však v potravinářském průmyslu zcela převládly hliníkové sudy a produkce dřevěných ztrácela odbyt, až byla nakonec zastavena úplně.

Pokračovala pouze výroba velkých kádí, které se většinou vyvážely a zdejší pracovníci jezdili na jejich montáž například do Číny, Mongolska nebo do Srí Lanky. Koncem 60. let se tu ročně vyrobilo přibližně 220 těchto kádí o obsahu 60, 80 a 100 hektolitrů určených k vyčinění kůží v koželužnách. Roční zisk z jejich prodeje činil zhruba milion korun. Výroba sudů a kádí však nezůstala výhradní činností hlubocké sudárny. Z odpadů vzniklých při jejich zhotovování  se dělaly dřevěné dlažební špalíky, počátkem sedmdesátých let také obyčejné i mosaikové parkety. O deset let poději prodikce kádí stagnovala, v celém závodě nebylo zaměstnáno ani 10 lidí a muselo se tudíž přistoupit k podřadnější výrobě palet a dílů pro dřevostavby. Hihočeské dřevařské závody nakonec nenacházely náplň činnosti pro sudárnu, a proto ji roku 1995 prodaly. Nový majitel zahájil nákladnoupřestavbu a vyrábí nyní násady na štětce, kartáče a podobné dřevěné polotovary.

-přepsáno z D. Kovář, P, Koblasa; Město jménem Hluboká; Jelmo; 1997; str.:118,119

-fotografie z rodinného archivu autorky