Jeden rok ve starých časech IV. část

Studený máj, v stodole ráj!

Májová kapka za dukát.

Když se v máji ozve hrom,

uchyť kamen nebo strom.

Měsíc květen byl na vsi nejradostnější. Hlavní práce byly hotovy. Jen se proorávaly brambory, bylo pletí, okopávání…. týdny pracovního uvolnění.

Všechno se zelenalo, kvetlo. Den se natahoval. Byl čas na různé zábavy malých i velkých lidiček.

Již večer po dohoření čarodenic se chasa vypravila do lesa pro máj. Pěkný rovný smrk nebo jedli i s vědomím hajného porazili, oklestili až na vršek. Dovezli do některého statku, oloupali kůru kmene. Na zelený vršek dali věnec z chůje a pentlí. Vykopali před některým stavením jamku, do ní zasadili máj. Pomocí tyček, žebříků, dřevěných tyčkových kleští těžký kmen zdvihali, vyrovnali. Důkladně zalévali pivem sebe i máj.

Pak nastalo hlídání, aby přespolní máj neukradli, což bylo velkou hanbou. Musela se hlídat až do letnic nebo do poutě na Trojici ¹. Jiná parta se po večerech vypravovala s vozem do sousedních vesnic pro tamnější máj. Projeli někdy více obcí, než našli chasu méně ostražitou a máj jim vzali. Neobešlo se to bez šarvátek, které se pak vyřizovaly u muzik. Přenášelo se to i na děti, vejrostky; vesnice mezi sebou bojovaly dost urputně. Municí byly plaňky z plotů, kameny ze štěrkových hromad na silnici. Bitvy se sváděly většinou v neděli. Často byla válka s Vitíňáky; byli nejblíž.

Jednou přepadli naši ševětínskou vlast Dobřejčáci ², aniž by poslali opovědný list. Zlezli hradby, zatlačili naše hlídky až na náves. Tam se však už zformovaly naše hlavní voje kolem osekaných klád. Páni, to byla zbrojnice! – Tehdy byl slavným atamanem našeho klukovského vojska Franta Lev. Nevím, jak se správně jmenoval, říkali jsme mu tak. Byl to už pořádný výrostek, o hlavu nás převyšoval. Popadl velkou tesařskou třísku, vyrazil proti vetřelcům, my v plné zbroji za ním. Nepřátelské bandy se pod tím hrozným náporem dali na panický útěk. Hnali jsme je přes Baby až se nám v lese ztratili. Zajatce jsme nebrali. Těm jsme pořádně nabančili a poslali je k mamince. Vícekrát se neopovážili napadnout naši drahou zem!

Ukradené máje se doma schovaly a před poutí, když se do Ševětína sešlo hodně lidí, se postavily vedle domácí. Daly se na ně posměšné nápisy, např.:

Hoši z Mazelova, poznáte mě znova?

Já jsem z Mažic, je mi nanic!

Dělala jsem ve Bzí špatnou parádu,

postavila jsem se na zdejší zahradu.

Já jsem z Hůrek pěkná panna,

kam jsem se to až dostala?

Nebylo jich vždycky tolik. Také jen jedna nebo žádná! Někdy se ztratila domácí. To pak o pouti přinesli přespolňáci tajně její vršek s nápisem, postavili jej na místo máje – to bylo k zlosti!

O pouti vyšla chasa s muzikou z hospody, máje se porážely a dražily. Obyčejně za čtvrtku piva.

Byl máj, chodilo se naboso. Nastaly teplé večery. Lidé posedávali před chalupami, besedovali, naslouchali zpěvu mladých. Ti se sešli někde kolem lavičky, na kládách na návsi, zpívali. Píseň za písní plné mladé touhy a citu se nesly tichým večerem:

1. Muj (!) milej mi pod vokýnkem stavěl krásný máje,

jednu vybral nejútlejší z celičkýho háje.

Na okýnko klepám, volám, nic se neozvalo,

jen klepání srdce mýho to ji probudilo.

Na okýnko klepá, volá, dej mě jen hubinku!

ale já se jako myška skryla pod peřinku.

2. U okýnka jsem stával, jsem stával,

na mou milou volával:

Vstaň, má milá polehoučku,

přistup ke mně k okenečku,

přistup ke mně, dítě moje!

Moje milá uj (!) stává, uj stává,

košilku si oblíká,

sukničku si zavazuje,

k okenečku přistupuje,

z okna kouká má panenka.

Vrátka uj sou zamčena, zamčena,

a pan táta klíče má.

Dyj (!) si sem chtěl,

měl si přijít v tu chviličku,

než pantáta zavřel vrata.

3. Máš, máš, máš, sedláčku, štyry (!) koně vraný,

máš hezkou cerušku (!), máš hezkou cerušku,

pudeme ti za ní!

Máš, máš, máš, sedláčku, štyry koně hřebce,

máš hezkou cerušku, máš hezkou cerušku,

žádnýho nás nechce.

Máš, máš, máš, sedláčku, štyry koně lysý,

přece svou cerušku, přece svou cerušku,

někomu dáš kdysi!

4. U našich stájů (!) nízký okýnko,

spíš anebo nespíš, nebo mě neslyšíš,

má Andulinko!

Ach, nespím, nespím, dobře tě slyším,

ale že já tobě, potěšení moje,

otevřít nesmim.

Dyž neotevřeš, spánem bohem lež,

nepudu já k tobě, potěšení moje,

do roka do dnes.

Dyž nepudeš k nám, nepudeš od nás,

nebudeš, Jeníčku, po našem trávníčku,

travičku šlapat.

Travičku šlapat, rosičku srážet,

nebudeš, Jeníčku, po našem trávníčku,

víc se procházet.

5. Ach, škoda, přeškoda, mosteček ten, po němž jsem

chodíval každičkej den. Mosteček je polámaný,

už je konec milování, už je konec milování,

včera byl tejden.

Má zlatá Ančičko, dej mi trošíčku, těch červenejch jablíček

z tvýho košíčku. Dyby (!) se tě máti ptala,

kdes ty jabka natrhala, v tom zeleným háječku

na tom stromečku.

Ach, škoda, přeškoda, není platno nic, dyby (!) bylo

těch hubiček na sto, na tisíc, dyž (!) já musim pryč od tebe,

a to do turecký země, dyž já musim pryč od tebe,

nespatříš mě víc.

6. Zdálo se mi, má panenko, dnes v noci o tobě,

že jsme spolu tancovali v tej naší hospodě.

Ta naše hospoda je pěkně stavěná,

stavěla ji má panenka zlatejma cihlama.

Škoda, škoda, má panenko, že to byl pouhej sen,

co z té naší lásky zbylo? Stará hospoda jen.

Ta naše hospoda k zemi je skloněna,

sklonila ji má panenka lichejma slibama.

Kromě starých lidových se zpívaly i tzv. nové, umělé, které někdo přinesl ze světa nebo se zpívaly ve škole.

7. Byla noc krásná, májová, vítr se do ní tiše nes,

zda na to, drahá, vzpomeneš, jak blažen jsem v tvou náruč kles!

Tys ruku svou mi podala, slza ti v oku stála,

tvůj růžový ret zašeptal, tvá láska není stálá!

Dlouhý je den, dlouhý je čas, co odešel jsem z domu,

komu zas lásku slibuješ, slovo jsi dala komu?

Až budu v tmavém hrobě spát, přijď se na můj hrob podívat.

Jen podívat a neplač moc, vždyť krásná je májová noc!

8. Písně, dcery ducha mého, plody srdce slovanského,

vás posílám do světa. Jděte, milé tiché dítky,

sbírejte si citů kvítky, jimiž vlast je poseta.

Jděte k hájům, jděte k sadům, jděte k chyškám (! = chýším, chalupám),

jděte k hradům. Jděte všude v pokoře.

A kde se vám pyšní zdají a před vámi zavírají,

zapějte jim na dvoře.

9. Otcovský dům, ach, to je ráj, jímž obdařil Bůh tebe,

a kdybys přešel světa kraj, nenajdeš jiné nebe.

Zdes, milé dítě, počalo se na matičku smáti,

zdes útlé ruce sepjalo učíc se Boha znáti.

Zde velká láska otcova o tebe péči měla,

zde v samých hrách a radostech tvá první léta spěla.

Dětský tvůj první útulek nepřestaň nikdy ctíti,

až bude tobě do světa a do ciziny jíti.

Tuto píseň jsme často zpívali v rodinném kruhu.

Dále byly oblíbené:

Postavím si malou chaloupku….

Hořela lípa, hořela…..

Když Jeník s malou Andulkou do školy chodili….

Jde potok lučinou….

atd…..

Nakonec ještě stará lidová:

10. Už je malá chvilka do dne, poď, má milá, vyprovoď mě,

tam k tomu rybníčku na tu hráz, poď, má milá,

vyprovoď mě, už je čas.

Já bych z gruntu srdce ráda, ale moje panimáma,

ta co mé srdéčko miluje, v tom mně moje

panimáma zbraňuje.

Vy, pantáto s panimámou, já vás prosim ještě jednou,

o vaši rozmilou cerušku, kterou nosim

ve dne v noci v srdíčku.

Jestli vy mě ji nedáte, tak se na to podíváte –

pudu a dám já se na vojnu, tam červený

vyložení dostanu.

To červený vyložení už je moje potěšení –

po straně šavlička, v ruce kvér, už jsem dostal,

má Andulko, co sem chtěl.

Dlouho do noci zněly mladé hlasy. Pomalu zmlkaly. Dvojice si měly ještě hodně co povídat u vrátek, pod okýnkem na dobrou noc. Děvčata však nesměla jen tak večer chodit. Musela se držet při stavení, aby byla rodičům na očích. K muzikám jen v domácí obci a vždy s rodiči. Přes pole jen vyjíměčně, to se přísně dodržovalo.

I děti běhaly v podvečer před chalupou, až je rodiče zahnali domů, na kutě. To ještě dát druhému buchtu do zad: Na dobrou noc, aby tě blechy štípaly celou noc! – A pak honem, honem spát! – Noc je krátká, ráno budíček časně. Ó, to se nechtělo z pelechu. Nic platno. Honem se ošplíchnout třeba u studně a do práce: husy, dobytek, řezanku řezat…. Jen ti nejmenší si mohli pospat do sytosti. Po snídani do školy nebo do další práce, jak ji otec s matkou rozdělili na celý den.

-000-

Před svatodušními svátky dělala chasa ještě jiné špásy. Posejpaly se cestičky od milých k milým – vyznačily se vápennou vodou, pískem.

Byly cestičky pravé, které ukazovaly, kam opravdu kdo chodí, kdo se namlouvají. Ty byly přijaty s humorem i povděkem na obou stranách. Rodiče se tak dověděli o lásce svých dorostlých dětí, mohli už podle toho připravovat vybavení děvčete, posoudit druhou stranu, jak si stojí, včas nenápadně dávat všechno do pořádku.

Ale byly také cestičky nepravé – k vzteku. To se chasa pomstila některému neoblíbenému sedláku, který dělal moc velkého, jeho dcera pyšně ohrnovala nos na mládence. Naznačili cestičku k nějakému chudému pacholkovi, nuzákovi, blbečkovi, který byl v obci spíš pro vejšklebek. Bývalo z toho hodně posměchu i zlé krve, když to uražený sedlák dal četníkům. Jenže, hledejte pachatele!

Druhý den po takové noci marně hledali v některém stavení své věci. Stoličky z maštalí, kůše (!) a opálky na řezanku, lavičky od chalup – to všechno bylo přeneseno jinam, nebo plavalo v rybníčku. Řemeslníkům a kupcům vyměnili firmy, takže např. sedlář měl holičský krám, obchodník smíšeným zbožím výrobu a sklad rakví. Jednou jednomu chalupníkovi přendali chlapci kola od vozu – zadní na předek, přední na zadek. Nevšiml si toho, jel pro krmení, až ho lidé na cestě se smíchem upozornili. Jinému rozebrali vůz, vynesli po částech na hřeben doškové střechy a tam zase dali dohromady. Sedlák těžko dostával vůz dolů. Jednou ve Vitíně postavili chasníci všechny dřevěné záchody do řady podél státní silnice. – To se dělalo v tichosti, aby lidé neměli tušení. Někdo známější přivábil psa – hlídače, než to kamarádi provedou. Jindy sedlákovi, na něhož měli dopal, narovnali na práh síně trní. Spustili rámus, sedlák vyběhl bos do trní!

Bylo v tom jadrného vesnického humoru, i když někdy hrubšího zrna. Byly to večery plné kouzla krásných mladých časů.

Letnice jsou 50 dní po Velikonocích. za týden po nich na Trojici slavná ševětínská pouť. Po ní ve čtvrtek Božího těla. To chodily děti – družičky – trousit květiny do průvodu. Větší děvčata si pak dávala posvětit věnečky, které se pak pověsily doma pod obraz, pod kříž.

Už týden před ní se sjížděli do vsi komedianti a kramáři s kolotočem, střelnicí, houpačkami. Známá byla velká rodina Dubských. Přijížděli každý rok. Měli několik vozů, hromadu dětí. Ty chodily s námi těch několik dní do školy. Hned při jejich příjezdu jsme s nimi navazovali styky. Kluci si zamlouvali, aby mohli tlačit kolotoč a pak se zadamo párkrát svést. Dávali klukům Dubských vajíčka, koláče, chleba. Na kolotoči nahoře byla plošinka. Vlezlo se tam po žebříku. Kluci chodili dokola jako v žentouru, tlačili na trámky a roztočili kolotoč. Pak zase brzdili, když flašinet dohrál písničku.

V sobotu odpoledne, někdy již několik dní dříve byl kolotoč připravený, začalo se vozit. Doma se ztrácely koláče, pouťové pečivo, jak to děti nosily za svezení místo peněz. Matka někdy přišla doma na ztrátu, byl výprask, ale to už patřilo k věci. Jaká by to byla spravedlnost, kdyby neplecha nebyla potrestána?! – Peníze, které jsme si ušetřili na pouť, byly dobře uschovány v zamčeném maminčině skleníku; mohly se použít až v neděli.

K sobotě se trousili další kramáři, trhovci, pouťoví světoběžníci. Byly podniky zábavní, i zase se prodávaly výrobky, zboží, jako na jarmarce. Obě návse se zaplnily maringotkami, vozy pod plachtou. Někteří stálí trhovci si dávali vůz a koníka k známým ve vsi. Odpoledne i večer a celou noc při lucernách se stavěly stánky, boudy, krámky. každý měl svoje místo vyjednané na obci. Plno ruchu, volání, zatloukání kolíků. Do rána muselo být všechno v plné parádě.

Někdy přijel taky cirkus, menší sice, ale bývala to přece jen největší atrakce pouti. To byla krása! Všude plno pestrých barev, fáborů, záclonek, pozlátka. Všechno se třpytilo, blýskalo křiklavými barvami. Náramná pastva pro oči vesnických dětí. Chodily, okukovaly, přihlížely, když cirkusáci stavěli veliký stan, zaráželi železné kůly, upevňovali lana a provazy, zvedali velikou plachtu nad manéží.

Na pouť přijížděli příbuzní – strýcové, tety, synové a dcery, kteří již byli ve světě. Dům byl plný lidí, však se hospodyně důkladně připravila – pečivo, jídlo. Na dvoře stály bryčky. Někteří přijížděli na kole. To byla za našich časů novinka. Ne každý si mohl kolo pořídit. Byly to takové primitivní „furtsešlapky“- pedály se neustále točily, nebyly volnoběžky ani zadní brzdy. K nám si dávali kola příbuzní z Chotýčan a Kolného, když přijížděli v neděli do kostela. Když odešli na ranní, půjčili jsme si kola, vyvedli je na trávník a učili se jezdit. Jen jsme tak lehli odzadu na sedlo, dosáhli na řidítka, nohy visely po stranách a dávali pozor, aby jezdec nespadl. Na sedlo jsme se dlouho neodvážili. Učili jsme se držet rovnováhu. Na taková kola se muselo nasedat zezadu. U zadního kola byl výstupek pro nohu, na ten se stouplo, druhou nohou se jezdec odstrkoval, rozjel a sedl. Ze šlapačky to nešlo, protože se pořád točily. Obdivovali jsme ty strejce, jak na tom mohou jezdit – jenom dvě kola a nepadne to!

Když mi bylo asi 10 let, koupil si strejda Šebestů z Chotýčan nové, již modernější kolo s volnoběžkou a staré dal našemu Frantíkovi. Pak jsme se učili jezdit i na sedle na silnici. Jednou mě Frantík na to posadil, strčil do mě. Jel jsem až do šibenskejch vršků. Tam mě k sobě přitáhla neodvolatelně (!) jedna lípa. Vrazil jsem do stromu, ale nic se nestalo – jel jsem pomalu. Neuměl jsem však ani nasednout, ani seskočit, vedl jsem kolo domů. Později jsme jezdili dost obstojně. Frantík si kola dost považoval, zamykal je do sklepa na zámek. Jednou, když nikdo nebyl doma, jsem se přece k němu dostal. Jel jsem jako pán do vsi, abych se před klukama pochlubil. Ale u Boudysů byly složeny klády zrovna u pankejtu (!) a jako magnet k sobě přitahovaly. Nemohl jsem se jim žádnou mocí vyhnout. Zavadil jsem šlapačkou o kládu a neštěstí bylo hotovo. Kosti byly celé, ale pedál ulítl. Nešťastný a strachem spocený jsem sebral šlapačku a jako duch se kradl s kolem domů. Dal jsem ho do sklepa a přemýšlel, jak se z nehody lacino dostat. Ve sklepě nahoře bylo těžké dubové kolo, řemenice k mlátičce, asi 60 cm v průměru. S vypjetím všech sil jsem ji sundal a položil k velocipédu tak, jakoby spadla a šlapačku urazila. A skutečně se mi podařilo, že to tak naši posuzovali. Jen jim vrtalo hlavou, jak se mohla ta řemenice sama smeknout z velkého hřebu. Několik let trvalo, než jsem kápnul božskou. Pedál se přivařil a jezdilo se zase.

To byla malá vzpomínka jaksi mimo pouť, ale přece k ní trošku patřila.

Tedy – jezdili k nám příbuzní. Ráno maminka konečně odemkla skleník a vydala nám s poučením naše úspory. Otec přidal šesták, něco dali strýcové a tety. Tak se sehnala koruna i více – celé bohatství. Ale o pouti byl den dlouhý. Dopoledne bylo ještě horiá (!) – k večeru už jen laciné cukroví, špalky, pendrek, husí hovínka nebo nic, protože kapsa byla prázdná.

Na návsi bylo plno lidí – hotová tlačenice, těžko bylo projít. Flašinety hrály, kramáři vyvolávali, vychvalovali své zboží, harmoniky, zvonky, písničky – veliký halas.

Ale každý musel také do kostela. To se otec dopoledne zeptal, kdo měl velkou, co farář kázal, jaké bylo evangelium…. běda, kdo nevěděl!

U kolotoče se tlačily hlavně děti. Kluci jezdili na konících, děvčátka v kočárcích, vejrostci se točili na káčích (!). Střelnici okupovali nastávající i vysloužilí vojáci. Ukazovali střelecké umění, snažili se vystřílet nějakou tretku pro děvče, pro děti. Houpačky byly obleženy odrostlejší mládeží. Chasníci tam ukazovali svou odvahu – houpali se vysoko, až strach se dívat.

Procházíme stánky.

Před cirkusem stojí pestře oblečený artista, principál. Zatroubí fanfáru nebo zatřepe zvoncem. Vyvolává, zve k návštěvě, mluví jedním dechem:

Račte dále, pánové a dámy,

pantátové, panímámy,

mládenci a krásné panny –

samé divy, žádné klamy!

To, co u nás uvidíte,

jistě dobře posoudíte:

Krasojízda, zápasníci,

akrobati, kouzelníci.

Prosím, prosím, jen k nám dále,

jsme tu u vás jen na mále!

Vstupné 20 krejcarů – to je nic,

vojáci a děti polovic!

A lidé se hrnou na představení, které se bude ještě vícekrát opakovat.

Předvádějí cvičené koně. Akrobatky dělají přemety v jízdě – kupodivu! Pomalovaní Augusti mezi čísly směšnými výstupy baví obecenstvo. Zápasníci zápasí mezi sebou, pak vyzývají muže z publika do křížku, nabízejí sázky. Vítězí však rutinovaný cirkusák. Jednou se stalo, že Franta V., známý silák a práč, položil cirkusáka na lopatky – to byla senzace! – Principál se zdráhal mu vyplatit sázku, ale Franta udělal takový kravál, že mu honem peníze dali. Byl pak hrdinou pouti i dlouho po ní.

Jednou měli siláka, který si dával na prsou rozbíjet balvan železnou palicí. Položil se na dvě židle tak, že na jedné měl hlavu, na druhé paty. Na prsa mu dali těžký kámen, byl přivolán někdo z obecenstva. Tlouklo se, až jiskry lítaly. Bylo plno obdivu. Lidé dávali zvláštní odměnu pro něho na talíř, se kterým chodila cirkusačka kolem manéže.

Akrobati předváděli vysoké skoky, salta, cvičili na hrazdě, chodili ve výšce na laně, dělali při tom přemety a obraty – kupodivu! Nebo silák se pevně postavil, na něho naskákali jiní, sestavili vysokou pyramidu. Sedm i více lidí nesl jediný člověk. Kouzelníci ukazovali obdivuhodné triky a kouzla. Silák si dal mezi zuby silnou železnou tyč, ohnul jí jako proutek a zase narovnal. V rukách lámal koňské podkovy – kupodivu!

Také býval vrhač nožů. Před prkennou desku se postavila žena. Vrhač z dosti velké vzdálenosti házel ostré nože – stojáky, které se zabodávaly těsně kolem jejího těla. Pak roztáhla prsty na ruce, on mezi každý zabodl nůž. Nakonec vykřikl, žena odskočila a on zabodl nůž do místa, kde měla srdce. Na desce byl obrys jejího těla, jakoby jej nakreslil. Byla to velmi vzrušující podívaná. Lidé vykřikovali úžasem a strachem. Pak žena chodila vybírat s talířem.

Polykač ohně polil kus vaty líhem, zapálil, strčil do úst a pochutnával si.

Ó, ti cirkusáci, to byli chlapíci. Vyšel jsi jako omámen.

Mívali také malý zvěřinec: opičky, hady, krokodýly, želvy – různá cizokrajná zvířata.

U školy hraje harmonika, muž vyvolává:

Nastavte uši, křesťané milí,

budem vám zpívat podivné noviny!

Na lípě je pověšeno plátno pomalované mnoha obrázky křiklavých, krvavých barev. Žena ukazuje, muž hraje, zpívají:

O hrozném neštěstí v dolech….

O hrozném vrahu Babinském……

Po zpěvu obcházejí kruh lidí, nabízejí text písně natištěný na lístku – letáčku:

Kupte si tu píseň, mládenci a panny,

dva krejcary stojí, není na ní hany!

Další kroužek se utvořil kolem planetáře. Ten má na podstavci bedničku s planetami – osudy. Na rameni mu sedí papoušek.

Tu to máte, co hledáte,

budoucnost svoji poznáte.

Panny a mládenci hezký,

tady na vás čeká štěstí!

Dostane od zájemce požadovaný peníz, zavolá:

Lórinko, Lóri,

podej pánovi/ dámě/,

ať se svůj osud doví!

Papoušek slétne, vytáhne zobákem obálku. V ní je lístek, vždy šťastná planeta. Každý se usmívá.

A další volání, lákání:

Pojďte k mému krámu kde jste kdo,

můžete si vybrat všelico!

Jen sem, jen sem, ať tu dlouho nejsem!

Čekuláda jako kláda,

tu má každá děva ráda!

Tu je láce na hromádce!

Tak a podobně to zní ze všech stran, nevíš kam se dřív otočit. Někdy byly také i podfuky, věci k ničemu. Lidé se dovedli všelijak živit.

Jednou jsme se s bratrem tahali doma o inkoust. Lahvička vylítla, inkoust vystříkl na čisté záclony. Byly zkaženy, nedalo se to vyprat. Cítil jsem se víc vinen než bratr. Nu, a o pouti jsem potom stál se zájmem u stánku, kde kramář prodával čistící prostředky, mezi jinými zázračné mejdlíčko. Zamazal kousek bílého plátna nějakým šmírem, dal do vody, potřel mejdlíčkem, vymáchal a ejhle! Hadřík byl zase čistý jako sníh. Místo cukroví jsem koupil to mejdlíčko a radostně běžel domů. Honem jsem vysvětloval, že ten flek na záclonách se dá lehce odstranit. Hned to holky zkusily, ale mejdlíčko nic – nepůsobilo. Vysmály se mi. Moc mě mrzelo, že mě ten komediant ošidil – nu, nebyl jsem sám, více lidí se nechalo nachytat.

Také jsem jednou utratil všechny své peníze a pak vzal doma jiné z hrníčku. To jsem nosil dlouho v sobě, byla mi hanba. Už ani nevím, byl – li jsem odhalen.

A což husy?

No, přece, o pouti je musel pást Pánbu (!). To bylo tak už od těch časů, kdy ještě pán Ježíš chodil po světě. Šli se svatým Petrem na pouť. Petr cestou povídá: Mistře, musí to být krásné být pánem Bohem. Rád bych to zkusil aspoň jeden den. – Ježíš se usmál a řekl: Může být, staň se ti po vůli.

Jak docházeli k vesnici, vyhánělo děvče hejno hus. Zahnalo je na trávník a běželo domů. Petr za ním volá: Počkej, děvenko, to necháš ty husy jen tak a nebudeš je pást? – Děvče se otočilo: Copak si myslíte, že dnes budu pást husy? Vždyť je u nás pouť! – Nu, a kdo se o ně má starat? – Dnes se o ně musí postarat Pánbu. Ať je pase! – a odběhla. Pán řekl: Vidíš, Petře, máš práci. Budeš pást husy.  – Petr se vymlouval, že to tak nemyslil, ale nic naplat, musel pást až do večera. Pán Ježíš šel zatím do vesnice na pouť. Od té doby svatý Petr už nikdy nechtěl být pánem Bohem.

Tak je to!

O pouti bývala muzika obyčejně nadvý (!) – někdy i natrý. Muzikanti museli hrát hned po velké. Vstupné se tehdy neplatilo, ani nebyly vstupenky. Muzikanti náhle přerušili hru, tj. na někom „zastavili“ podle pokynu pořadatelů. Ten pak musel zaplatit na talíř. Pořádající chasníci dobře vedli v patrnosti, na kom už bylo zastaveno a kolik cvrnknul na talíř. Děvčata neplatila.

Před hospodou byli perníkáři. Chlapci kupovali svým děvčatům poutě – perníková nebo cukrová srdce.

Pouťová muzika trvala až do rozednění. Byla poslední jarní zábavou. Doma už čekal otec nebo sedlák, kosy připravené. Šlo se síct na louky. Mladí se převlékli do všedního a hajdy do práce. Ó, to byl den dlouhý! Poseklo se, sušilo, kopilo. Doma večer honem nakrmit a chvátalo se spát.

Pak už byl budíček denně ve čtyři hodiny. Nastaly sena, nejpilnější práce v roce.

Poznámky:

1. Pro oba svátky – letnice i Nejsvětější Trojice –  platí rozmezí od 10. května do 13. června

2. Obyvatelé obce Dobřejovice, vzdálené od Ševětína 11 km na jihovýchod.