Jeden rok ve starých časech VIII.část

Povídala Káča Barce – necháme už toho tance.

Kačenka naškrobená, Baruška ucouraná.

25. listopadu je Kateřiny. Bývala poslední muzika toho roku – kateřinská, před adventem. Krátké dny, dlouhé večery.

Školní děti od začátku školního roku chodily před vyučováním do kostela, učitelé s nimi. Pan řídící hrál na varhany, děti zpívaly. Pak se šlo přímo do školy.

Od začátku prosince byla mše dříve ráno, tzv. roráty. Rádi jsme zpívali adventní písně o příchodu vykupitele. V kostele bylo tajemné přítmí, jen oltář byl osvětlen. V lavicích blikaly svíčky žen, které si ony s sebou nosily a rozsvěcovaly. Bývaly to tzv. sloupky – tenké ozdobně stočené svíčky s obrázkem P. Marie. Vždy se kousek roztočil, vztyčil vzhůru. Po rorátech jsme běželi domů na snídani. Bývala polívka: mlíčná, zelná, černá, k ní od večeře opečené brambory. Nejraději jsme měli černou praženku. O tu jsme vždy žadonili. Vařila se jen v adventě.

Ve škole byli vybráni zpěváci do vánočního dětského sboru. Učili se koledy, nacvičovala se slavná vánoční mše a pastýřská hra – jesličky. Byla to čest pro děti. Z naší rodiny jsme vždy účinkovali. Kdo nebyl zpěvák, byl tak jako něco méně!

Chasa měla první zimní zábavy. Připravovali si šaty, bílé košile, dlouhé sukně, kožichy, ozdoby, čertovské ocasy, larvy – masky, korunky, pozlátka.

3. prosince večer chodily Barborky. Byla to velká děvčata. Měly dlouhé bílé šaty, v pase šerpu, na obličeji bílou masku nebo závojíček z tylu a krajek. Bílá maska se udělala také tak, že se vlhký obličej otiskl v mouce. Na hlavě papírovou korunku. V jedné ruce košíček, v druhé metlu. Jedna z nich nesla zvoneček. Vždy jich chodilo více pohromadě.

Dětem se říkalo, že andělé spustí v ten večer z nebe žebřík a po něm sestoupí Barborky na zem, aby hodným nadělily, neposlušné potrestaly. To bylo tajemného očekávání! V sednici uklizeno, ticho. Děti ani nedutaly. Najednou pod okny zacinkal zvoneček, metla zašlehala na okno a už tady byly. Nezdarové a ti starší, kteří už nevěřili, honem zalezli pod postel, pod stůl. Hodné dětičky klekly, modlily se, říkaly básničky nebo zpívaly podle přání Barborek. Dostaly cukroví, jablíčka. Pak byli vytaženi schovaní a dostali metlou, aby se polepšili.

Ale Barborky se zajímaly také o velké chlapce. Kde vyslídily chasníka, sesypaly se na něho a pořádně ho zřídily. Však to měly u chlapců schované!

Za dva dni na to, 5. prosince, chodili Mikuláši. Zase celá parta. Mikuláš v dlouhých bílých šatech, obličej zabílený, vousy z koudele také zamoučené, vysokou biskupskou čepici s namalovaným křížem. V ruce dlouhou berlu nahoře stočenou a obalenou pozlátkem. S ním jeden nebo dva andělé s košíky dárků, pak tlupa čertů, hrůza se podívat. Huňaté kožichy, vzadu slaměný ocas obtočený hadry, obličej a ruce začerněné, celá hlava skryta v čepici zvané kominičnice. Kryla celou hlavu kromě obličeje. Na ní rohy, vpředu veliké zuby vyřezané z burýny, od nich dlouhý červený jazyk – hrůza! V rukách březová košťata, dřevěné vidle, řetězy. Pořád jimi chřestili, hudrovali – panečku, to už nebyla legrace! Kdyby je Mikuláš nekrotil a nebránil hodné dětičky, kdoví, co by se nestalo! Mikuláš se vyptával, kdo poslouchá, kdo ne, jak se kdo učí. Děti se zase modlily, říkaly básničky, násobilku…. Ty dostaly dárky, Mikuláš je vzal pod ochranu. Pak se rozběhli čerti. Ó, jé! Vytáhli všechny nezbedy, nasekali jim a užuž je táhli do pekla. Teprve, když ve strachu slíbili polepšení, vzal je Mikuláš k sobě. Museli se ovšem pomodlit. Ale starší kluci a holky přes všechen vynucený respekt stále číhali, aby poznali, kdo to je.

Čerti však měli v chalupě ještě jinou práci. Hledali velká děvčata, aby jim oplatili Barborky, aby si zgustli. To bývalo všechno obrácené vzhůru nohama, až musel hospodář zakročit.

Jednou byl u nás Mikuláš. Starší sestry a jejich kamarádky ze sousedství se schovaly a zamkly v sedničce. Čerti věděli, že jsou tam, ale dostat se na ně nemohli. Pak mi dal jeden cukroví, abych na holky zavolal. Čerti se schovali do černé kuchyně. Bylo ticho. Holky se ptaly, co a jak. Ujistil jsem je, že jsou všichni pryč. Ony odemkly, šly přes síň do sednice. Čerti vyrazili, chytili je a pořádně jim namleli. Tak jsem tenkrát zradil jako ten Jidáš – ale muži přece mají držet pospolu,že!

Sestra Marie byla od mládí dobrá zpěvačka. Vzpomínám si, jak na ní chtěli Barborky i Mikuláši písničky a jestli umí tu „Louka zelená“. To se ví, že uměla a zpívala:

Louka zelená, neposečená, roste na ní kvítí,

kdo chce holku mít, musí za ní jít,

když měsíček svítí.

Já jsem holku měl, já jsem za ní šel,

když měsíček vyšel, ona nespala, na mě čekala,

až já jsem tam přišel.

Holka rozmilá, máš – li mě ráda, pusť mě do komůrky.

Já tě nepustím, radš tě opustím,

hochu modrooký.

Všichni se smáli – dostala plno dárků.

Nepřišel – li některý rok Mikuláš k nám, dávali jsme si za okno punčochy. Někdo tam měl ráno jablíčka, cukroví, jiný brambor, kus uhlí – podle toho, jak poslouchal; spíše jak byl velký.

Při těch obyčejích bývalo hodně živo a rušno; více bujnosti a divočiny než náboženského podkladu. Jednou byli Mikuláši a čerti ve mlýně v Záblatí. Tak tam řádili, až shodili lampu. Ta se rozbila o hlavu jednoho mleče, petrolka na něm hořela. Ohořely mu vlasy a obličej. Měl památku na celý život, znetvořený obličej. Byl z Neplachova.

Tak uplynuly první prosincové dny.

Lidové pořekadlo říká:

Je – li Barbora na ledu, jsou vánoce na blátě.

A naopak.

Nebo:

Barbora klapá – Tomáš machá,

Barbora machá – Tomáš klapá! /machá, tj. maže, je bláto/

Mužští v ten čas chodili na pařezy. Lidé si koupili v panských díl na pasece. Odvezli domů vyhrabaný mech a jehličí na stlaní, pak dobejvali pařezy. Každé ráno jich šlo celé party – sekyry, pily, provazy. Někdy měli i prach na rozstřílení velkých kusů. Pařezy se okopaly, kořeny přesekaly, pak se páčily ze země. Velké kusy se štípaly, střílely, dělily na lehčí. Byla to chlapská práce, bylo potřeba síly a šikovnosti. Říkalo se:

Při pařezech se člověk třikrát zahřeje: Když se dobývají, když se štípou, když pak hoří v kamnech.

To bývalo na pasekách živo, plno lidí. Jezdívali k nám i přespolní z Blat. Pařezy se skládaly v lese na hromady, snášely se také větve a vršky – chůje. V příhodný čas se to odvezlo domů.

Doma se po chvílích štípaly na menší kusy – polena. Dobře se muselo najít místo, kam zarazit sekyru nebo klín. Tlouklo se dřevěnými palicemi. Štětě se skládaly do hranic jako polena, menší kusy se sekaly na dříví tak do plotny. Byla to práce tvrdá, ale i zajímavá. Zpočátku zábly ruce i ve vlněných palcových rukavicích, brzy se krev rozproudila, rukavice i vrchní kabáty se sundavaly – bylo opravdu teplo, jak říká přísloví.

Když bylo vymláceno – ke konci listopadu a v prosinci – vodrhalo se peří. Draní patřilo spíše ženám a dětem. Ve dne vodrhali domácí, večer přišly sousedky. Děti, jak přišly ze školy, musely zasednout. Skončilo se v jedné, přešlo se do druhé chalupy. Práce ve větší partě byla veselejší.

Peří bylo roztříděné. Prach – říkalo se prapor – už při škubání se dával zvlášť, ostatní peří do pytlů k sedrání. Sedrané se dávalo do středu stolu pod obrácenou mísu, pápěrky – špičky – se házely na zem. Po skončení večerního vodrhání se zvodrhané peří dalo do hustého pytle, sednice se uklidila.

Ze silnějšího peří se dělaly peroutky. To byla práce větších kluků. Takové peří se zdrhlo asi zpoloviny, ke špičce zůstalo. Dalo se asi 10 takových stvolů do svazečku. Nad nechaným peřím se svázalo pevnou režnou nití, pak se nit obtáčela a proplétala mezi stvoly a utahovala, aby peroutka byla pevná. Peroutka se namáčela do másla nebo rozkvedlaných vajec, mazalo se pečivo – koláče, mazance, calty.

Křídla husí zabitých na posvícení se nechávala celá i s kostí – byly to dobré smetáčky.

Ze silných brků z křídel dělali hoši bouchačky. Seříznutý brk, píst ze štípanky. Nakrájel se brambor na plátky asi půl cm silné. Do plátku se zarazil silnější konec brku, vyřízl se špalíček. Postrčil se pístem k hornímu konci, vyřízl se další. Na ten se pístem tlačilo, vzduch mezi bramborovými špalíčky se stlačoval, vyrazil horní – bouchlo to, špalíček letěl přes celou sednici.

Při vodrhání si každý přišel na své. Povídalo se a povídalo: kde se kdo narodil, umřel, co je nového, kdo se bude ženit, vdávat …. až došlo na staré časy. Také se četlo z knížek nebo kalendářů. Lepší však bylo vyprávění – byla to všem bližší řeč. Přetřásala se neštěstí, ohně, o zlodějích, strašidlech … příhody kolikrát opakované a pořád zajímavé. Starší ženy vzpomínaly na své mládí, kde sloužily, jak se tam měly. Jindy se vyprávěly pohádky – neustále šla řeč, aby se nedřímalo. Oblíbená byla u nás teta Sejků – Běta listonoška se jí říkalo. Uměla zajímavě vyprávět ze svého dlouhého života. Měla svérázný způsob řeči. Její úsloví bylo: Muježíšku, mujbožíčku, holka, holka…. teta, teta…. Byla to babka velmi zvědavá, u všeho musela být, pak šťavnatě o tom povídala, přikrašlovala. Každý rok vyprávěla, jak sloužila u tety Piskačů, velké selky v Temelíně. Ta chasu moc proháněla, denně velmi časně budila. Jednou prý je poslala na louku, ještě byla tma. Oni zalezli do kop a všichni usnuli, až je za bílého dne kolemjdoucí vzbudili. To pak selka řádila! – Vždy jsme se smáli ne tak té příhodě, jako tetě, jak to uměla podat.

Na pořadu byla i proroctví Sibylina a Slepého mládence, usuzovalo se, jak se co splnilo.

Jednou na podzim před výročním trhem v Budějovicích řádili po vesnicích zloději dobytka. Pak ve Vitíně u Flutků odvedli dvě pěkné krávy. Byl to už třetí případ v okolí. Kravám zavázali tlamy, aby nebučely, paznehty ovázali hadry. Strejda Flutků pozval četníky s policejním psem. Ten šel po stopě směrem přes oboru. Až daleko na samotě našel zloděje. Měli tam připraveno několik kradených kusů, chtěli je vést na trh do Budějovic a Tejna. To bylo povídání na celou zimu pro ženské i mužské hrátky.

Jindy se povídaly pohádky plné pricezen, draků a devítihlavých saní, zakletí i prokletí – O chytrém Hloupém Honzovi – řeč nestála. Někdy byla nálada na zpívání, přezpívaly se staré i nové. Nejmilejší byly ty, které měly hodně slok – 99 – a končily až do hrobu tmavého.

Po sedraní byly doderky (!). Hospodyně připravila pohoštění, čaj, punč, kořalku. Poslední večer se dralo jen tak pro formu, pak se uklidilo, byly doderky. Přišli hoši s harmonikou, zpívalo se a tančilo jako u muziky.

Přešlo se do jiného stavení. Do vánoc bývalo většinou všude sedráno, protože po vánocích nastaly bály a svatby a nebyl již na to čas. Připravovaly se peřiny jako výbava pro děvčata a děti vůbec na vybytí z domova. Někdy se peří odprodalo do města.

Celý advent se lidé se zbožnou myslí připravovali na nejradostnější svátky v roce – svátky pokoje, míru a lásky mezi lidmi na zemi.

Týden před svátky se lovil obecní rybník. Ten den byl ve vsi jako svátek. Ryby se dělily podle lánů, půllánů a čtvrtí. I každý výměnkář dostal kapra. Jedna čtvrt se prodala, bylo na kořalku pro ty, kdo pouštěli a hlídali rybník. Když voda opadla až na loviště, zarazila se. Stalo se také, že hlídači se hřáli na pazderně, někdo vytrhl čáp a ryby plavaly po lukách. To byl poprask! – Když se vylovily velké ryby, bylo „Hoří“. To se vrhli do rybníka kluci, lidé, chytaly mřenky, bělice, ševce, pískory – co tam zbylo. Malé ryby se doma zapékaly do vaječného těsta jako trhanec.

Před vánocemi se lovily také panské rybníky: Dubenský a Žár. Baštýř – Pazderník, pustil vodu. Přijeli rybáři – pěšáci, porybní. Na hrázi stály vozy s velkými sudy – lejtami. Pěšáci měli stan na hrázi, oheň, hlídali i několik dní a nocí. Hlídka chodila i kolem rybníka. Moc se však nenamáhali. Lidé se přece dostali na rybníky, chytali zbloudilé kapry. Byli – li vyrušeni, zašlápli si rybu do bahna. Při „Hoří“ pak se sebrali s malými rybkami i toho kapra. V těch dnech se v chalupách jedly všude ryby.

Děti se na svátky těšily. Bude stromeček, v našem mládí novinka. Všechno žilo v očekávání Ježíška. Na Štědrý den byl velký půst. Snídaní nebylo. Dětem se říkalo, že uvidí zlaté prasátko, budou – li se postit. Těžko to vydržely. Byla posvátná nálada. Hospodyně připravovaly pečivo, calty, ryby, bohatou večeři. Starší děti strojily v sedničce stromeček. Dávaly na něj jablka, ořechy, doma pečené cukroví a něco koupeného pěnového, pestré papírky, řetězy doma vyrobené, svíčky. K obědu byla zelnice, někdy kafe. Pro pastýře se pekla calta nebo měchura.