Vzpomínky Josefa Šimsy

Jedná se o vzpomínky pana Josefa Šimsy, jehož dcera Bětuška se před druhou světovou válkou provdala za Jaroslava Steinochera, mlynáře, který rok po druhé světové válce zakoupil mlýn v Levíně, o němž pojednává článek v rubrice Mlýny.

Opět jsou tyto vzpomínky připojeny k tomuto shrnutí jako textový dokument.

Vzpomínky mého dědečka. Josefa ŠIMSY.
Narozeného 23.5.1870 v Buzicích u Blatné, které začal psát v roce 1943 v Tříklasovicích
Nehodlám psát literární dílo ani paměti jako sedlák Dlask, který měl určité vzdělání a velkou
selskou moudrost. Chci pouze svým dětem, příštím pokolením, zanechati památku a sice přehled o
mém životě a též současně přehled o tom, jak žili Češi v cizině, jak se tam dostali a hlavně jak tam
ve všech věcech vynikli, že byli prostě vzorem.
Sám pocházím z chudé rodiny. Bylo nás 10 dětí, pět synů a pět dcer. Můj otec, jako syn ze statku o
120 strychách ve Střížovicích u Blatné v píseckém kraji, se přiženil k matce na malou chaloupku do
Buzic, sousední to obce. Těžce nesl své zhoršení sociálního postavení, ježto jeho bratr podědil celý
statek a můj otec se cítil odstrčeným. V tehdejší době bylo zvykem, že jeden syn dostal statek a jeho
bratři u něho podruhovali.
V té době, matka má kojila již deváté děcko, přišlo k jejich sluchu, že se do Ruska stěhují mnohé
české rodiny a že se jim tam prý dobře vede. Země prý je tam velice pěkná a hlavně laciná.
Jedno staré přísloví zní – Kde se kdo zrodí, tam se i hodí – a toto přísloví je nejpřiléhavější u
sedláka. Nikoho tak nevábí země a vůbec hrouda, jako člověka, který z ní vyšel, na ní dospěl a pak
z ní byl odstrčen. Čili byl o tuto zemi ošizen.
I rozhodli se mí rodiče, že též prodají svoji chaloupku a odjedou do Ruska. Počkají sice nějaký čas
na zprávy o poměrech v Rusku, kterou jim měli poslat odtud jejich sousedi Tuháčkovi a pak že
pojedou na každý pád.
Zprávy došly příznivé a tak se na podzim po havelském posvícení v roce 1876, o kterém si moji
starší sourozenci – bratr Václav, sestry Marie, Anna a Baruška ještě v Blatné o muzice zatančili.
Naše rodina se vydala na dalekou pouť do neznáma.
Otec sice poslal nejstaršího syna Františka, mého bratra, do Ruska o tři týdny dříve, aby tam sehnal
alespoň byt pro celou četnou rodinu a aby tam nějaký vhodný kus pozemku zakoupil. Leč přesto byl
celý ten podnik dost odvážný a je přirozeno, že mým rodičům bylo při tom dost úzko. Leč kdo se dá
na vojnu, ten musí bojovat.
Bylo to roku 1876. Do Prahy jsme se dostali povozem, z Prahy dráhou až do tehdy pohraničního
městečka Brodu. Odtud dráha dále nevedla, jelikož tehdy byly v Rusku dráhy ještě v plenkách. Tak
jsme cestovali opět na selských povozech asi 70 km až na místo určení do obce Mirohošť u Dubna
ve volyňské gubernii, kde jsme měli již vyhlédnutý byt.
Bylo mi tehdy 6 let a již tehdy jsem prý měl, jak později rodiče vyprávěli, též jistou povinnost a
starost při stěhování. Měl jsem na starost jistou nádobu potřebnou pro sebe a své mladší sourozence
a sice: nočník. Když prý otec kupoval v Praze jízdenky na vlak, ptali se ho úředníci, mnoho – li má
platících osob. /Platily pouze dospělé osoby a děti od osmi let polovic/ Otec udal správný počet a já
prý jsem se k tomu hodil a a zaslechnuvši oč jde, snad v obavě, aby mne tam nenechali a neujeli mi,
jsem se důrazně hlásil: A co já? Inu dětská starost a dětský rozůmek.
Popud k usazování Čechů na Ukrajině dal tehdejší ruský car Alexandr II., zvaný v dějinách
OSVOBODITEL. Na Ukrajině bylo tehdy povstání Poláků, které car potlačil. Statkáři, kteří do toho
byli zapleteni, museli se uchýlit za hranice. Car jim dovolil prodat svoje statky Čechům a Němcům.
Proto car vydal prohlášení, aby se Češi a Němci stěhovali do Ruska, že tam alespoň zavedou
kulturu, protože Ukrajinci neuměli obdělávat půdu. Přitom dával Čechům takovou milost, že když
tam otec přivede již narozené syny, nebudou tito bráni do vojska. To Čechy lákalo tolik, že jeli lidé
majetní i nemajetní.
Bratr František, kterému bylo tehdy 20 let, když tam přijel, zrovna se tam prodával statek, na který
se sháněli společníci a tak bratr zakoupil 20 morků, což činí 60 měr, t.j. 12 ha. Hned pak napsal
rodičům, aby určitě přijeli za ním.
V Mirohošti nám bratr objednal byt, kde jsme přezimovali. Do té vesnice, která se zakládala, byly 3
km. Potom otec přikoupil ještě 15 morků t.j. 9 ha, které hraničily s našimi pozemky, takže jsme měli
celkem 21 ha polí, luk a lesů.
Osada se jmenovala Nová Mirohošť aneb Kocanda.
Teď bylo třeba pomýšlet na stavbu. Otec jel na jarmark a koupil pár dost pěkných koní. Za jednoho
dal 45 rublů a za druhého 24 rublů. A začal se navážet materiál na stavbu.
Pak bylo potřeba vyměnit rakouské peníze za ruské. A tak šel otec 14 km pěšky na nejbližší nádraží.
V té době byly silné mrazy, otci omrzly nohy a on si pak až do jara poležel.
Na jaře jsme začali stavět. Nejdříve stodolu na sloupy prknama obili a pak se do ní odstěhovali,
abychom byli blíž. Moji starší bratři musili přidávat zedníkům. My, menší, jsme pásli dobytek,
protože otec koupil 6 krav a 8 jalovic. A tak jsme byli všichni zaměstnáni.
Jak jsem již dříve uvedl, neuměli zdejší starousedlíci hospodařit. Chlévy stavěli z chrastí, vrata jak
do stodoly, Do toho zaháněli dobytek, kterému dávali žrát na zem. Hnůj se vůbec nevyhazoval.
Pokud mohli vstoupit dovnitř. Když už dovnitř nemohli, hnoje bylo moc, postavili stáj jinou.
Když se přistěhovali Češi, začali od starousedlíků kupovat ten hnůj, který tam byl již mnoho let.
Když zaplatili za ten chlév 3 ruble, bylo za to 30 fůr hnoje. Naše pole to však potřebovala.
Mužik šel pak do krčmy k židovi a posmíval se Čechům, co je to za národ, že vozeji hnůj na pole a
budou tam prý sázet brambory, kdo prý by to jedl.
Uvedu jeden takový příklad.
Můj otec koupil od jednoho člověka osiku, ze které bylo 5 fůr dřeva za 25 kopějek. Ten mužik, jak
dostal peníze, hned šel do krčmy a povídal, že prodal treperendu [osiku] Čechům. Oni prý přinesli
kus plechu, který měl na každém konci dřevěný kolík a začali tahat. Jeden sem a druhý tam, až ta
osika padla. Pojďte se mnou, uvidíte, co jste ještě neviděli. Ti lidé totiž asi do té doby neviděli pilu.
A tak Češi kupovali kdejaké duby a osiky a své lesy si šetřili, ale zakrátko neměli nic a rádi jezdili
pro dřevo dost daleko.
Zkušenosti cara s českými intelektuály a z osobního styku s lidmi, kteří do té doby působili jako
středoškolští profesoři nebo vychovatelé ve šlechtických rodinách, nebo jako hudebníci z povolání a
též jako sladovničtí mistři v pivovarech, byly dobré. Poznal zdatnost českého člověka a také náskok
v pokroku rozhodl v pozvání českých zemědělců k usazování na Ukrajině, aby pozvedl životní
úroveň tamějšího obyvatelstva. Aby se tamější lid naučil od Čechů obdělávat půdu a žít zkrátka jak
člověk. Do příchodu Čechů na Ukrajinu, žili tamější lidé primitivně.
Hnojem, jakožto základní potřebou pro pěstování okopanin, opovrhovali. Přímo se jej štítili. Když
měli dřevěné kolny, ve kterých byl dobytek, plné hnoje, tak jednoduše stáj přenesli o kus dál a hnůj
zůstal na místě a časem ztrouchnivěl.
Ovocnářství bylo také neznámé. Pláňata byla hlavním a jediným ovocem. V lesích a při cestách
leckde živořila planá hrušeň nebo jabloň a o jejich plody se na podzim sváděly hotové boje. Dělali z
tohoto ovoce různé kvasy a nebo to sušili na zimu a užívali to jako pracharandu.
Železo tam bylo vzácné jako drahý kov. Sedlák oral pole dřevěným rýpadlem. Říkali tomu socha.
Pouze na špičce tohoto rýpadla byl přimontován kousek plechu. Stalo – li se, že proti brázdě, kudy
měl dotyčný pluh projet, hnalo trní od kořenů výhonek, tu se mu pluhem vyhnuli, aby se jim ta
slavná socha nerozsypala. A o trní tak nouze nebyla, to rostlo na každé široké mezi dodaleka a
doširoka tak, že se z nich stávaly hotové háje a mezi nimi vedly kliky – hákové brázdy.
Na obyčejném voze bylo železa také velmi málo. Nápravy byly hodně dlouhé a kola se do nich
motala, kde se zlíbilo. Loukotě kola byli udělány z jednoho kusu ohnuté břízky. Všechny zákolníky
vozu byly také dřevěné. Dokonce i houžve držíci rozpory k vozu byly dřevěné.
Pila na řezání dřeva, to byla fantazie, pohádka. Stromy v lese určené na palivo podsekali sekyrami,
pak štípali na čtvrtě, pak zase štípali, až z klády byly tenké štípánky. Ty potom přesekali na menší
kusy.
Oděv starousedlíků byl vlastnoručně vyrobený z konopí utkaný dlouhý rubáš. V pase přepásaný. To
byl všeobecný oblek mužů i žen. Na zimu měli kožichy z vlastních ovcí. Bylo – li chaldnější léto, tu
nosili kožichy obrácené naruby, kůží k tělu.
Většina nosila obutí z lýka, z lipové kůry. Byly to prameny asi 2 cm široké loupané kůry, z těch si
upletli jakés – takés sandály a připevnili na nohy, ovinuté v pytlovité onuce, pevnými konopnými
provázky. Zkrátka strašidla do zelí.
Silniční nebo dokonce železniční spojení se tehdy začínalo budovat ve východní části volyňské
gubernie a sice od Kyjeva na západ. Šlo to však hlemíždím tempem.
Tedy do takového kraje, opuštěného Bohem i lidmi se moji rodiče s dětmi vydali v pevné naději, že
tam najdou druhý domov.
České obce se zpravidla v těch letech /1870 – 1880/ zakládaly v těsném sousedství obcí
ukrajinských, od kterých většinou převzaly i své pojmenování. Obyčejně při takové ukrajinské
vesnici byl nějaký velkostatek. Majitelé těchto velkostatků, zpravidla polští šlechtici /v té době
většinou žili v cizině, protože bývali zapleteni v proticarském spiknutí, které se nezdařilo a oni
museli prchnout do ciziny. Ruská vláda jim pak milostivě dovolila nemovitý majetek rozprodat a
stržené peníze jim směli do ciziny zaslat jejich zplnomocnění zástupci, židovští advokáti/ Na
podobný objekt se vždy našlo odpovídající počet českých rodin, které statek koupily a podle
předem dohodnutého plánu se o něj dělily.
Že při tom docházelo k jistému vzájemnému napalování, nemusím ani podotýkat.
Moji rodiče si tedy zakoupili statek na Kocandě, menší obci v těsné blízkosti velké obce Mirohošti.
Kocanda dělila Mirohošť na ukrajinskou a českou. Do České Mirohošti jsme později docházeli do
školy. Bylo to asi 5 km, což na tamější poměry byla vzdálenost malá.
Ve škole se smělo učit 3 hodiny česky a zbylé 3 hodiny rusky. Jedině první ročník se učil jenom
česky. Ruská vláda vyšla nám Čechlům hodně vstříc. Sokolská myšlenka, ač tehdy byla v plenkách,
přenesla se i do Ruska a tak i zde byl založen Sokol, ovšem jen ve větších obcích.
Když se ale objevili sokolové poprvé na veřejnosti ve svých krojích, zhrozili se ruští ouřadové
jejich červených košil a v domění, že to jsou nějací revolucionáři nebo snad anarchisté, Sokol
zakázali. Byl to zásah místní administrace, která se nedala informovat o potřebách a touhách
českých lidí a slovanském duchu Sokola neměli ani zdání. Pro českou kolonii to byl zásah velmi
bolestivý.
Náboženství jsme si zachovávali každý takové, jaké si přinesl ze staré vlasti. Povětšině římsko –
katolické. Přišli tam s prvními kolonisty také 3 kněží. Jmenovali se Hrdlička, Láska, jméno třetího
jsem zapomněl. Každý z nich chtěl v náboženství té hrstky Čechů v Rusku dělat nějaké reformy.
Došli tak daleko, že jeden z nich, nevím už, který, přijmul pravoslavnou víru, druhý evangelickou a
jen třetí zůstal při své víře.
Každý z nich vydával i časopis propagující tu svou víru a tak vznikly nejen mezi kněžími, ale i
věřícími nepříjemné třenice. Moudřejší lidé to nelibě nesli a doporučili ruské vládě, aby udělala
mezi Čechy ve věcech víry pořádek.
A tak se stalo, že v roce 1888 jsme museli přijmout pravoslaví.
Byl jsem tehdy osmnáctiletý, když mne křtili, jsem tedy pokřtěn dvakrát.
Jen několik málo obcí na celé Volyni, která svou velikostí rovnala se celých Čechám, zůstalo při
římsko – katolické víře.
Jak se tak stalo a proč, nebylo možno ani zjistit.
Na nově pokřtěných, škole odrostlých dospělých osobách to nemělo celkem žádný vliv. O větších
katolických svátcích si Češi neodpustili, aby se nezůčastnili římsko – katolické mše v polském
kostele, které byly v každém městě, jako v Dubnu, Rovně, Lucku a jinde. Jinak jsme se klidně
podrobili novým zvyklostem, které s sebou pravoslaví přineslo do našeho života. Křest, svatba a
pohřeb se vykonával ovšem jen pravoslavnými kněžími.
Místní pravoslavní kněží byly ke svým českým pravoslavným ovečkám tolerantní a ohleduplní.
A přišly doby zlé….
Když se totiž prvním českým kolonistům podařilo vypěstovat obilí k prodeji, tu hořce zaplakal nad
výdělkem. Na váhu se tam totiž obilí tehdy neprodávalo, ale na korce. Korec byl jakýsi věrtel
velkých rozměrů a ten se nasypal zrním. To byla jednotka obilí. Obchodníci obilí, židé, si k tomu
účelu pořídili korec mnohem větší a šidili bezbranné lidi, jak se dalo. I stalo se mému otci, že vezl
fůru ječmene do Dubna a vůbec jej neprodal. Vezl jej za nějaký den do Varkovič a zase jej přivezl
zpět. Teprve při třetí cestě jej prodal. Prodal? Skoro vyhodil. Za 10 q ječměne utržil tolik, že stěží
koupil cajkové šaty. Látky, které se tehdy nosily v Čechách, tam nebyly k vidění. Ani vlněné
jemnější, jak se tehdy říkalo štoft ani flanel.
-6-
Teprve asi po deseti letech, když se začala stavět dráha krajem, směrem ke Lvovu v Haliči, si Češi
zlepšili své podmínky. Pracovali na stavbě trati se svými potahy, vydělali nějaký ten rubl, ale hlavně
svou ruční prací na stavbě.
Jakmile se dosáhlo spojení se Západem, to už se obchodníci přičinili, aby na Češích hodně vydělali
a tak dováželi z Čech látky na šaty, železné nářadí a jiné potřebné věci.
V té době zde Češi [začali] zakládat první chmelnice. Ze začátku to byly chmelnice většinou
tyčkové, kde stačilo ke každému chmelovému keři zabodnout silnou tyč, po které se chmel vinul
pak vzhůru. Dřevěné tyče byly téměř za babku, protože lesů bylo v té době na Volyni hodně a odbyt
na dřevo nebyl žádný. A konečně na postavení pořádné drátěnky měl jeden ze sta, a to taky z toho
důvodu, že nebyl k dostání drát na řady a zakotvení chmelnice, ba ani drátek na vinutí chmele.Židé
se však rychle přizpůsobili jejich požadavkům a věci opatřili, ale za lichvářské ceny.
Přišel rok 1877. Můj bratr František musel narukovat do vojska. Přísahal na 15 let aktivní služby.
Byl tehdy prvním českým vojákem na Volyni, protože dříve Čechy do ruské armády nepovolávali.
Platilo to ovšem jen pro rodiny Čechů, kteří se přistěhovaly do roku 1885. Naše rodina se ale
přistěhovala roku 1886 a tak již tato výhoda nebyla. Jaké bylo tedy naše překvapení a zklamání,
vždyť plno českých rodin a i naše se [na] Volyň přistěhovala, aby synové nemuseli do armády.
Bratr po krátkém výcviku nastoupil do války na Balkáně mezi Tureckem a Bulharskem. Ruský car
se postavil na stranu Bulharů a osvobodil je od tureckého jha. Padlo tam mnoho ruských vojáků.
Můj bratr se cestou do války rozstonal. Než se uzdravil, válka skončila a on se tedy vrátil živ a
zdráv domů.
Potom nastoupil do služby u policie v Moskvě.
1. března 1881 byl na cara Alexandra II. spáchán v Petrohradě pumový atentát. Po jeho smrti
usednul na carský trůn jeho syn Alexandr III. Ten vydal manifest, kterým se určovala vojenská
služba na dobu 6 let. Můj bratr měl v době vydání manifestu odslouženo již 6 let a 3 měsíce a tak
byl propuštěn do civilu.
Všichni jsme měli obrovskou radost, protože jsme bratra od nástupu na vojnu neviděli.
Bratr Václav byl od vojenské služby osvobozen. Bratr Jan však již téhož roku na vojnu nastoupil.
Mezitím došlo ke zkrácení vojenské služby na 4 roky. Ty 4 roky jsem odsloužil i já. Bratr Karel
také. Jeden se z vojny vrátil a druhý na ni odešel.
Jak jsem již uvedl, začali jsme z jara 1878 stavět a obdělávat pole, která byla zanedbaná a na
kterých už ani pýr nerostl. Ukrajinci všichni obdivovali naše kovové nářadí, pluhy, brány. To prý se
najíme chleba, když budeme obdělávat pole takovýma pluhama. Oni že musí ty své dřevěné
pluhy /sochy/ tahat dvěma páry koní. Obdivovali naše vozy, které měly kovové ráfy a kovové
nápravy. Jejich vozy byly celé ze dřeva, i nápravy a takovou věc, jako kolomaz vůbec
nepotřebovaly.
-7-
Při příjezdu na Volyň nás bylo 9 sourozenců, 4 bratři a 5 sester. Tam na Volyni se narodil bratr Karel
a bylo nás deset. Všichni jsme pracovali doma, tak jak naši. Rodiče byli šetrní a tak postupně
majetku přibývalo každoročně. Sestry, poměrně mladé, se jedna za druhou přivdávaly na přiměřené
majetky.
Náš první majetek otec rozdělil mezi dva bratry. Bratr Václav byl vyučen krejčím a tak se oženil a
usadil se vedle ve vsi Mirohošť. Jan dostal chalupu doma a Františkovi postavili chalupu vedle.
Pro mne koupil otec v roce 1888 10 ha pozemků. Když se prodávaly pozemky, které sousedili s naší
vesnicí. Pak jsme postavili chalupu a stodolu v sousední vsi Moldavě, kam jsme se přestěhovali.
V té době jsme byli doma jen 3 sourozenci, já, Karel a Kateřina. Potom v roce 1892 jsem nastoupil
na vojnu. Na 4 roky.
Musím říci, že v ruské armádě se každý Čech dobře uplatnil, protože uměl číst a psát, což z
místních lidí uměl málokdo.
A tak jsem byl poslán do Varšavy do carské gardy. Bylo nás tehdy gardistů v celém Rusku jen 3
divize. Vše, i jídlo zde bylo lepší, než měli obyčejní vojáci a plat byl také o něco vyšší. Tam mne
navrhli do poddůstojnické školy, ve které jsem byl 7 měsíců. Pak šla již služba lépe, byl jsem
četařem.
Velitel batalionu mne vždy ukazoval a říkal: „Dělejte to jako Šimsa. To je Čech a přitom vás, Rusi,
učí mluvit rusky. Vy každý něco melete, že vám člověk nerozumí a on mluví správně rusky.“ A tak
šel čas.
V roce 1895 jsem šel do civilu. Po příchodu domů jsem se za 7 týdnů oženil s Růženou Řepíkovou.
Bydlela až za Luckem, ale měla u nás sestru, která žila přes cestu u Hryzbylů. Ta byla starší, byla již
vdaná asi 16 let. Má nastávající manželka žila s rodiči vedle německé vesnice. Její rodiče měli
cihelnu a ji posílali do německé školy, takže uměla dobře německy číst i psát. Česky a rusky uměla
psát a číst také, což se jí později hodilo. Žili jsme si vcelku dobře, moji rodiče byli u nás na
vejminku. Sestra Kateřina se vdala a bratr (Karel) nastoupil na vojnu na 4 roky do Lucka. Když se
vrátil z vojny domů, tak jsem mu vyplatil určené věno a on se přiženil do Plocku ke kuchařům. Jeho
žena dostala 120 ha půdy se starým zámečkem, v němž žili až do začátku první světové války.
Světová válka, která začala v roce 1914, byla velmi krutá. Padlo v ní velmi mnoho mladých lidí. Až
do roku 1915 se válčilo na haličských pláních, potom v uherských nížinách. V té době se prý u
carevny objevil Rasputin jako rádce. Carevna mu věřila jako nějakému světci. Na jeho rady byly
vojsku místo nábojů posílány suchary a naopak. Šlo to čímdál hůře a ruská vojska ustupovala na
Volyň.
-8-
Armáda ustupovala až k naší vesnici, Moldavě, kde se vojsko udrželo 9 měsíců. V našem domě byla
hlavní kancelář vrchního korpusčíka, velitelství 8. korpsu. V té době jsem byl starostou obce a tak
jsem zažil všechny nesnáze. Byl jsem v tom úřadě již 12. rok. Tato doba byla velmi krutá. Na všech
vedoucích místech byli němečtí důstojníci, kteří se mstili na ruském vojsku i na civilním
obyvatelstvu. To ale vrchní velení nepozorovalo, že při jejich velení je všechno naruby. Carevna s
Rasputinem byli na jejich straně. Tak to pokračovalo, až přišel rok 1917, kdy začal rozpad armády.
V říjnu přijel do Petrohradu Lenin a začala revoluce. Spolu s Trockym začali hlásat svobodu.
Kerenskij jako předseda vlády vyhlásil rovnoprávnost. Důstojník se musel bát obyčejného vojáka,
odznaky důstojníků byly strhány a každý si myslel, že je to dlouho očekávaná svoboda a tak co
vidíš, ber, a kdo se tomu protivil, byl odstraněn.
V roce 1919 ovládl Ukrajinu jakýsi Petljura, prohlásil samostatnou republiku Dolskou. Za to se také
postavilo Polsko a začaly boje mezi Polskem a Ukrajinou. Tak byla Volyň každou chvíli pod jinou
vládou a valuty se měnily každou chvíli, a tak byly vydávány peníze pod názvem kerenky, pak
ukrajinské a pak polské marky.
V roce 1920 vedlo Rusko válku s Polskem. V ruském vojsku byly samí dobrovolníci na koních a
valili se jako lavina k Varšavě. Tam je ale Poláci porazili. Rusko se po porážce uvolilo dát Polsku 8
okresů volyňské gubernie, kde žilo ale nejvíc Čechů.
A tak jsme připadli pod polskou vládu, což bylo zcela jiné, než být pod ruskou vládou. Polsko hned
vydalo své peníze, a ruské se nesměly ukázat. Polské marky nebyly podloženy zlatem a jejich cena
padala každým dnem. Když jsi dnes něco prodal, za dvacet dnů to bylo desetkrát dražší. Tak se
začaly tisknout tisíce a pak miliony na bankovkách, a když pak člověk něco prodal, dostal tolik
peněz, že se mu do peněženky nevešly. Když to vyvrcholilo, tak vláda pustila do oběhu nové
peníze, zlotý, který se rovnal 1 800 000 marek.
Naše hospodářství nic nevynášelo, a tak jsme začali pěstovat chmel. Jeden hektar chmelnice vydal
totiž za 20 ha obilovin. Jelikož tam chmel pěstovali nejvíc Češi a měli dost peněz, cena půdy v té
době začala stoupat.
V roce 1919 jsem se byl s několika mými sousedy podívat v Čechách, kde jsem nebyl od roku 1876.
Vrátili jsme se za 3 měsíce. Byli jsme v Praze a vyjížděli jsme na venkov. Moc se mi líbilo, že jsem
kolem sebe slyšel jen češtinu, jak v kostele, tak na trhu, a začal jsem přemýšlet o tom, že se vrátíme
do Čech. Spolu se syny jsme sledovali inzeráty v Národní politice, kde se prodávali jaké majetky.
Porovnávali jsme, kolik bychom utržili za náš majetek v Polsku a co by se za to v Čechách nechalo
koupit.
-9-
Musím říci, že jsme polské měně nevěřili a tak jsme zkoušeli, co bychom dostali za ruské zlaté
rubly a za americké dolary. Za náš morg, t.j. za 3 míry /měli jsme v té době 30 morgů/ nám
oznámili, že kdyby to bylo na prodej, tak nám dají 700 rublů, t.j. celkem 21 000 rublů.
Byl jsem sice svým pánem, ale nechtěl jsem o ničem rozhodovat bez své manželky a dětí. Jednoho
dne jsme se ale rozhodli, že vše prodáme a vrátíme se zpět do Čech. Teď byla otázka, zda budeme
moci převést všechny valuty. Ptal jsem se českého konzula ve Varšavě a ten mi řekl, že nemusím
mít žádný strach, že můžeme s sebou převést, kolik chceme. kdybychom se ale báli, že pošle s
našimi penězi kurýra, který by ty peníze složil v bance v Čechách, kterou bychom si sami vybrali.
Pak už jsme byli bez starostí a začali jsme s prodejem.
Jednoho dne, jak bylo u nás na vsi zvykem, jsem zašel do hospůdky a mezi řečí jsem se zmínil, že
chci prodat náš statek se vším živým i mrtvým inventářem. Hned se ozvaly hlasy, jestli to myslím
vážně. Když jsem řekl, že ano, hned se našli jedinci, kteří by koupili ten nebo onen kus pole,
protože jsem měl pole blízko vsi. A tak nebyly obavy, že by se to nedalo prodat. V 10 hodin večer
jsme šli domů a hned přišli 2 sousedi, že berou ten kus za 4 morgy /2800 zlat. rublů/. Měli obavy,
aby to někdo nepřeplatil a oni o to nepřišli. Byl to pan Čuba se zetěm Kočím. Druhý den to
pokračovalo a tak jsem měl za několik dnů ty menší kousky prodané a zůstalo nám jen stavení a kus
pole v celku s chmelnicí. Pak k nám přišel pan Albrecht a my byli za půl hodiny dohodnuti. On
odešel ven, k saním, kde měl pod slámou zakryté čtvrtně piva a pumpu a už se pilo.
Byl to totiž šenkýř ze Semidub. Peníze měl s sebou ukryté v galoších a tak když přišel do světnice,
položil galoši pod postel, sedl si a začali jsme mluvit o koupi. Nechtěl jsem jiné peníze, než ruské
zlaté rubly. Když jsme se domluvili, vytáhl zpod postele galoši a vysypal na stůl zlaté rubly. To
jsme vyvalovali oči, co tam bylo.
Vymínil jsem si byt na 3 měsíce. Tak jsme bydleli jako dřív a oni se přistěhovali k nám. Obývali
jednu místnost a začali hospodařit již jako na svém. Protože naše rodina nebyla zvyklá zahálet, tak
jsme jim pomáhali. Ne snad za plat, ale zdarma a vycházeli jsme s nimi dobře.
Zažádali jsme si o pasy. Trvalo to 2 měsíce, nežli nám je vydali. Za každý pas jsme zaplatili 250
zlotých na čtvrt roku. Když jsme již měli pasy, rozhodli jsme se, že vyjedeme.
Bylo to začátkem května 1928.
Synovci Šimsovi a pan Albrecht nám slíbili, že nás dovezou koňmi do Dubna. Ráno přijeli, i pan
Albrecht, a naložili naše věci na vozy. Nasedli jsme na vozy a chtěli vyjet z vrat, když tu před vraty
začala hrát muzika „Loučení, loučení“ a potom „Kde domov můj“. K tomu se sešla celá ves, hasiči,
děti ze školy s učitelem. Když muzika dohrála hymnu, rozjeli jsme se. Muzika nám do toho
vyhrávala pochod. Děti měly v rukou praporky. Tak nás vyprovázeli lidé 9 kilometrů.
-10-
Celá česká i ukrajinská vesnice nás doprovázela, když jsme projížděli Mirohoští. Každý se ptal, co
je to za průvod a tu jim lidé řekli, že Šimsovi z Moldavy se stěhují do Čech. Bylo to také dokladem,
jak naše rodina byla vážená všemi, bez rozdílu, zda šlo o Čechy či Ukrajince. Vždyť jsem byl
starostou 12 let a vždy jsem se snažil, jak jsem mohl, pomáhat lidem, hlavně v době války. Když se
s námi lidé loučili, plakali jsme všichni, jedno oko nebylo suché.
Pak nám na závěr hudba zahrála pochod a my vyjeli na posledních 5 km cesty k nádraží sami.
Tam jsme pak za chvíli skládali naše zavazadla. Asi hodinu jsme čekali na příjezd vlaku. Pak jsme
do něj nastoupili a začali svou cestu do Čech. A tak jsem opouštěl Volyň, kde jsem prožil 52 let
svého života spokojeně, jako doma, a kde se také narodily všechny naše děti. Musím ještě dodat, že
před odjezdem jsme poslali 2 dny dopředu staršího syna Alouše na Moravu, aby nám tam u
Olomouce našel byt, kde bychom se mohli usadit. Tak se také stalo.
Když jsme vystoupili na nádraží v Olomouci z vlaku, vítal nás tam syn Alouš a řekl nám, že našel
ubytování ve vsi Bohuňovicích u paní Matouškové. Tam jsme pak bydleli 3 měsíce a sháněli nějaký
statek.
Dal jsem inzerát do Národní politiky, že koupím statek za půl milionu korun. nabídek bylo dost, ale
nic se nám moc nelíbilo. Všude něco chybělo. Až jsme se nechali nachytat v Tříklasovicích, vesnici
asi 25 km jihovýchodně od Tábora.
1. srpna 1928 jsem v Tříklasovicích koupil dvůr o výměře 420 měr /85 ha/ polí, 43 ha luk a 40 ha
lesa za 630.000 korun. Spolu se stavbou bylo i trochu dobytka, nějaké nářadí, které jsme však
museli začít pomalu doplňovat. A začali jsme sklízet obilí, které bylo koupeno na stojato. Museli
jsme si najímat sekáče na sečení. Ten rok bylo krásné počasí, a tak jsme všechno obilí sklidili za
sucha. Stroje však nebyly žádné, pole nebyla zorána dobře, samý rozhor, kamení na poli jako ovcí,
takže strojem se sekat nemohlo. Úroda obilí byla ten rok slabá, ale cena obilí byla ten rok dosti
slušná. 1 q pšenice se platil kolem 200 korun, žito 170 korun, oves 150 korun. Ale druhým rokem to
šlo pořád hůř, cena hovězího i vepřového šla dolů. Bylo stále lacinější, až v oce 1933 to tak upadlo,
že člověk vlastně nevěděl, za co peníze dostal. Jesli za obilí nebo za dovoz.
Žito jsme prodávali 65 korun 1 q, oves 50 korun. Hovězí dobytek se prodával za 3 – 4 koruny za 1
kg živé váhy, prasata za 3 koruny [za 1 kg] živé váhy. Až potom teprve sněmovna rozhodla o zřízení
monopolu a ceny se zlepšily.
Ten čas, kdy bylo nejlaciněji, tak nám berní úřad poslal výměr poplatků z převodu 44 000 korun,
splatných do 8 dnů. Dalo nám to hodně ježdění po úřadech, nežli nám povolili splácet 2 000 korun
měsíčně. Bylo to strašné břímě, my jsme to nečekali, protože v Rusku a Polsku to nebylo. Tam se
platilo hned při sepsání kontraktu u notáře a zde až za kolik let přišel výměr převodních poplatků.
Kdyby mi to tehdy při koupi někdo řekl, tak jsem utekl od notáře a z koupě by nebylo nic. Teď mi
ale nezbývalo než platit a tak jsme se rozhodli, prodat les.
-11-
Kupec na les se našel brzy. Koupil jej pan Růžička z Pelhřimova za 150 000 korun. Tak jsme
zaplatili polatky a zbytek dali na splátku dluhu na majetek a hospodařili dál.
Aby byla dovršena míra všeho toho utrpení, rozstonala se má manželka a zemřela 29. června 1932 v
nemonici v Pelhřimově. Tam jsme ji také uložili k věčnému odpočinku na pelhřimovském hřbitově.
Tak jsme s pomocí boží hospodařili dál. Ale děti dorůstaly a na dělení majetku nebylo pomyšlení a
tak jsme se rozhodli prodat statek. V roce 1936, 4 roky po smrti své manželky, jsme statek prodali.
Přijel pan Pavelka z Nového Bydžova a koupě se uskutečnila za půl hodiny. Hned si to pronajmul
syn Míra a zůstali jsme na místě. Potom se Míra přiženil na hospodářství přímo v Tříklasovicích a
předal statek dalšímu nájemci, panu Doležalovi.
Dcera Bětuška se provdala za Jaroslava Steinochra. Byl to vyučený mlynář a měl pronajatý mlýn od
svého bratra Vojtěcha na Veselce na říčce Stropnici mezi Borovanama a Římovem, asi 12 km jižně
od Českých Budějovic. Dařilo se jim poměrně dobře, ale pak přišel rok 1939 a Vojtěch se
přistěhoval na svůj mlýn na Veselku a tak si Jaroslav s Bětuškou pronajali mlýn v Hamru u Římova
na řece Malši, kde žijí dosud. Bětušce jsem dal věnem 30. 000 korun.
Alouš si při jedné návštěvě na Veselce namluvil děvče ze sousední vsi, Jedovar. Oženil se s ní a pak
si koupili domek s kupeckým krámkem ve vsi Bavorovicích u Hluboké nad Vltavou. I jemu jsem
dal věnem 30. 000 korun. K tomu vyženil 20. 000 korun a začal obchodovat. Obchod mu jde
celkem dobře, nehledě na to, že celý ten čas probíhá válka.
Období války je pro všechny velkým utrpením, spousta lidí je odvlečena do koncentračních táborů.
Také syn Miroslav byl zatčen a odsouzen na 22 měsíců vězení, tak mi nastalo trápení. Měli jednu
dcerku a v den, kdy byl odsouzen, se jim narodila dcerka druhá. Směli jsme mu do vězení psát 1x za
2 měsíce a za celou dobu věznění jsme mu mohli poslat jeden dvoukilový balíček. Trest mu končil
10. března 1945, kdy ho pustili domů.
Stále jsme se strachovali, jak to dopadne. Blížil se již konec války, ale stále se to protahovalo. Nedá
se popsat naše radost, když jsme 5. května 1945 uviděli u nás ruské vojáky. Ruské vojsko táhlo
směrem k Táboru a ku Praze. I když jsme od nich všelicos zakusili, přece jen jsme je měli rádi, že
uspíšili konec německého panství, které už bylo nesnesitelné. Teď jsme si zase oddechli a začali žít.
Potom přišly také české jednotky Svobodovy armády. Každou chvíli tak u nás byl nějaký známý z
Volyně.
Když se vše urovnalo, začalo vyvlastňování německých majetků. Čeští vojáci z Volyně měli právo
si vybrat majetky. Bylo jim slíbeno, že za nimi přijedou jejich rodiny. Chlapi byli již netrpěliví. Žít
bez hospodyně, starat se o zvířata, dělat žně a sklízet chmel bylo zatraceně složité. Dopisy nešly ani
do Ruska ani z Ruska a nikdo si nemohl pomoci.
-12-
Až přecejen byl vyslyšen jejich hlas a 29. ledna 1946 vyjel první transport volyňských Čechů do
Československa. Jako první přijely rodiny vojáků Svobodovy armády. 9. února přijela do Žatce
první část, druhá část přijela na Moravu. Všechny rodiny byly rozmístěny do oblastí pěstování
chmele na Žatecku, Lounsku a na střední Moravě. Protože všichni volyňští Češi znali pěstování
chmele.
———————————————————————————————————————–
Zde končí rukopis našeho dědečka, přepsaný vnukem Jaroslavem Steinochrem v zimě roku 1998
V Římově 12. prosince 1998