Vzpomínky pana Františka Marka

Psáno v Českých Budějovicích 15.4.1968

-1-

Moji drazí,

zde vás chci seznámit s mým životopisem, od samého mládí až do nynější doby, kdy se dožívám 73 let svého věku.

Již jsem vám vyprávěl ústně něco o sobě, ale to bylo malé procento, které si nemůžete pamatovati. Po létech, po přečtení si oživíte, jak se dříve žilo, co se událo za tolik uběhnutých let, za kterou tu dobu přešly dvě války, ve kterých museli lidé tolik vytrpět a prožít. Zvlášť lid český, který po 300 let prožíval poroby pod nadvládou Rakouska, kdy nám vládli Němci.

Narodil jsem se 12. října 1895 v Nových Kestřanech na okrese Písek. Tato vesnička, dle vyprávění mých rodičů a babičky, byla vystavěna knížetem Schwarzenberkem. V obytných chaloupkách byli ubytováni lidé, kteří museli pracovat na jeho statcích a v lesích jako dřevorubci. Byla to zkrátka ještě poloviční robota. Ku každému domku bylo přiděleno půl hektaru půdy. Po nějakém čase si mohli tito lidé domky odkoupiti.

Právě moji rodiče takový domek měli. Sice ho měla babička, mojí maminky matka. Otec se tam přiženil. Naše rodina byla dosti silná. Bylo nás 6 dětí, 5 hochů, 1 holka, rodiče a babička – celkem 9 osob.

Nejstarší bratr se jmenoval Karel, pak sestra Marie, další bratři Josef, František (to jsem já), pak Antonín a Rudolf.

Rodiče jsme měli moc hodné, pracovité a starostlivé. O nás skutečně pečovali, přes to, že neměli jak se říká na růžích ustláno. Jak jsem se zmínil, měli jen tu chaloupku a půl hektaru půdy, která nás nemohla uživit. Proto musel tatínek ještě na výdělek. Pracoval na knížecím dřevoskladě ve Strakonicích. Byl jako vrátný vorů. Které plavil po řece Otavě a Vltavě do Prahy. Svým výdělkem nám zlepšoval náš život, jak živobytím tak ošacením.

Maminka se sestrou Marií pracovaly v domácnosti, neboť jsme měli tři kusy krav, prasátko a nějakou drůbež, husy a slepice. Od měsíce května jsme měli též od rodičů jako malí hoši přidělenou práci – pasení krav, kterou jsme dědili, jak jsme za sebou vyrůstali jeden po druhém.

-2-

Vychodili jsme všichni 8 let obecné školy, pak jsme šli do učení, jaké řemeslo jsme si vybrali. Nejstarší bratr Karel se učil zedníkem, Josef, František a Rudolf tesařem. Toník nebyl vyučený řemeslu, přesto že byl ke všemu dosti šikovný. Říkával: „Když dostanu po rodičích hospodářství, co bude potřeba opravit na chalupě, tak si to udělám. Po vyučení jsme si každý začali vydělávat, abychom pomohli rodičům. Zvlášť i když my sami jsme více spotřebovali, hlavně na ošacení. Bratr Karel začal dělat zedničinu na regulaci řeka Otavy. Pak ale byl záhy odvelen na vojnu. Sloužil u 6 praporu myslivců v Prachaticích. Byl velice hodný a šikovný, zvlášť se naučil německé řeči. Tenkrát za Rakouska to bylo na vojně zapotřebí. Velice si ho oblíbili důstojníci, dali ho do poddůstojnické školy, kterou prošel s velmi dobrým prospěchem. Byl povyšován, až udělal na konci vojny rotmistra. Po příchodu z vojny si žádal k službě železničnína ředitelství Plzeň. Byl přidělen k službě jízdní, kde se mu dosti líbilo.

Bratr Josef a já jsme zkusili odjet pracovat do Německa, kde již bratr Josef pracoval rok přede mnou. Dosti se mi tam líbilo, ale dlouho jsme tam nebyli. Ten rok, 1914, vypukla první světová válka. Museli jsme jet domů. Bratr Josef byl odveden. Byla všeobecná mobilisace a on nevěděl, zdali ho také zavolají. A skutečně musel narukovati v srpnu. Válka vypukla 26. července a on 24. srpna odjel k jezdeckému pluku č. 2 do Dobřan. Po výcviku pak odjel na ruskou frontu, kde byl zajat u Rávy ruský a moc tam zkusil dle jeho vyprávění jako zajatec. Celý rok o něm rodiče nevěděli, zdali je živý nebo padl.

Po roce přišel od něj první lístek, že je zajatý v Rusku a pracuje v polním hospodářství.

Následkem velkých ztrát na frontách jak v Srbsku, tak v Rusku, raněných, padlých a zajatých, povolávala rakousko – uherská vláda i v Čechách, na Moravě i na Slovensku mladé lidi ve věku 18 let. Byli to narození v letech 1894 – 96.

Přišla řada též na mne, protože jsem byl ročník 1895. Byl jsem odveden v měsíci říjnu 1915. Hned za čtyři týdny jsem musel rukovat do Písku, které bylo okresním městem mého rodiště. Odtud nás odvezli do Horních Rakous, kde byl můj pluk, ke kterému jsem byl zařazen. Nalézal se v tu dobu v Linzi. Dříve byl v Písku, jmenoval se 28. pluk střelecký. Byli jsme vesměs z okresu Písek a Strakonice. Tyto okresy doplňovali brance pěšímu pluiku č. 11 a střeleckému pluku č. 28.

-3-

Byl jsem zařazen ku 5. rotě a k 3. četě. Velitelem této roty byl kapitán, za Rakouska hauptman, Kopečný. Jméno jeho bylo české, ale dle jeho disciplíny vůči nám během 6 týdenního výcviku, byl dost silný Němec. Cvičili jsme od rána do poledne a po obědě do 8 hodin večer. Když jsme šli ze cvičáku, byla již tma a při tom jsme museli šlapat v pozoru skoro jeden a půl kilometru.

Zkrátka, dostali jsme do těla. Dnes to není vůbec k porovnání, je to lepší.

Po výcviku jsme byli přistrojeni do fronty. Byl to 18 maršbatalion, jeho velitelem byl oberlajtnant Flinta. Jeli jsme do Bukoviny, ještě pár kilometrů za frontou, kde jsme prodělávali ještě další výcvik.

Bylo to ještě v měsíci únoru 1916. Byli jsme ubytováni v jedné vesnici. Chaloupky ubohé, střechy ještě doškové nebo šindelové. Lidé byli velmi chudí. Ve světnicích nebyly žádné podlahy, jen udupaná hlína, jako býval u nás mlat. Byli negramotní, neuměli číst ani psát. Spali jsme na slámě přikrytí slabou dekou, tak zvanou celtdekou. To se rozumí, že jsme leželi v šatech, protože ještě bylo špatné počasí. Střídalo se to, padal sníh, pršelo. Cesty byly rozbahněné, bláta plno. V této čvachtanici jsme museli dělat přískoky, krýt se, lehat do rozbahnělé země. To si můžete představit, jak jsme všichni vypadali, když jsme přišli do ubytovny. Nyní čistit boty, šaty pušku, umýt se a po obědě znovu a zase až do večera.

Již jsme všichni toužili jít do zákopů. Konečně po 4 týdenních útrapách tohoto cvičeníjsme měli prohlídku od divisního generála a pak jsme odešli do zákopů. Jmenovalo se to Zálevčíky.

Byl jsem přidělen k 8 rotě, 2 praporu, k 1 četě. Byli jsme totiž všichni rozděleni k celému pluku, takže nás zůszalo málo pohromadě z těch, co jsme odjeli z Linze.

Velitelem 2 praporu v zákopech byl hauptman Vlasatý a velitelem roty oberlajtnant Ousobský. Oba byli Češi a skutečně dost hodní. Tam to bylo lepší. Chodili jsme na hlídky, opravovali kryty. Přestřelky sice byly, ale zatím to nic nebylo. Trvalo to tak 4 týdny a pak začínalo být rušno, samá pohotovost. Z ruské strany se sch[y]lovalo k nějaké ofensivě. Jak jsme tušili, tak to tak bylo. Kolem po[l]oviny května začal tak zvaný Brusilův nástup. To byl ruský generál, který prorazil rakouskou frontu u města Čechovice, což bylo hlavní město Bukoviny a pak začal velký ústup rakouských vojsk.

-4-

Po celý týden jsme pochodovali denně kolem 60 kilometrů. Ustupovali jsme přes městečka Horodenku, Sarafinku, Okna a Bortniky. Tam jsme dělali protiútoky. Bylo tam mnoho raněných, mrtvých i zajatých.

Pak šel ústup stále dál až do 21. srpna 1916, kdy jsme dorazili ke Stanislavi. Tam byly svedeny velké bitvy, přesto ale nás ruské vojsko donutilo ustupovat za město. Vzpomínám si na velký noční boj, kdy přišli o život všichni moji kamarádi od čety, do níž jsem byl přidělen v Zálevčíkách.

Já jsem právě v té bitvě nebyl, protože jsem byl odkomandován u Bortníků od roty k praporním pionýrům. To mi zachránilo život.

Vyžádal si mne velitel praporu, hauptman Vlasatý. Protože jsme byli jako řemeslníci, dělali jsme dekunky batalionskomandu.

Hned za velitelstvím praporu, v malém háječku, jsme pochovali 64 ruských vojáků do dvou šachet, našich 20 vojáků do jedné šachty a zvlášť do hrobu jednoho důstojnického čekatele (kadetaspiranta) Z břízy jsme jim udělali kříže a na ně nápisy.

Ruským vojákům: „Zde odpočívá 64 ruských vojáků, kteří za svou zemi hrdě bojovali a zde                                     odpočívají věčný sen.“

Našim vojákům: „Zde odpočívá 20 vojínů české národnosti, kteří ukončili svou životní pouť v                              mladém věku.

Ať je vám tato země lehkou.“

Na této frontě za Stanislaví jsme se zastavili, udělali zákopy a byli tam až do roku 1917. Byli tam též časté šarvátky. Nejvíce se to dělo mezi hlídkymi, zvanými feldwachy. Mnohokrát nám za týden sebrali ruští vojáci až 20 mužů. Nebo tam naši vojáci dobrovolně přešli. Pamatuji si, že jednou když velitel takové hlídky desátník Faměra chodil s vojáky, kteří měli s sebou tahací harmoniku – heligonku, hrával tam naše písně české. Byl u 7 roty. Vojíni této rozvědky jej jmenovali jménem. Rusové jej poslouchali a když hrával, vždy na něj volali: „Faměro, zahraj!“ Faměra odpověděl: „Jakou chceš?“ Říkali třeba – Nad Prahou měsíček spanile vychází – a on hrál.

Po příchodu z rozvědky si ho zavolal velitel roty a upozornil ho, aby to vícekrát nedělal, že by mohl přijít před polní vojenský soud. Byl na této hlídce ještě několikrát a pak přešel do ruského zajetí. Bylo to o velikonočních svátcích, které byly v roce 1917 myslím v dubnu. Začalo se to všechno přátelit. Ruští vojáci vylezli na zákopy a my též. Volali j[s]me na ně „Nepůcajte! My nebudeme též“  a skutečně ani ranka, jako by bylo příměří.

-5-

Na ruské straně věděli, že proti nim stojí rakouská divize se samými Čechy. Netrvalo to ani týden a byli jsme celá divize staženi z ruské fronty a odesláni na frontu italskou, kde jsme vystřídali M[a]ďary a ohradili linii na Soči, u Jeleního vrchu.

Na této frontě se naše postavení zhoršilo, byl to samý kopec, skály a kamení. Když začala dělostřelecká palba, zvlášt granáty, by[l]i vojáci raněni i od kamení. Byl také nedostatek vody. Neměli jsme ani na pití ani k vaření jídla. Jedli jsme pouze jednou denně, protože nám kuchaři vozili jídlo v noci. Ve dne na nás bylo vidět z italských zákopů, takže nemohl nikdo vystrčit hlavu.

Byli jsme rozděleni na tak zvané štycpunkty, to b[y]lo na kopcích, kde byl lepší rozhled, takže byly obsazené buď celou četou nebo švarmem, to bylo tak polovina čety. Já byl s jedním četařem, rodákem z Prahy. Byl můj přítel, moc hodný. Vždy říkával: „Frantíku, kdybych byl raněný, nenechávej mne tady, zafáčuj mi ránu a odnes pryč.“ Když se to stane tobě, udělámto samé já. Nechtěl bych být pochovaný tady v tom kamení.“

Netrvalo dlouho a Italové začali 11 ofensivu. Bylo to učiněné peklo. Dělostřelecká palba, granáty, šrapnely, miny. Praskaly stromy, lámaly se v půli. Naše zákopy vedly totiž kus lesíkem. To trvalo 2 dny. Museli jsme udržovat spojení s 11 rotou, aby nás Italové při postupu nezaskočili.

Jednoho dne začali Italové útočit a postupovat. Stál jsem zrovna na postu a volal na poručíka Otevřela: „Pane poručíku, Italové postupují!“ On řekl: „To nejsou Italové, to jsou naši.“ Stáhl jsem se zpět do linie. Poručík se podíval dalekohledem a pak dal povel ke střelbě. Z pravé strany začali vojáci volat, že nás Italové švencují. Byl velký křik raněných. Poručík volal: „Kdo můžete, ustupte!“ Všichni, kdo jsme mohli, tak jsme vyskočili ze zákopů a utíkali do jiných připravených zákopů. Při tomto chaosu byl můj přítel zraněn do nohy a zůstal tam. Dlouho jsem na něj vzpomínal, co se s ním stalo. Při ústupu do připravených zákopů jsem skočil do zákopu a za mnou se svalil voják, který b[y]l tak polekaný, že jsem si myslel, že padl, že má zlomený vaz. Vrátil jsem se k němu a poznal, že byl střelen kulkou. Byl mrtev.

V zákopech, do kterých jsme ustoupili, jsme byli až do večera. Sice pan lajtnandt ještě s jedním kolegou z 2 roky utekli a nás nechali 16 mužů samotné. Byl jsem sám velitelem. Kolem desáté dopoledne se začali stahovat Poláci od 77 pluku, ale dlouho tam nebyli. Odpoledne se vytráceli jeden za druhým, až jsme tam zůstali zase sami. Když jsem pak viděl, jak vše vypadá a začalo se stmívat, řekl jsem, že my to nemůžeme vytrhnout. Zde za námi je kaverna po dělostřelcích, tam se schováme a tak jsme se tam stáhli.

-6-

Když jsme tam přišli, byla už kaverna plná vojáků z od všech pluků naší divize. Museli jsme se zajistit u východů z kaverny, kdyby na nás vtrhli v noci Italové, aby nás nepostříleli a nehodili ruční granát.

Žádný nechtěl k východu, všichni byli rozrušeni z boje a tak jsem si tam z jedné strany stoupl sám.

Italové v noci nepřišli, ale objevili se o 6 hodině ráno, již za světla, 27. srpna 1917. Zbraně jsme měli složené na kopici, jen 2 vojáci je měli ještě v ruce. Italové jednoho z těch vojáků střelili a druhého poranili. Z druhé strany, kde nikdo nestál, hodili dovnitř kaverny plynový granát. Pak se všichni začali hrnout z kaverny ven.

Italové volali: „Avanti, Austriáky, Prizonýse!“ Hnali nás jako zvěř. Měli legraci z toho, že mezi nás házeli bochníčky chleba a my se o ně prali. Jeden mě tam chytil, uřízl mi medajlonek Panny Marie z čepice, co mi maminka dala s sebou, když jsem odcházel na vojnu, aby mne chránil od všeho nebezpečí. Tomu jsem skutečně věřil, protože jsem z tolika bojů vyšel nezraněn.

Hnali nás po všechn italských velitelstvích, až u jednoho nás zastavili a prohlíželi nás. Já jsem si zapomněl v kapse svoje vyznamenání, malou stříbrnou medaili, kterou jsem obdržel na ruské frontě.  Ital mi ji vyňal z kapsy a dal mi tak velký políček, že jsem byl jako omráčený. Vytrhl jsem se mu a zamích[a]l mezi ostatní naše vojáky a dostal jsem nafackováno ještě víc.

Přecházeli jsme po lívce přes řeku Soči. Každý z nás měl žízeň, ale dostali jsme rozka[z], žádný nepít vodu z řeky. Dle všeho se báli, že je voda v řece otrávená. My jsme ale nedbali, protože žízeň je horší než hlad. Každý se šálkem jsme si nabrali a pili. Vše dobře dopadlo.

Dohnali nás až k městečku Udine, kde nás nechali do rána odpočinout. Ráno nás znovu seřadili a vedli za městečko, kde jsme se sešli s některými kamarády. Byl tam velký lágr. Při této ofensivě nás bylo zajato přes 30 000. Ihned jsem rodičům zaslal lístek, že jsem v itelském zajetí, zdráv.

Ještě jsem požádal svého přítele Čížka, rodáka z Čejetic, který byl se mnou zajatý, aby napsal na svůj lístek o mém zajetí, já napíšu svým rodičům o jeho zajetí. Aby si to mohli rodiče nás obou navzájem říci. To se také stalo a rodiče nás obou byli spokojeni.

Po pěti dnech v lágru u městečka Udine nás naložili do vlaku a vezli nás, aniž bychom věděli kam. Jeli jsme asi 4 dny v přeplněném vlaku a jsme dojeli na jižní konec Itálie, kde nás obklopovalo samé moře.

Viděli jsme v dáli město zahalené slabou mlhou, v němž jsme seznali, že to bude Messina na ostrově Sicilii. Což taky skutečně bylo.

Nastoupili jsme na loď, která nás přepravila pře[s] Messinský průliv z Itálie na Sicilii. Plavba trvala okolo 45 minut.

V Messině jsme znovu nastoupili do vlaku, kterým jsme jeli od 3 hodin

-7-

odpoledne celou noc, až jsme se dostali do jižního cípu Sicilie kde byl velký zajatecký tábor v blízkosti města Vittoria.

V tomto zajateckém táboře byli samý rakouští zajatci, národnosti německé, maďarské a české.

Já jsem přišel do baráku č. 13. Velitelem tohoto baráku byl velký, zarytý němec (!). Nejlépe se dařilo hochům, ubytovaným v baráku č. 10, tam byli vesměs Češi, i velitele měli Čecha, rotmistra. Ustavili si tam celý kroužek hudebníků. Bylo jich asi 30. Měli zvláštní nástroje. Hráli na hřebeny, pusou na ruce si udělali píšťaly. Když se sehráli, byli jak kapela muzikantů.

Zpívali při tom, udělali si dokonce věneček, převlékli se za slečny a Italové byli celí vyjevení, kde se tam vzaly ženy. Složili své zbraně do kouta a tančili s převlečenými vojáky. Kapela jim vyhrávala samé naše písně, valčíky a polky.

Jednoho dne ráno se procházím mezi baráky, kam se mohlo jít ráno od 6 do 8 hodin, protože později bylo velké vedro.Potkal jsem svého přítele četaře, o kterém jsem se zmínil, že byl při ofensivě zraněný. Objal mne a říkal: „Frantíku, ty jsi živ. Já na tebe stále vzpomínal. My, co jsme byli ranění, jsme byli odneseni a odvezeni do nemocnice. Ti, kteří nebyli zraněni, byli postříleni. Jsem moc rád, že to s námi tak skončilo a zase jsme se setkali.“

Nejhorší bylo, že jsme měli málo peněz. Dávali nám žold 2 liry 50 centů a to ještě v papírech zajateckého tábora, které platily jen v kantýně tohoto zajateckého tábora. Napsal jsem rodičům, jestli mi mohou poslat nějaké peníze. Měli jsme jídlo slabé a tak jsem potřeboval něco na přilepšenou.

Co se týče našeho stravování, bylo to velmi jednoduché, žádný by z toho neztloustl. Ráno trochu černé kávy, poledne polévka z fazolí a večer zase. Na jeden den jsme fasovali bochníček chleba, který jsme museli krájet na slabé plátky, aby moc neubýval. Jednou týdně, v pátek, byl pravidelně jen oběd, večeře žádná.

Tepla jsem si užil dost. V měsíci lednu tam bylo jako u nás doma v červenci. Za 4 týdny jsem od rodičů obdržel 30 lir v italské měně, ale znovu mi je vyměnili za papíry používané v táboře.

Dny pomalu ubíhaly, ale dověděli jsme se, že všichni zajatci české a slovenské národnosti budou přemístěni a shromážděni v jednom zajateckém táboře  uvnitř italské země. Po několika týdnech k tomu došlo. Bylo nám oznámeno udělat soupis všech Čechů a Slováků a připravit se na brzký odjezd.

-8-

Vánoční svátky v roce 1917 jsme prožívali ještě v zajateckém táboře ve Vittorii, kde jsem měl ke štědrovečerní večeři 6 pomerančů a pár kousků svatojánského chleba. Vzpomínal jsem na domov, jak rodiče vzpomínají na nás, když jsme byli 4 od nich odloučeni. Josef byl zajat v Rusku, já a bratr Toník jsme byli zajati v Itálii a Karlík jezdil někde v Polsku u Podgorze – Plazce u dráhy.

V lednu 1918 nás připravovali již v táboře na odjezd Čechů a Slováků, kteří jsme byli sepsáni a dne 29. ledna 1918 jsme odpochodivali na nádraží. Tam jsme nastoupili do vlaku a odjeli zpět po stejné trati, po níž jsme do Vittorie přijeli. V Messině jsme nastoupili na loď, která nás převezla přes mořskou úžinu mezi Sicilií a Itálií. Tam jsme znovu nastoupili do vlaku a jeli do středození Itálie do stanice Padula, kde byl též velký zajatecký tábor, kde byli samí Češi a Slováci. Umístili nás do baráků, kde byla též umístěna tak zvaná Národní rada. Její členové chodili po barácích a dělali přednášky všem vojákům, jak se vyvíjí situace pro naše osvobození od nadvlády Rakousko – Uherska.

Seznámili nás s tím, že v čele našeho odboje stojí profesor T. G. Masaryk, Dr. Eduard Beneš a generál Štefanik, kteří chtějí utvořit stát tak zvaný českos[l]ovenský. Potřebují ale, aby se znovu se zbraní v ruce postavili vojáci české a slovenské národnosti, aby italská vláda povolila postavit na italském území československou armádu. V Rusku již naši bratři bojují na frontě a ve Francii se armáda též sestavuje. Musíme se přihlásit jako dobrovolníci a složit slib do rukou bratra Čapka, který je ustanoven jako vedoucí odboje a zapisuje všechny osobní záznamy.

Po této přednášce jsme se jako uvědomělí národovci hromadně přihlašovali slib skládali. Slib byl následovný:

„Slibuji na svoji čest, že chci být zařazen do armády československé, zachovávat všechny rozkazy a dobrovolně se jim podrobiti a bojovat se zbraní v ruce, ku které budu přidělen, proti státu Rakousko – uherskému a monarchii Habsburků a vybojovati naši svobodu – stát Čechů a Slováků.

Než – li italská vláda povolila a odhlasovala v poslanecké sněmovně postavení armády z dobrovolníků, sestavovali členové rady prapory na kopání zákopů za frontou.Odešlo jich 6 a já měl být také zařazen, ale protože jsem požádal, že čekám na bratra Antonína, který byl na ostrově Sardinie v zajateckém táboře, ponechávali mě stále zpět.

-9-

Byl jsem zařazen až do 7. praporu, ale 20. dubna 1918 italská vláda povolila československou armádu, na zákopy jsme již nejeli, ale přidělili nám vyzbrojovací a posádkové město Foligno. Tam nás setavovali do rot, čet a praporů.

Odpočítali nás po 50 vojínech do čet, přišel důstojník, představil se jménem. Byl to též zajatý důstojník z rakouské armády. Řekl nám, že je náš velitel, zapsal si naše jména a že budeme první rota divizních kulometů, 3. četa. Po sepsání jsme odpochodovali k vyzbrojovacímu skladišti, kde jsme obdrželi jeden po druhém, podle vyvolávání jména, výzbroj. Byl to opasek, sunky, bodlo, pušku, tlumok a chlebník. Šaty jsme měli již z Padule a zase jsme udělali místo druhým. Šlo to dost rychle, byli jsme do odpoledne celý prapor vyzbrojeni a večer jsme odjížděli do naší přidělené posádky, do města Perugie. Druhé prapory odjeli zase do jiných měst v okolí. Byl to pluk č. 31, pojmenovaný Gardský. Velitelové pluků, plukovníci, byli Italové, kteří nám vysvětlovali rozebírání strojních pušek, jejich sestavování, i našich sebeobranných pušeka jejich součástek.

Velitelem celého armádního sboru byl generál Graziany, Ital, ale velmi dobrý velitel, starší pán. Naučil se brzy dost dobře česky a měl každého československého vojáka rád.

Ještě musím vypsat, jak byla armáda československých legionářů v Italii silná. Bylo jich přes 30 000, 6 pluků, 2 divize – šestá a sedmá. V 6 divizi byly pluky 31, 32 a 35 a v 7 divizi 33, 34 a 39. Pak byl ještě oddíl dělostřelců, několik baterií.

Po příjezdu do Perugie jsme byli ubytováni v dělostřeleckých kasárnách. Město bylo velice krásné, čisté a velice se nám tam líbilo. Po dvoudenním odpočinku jsme začali znovu cvičit. Povely byly české, to se jinak pracovalo. Kázeň byla dobrovolná, každý se rád podroboval a všechno dle rozkazu udělal. Jeden k druhému byl laskav. Říkali jsme si bratři, s důstojníky jsme si tykali. Šlo to velice dobře. Když jsme chodívali ze cvičáku a zpívali naše písně, měly Italky okna v ulici otevřená a volaly na nás: „Viva Csechoslovakia, viva Bohemii!“ To je, ať žijí Čechoslováci, ať žijí Češi.

V Perugii jsme dělali výcvik skoro 5 týdnů, cvičení bylo dosti přesné a dost jsme se naběhali. Ráno jsme vyšli v půl sedmé, po poledni domů na oběd a odpoledne znovu až do večera.

-10-

Po výcviku jsme se připravovali na cestu na frontu. Když jsme odcházeli na nádraží, bylo celé město vzhůru, šli nás vyprovodit. Po ulicích k nádraží nám házeli květiny, při nástupu do vlaku nám hrála italská dechová hudba, protože naše hudba byla u velitelství pluku, která se dávala dohromady. Italové nám provolávali slávu: „Ať žijí Čechoslováci, ať žijí Bohemi!“ Jeli jsme do Campo – lunga, města, které leželo nedaleko za frontou.

Tam jsme ještě dodělávali výcvik. Stalo se tam to, že od 34. pluku 9. roty, asi 5 dobrovolníků dezertovalo. Záhy je našli, přišli před vojenský soud, měli být zastřeleni. Po vyšetření jim bylo prominuto.

Generál Graziani nařídil, aby je odvezli, výzbroj jim byla odebrána, legionářský šat též. Dali je do vězení, kde museli pracovat. Ostatní se o tom dověděli a přešla je chuť, aby dezertovali jako oni.

V Campo – lungu jsem byl povýšen na svobodníka. Ve jmenovaném městě jsme měli přehlídku od italského krále a po ní jsme byli zařazeni na frontu, na Piavu.

Právě tam zuřila bitva, rakouská armáda postupovala, dostala se na druhý břeh jmenované řeky a proto 2. prapor 31. pluku dostal rozkaz, zadržet postup. Rakušané se vrhli do boje, ale Italové nedodržovali spojení s našimi a tak je Rakušané zaskočili. Koho zde zajali z našich, toho popravili. Tam právě padl bratr Čapek, o kterém jsem se již zmiňoval, jak jsme mu skládali slib v Padule. Po těchto bojích na Piavě se rozhodlo italské ministerstvo války přidělit československé armádě (legiím) úsek u Gardského jezera.

Sedmá divize obsadila přední zákopy a to 33., 34. a 39. plukem, šestá divize zůstala v záloze za frontou. Byla připravena dát při bojích posily. Tvořily ji pluky 31, 32 a 35.

Zákopy u Gardského jezera byly dělány ve skále, takže ústup odtud nešel. Jenom po stezce. Když se do zákopů šlo, byla stezka široká pro jednoho muže. Když vedl mulu, musel voják dávat pozor, aby i s mulou nespadl ze skály.

Bylo to v měsíci srpnu, nebo začátkem září 1918, z rakouské strany nastupoval úderný prapor od 35. pluku plzeňského na 10 rotu 33. pluku legionářského. Nastal urputný boj muže proti muži, ale bratři od 10. roty se držel tak houževnatě, že celý prapor jmenovaného pluku rozprášili. Bylo jich tam mnoho raněných, mrtvých i zajatých. Od legionářské roty 10 bylo nás též pár raněných i mrtvých, do zajetí nepadl žádný.

Italský časopis byl plný zpráv o vítězství Čechoslováků.

Ještě musím podotknout, že u Gardského jezera a u Dos Alta na nás navazovaly z jedné strany divize francouzská a z druhé strany anglická.

-11-

Netrvalo dlouho a schylovalo se k velké ofenzivě z italské strany. Bylo to v měsíci říjnu 1918. Obě divize Čechoslováků byly vystřídány a my odešli opět na Piavu. Tam již bylo staženo mnoho divizí. Vojsko francouzské, anglické, italské i my Čechoslováci i dělostřelectvo americké. Začala kanonáda bombardovat rakouské zákopy, jednoho dne brzo z rána a trvalo to celý den a celou noc. A ještě druhý den přes půlnoc pak nastoupovala pěchota. Pionýři udělali most přes řeku Piavu, aby mohlo vojsko přejít.

Rakouské zákopy byly srovnané se zemí, kdo se chtěl zachránit, musel utéci, neboť v prvních zákopech byly mrtví a ranění. Zkrátka fronta rakouská byla proražena. Zbylí vojáci se nechali zajmout, vždyť za jediný den bylo zajatých na 100 tisíc mužů, děla a munice. Ani další dny se vojáci nezajímali, pouze se jim odebraly zbraně a posílali se dle svého uvážení aby šli nebo jeli domů. Celá armáda rakouská dezertovala z italského bojiště.

Vždyť se také stalo, že jely dělostřelecké bateriez celou výzbrojí na frontu, italské vojsko je zastavilo, odzbrojilo, nasedli sami na koně, obsadili děla a jeli do Italie. Zajatce seřadili do čtyřstupu a odvedli do zajetí k nám, k legionářům. Říkali: „Vy domů nesmíte.“ My jsme jim odpovídali, že budeme doma dříve než oni. Vždyť Rakousko – Uhersko kapitulovalo a my máme svou samostatnost – republiku Československou.

Sami byli touto zprávou nadšeni,ale říkali, že mají velký hlad. Tak jsme je trochu nasytili. Kde jsme mohli co sehnat, tak jsme jim dali, i svoje zásoby, co jsme měli. Za několik dnů jsme byli my, legionáři, z fronty staženi a odešli jsme na odpočinek do vesnic v severní Italii. , Blízko města Padova. Bylo to kolem 10. listopadu 1918.

Po několika dnech odpočinku jsme museli cvičit., neboť jsme čekali prohlídku italského krále Emanuela, nežli pojedeme do svého těžce vydobytého státu – Československé republiky, ku svým drahým, s kterými jsme tak dlouho nebyli.

Jak jsme předvídali, tak se také stalo. Bylo to v měsíci prosinci 1918. Prohlídka byla na náměstí v Padově, obě divize. Dělali jsme slavnostní defilirung, neboli pochod, správně, před králem, který se velmi dobře vydařil.

Král Emanuel měl též při tom projev, ve kterém děkoval za bojovnost, udatnost a chrabrost celé československé armádě a popřál šťastnou cestu do vlasti a mnoho úspěchů do dalších let. Podle rozkazu velitelství armádního sboru začaly pluk za plukem jezdit do vlasti, dle přidělení vozů italským ministerstvem železnic.

-12-

Na náš oddíl vojenský se dostalo kolem 19. prosince 1918, neboť do Českých Budějovic jsme přijeli 22. prosince a čekali zde na povolení z Italie, zdali mohou vozy naložené nákladem do Uherského Hradiště, neboť rozkaz zněl překládat v Českých Budějovicích.

Tam jsem se šťastnou náhodou sešel s mým milovaným bratříčkem Karlem, který přijel nákladním autem z Plzně do Českých Budějovic. To víte, jaké to bylo shledání radostné, ani mne nemohl v legionářských šatech poznat. Moc jsme si toho napovídali, zvlášť když jsme spolu tak dlouho nebyli. Jak o rodičích, jak jim slouží zdraví, druhým bratřím a sestře. O bratru Toníkovi říkal, že též přijel jako legionář 33. pluku a nalézá se kolem Bratislavy. Bratr Josef, že je též zdráv, přišel z ruského zajetí. Hned se nabídl, že až přijede do Plzně, zajede do Kestřan, sdělit rodičům vše, aby měli menší starosti.

Dne 23. prosince 1918 jsme odjížděli z Českých Budějovic do Uherského Hradiště, přes Veselí n./L, Jindřichův Hradec, Jihlavu a Brno.

Přijeli jsme do stanice Kunovice na Štědrý večer o 11 hodině. Tam čekalo mnoho obyvatel městečka nás přivítat i s místní dechovkou. Pomohli nám vyložit naše věci i vozy se strojními puškami a koně.

Další naložené vozy železničíři odvezli do určeného místa, jak zhora uvedeno, k vykládce. Nás, celou rotu, zavedli do hostince, kde byl připraven vánoční stromek a štědrovečerní večeře, kterou pro nás připravily tamnější hospodyně. Cukroví, čaje, kávy a jídla jsme měli dosti.

Přes svátky jsme zůstali ve jmenovaném městečku, pak nám byl dán rozkaz k okupaci Žiliny, což se také stalo, myslím ve dvou až třech dnech a tak se pomalu postupovalo den ode dne přes Poprad až do Košic.

V Košicích, tam bylo dosti práce, velitelství roty bylo umístěno v maďarské důstojnické škole zvané kadetka. Služby byly dosti, patroly jsme křižovali ulicemi, neboť se nám často přihodilo, že po nás stříleli i ze sklepů.

V Košicích jsme zůstali přes dva měsíce, odtud jsem dotal dovolenou k navštívení rodičů. 8 dnů – započteno v tom i cesta, která trvala 2 dny tam a 2 dny zpět, takže na pobyt doma jsem měl pouze 4 dny.

Byl jsem spokojen a měl jsem radost, že jsem za tak dlouhý čas uviděl rodiče a sourozence. Měli ze mne velkou radost a musel jsem jim vyprávět o všem po celou dobu ztrávenou (!) v zajetí, v armádě a nyní na Slovensku.

-13-

Čtyři dny dovolené rychle uběhly a musel jsem zase jeti zpět ke svému vojenskému tělesu. V Košicích jsme se zdrželi do měsíce dubna a pak jsme postupovali do Trebišova. Tam jsme měli zdržení, zase kolem tří týdnů a pak další postup, až do Nového Města. Ubytovali jsme se v blízkosti města v tělocvičně, která patřila městečku Šarišpotok, kde jsme navázali spojení na vojsko rumunské.

Na tomto místě jsme se zdrželi kolem 10 dnů, na to přišlo zase naše odvolání a my se museli připravit na naložení naší výzbroje a odjet přes Košice, Myškovce, které bylo okresním městem a blo na půdě maďarské.

Vesnice kolem jmenovaného města byla obsazena většinou Slováky, měli dost velkou radost z nás a doufali, že budou připojeni k Československu. To se ale nestalo, neboť hranice byly nepřesně označeny a my se museli stáhnout o pár kilometrů zpět.

Musím se také zmínit, že vyšší velitelé, kteří naší armádě legionářské veleli, byli Italové a ti nadržovali více Maďarům. Naši bratři v celé armádě s nimi nebyli spokojeni, proto byli odvoláni a místo nich nastoupil francouzský generál Fosche, který byl velitelem dobrým.

Ještě se musím zmínit, že bývalý generál naší legionářské armády Graciany do našeho Československa s námi nejel. Byl nahrazen generály Piconym a Cingonym. V Italii vždy Graciany říkával, že s námi do Československa pojede.

Toto vše se událo po 20. 5. 1919, kdy byly velké šarvátky s armádou maďarskou, kdy bylo dosti raněných a padlých našich bratrů spolubojovníků, legionářů.

Šarvátky a bojůvky nezi armádou maďarskou a námi trvaly skoro 3 měsíce, pak se to trochu uklidnilo a my, naše rota, jsme byli přeloženi do Bratislavy, kde jsme se zdrželi asi 6 týdnů.

Odtud jsem dostal 10 dnů dovolené k návštěvě rodičů do Nových Kestřan. V té době byla rota, u které jsem sloužil, přeložena do Brna. Když jsem se vracel vlakem z dovolené, vyvolávali na nádraží v Brně, že všichni vojáci od 1. roty dovozních kulometů mají vystoupit z vlaku a jet tramvají do Králova Pole, kde je 1. rota umístěna.

Za několik týdnů [jsem] dostal vyřízenou žádost z ředitelství Plzeň, abych se dostavil k šéf lékaři na prohlídku, neboť jsem si žádal ke službě železniční, jako průvodčí vlaku. Po této prohlídce jsem byl přijat a kolem 10. listopadu 1919 jsem nastupoval ke službě železniční. Od velitelství roty jsem dostal dovolenou na 4 týdny a pak do Plzně jsem dostal dovolenou na neurčitou dobu, nežli dostanu vojenský propouštěcí list.

V Plzni jsem chodil 4 týdny do železniční školy, kde jsem udělal zkoušku a byl jsem přidělen k jízdní službě k nákladním vlakům jako průvodčí vlaků. Bydlel jsem prozatím u svého bratra Karla, než jsem si našel byt v podnájmu,

-14-

protože bratr neměl byt velký. Pouze o dvou místnostech, kuchyni a obývací pokoj.Bratr měl dvě dcerušky malé, Mařenku a Růženku, to bylo tak pro celou rodinu.

Během tk pěti týdnů jsem sice našel byt a bydleli jsme spolu s mým bratrem Josefem, který byl též zaměstnán u železniční služby vozové evidence v Plzni. Na rozdělení služby jsem byl přidělen k zaškolení na seznání plzeňské dráhy, jak v posunu, tak v brzdění, neboť tenkrát se nákladní vlaky ještě brzdily ručně. Byl jsem přidělen do čety vlakvůdce Chaloupky, ve které též jezdil můj bratr Karel jako posunovač, který mne měl na starosti a vše mi dobře vysvětloval. Zvláště při spádu trati, kde se muselo brzdit. Dále při posunu, co mám všechno dělat při odstavování vozů k vykládacím kolejím ve stanicích. Zaškolil mne skutečně dobře, za což jsem mu byl velice vděčný.

V Plzni si nás dlouho nenechali, neboť brzy po zácviku nás, ty šikovnější, ředitelství z té naší školy na dobrozdání komandujícího úředníka přeložilo do Karlových Varů, kde potřebovali též průvodčí k jízdní službě. Bylo to kolem 18. března 1920.

Při příjezdu do Karlových Varů jsme se hlásili u přednosty, nyní náčelníka, jménem Lebreus. Bylo to sice francouzské jméno, ale byl to dost velký Němec, i když češtinu dost ovládal. Při hlášení nám říkal, že byty pro nás nesehnali, protože jak jsme se později dověděli, byli Němci v tomto městě nabádáni, aby nás žádný na byt nebral. Přenocovali jsme zatím v českém hotelu Beseda. Ráno pak, když jsme se u jmenovaného přednosty hlásili, on se domluvil s ředitelstvím a poslal nás na několik dní na dovolenou, nežli se nějaké byty seženou v Karlových Varech. Což se také stalo, Přesto ale jsme si po příjezdu do svého působiště byty sehnali sami, Němci se umoudřili a bytů pak bylo dost.

Zatí jsme bydleli v Rybářích u jedné paní společně tři. Byl to můj přítel Jan Chmelík, Emanuel Reš a já. Byt byl dost velký, prostorný, každý jsme měli svou postel, židle a velký stůl.Zkrátka se nám tam líbilo, zvlášť, že jsme měli blízko na stanici, kam jsme docházeli do služby.

Znovu jsme dělali seznání tratí, po kterých máme jezdit – Karlovy Vary – Mariánské Lázně, Karlovy Vary – Johann Georgen Stadt, Karlovy Vary – Cheb. Několik týdnů jsme jezdili v četách po jmenovaných tratích, ale potřebovali průvodčí k osobnímu vlaku, protože tam byli průvodčí Němci a jenom asi dva z nich uměli česky.

-15-

Ředitelství v Plzni pro nás udělalo školení, pro které určilo vrchního revizora vlaků jménem Klír, který tam dojížděl z Plzně. Trvalo to kolem 6 týdnů, pak jsme dělali prozatimní zkoušku. My, kteří jsme ji udělali, jsme byli přiděleni k osobním vlakům. Každý jsme ale museli znát částečně němčinu, zkrátka museli jsme se stále učit, jak řeči německé tak předpisům služby revizní pro průvodčí osobních vlaků. Jezdili jsme na již dříve uvedených tratích.

Ti, kteří zkoušky neudělali a nebo kteří neuměli německy, zůstali zatím u nákladních vlaků, ale měli zase více volna. My u osobních vlaků jsme měli volno, až jsme odjeli celý předepsaný turnus, to byl tak zvaný pořad jízd.

Když jsme ho objeli, měli jsme třeba 2 dny volno. Tak jsem pak jel na návštěvu k rodičům, nebo do Plzně, k bratrovi Karlíkovi.

Bratr Josef byl též přesazen na Slovensko, do stanice Zokor. To bylo ředitelství československých drach Bratislava.

Co se týče našeho stravování, byla tam kuchyně pro želzničáře již dříve zařízena, ale dobře tam nevařili. Tak jsme žádali na ředitelství v Plzni, zdali by příděl mouky a všeho, co je potřeba k vaření, mohl být přidělen restauraci na nádraží, kde jsme se již s majitelem restaurace předem domluvili. Byl ochotný nám vařit a tak se to podařilo a bylo se stravou již lépe.

Skoro celé 4 roky jsem strávil jako svobodný, neboť jsem se chtěl oženiti, až budu jmenován definitivním průvodčím československých drah, což se také stalo po zkoušce průvodčích vlaků, se zpětnou platností od 1. ledna 1920 do platové stupnice.