Vzpomínky paní Růnové

Pracovala jsem v restauraci Podhrad, v kuchyni, je to už dlouho, dobrých 30 let. Byli tam tehdy samí dobří a milí lidé. Znala jsem pana Řádu i jeho ženu, pana Peleckého, pana Dvořáka, paní Ouškovou, paní Piskačovou a další… Moc ráda na tu dobu vzpomínám.

Pracovala jsem tam do svých 50 let, pak jsem chvíli žila u dcery v Miličíně, a nakonec jsem se vrátila zase na Hlubokou. Teď už bydlím tři roky v Domově důchodců, ve třetím patře, z našeho pokoje máme hezký výhled na Munický rybník a ještě dál…

Vaše dcera říká, že občas vzpomínáte i na těžký zážitek, který jste zažila jako mladé děvče. Vzpomínky se mi dnes vracejí, jako by se to stalo nedávno. To mi bylo 17 let, byla jsem totálně nasazená a jezdila jsem tehdy od nás ze Staňkova do Ličova (městečko Litschau za rakouskými hranicemi poblíž Gmündu). Dojíždělo nás tahdy z Čech víc, pět holek přímo od nás ze Staňkovatam jezdilo do fabriky a pletly jsme ve výrobě pro německé vojáky svetry a všecko možné z vlny. Pak nás přendali do Steinbachu, a tam jsme jezdili také vlakem. Ale moje maminka se pak rozstonala a já jsem zůstala doma, starat se o maminku, ale hlavně o děti. Já byla nejstarší, musela jsem pomoci. Ptala jsem se kamarádek, jestli se šéf nezlobí, nebo se něco děje, ale nic prý neříkal, a tak jsem byla klidná. Až jednou, byla půlnoc a někdo nám bušil na dveře domu.

Z Chlumu přišel četník. A ptal se, jestli naši mají dceru Stanislavu. A pak, že jde pro mně a že mně má předvést do Budějovic na gestapo k výslechu. Takže já se musela o půlnoci obléknout a šli jsme devět kilometrů až na chlumecké nádraží. Byl únor, velká zima. Ráno jsme přijeli na gestapo, předal mně tam a tam už byla dvě další děvčata a nějací kluci. Nic moc nevyšetřovali, provinění pro ně bylo dostatečné: nenastoupila jsem do povinné práce, jak jsem měla. Taky nám ostříhali vlasy, děvčatům, co měla dlouhé – úplně dohola. A do pátku nás tam nechali a v pátek nás vezli zase dva četníci do Plzně a rovnou na Bory.

Tam nás bylo na tři sta. Odvedli mě na cimru. Musela jsem svléct svoje oblečení, odevzdat, a všechny ženské jsme dostaly stejné kalhoty, blůzy a kostkaté šátky. Navrch těžké hubertusy, to se tehdy nosívalo. A vodili nás za prací. Do Škodovky, umývat sály, do zahradnictví, do krechtu vybírat brambory. Většinou to byly hodně těžké práce. Z těch lidí zavřených jako já jsem tam nikoho neznala, sama mezi cizími, mladá holka, která předtím z domova nikde daleko nebyla, celá nešťastná – a ještě víc jsem se trápila – naši nevěděli, kde jsem a odtud nebylo jak jim poslat zprávu. Později doma jsem se dozvěděla, že si mysleli, že mě zabili při náletu v Budějovicích.

Bylo to ke konci války, ale tehdy jsme samozřejmě netušili, jak dlouho ještě válka bude. Vstávali jsme ráno v pět hodin, dostali černý kafe a malý krajíček chleba, a museli jsme to vydržet do tří hodin. Pak nás četník asi skupinu 30 lidí vodil na jídlo, to jsme dostali misku s omáčkou, nějakým bramobrem a večer zase jen černý kafe. Takových skupin bylo víc, po třiceti lidech, někteří byli starší, ženy, mužský.

Jedna německá dozorkyně tam byla hrozně zlá. Je hrozný na to vzpomínat. Kdo neměl zapnutý knoflíček, strhala nám halenku. Všichni jsme museli mít stejně zavázané šátky, kontrolovali všechno a někteří byli pravdu velice zlí. Dozorci byli naši, Češi, ale i Němci, povely nám dávali německy, chodívali jsme po třech ve skupině, honili nás,marš, marš! V Plzni, na Borech, jsem byla až do dubna. Prožili jsme tam nálety, těžké bombardování, v noci jsme museli utíkat do krytu, každá popadla deku a běželi jsme. Potom ani ve dne se nedalo dělat a často jsme museli utíkat. A naši nic nevěděli, až do té doby, co jsme dělali práci v zahradnictví. Tam byl takovej hodnej zahradník a řekl nám, holky, která chcete napsat domů, přinesl papír a obálku. A já napsala i adresu na obálku, on to poslal a tak teprve se naši dozvěděli, co se vlastně se mnou stalo.

Tehdy dělal v Plzni jeden člověk ze Staňkova, našich známý, jmenoval se Karel a naši ho za mnou poslali, našel mě kde jsme byli zavření, přišel na vrátnici. Jakou já měla radost! Pak mi naši poslali balík, na vrátnici jsem to musela otevřít, ukázat. Poslali mi hřeben na vši, který jsem si přála. Potřebovali jsme ho, to prostředí tam bylo hrozné. V sobotu jsme dělali jenom do odpoledne a v neděli a když byla chvíle času, prohlíželi jsme si vzájemně hlavy. Která by měla vši, zase by ji nemylosrdně ostříhali dohola.

Spali jsme v těch místnostech na pryčnách vedle sebe a každě dvě hodiny jsme měli hlídku, střídali jsme se, museli sme chodit venku a hlídkovat a pak zase vzbudit další, to byla součást trestu.

Pro mě to byl hrozný čas, mladá holka, nezkušená, všeho jsem se bála…

Tu dozorkyni jsem jednou po letech potkala… Přijela sem na Hlubokou s německým zájezdem, jedli na Podhradě, a já ji poznala, měla totiž takovou skvrnu na tváři, pamatovala jsem si ji dobře. To bylo ještě v dobách za socializmu. Někdo z kuchyně mě posílal, ať ji jdu udat, jiný zas zrazoval, aby z toho nebyly nepříjemnosti. Byla jsem tehdy úplně zděšená, roztřesená, samozřejmě jsem neudělala nic.

Kdy jste se pak nakonec vrátila do Čech? Český četníci nám pak ke konci pomáhali, byli hodní. Potom ke konci dubna najednou vyhlásili, že mladiství do 18 let budou zítra propuštěni, a já do toho ještě spadala, protože jsem měla mít 18. narozeniny za týden. Já a ještě dvě děvčata z naší cimry jsme byly propuštěny. Nemohly jsme radostí ani dospat a ráno jsme měly odjet. Ten den pak ráno bombardovali Plzeň, na to se nedá zapomenout, jaká hrůza to byla. Domy padaly, všude zmatek, úplná apokalypsa. Jelo nás propuštěných víc, ale my tři jsme zůstaly spolu. Jedna vystoupila z vlaku v Budějovicích, druhá v Třeboni a já jela ještě zastávku do Chlumu. Odjížděli jsme někdy odpoledne, přešťastné, šly jsme bosy, protože jsme měly nohy bolavé, rozedřené, museli jsme totiž nosit takové bufy vojenské, těžké a tvrdé. Já jsem šla taky bosa, boty jsem držela v ruce, moc teplo nebylo, byl duben.

Z Plzně se jelo kousek a pak se muselo přestupovat na vlak do Veselí. Byl už večer, všude kolem bylo na nádraží plno vojáků, leželi po zemi, unavení, zničení, a my tři hoky čekaly přes celou noc na vlak, hladové, vysílené. Sebraly jsme odvahu a u jednoho domku poblíž nádraží jsme zazvonily, vyšla paní a my poprosily, že máme velký hlad a jestli by nám něco nedala. Byla moc hodná. Vzala nás dovnitř a řekla, že má taky syna někde daleko a doufá, že mu taky někdo pomůže, a dala nám polívku a chleba k jídlu. Byly jsme jí strašně vděčné, ještě dneska si pamatuju, jak nám chutnalo.

Pak už jsme se dočkaly ranního vlaku a jely spolu dál, až jsme se pak rozdělily. Přijela jsem do Chlumu a zase musela jít těch 9 km domů, a pamatuju, jak jsem přicházela ke Staňkovu po silnici, a vidím, jak babička moje, maminka mé maminky pracovala na poli. Zavolala jsem na ni, babi, a ona na mě a objímaly se a plakaly, říkala mi moje děvečko zlatá.

Pamatuju si to, je to jakoby to dneska ráno bylo. Byla jsem hubená, bodejť, dneska jsem takhle široká, ale tehdy jsem se vrátilajako lunt.

Takže to byly moje tři měsíce strachu a trápení, i když si dodneška pamatuju i tu velkou radost, když byl nástup a vyhlásili, že nás pustí domů. Ti ostatní prý šli hned týden po nás. Ale kdy tehdy věděl, že válka doopravdy skončí…

Zůstaly vám nějaké kamarádky z té doby? Hledala jsem je, ale až po letech a už nenašla. Nenašly  jsme se, jména jsem pořádně neznala, jenom křestní, už jsem se od té doby s nimi nesetkala. Jednou ve Staňkově jsme měli sraz rodáků, a to už jsem byla vdaná, s dětmi a tam ty holky, co jsem s nimi jezdívala do té fabriky v Litschau na práce, se mě ptaly, Slávino, a ty ses nepřihlásila o nějaké odškodnění? Ony to tehdy udělaly a něco málo dostaly.

Těžký zážitek to byl. Pak už sice nastal konec války, ale ještě pamatuju, jak vyváželi Němce z krytu u Staňkova, a jiní Němci utíkali tudy kolem nás cestou, pamatuju si, že jsme těm mladým klukům, když prosili, že mají žízeň, nesli džbán vody. A pak přišli Rusové a chovali se ještě hůř než Němci. Mámy schovávaly holky na půdách, zahrabávaly je do sena a přece jednu přepadli a znásilnili.

Hrozná doba to byla.