Dolní Bukovsko v letech 1938 – 1945

V květnu 1938 když Německá armáda se začala stahovat k naší SZ hranici, byla za generála Syrového vyhlášená částečná mobilizace mladších ročníků. Naše oddíly obsadily pohraniční okresy a proto patrně se Němci neodvážili k přímému útoku. Poté následovaly tragické události spojené s politikou. Proto byla vyhlášena 2. mobilizace dne 10. září 1938 tedy 2 dny po pouti. Konala se právě schůze obecního zastupitelstva, když v tom náhle přerušili debatu o problémech v Polsku četníci. V ruce drželi seznam jmen. Přímo ze schůze vzali Vojtěcha Malechu a Josefa Strusku a odvedli je na četnickou stanici. Zde jim předali ošacení a výzbroj. Totéž se týkalo i ostatních mobilizovaných občanům. Místní nákladní auta je převezla do betonových krytů u Domanína na Třeboňsku. Bylo kolem půlnoci. Byli sem převezeni za účelem ochrany hranic jako SOS (stráž obrany státu). V hostinci převzal naše vojáky z Bukovska nadporučík Holek, který je rozdělil na družstva. Vždy 1 velitel a 3 vojíni do bunkru. Měli čekat do tří hodin ráno a pak za veliké mlhy se rozmístit do přidělených krytů.

Cvičení budějovického praporu SOS v létě 1938, kterého se pravděpodobně účastnili i někteří četníci z Bukovska.

Vojtěch Malecha jako desátník byl velitelem krytu s vojínem Fr. Švingrem a ještě s dvěma vojíny odjinud. Tuto oblast hlídali branci z Bukovska, Veselí a Ševětína. Měli za úkol jen hlídky kolem krytů. U sebe měli kulovnice, ruční granáty se strojními puškami. Zde sloužili až do všeobecné mobilizace 29.-30. září 1938 (mobilizace byla vyhlášena 23.září 1938). Tuto zprávu sdělil Fr. Koláři důstojník Slovák. Vojáky zásoboval novinami učitel z Kojkovic Šmíd, jeho manželka vařila vojákům jídlo. Vojáci spali v krytech, kde jim byli přiděleny teplé deky. Vlevo od krytu desátníka Malechy byl velitelem Fr. Fajtl č.p.270 a vpravo velitel Jan Fišer, č.p.14. V krytech u Domanína vystřídal vojíny SOS 1.pluk Mistra Jana Husa. Vojíni SOS byli odveleni do Stráže nad Nežárkou, kde část vojáků byla ubytována v zámečku slavné zpěvačky Emy Destinové. a ostatní byli ubytováni po různých místech v okolí Stráže. Vojtěch Malecha, Fr. Švinger, Fr. Trubáček č.p.252 a Fr. Fical č.p.166 a dva cizí vojáci byli ubytováni u Bláhů. Stravu pro ně zajišťovala vojenská kuchyně.

Ve Stráži měli vojíni SOS za úkol hlídky u Dolní Lhoty a Lásenice, kde byly až do konce října 1938. Vojáci ubytovaní na zámku z popudu vojína Andrleho ze Ševětína se ujednali, že podají hlášení, které se má týkat jejich propuštěni. Důvod? Je jich potřeba doma. Plukovních jejich hlášení vyslechl a slíbil jim, že o tom bude informovat nadřízené. Nakonec byli skutečně vojíni SOS asi za 3-4 dny propuštěni. Už tehdy se v blízkosti Stráže nad Nežárkou začali objevovat němečtí vojáci. Němci se neprojevovali nijak nepřátelsky vůči našim. Sedávali v hospodě a někteří němečtí vojáci vyměňovali s našimi vojáky různé maličkosti na památku.

Vzpomínky Josefa Kovaříka,č.p.49: V roce 1938 byli povoláni na četnickou stanici v Dolním Bukovsku občané povinní vojenskou službou. Byly jim brány míry na vojenský oblek i prádlo. Krátce po bukovské pouti v září 1938 večer byli branci podle seznamu povoláni na četnickou stanici, kde dostali výstroj i výzbroj (10 nábojů do kulovnice). Doma se měli převléknout a ihned se vrátit na stanici, kde čekala nákladní auta. Do nich nastoupili: Vojtěch Malecha,č.p.86, Josef Struska,č.p.199, Jan Nečas,č.p.119, Karel Koutský,č.p.179, Rudolf Karban,č.p.230,Fr. Pícha č.p.264, Josef Brčák,č.p.74, Josef Němec,č.p.130, Adolf Fix,č.p.153, Josef Kovařík,č.p.49, Jan Fišer,č.p.14, Fr. Jáchym,č.p.150 a Fr. Švinger, č.p.183.

S jedním autem jako šofer jel Josef Vejvoda. Auta dovezla vojíny v doprovodu četníků po půlnoci do lesa mezi Domanínem a Kojkovicemi, kde byla první linie betonových krytů, zčásti ještě nedokončených, bez dveří se zavlhlým betonem. Kryt obsahoval krychlovou místnost, do níž byla točitá chodba, okénkové střílny obdélníkového tvaru se dovnitř zůžovaly až do štěrbiny, do níž se vešla hlaveň kulovnice nebo kulometu. Poněvadž stěny krytu byly “syrové“, musely si osádky takových krytů postavit vojenské stany z dílů vyfasovaných vedle krytů, v nichž spali.

V lese byly záseky. Proti střílnám krytů byly stromy lesa vykáceny pro možnost volné střelby. Velitelství osádek číslovaných krytů bylo v Domaníně a odtud docházely spojky s hlášením a rozkazy.

Vojíni dělali z ostnatého drátu zábrany, kotouče drátu přenášeli na tyčích a pomáhali je roztáčet i obyvatelé nejbližších vesnic. Vojíni SOS byli z obcí, kde byla četnická stanice: Bukovsko, Veselí, Ševětín atd.

Osazenstvo krytu střežilo jen svůj okruh. Proviant dostávali vojíni z vojenských kuchyní v kotlech buď auty nebo povozy později taženými koňmi nebo voly. Nevýhodou kotlů bylo, že jídlo rychle vystydlo, mastnota z polévek stuhla a nalepená mastnota na stěnách nedělala dobrotu. Pro jídlo si musely osádky dojít až k silnici. Lidé z vesnic poblíž krytů pomáhali dokončit práce spojené s dostavbou obranných krytů. Nedaleko krytu, kde byl vojín Josef Kovařík bydlel hajný, který vojákům nosil chléb, mléko atd. Vojáci nejčastěji navštěvovali hospodu v Kojkovicích.

 

Jeden z bunkrů (krytů) na Borovansku, kde sloužili bukovští muži.

Všeobecná mobilizace byla vyhlášena prezidentem republiky Dr. Edvardem Benešem rozhlasem. Vojáci na něž se mobilizace vztahovala, nastupovali s odvahou, odhodláním a s vědomím o co nám vše jde. Poté následoval politický nátlak na naši vládu zástupci Anglie a Francie. Republika byla okleštěna a oloupena o pohraničí. Naše vojska byla pomalu demobilizována. Na mnohých místech vojáci opouštěli kryty se slzami v očích. Lidé ani vojáci nebyli spokojeni s demobilizací a proto byla prováděna po etapách, aby nedošlo k povstání.

Když se bukovští vojáci dlouho nevraceli, zorganizovala pí. Jáchymová bukovské ženy, ty si zjednaly autobus Picky, který je měl dovézt do Třeboně. Bohužel autobus měl poruchu a tak museli jít od Záblatského rybníka pěšky až do Třeboně. Na velitelství je uchlácholili slibem, že muži přijdou co nejdříve. Poté se dámy odebraly pěšky domů.

Episoda

K oddílu, kde byl Josef Kovařík, přidělili také Cikána, který šmejdil po okolí, rybařil, pytlačil a pak neušetřil ani spoluvojíny a vzal Adolfu Fixovi hodinky. Cikána přidělili k jinému oddílu, kde u něj ukradené hodinky našli.

Vojín Josef Struska byl přidělen do krejčovské dílny a vojín Jan Nečas do dílny obuvnické. Svou práci vykonávali svědomitě a čestně.

Vojíni SOS byli konečně propuštěni. Někteří šli rovnou pěšky domů, jiní čekali na pivovarský automobil, který je odvezl přímo do Bukovska.

Krize

O krizi soudí Josef Kovařík: Byla velká nezaměstnanost, nebyly výdělky. V městech byly pro nezaměstnané zlé poměry. V městečku se dělaly nouzové práce. Zemědělci byli ve výhodě. Ty se nemuseli starat o potraviny jako jiní lidé. Obilí měli dostatek o mléku nemluvě.

Jiná skupina podle sdělení Adolfa Malechy, nastoupila do Č.B. k pluku č. 206. Byli to Josef Vejvoda, učitel Kostohryz, Josef Vaníček, č.p.41, Václav Heral, Jan Moudrý, Vojtěch Ujka a jiní. Z Č.B. nastoupili do betonových krytů u Poněšic a Purkarce. U krytů měli vojenské stany, v nichž přebývali a přenocovali. Vařila pro ně kuchyně na faře v Kostelci, kde byl farářem Jan Pour, rodák z Modré Hůrky. Odtud po demobilizaci se vrátili do Čes. Budějovic a to do sirkárny. V sobotu před císařským posvícení byli propuštěni domů.

Kanonýři: Jan Srnec, Jan Pravda a Josef Mach narukovali jako dělostřelci k pluku č.105 ve Čtyřech Dvorech u Čes. Budějovic. Měli děla ráže 115mm. Jan Srnec byl přidělen k telefonu, Poté byli přemístěni do Haklových Dvorů. Pak do Heřmaniček-Prčic, Bechyně, Písku a Blatné, kde bylo jejich poslední stanoviště.

Polní četnictvo

Dne 24. září 1938 v den mobilizace narukovali Jan Kubeš a Fr. Zikeš do Jindřichova Hradce a oba byli přiděleni k polnímu četnictvu k instrukčnímu praporu. Odvezli je vlakem do Bavorova. Pěšky šli do Prachatic, Strunkovic až k demarkační čáře. Němci provokovali ojedinělými výstřely, ale po několika ranách ze samopalu se stáhli. Ke konci září byli propuštěni.

Hlídky u mostů

členové Tělocvičné jednoty Sokol měli za úkol hlídky u žel. mostů. Adolf Malecha, Eduard Švinger, Vojtěch Trubáček, školník Fr. Malecha dostávali instrukce v restauraci u žel. zastávky ve Veselí. Hlídali nejen mosty, ale také celé žel. tratě.

Po 15. březnu 1939

Početné oddíly Němců se vrhly do českých zemí, obsazovali, zabírali, kradli, kde co bylo. Hnědé moře všech druhů německých vojsk zalilo posvátnou půdu našeho státu. Němci ukořistili nesmírné zásoby výzbroje a vojenského materiálu, čímž byl Hitlerův výboj značně posílen.

I do Bukovska přijelo několik aut s vojáky, kteří v krátkosti vyjedli cukrárnu Josefa Švingra a u řezníka Eduarda Švingra nakoupili uzenin za nadiktovanou cenu marky 1:10. Vycházeli z krámu ověšeni celými růženci vuřtů a tyčemi salámů. V hospodách zapíjeli pivem a někteří po přejedení zvraceli. Jak přijela německá auta k Týnu nad Vltavou, vyvěsil jeden nejmenovaný zubní technik na dům zeiberlich hackenkreuzlerskou vlajku s hákovým křížem.

Pak následovaly průjezdy motorizovaných jednotek Bukovskem. Nabádaly ke klidu, aby děti šly do školy a lidé do práce. Nakupovač Rudolf Pech,č.p.63, nakupoval dobytek, porážel ho na jatkách a posílal do Prahy, kde lidé trpěli hladem. Podobně to dělal i Václav Valeš,č.p.128 a p. Brčák,č.p.74. V roce 1940 protektorátní úřady odebraly všem nakupovačům živnostenské listy a dobytek se vodil na stanici Dynín a posílal do Prahy živý.

Po ztrátě pohraničního území v říjnu 1938 a po odpadnutí Slovenska, vrátilo se několik rodin do Bukovska, aby zde našli nový domov. Teprve po obsazení celé zbývající republiky 15. března 1939 nastalo pravé utrpení a útlak. Češi sice nebyli zařazováni do vojska pro nespolehlivost ve válečných akcích, ale byli nuceně povoláni na nucené práce do továren na výrobu válečného materiálu nejen u nás, ale hlavně do Německa.

V Bukovsku nebylo ubytováno žádné německé vojsko, jen občasné návštěvy gestapa (Geheime Stats polizei) byly svědectvím, že nejsme pány ve své zemi. Všude na úřadech se muselo úřadovat pouze německy. Němčina byla také zavedena do všech škol a byla po lidech vyžadována jako rovnocenný jazyk s češtinou.

Byly zavedeny lístky na potraviny i textil. Obecní správu vedla obecní komise, která byla několikrát vyměněna. Velkostatky ve Bzí a Horním Bukovsku byly převzaty do německé správy a občané městečka byli nuceni docházet na práci do těchto dvorů. Dalo by se říct, že to byla nová etapa nechvalně proslulé roboty.

 

Dostavil se nedostatek potravin, ale i textilu. Ceny značně stoupaly, poněvadž se válka rozšířila nejen po Evropě, ale přenesla se také do Asie a Afriky.

V těchto dobách byl velikým dobrodiním mlýn, který i přes velké nebezpečí dokázal zásobovat Bukovsko s okolními vesnicemi, ale i další velká města. Celé zástupy lidí čekaly a doufaly, že pro ně i pro své příbuzné ve městech bude trošku mouky. Zdejší pošta odbavovala denně přes sto balíků potravin do všech měst republiky, zvláště do Prahy. Poštovní zaměstnanci pracovali s nasazením mimořádného výkonu bez zvláštních odměn, jen s vědomím, že tam někde ve městech je spousta strádajících rodin, které nedočkavě čekají na na potraviny. Bukovský mlýn měl v tomto směru neobyčejně dobrou pověst v celém okolí.

Stal se jeden případ, kdy na povolenou zabíjačku byly poraženi dva kusy vepře a bylo to udáno do Č.B., ale tam úřadující český úředník nelenil a s velkou námahou o půlnoci, ve velké sněhové vánici přišel osobně postiženému oznámit, že si pro něj přijede gestapo. Tudíž postižený měl dost času na to, aby se ukryl. Když ráno přišlo gestapo za doprovodu protektorátního četnictva, nenalezli nic a museli usoudit že udání bylo bezpředmětné. V podezření z udání byl jeden občan, který se do Bukovska přistěhoval, neznámo odkud-kramář po roce 1945 se rychle ztratil neznámo kam. Je přirozené, že v této situaci byl také postižen majitel mlýna Vojtěch Řehoř a účetní mlýna Adolf Fix, kteří byli na nějaký čas uvězněni, že mleli na “černo“. V některých okolních vesnicích to bylo mnohem horší např. V Horním Bukovsku.

V pracovním nasazení v Německu přišel o život Bohuslav Vyhnálek,č.p.126, syn krejčího Fr. Pícha,č.p.47 zemřel v Německu “na pochodu smrti“. Zanechal po sobě vdovu a několik dětí. Rovněž Jaroslav Šoukal,č.p.116 byl popraven v Německu, zanechal po sobě ženu a děti.

Zvláště velké nebezpečí o život bylo zahájení leteckých náletů na továrny, pří nichž zahynulo mnoho lidí. Jedinou světlou stránkou Bukovska bylo, že zde žádná továrna na válečný materiál nebyla a proto nezažilo žádné letecké nálety, jako tomu bylo např. v Č.B. Ale bomby přece jen Bukovsko jednou slyšelo. Dne 15. listopadu 1944 k 11 hodině dopoledne za mlhavého počasí bylo svrženo americkými letadly 10 bomb v polích mezi silnicemi ke Svínům a k Horusicům. Díky výbuchům vznikly jámy až 4m hluboké a 10m v průměru. Veliké kusy hlíny byly rozmetány daleko po okolních polích. Jedna bomba vybuchla až večer a jedna až následujícího rána. V domcích u hřbitova bylo tlakem vzduchu vymáčknuto několik okenních tabulek. Jiné škody bomby nezpůsobily.

Trvalé osvobození

Po oznámení ozbrojeného povstání v Praze objevily se 5. května 1945 na několika domech v Bukovsku čsl. prapory, mezi prvními též na školní budově a radnici. Praporů rychle přibývalo. Druhého dne, byly v Bukovsku od rána oddíly vojska SS, jehož velitel nařídil sejmutí praporů, jinak hrozil ostrou střelbou na městečko. Při vyjednávání s SS poprvé vystoupil Místní národní výbor s předsedou Vojtěchem Ujkou,č.p.181. Prapory byly sňaty a výbor se musel zaručit, že v městečku bude klid a že nebude rušen průchod německých vojsk.

Další dny jen pomalu ubíhaly v napjatém očekávání. Až teprve 10. května 1945 v poledne asi po 14:00 projíždělo Bukovskem první ruské vojsko od státní silnice k Týnu nad Vltavou. Lidé nadšeně zdravili projíždějící osvobozenecké oddíly. Dne 11. května jedna část s děly zůstala na v Bukovsku na louce Fr. Davida vedle čísla 163. Odpoledne jim hrála na Horů zahradě místní muzika. Večer byla taneční zábava u Machů v hostinci. Dne 18. května 1945 bylo přechodně ubytováno ruské vojsko ve škole, radnici, na faře i v jiných soukromých domech.

 

Dolní Bukovsko v období 2 sv. války.

 

 

Výpovědi očitých svědků

vzpomínky p. Vaňka (dnes žijícího ve Vitíně)

zajatci

Při ústupu a vedení zajatců německých vojsk, který trval přibližně týden. Celý den pochodovali a až k večeru si mohli odpočinout. Utábořili se na louce za Dolním Bukovskem. Ráno je vzbudili. Měli pokračovat do Dynína, odkud byli exportováni do Ruska. Pro děti se stala skupina německých zajatců náramnou podívanou. Poté přicházeli na opuštěné pole a hledali drobnosti, které vojáci odhazovali, aby jim nepřekáželi v dalším pochodu. Jednou přišly děti na louku dříve a viděly sedícího Němce ve stoce, který ukazoval rozbolavenou nohu ruskému dozorčímu. Německý voják začal prosit, lovit rukama, aby ho dozorce nechal na místě. Rus vytáhl pistoli a křičel: „stavaj, stavaj.“ Když se Němec nezvedl začal do něho střílet. Byl mrtev. Poté, co děti shlédly tuto nemilosrdnou popravu, rozplakaly se a utíkaly domů. Místní hrobník dostal příkaz zakopat jeho tělo. Mezitím mu ukradl boty. Mrtvý leží u silnice na cestě do Sedlíkovi, kde tehdy rostla stará hrušeň.

Dělostřelci v Pelejovicích

U rybníka „Strhaná hráz“   (Strhanka) na konci války němečtí dělostřelci rozestavěli flaky (protiletadlová děla) a kontrolovali celou oblast.

U Šlachty

V místě „V lukách“ přistálo německé letadlo kvůli poruše. Ale jelikož piloti situaci zvládli s bravurou, přistáli na poli. Letadlo opravili a odlétli.

Maďaři v Bukovsku

O Maďarských vojácích se zaznamenala nepatrná zpráva. Maďaři se usídlili nedaleko hřbitova. Jelikož neodpovídali na povely přijeli k nim Němci a natolik je velitel seřval, že se z toho nemohli vzpamatovat. Museli pokračovat dál.

Horní Gubernie

Jakýsi Němec Schlichter byl správcem velkostatku na Horním Bukovsku. Místní lidé vzali uskladněné lovecké zbraně a vyrazili na správce. Když Schlichter viděl jak se pro něj nepříznivá situace vyvíjí, zavolal si na pomoc německou armádu. Ta přijela ze Svinů, rozložila se,děla natočila na Horní Bukovsko s tím, že jestliže nebude správce propuštěn, bude Horní Bukovsko zničeno palbou těžkých zbraní. Místní správce propustili. Ten odjel osobním autem a přidal se ke koloně německých aut.

Vzpomínky p. Holšána (Dolní Bukovsko, rok nar. 1935)

Národní hosté

Za války byl v bukovské škole ubytován větší počet uprchlíků, především žen, dětí a starců z příhraničního pásu v Prusku a Polsku. Během jejich pobytu zde zemřelo deset dětí, která jsou pochována na místním hřbitově, Jejich hroby jsou patrny dodnes (pohřeb probíhal v němčine).Poslední uprchlíci zmizeli 2.5. 1945.

Wehrwolf

V bukovských lesích byl po válce chycen příslušník SS, kterého na dva dny uvěznili na radnici. Pak odveden k okresnímu soudu do Veselí nad Lužnicí dvěma četníky.

Jan Růžička

Poté, co Bukovsko obsadili Němci a začali místnímu obyvatelstvu rozdávat Eintopf, přijeli filmaři, aby tuto situaci zachytili. Bukovští neprojevili o německou polévku zájem, neboť v obci fungovala čtyři řeznictví. Jediný nadšený jedlík byl Jan Růžička – ten se dostavil s bandaskou a později i s kýblem.

Po roce 1945 se z Růžičky stal horlivý komunista. Svůj život dožil v ústavu pro choromyslné, poté co chtěl postřílet celé Bukovsko.

Rusové v obci

Po osvobození obce ruskými vojsky se přihodil incident, při němž opilí Rus s pistolí honil pana Nečase po náměstí. Mezitím se jiný Rus pokoušel na půdě znásilnit jeho ženu a dceru. Pan Nečas utekl svému pronásledovateli a doběhl na ruský štáb, aby učinil nápravu. Trestní komando vtrhlo do domu Nečasových. Rusa zajalo a zastřelilo. Kde je pohřben se neví.

Bukovský žid

Jediný bukovský Žid, jenž přežil koncentrační tábor, jménem Schwarz se vrátil do rodné obce, přejmenoval se na Bukovského a později pracoval na ministerstvu informací.

5.5.1945

První ČS prapor se tohoto dne objevil na domě č.p.3. V této době zde byla velká koncentrace německých vojáků. I přesto se objevovaly další prapory. Místní velitel dal vybubnovat rozkaz, podle něhož musí být všechny prapory sejmuty, jinak bude zakročeno. Němci bez výstrahy obsadili náměstí a s namířenými kulomety se dovolávali rozkazu. Mezitím, nedaleko Popovic, zaujali postavení dělostřelci. I přes to si mnozí občané neuvědomovali vážnosti situace. Například paní Ambrožová č.p.18, která ačkoliv měla dům plný Němců, chtěla vyvěsit prapor (se slovy: „Já se na ty Němce vyseru, já ten prapor vyvěsím.“) Situace se uklidnila po zásahu předsedy MNV.

Konfident Prachař

Na Horním Bukovsku na statku plk. Schlichtera byl ukrutný šafář Prachař, který napáchal v okolí mnoho zlého. Po osvobození se i přes usilovné pátrání nepodařilo nalézt. Jednoho dne se však objevil před bukovskou radnicí na kole, místní ho zpozorovali, strhli ze sedla a začali tlouct. Útok by nepřežil, kdyby nezasáhl strážmistr Moudrý. Byl uvězněn na radnici a po dvou dnech odveden k lidovému soudu ve Veselí nad Lužnicí.

 

Bukovští vlastenci, kteří během války přišli o život, jsou uvedení na pomníku padlých.

plánek místa, kde byl pohřben německý voják, před svojí exhumací a přenesením na místní hřbitov