Konec války v Sedlíkovicích

Konec války 1945 Šťastný Sedlíkovice

Záznam o konci války 1945

Již začátkem dubna se začalo povídat že válka do žních praskne protože Němci stále ustupovali, psali to i v novinách, že není možno proti takové přesile bojovat, ale stále ustupovali a zatarasovali cesty a stále doufali že to vyhrají. 29. dubna, to byla neděle, tak jsme šli se podívat do Bukovska na fotbal a na kolotoč. Přijeli jsme zpátky domů a už zde stáli 4 němečtí vojáci a hledali ubytování pro 160 vojáků. Vlezli do každé chalupy, prohledali je a na dveře napsali kolik jich se v dané usedlosti ubytuje. My jsme na statku měli 20 německých vojáků a 2 důstojníky v sednici a kanceláři. Z 29. na 30. ( dubna autor ) měli ještě přijet v noci, ale přišli až další noc z pondělka na úterý, kdy jsem právě měl čas hlídat s Josefem Jarošem u Řehořů, kde vojáci měli 3 vozy a kuchyň a koně v maštali. Hned jak přijeli již očekávaní vojáci tak jsme všichni stáli ve vratech a okukovali jsme. Přišel jeden důstojník a chtěl seno pro své koně, vše měnil za tabák. Proto si Vach, který byl vášnivým kuřákem mu vyměnil sena 2 kg za tabák. Měli sebou Vídeňáka, který jim tlumočil a zprostředkovával i výměny. Nakonec se s nimi dal do vyprávění Václav Hajný a my se po domluvě šli podívat do maštale na jejich koně a tam jsme setrvali bezmála hodinu. Potom přišli ostatní pěšáci na dvůr k Řehořům a proto jsme šli pryč. Naše cesta vedla nahoru okolo našeho statku a u Janoušků jich byl plný dvůr a odtud se hrnuli k nám zadními dvířky. Proto jsme se zase rozešli. Josef si šel pro svačinu a já také. Najednou okolo našich oken byl slyšet zase jakýsi rachot proto jsem vykoukl zpod zatemnění, zdálo se mi, že to jsou nějací civilisté s koňmi, ale byli to sedláci z Nítovic. Museli je sem dovézt, kde byli ubytovaní několik dní a odtud postoupili až k nám, tady to složili, muži dali koňům seno a šli se do maštale ohřát, zde posvačili a při tom vyprávěli jak se u nich činí, že silnice jsou plné vystěhovalců a utečenců a německých vojsk. Ve zdejším kraji to začalo také v dubnu, začala jezdit auta od Č. Budějovic to už se říkalo, že tu co nevidět budou Rusové,tak za dva, tři dni se budeme stěhovat. Naše ve je tři kilometry od státní silnice. Když jsme na poli sázeli brambory na padělkách, tak němečtí ženisté podminovali most na státní silnici. Cesta z Horusic byla plná německých vojáků a aut. Když bylo asi 3 hodiny ráno se nýtovičtí zvedli a odjeli domů, my jsme šli spát. Ráno bylo 1. května to byl svátek práce, proto jsme vstávali až déle, a všichni se myli a holili. Já jsem asi hodinu spal déle pak jsem si šel pro snídani, pak k nám přišli mí přátelé a šli jsme do maštale, kde jsme zůstali až do večera. Večer začalo pršet a proto jsme šli spát. Druhý den 2.5 stále pršelo. Od nás a od Janoušků odešel armádní oddíl, pouze u Řehořů zůstali, z nich 20 jich večer šlo pryč, zůstalo u nich dalších 20, ty odjeli 3.5,1945 ráno a Vach je odvezl do Chotýčan za 1 kg tabáku. To bylo ty dny, kdy byla slyšet střelba a bubnová střelba z děl. Do večera byl pak trvalý klid, ale v noci tudy jeli němečtí vojáci od Bukovska na Lomnici. Jeden pár uvízl na Jaršů louce za Hammů. Bylo to v noci a proto vzbudili Hamma a ten je musel vézt na svém do Lhoty za ostatními. Přes den (4.5) projížděli zde vojáci na kolech. Přes noc na sobotu byl u nás klid ale Tůmům tloukli asi ve 4 hod na vrata. Byli to tři esesmani na koních, proto jim otevřeli, dali koně do stodoly a potřebovali ubytovat přes den 150 koní a vojsko se rozeběhlo po chalupách a ubytovalo se. Každému napsali do stodoly 15 až 20 koní k nám do stodoly. Přišli právě když jsem vstával, maminka jim šla otevřít, na nic se neptali a šli rovnou do stodoly, napsali výše uvedená čísla a šli pryč. Potom přijel jakýsi velitel o Pelejovic a přinesl rozkaz, proto všichni odjeli. V noci jich mnoho táhlo po silnici přes rafandu a nad Pirasů stodolou po silnici jeli vojáci a rozbil se jim vůz a tak si přišli v 9 hodin do obce pro jiný vůz, přišli ještě s dvěma dalšími kteří přijeli na koních a šli s dědou Hammů do kovárny a sebrali jim vůz „košák“. V té době v kovárně býval každý den sraz sousedů. Šel jsem se tam podívat, pak na zahradu a u hospody byla takováhle menší společnost, seděli zde mnozí z vesnice, dávali si číst letáky o generální stávce. V tu chvíli jelo auto od Bukovska, celé ozbrojené, zbraně připravené, proto jsme se rozutekli a sešli jsme až se auto odjelo. Sešli jsme na pár slov a šli k obědu a krmit. Po půl hodině jsem byl u plotny v kuchyni, když jsem uviděl starostu se třemi vojáky, měli divné uniformy ale německé to nebyly. Tak jsem byl v rozpacích jestli by to snad byli Američané nebo Rusové, ale jak se k nám mohli dostat, když tu ještě před hodinou byli esesmani?! Přišli k nám, že nám přivedou 40 slovenských vojáků a já jsem nevěděl, jestli nás zabírají, ale přesto jsem do sednice ubytoval 2 důstojníky, kteří mi řekli že přijdou další ve 3 hodiny. Šel jsem tudíž před kovárnu ale tam byl jen Vach a Hanousek, ale ti také nevěděli nic. Maminka šla za námi, ale jen co vyšla k zadním vratům a tam stál Holcepl z nádraží s Valšem. Holcepl jel z Bukovska a povídá, že Praha volá o pomoc do rádia všechny četníky a policisty, že tam esesmani zle řádějí tak jsme zase nevěděli co se děje. Vyšel jsem před Frejlachů a tam plno slovenských vojáků. Jedna četa šla k zamaškovům, druhá četa k nám a třetí k Mazancovům. Byli to samí nováčci a někteří jako partyzáni zajatí, bylo jich asi 250 mužů. Chlapci byli utrmáceni po té cestě z Hrdějovic a byli moc hladoví, protože dostávali od Němců pouze poloviční dodávky na lístky. byli posláni od Němců z Bratislavi na Vídeň, Linec a do Německa. ale když došli k Linci, tam už táhla fronta, a proto je propustili a napsali jim doklady do Čech. Slováci šli do Čech rádi, jelikož na německých vsích nedostávali nic, ani brambory. Když přišli k nám, začali si vařit brambory na pařákách u Frejlachů a u Mazanců. Snídaně jim vařili v každé chalupě zvlášť. Především se jim líbilo u Řehořů, kde jim napekli chléb ( z bukovské pekárny ) asi z 5q mouky. Po jídle zatímco se mužstvo koupalo po té tůře, důstojníci se ihned vyptávali, co a jak se děje. Všimli si cestou jak na dynínském nádraží visely československé vlajky, tak chtěli abychom je sundali, ale bylo ještě brzy. Dále nám řekli, že nemají skoro žádné zbraně a ještě méně střeliva. Tak se ptali jestli by se nedali sehnat od Němců. V tom tady kolem jeli bukovští muži na kolech na nádraží do Dynína, protože všechny telefony byly přerušeny, kromě dráhy. Rádio nehlásilo nic než v poledne o tu pomoc a pak už nic. Jel tudy i vrchní četník Bartůněk z Bukovska a učitel Vrhel, od nás tam šel Piras a ještě tři odzbrojovat Maďary, kterých stál na nádraží celý vlak už asi dva měsíce. Maďaři jim zbraně vydali, ale čtyři němečtí vojáci odmítli. Vrchní nosil zbraně do kanceláře dráhy a že je odvezou do Bukovska. To zde již bylo mnoho lidí z okolních vesnic ( Dynín, Neplachov, Pelejovice, Bošilec), kteří si chtěl izbraně rozebrat, ale vrchní to zakázal, protože učitel Vrhel tam měl sebou tři flašky kořaly a oba už byli trochu opilí. Jeden povídal, že Váňa má v Budějovicích známého , který tam má dost třaskavin i zbraní, chtěli dojet do Budějovic na kole, protože byl silný vítr, dojet se mělo do Bukovska k autodopravci Bobešovi, ale dojeli do Sedlíkovic pro Řehoře. když jeli do budějovic byli zastaveni před Neplachovem Němci, kteří je nechtěli pustit dál, tak jeli zpět a slovenští důstojníci co s nima jeli zůstali na nádraží Dynín, ale bylo už pozdě. Mezitím sem přijel Vojt. Ujka z Bukovska a hledal vrchního strážmistra, s tím, že v Bukovsku chtěl esesmani střílet, když vyndali prapory. Byl tam asi 22 letý velitel eses, asi major. Ten dal rozkaz aby byli za 5 minut všechny prapory dole, jinak všechny lidi v Bukovsku postřílí. Do sedlíkovické rafandy ke Krškovi přijeli dva důstojníci nižší šarže v kočáře a chtěli dva koně a dvě sedla. Krška jim řekl, že žádné nemá aby jeli do vsi, oni proto jeli k Maršům ke stodole a zadem šli do maštale, ale tam koně také nebyli. Když vylezli ven před Janoušků a uviděli slovenské vojáky, vzali si do ruky zbraně, nasedli na koně ujeli cvalem do Bukovska. Než to kdo zpozoroval, byli pryč. Slováci si chodili do Bukovska pro chleba , měli ještě nějaké lístky a byl už poslední den, my jsme nakrmili dobytek a to byl už pozdní den, my jsme nakrmili dobytek a to byl tak trochu klid. A pak Hajný viděl, to byla sobota odpoledne, jak po silnici jede 10 vojáků na koních plným cvalem k Bošilci pod dráhu ( to jsem se pak dozvěděl, že to byla nějaká stráž od koncentračního tábora z Dachau). Mezitím na nádraží si nikdo nesměl vzít více než jednu zbraň, na kterou měli povolení pouze Slováci, ale to už tam byli esesáci s autem a dělem, stříleli jen do vzduchu a nikoho nezabili. Slovenští důstojníci měli povolení držet zbraň, proto je nechali jít dál a proto vtrhli do kanceláře a všechny zbraně pobrali a nechali tam silné stráže. Vrchní musel vlézt do lochu a potom se převlékl do šatů přednosty stanice a teprve mohl jít ven, jinak by ho byli zastřelili právě ti čtyři němečtí vojáci které neodzbrojili a zřejmě povolali posilu. Byl tady také Josef Šoukal z Bukovska po kterém stříleli, ale on se prozřetelně schoval do vytěžených jam po cihelně, ale hned ho našel jeden tesák, když zjistil že u sebe nemá žádnou zbraň, poslal ho pryč. Pan Šoukal tam strachem nechal kolo, ale byl rád, že jde pryč. Ještě tam zůstali muži z Pelejovic po těch také stříleli, utekli do Sedlíkovic, strachy nevěděli čí jsou ani kde jsou. Nyní nevěděli jsme co bude. Už se stmívalo a všichni se báli odvety z řad německých vojáků. Směrem od Neplachova bylo silně slyšet dělovou střelbu, moc blízko. Nevěděli jsme co dělat, jít spát či čekat. Měli jsme tu nějaké peníze, tak je maminka schovala. Pozdějc přišel pan Krška a tak jsme šli do hospody zjistit co je nového. V té době měli v hospodě rádio na baterky, v rádiu nic nového nehlásili, pouze to, že se požadovala německá kapitulace. V tom přišli do hospody slovenští vojáci co měli stráž, že právě zastavili nějakého muže s koňmi a nevědí co s ním. (právě už pršelo). Ten muž chtěl jet domů a nevěděl kde právě je, měl kobylu od hříbat. Povídal, že vezl esesáky, měli těžký vůz k tomu měli pár dva páry koní, ještě kamarádovo. On je měl na špici, když je mezi Bukovskem a Sviny za jízdy vypřáhl a utekl, měl na koních svítivé deky a proto když prohlédli jeho lest začali po něm střílet. Vůbec nevěděl jak dojel až do Sedlíkovic. Neznámý muž byl z Bečic, zavedli jsme ho k Řehořům do maštale a tam byl až do rána, ale starosta proti tomu protestoval, bál se že Němci budou muže hledat a znova ho seberou. Když jsme ho odvedli k Řehořům a šli jsme zpátky tak bylo slyšet klapot kopyt koní, snad klus a když jsme došli k hospodě klapot se vzdálil, jenom od Bukovska jela motorka stále pryč, a tak jsme šli do hospody. Z rádia jsme se nic potěšitelného nedozvěděli a tak jsme se rozešli ve 2 hodiny ráno, trošku jsem se prospal a ráno byla (6.5.) scháňka o chleba. Doma jsme měli jeden bochník tak jsem běžel ke Krškům, ti měli však sami málo a ještě ke Masenkovcům a tam m vyprávěli co zažili v noci s Němci. Vojáci jim přelezli vrata, scháněli něco k jídlu pro sebe a vodu pro koně. Když sedláci vylezli ven stála jim před vraty celá kolona. Ještě ráno jsem tam našel rozházený oves po silnici, jak krmili. Pod každým mostkem na pole byly granáty a jiné nástražné výbušniny. Do hospody jsem přinesl chleba, kamarádi se trochu najedli ani do kostela jsme nešli. Od Bukovska zase šlo 60 pěších mužů nad vsí se zastavili, měli jsme strach aby nestříleli, oni však studovali mapu a šli dále. Ráno v 8 hodin hlásilo rádio že angloamerické tanky jsou v Plzni a že do 12 hodin mohou být v Praze, dostali jsme zase trochu radosti. V poledne šli dva důstojníci do Veselí na národní výbor se hlásit co mají dělat, měli za úkol přespat v Sedlíkovicích a jít zase dál, ale když vypuklo povstání, nepokračovali od svého cíle Benešova. Jen co přišli dali mužstvu nástup ale jen takový nacvičený a každý velitel jim něco řekl a zase dostali rozchod. Najednou během půlhodiny do vsi přijela skupina esesmanů i s trénem. Nejdříve přijeli důstojníci asi Rakušané, poněvadž křičeli na Slováky, že jim dají zbraně, že je válka nebaví, ale protože za nima jedou esesáci tak nemohou. Přijeli na statek Hammů jelikož byla blátivá cesta tak jeden voják jel na zpátek na kole, nevěděli jsme jestli nejede dávat nějaký rozkaz k palebnému postavení a on zatím jel s rozkazem od těch prvních důstojníků, aby ostatní dál nejezdili a aby ostatní pokračovali po státní silnici. Pak jeli na most v Bošilci, v koloně byly také čtyři vozy německých civilistů, do každého vozu byli zapřažení čtyři psi. Slovenští vojáci se v úterý ( 8.5.) odstěhovali do Veselí kde je zastihla revoluce. Ze Sedlíkovic je tam stěhoval Vach a Hamr, na vozidlech jim vezli věci. Když se vrátili do vsi za tmy, vyprávěli o chaosu na silnicích, že němečtí vojáci utíkají tam i tam, tak že stěží dojeli zpátky. Původně jsem chtěl s nimi, ale starosta Hajný mi to zakázal, s tím, že jsem na to moc mladý. 9.5. Noc byla celkem klidná, ve středu jsem tak stále kontrolovali po vsi, v poledne jsem dal kobylu i s hříbětem(?). Když v tom kdosi křičel Rusové jedou od Bošilce s koňma a tak jsem utíkal domu zavřít koně a vyšel jsem z maštale a v tom vidím, jak u naší stodoly zastavil první vůz tažený koňmi a za ním celá řada, přes ves až za Hammů, neskutečná kolona. Vojáci se rozeběhli po chalupě, protože kočí potřeboval návojníky (držáky na voji, autor) ostatní se vrhli ke studni se umýt, jeden skočil do maštale, odvázal naší kobylu a přivázal za jejich vůz. Maminka vyběhla prosit jakéhosi důstojníka a ten dal rozkaz a voják nám kobylu vrátil. Není divu, za každým vozem měli uvázáno 6 až 7 dalších. Když nějaký kůň nemohl dál, či ztratil podkovu, buď ho pustili či zastřelili. Koně nechali stát na tom horku, ani jim nedali trochu vody. Když si odpočali tak pokračovali dále k Bukovsku. K večeru přijela další kolona, ale ty už u nás nezůstali. Ale u Řehořů byl jich plný dvůr a byli tu až do rána, odtud se táhla kolona někam až k Bošilci protože odtud bylo slyšet různé hluky a ržání koní. 10.5. Ráno tj. ve čtvrtek to pokračovalo přes nás dále na Bukovsko. A od Bošilce jezdily celý den auta s děly a různým nákladem. Všechna armáda jezdila od Bošilce polní cestou, ta byla jen úzká úzkokolejná, ty auta, když jezdila okolo vozatajů tak museli přes meze a ty byly různě vysoké a proč tudy? Jezdily tady, že prý tu měla být od Bošilce k Sedlíkovicím silnice, o kterou se jedná měla své místo v ruských mapách. Ze čtvrtka na pátek byla rušná noc. V noci na nás tloukli vojáci a já s maminkou jsme se báli otevřít. Pak přišel děda Janoušek, abychom jsme jim otevřeli nebo nám rozstřílejí chalupu a okna. Tak jsem otevřel a oni zaplnili celý dvůr. Chtěli něco jíst, tak jsem chodil do lochu pro mléko, jedno bylo kyselé, druhé moc málo kyselé, protože v lochu bylo moc hrnců s mlékem, dále chtěli chleba. Do sedničky nanosili slámu a tam spali do rána. Ráno si dělali snídani, říkali tomu kertaky žárit. Nakrájeli syrové brambory na kastrol a cibuli, dali pod to sádlo a sůl a dusilo se to. Bylo to moc dobré, dodneška si to taky děláme. Jezdily kolony ve dne v noci, motorizované kolony a vozatajci, pátek, sobota pořád něco jezdilo. V neděli jsme přišli z kostela a byl plný dvůr, samé bryčky a kočáry, tj. důstojníci v jednom kočáře. Měli takové pěkné koně a každému chyběla jedna podkova a už ani nemohli jít když odjížděli kočí měl hůl a mlátil do nich hlava nehlava, a bylo hrozné se na to dívat. Další den tj. v pondělí přijelo asi 10 vozů a všechny koně k nám uvázaly do stodoly k vozům našim a pod kůlnu dali jim jen seno a doma se ubytovali. Když doma hodovali nahlíd jsem do jednoho vozu a ten byl plný příborů, říkalo se, pochází z Rakouska, protože ta armáda, která tady kolem nás postupovala tak přijeli z Rakouska. Ráno přijížděli, tak se ptali kudy do Březí, to já jsem nevěděl kde to je. Během dne přijela další skupina asi 15 vozů. Zastavili na Jarošů zahradě, koně pustili pást a šli po vsi. Jeden kočí měl dva staré valachy a chtěl je vyměnit za lepší, přišli k dědovi Janoušků ten měl 4 koně a 2 kobyly chovné a 2 hříbata – 1 roční a dvouletku. Rusům se ty mladší zalíbili, tak si řekli, že vezmou ty 2 valachy Jarošů, dali je dědovi Janoušků a však si ty jeho mladé koně. Vzali ty hříbata zapřáhli je a chtěli je vyzkoušet ve voze, jenže je vyměnili, ta co dědovi chodila na levé dali na pravou a naopak a jak hříbata nebyla zvyklá na oje a chomouty, začaly se plašit a chodit dokola, vozík se převrátil. Další vojáci podrželi vůz, jiní hříbata vypřáhli a vrátili dědovi. A vzali si zase ty dva staré valachy ale už nechtěli měnit. Ale když se ten vůz převrátil, vysypaly se samé bonbóny ukradené v Rakousku. Další den přijely další vozy, ale byli špatně organizovaní, ztratili se svému veliteli. Ty oddíly samou radostí, že je po válce pásly zase na Jaršů louce. Já jsem byl na zahradě u plotu a pozoroval jsem je, dva ke mně přišli a říkali ať jim dám oves, odpověděl jsem, že mi ho vzali Němci a zbytek jsem zasel. Měl jsem na sobě po otci sváteční košili s proužky a oni na mě křičeli, já jsem nerozuměl, najednou přišel děda Pirasů před chalupu když slyšel mezi námi dohadování. Něco na ně zakřičel a vojáci se odebrali k vozům a rychle odjížděli. Děda Pirasů byl ruský legionář a uměl dobře rusky a přišel ke mně k plotu a povídá, že mě chtěli zastřelit, za to, že jsem pro Rusy buržoj, on jim řekl, že co to dělají a že zavolá velitele, tak vojáci dostali strach a odjeli. Piras se také s jedním z nich domluvil, ten byl u toho zásobování tak mu říkal, že má své koně až z Ruska pořád ty samé, jelikož nebyl na frontě proto mu vydrželi. 16.5. jsme leželi u kaple u sv Jána na trávníku a přijelo pět vozků od Bukovska, sháněli vodku a měnili pěknou kobylu. Fuksu bělohřívou, proto se Tůma nabídl, že jim jí vymění. Přinesl svého valacha, byl mladý, ale nehezký. Rusové mu dali koně, převzali i vodku. Rusové tu nezůstali, byli ubytováni jinde a v okolí sháněli alkohol. Byli zalátovaní někde za Bzím. Byl konec války. Početná armáda zůstala v lese od Bošilce k Ponědrážku, tam bylo desítky koní a na naše louky Vrkovice je vodili pást, ty které byli ukradené v okolí, tak jim svazovali boty, aby jim neutekli. A nebyli zvyklí na vojenský režim a k nám do kovárny jezdili kovat protože v Bošilci kovář nebyl, kovář Rus si sám držel nohu a koval, taky tu měli jednoho krásného valacha ale on nedal ani jednu nonu tak, a proto ho kovali v leže…. text končí