Trasa dvou pochodů zajatců v květnu 1945

V dnešním příspěvku připomeneme pochody zajatců bývalé německé armády. Celou situaci budeme ilustrovat na dvou z nich, které prošly naším regionem na trasách Veselí nad Lužnicí do Lomnice nad Lužnicí a z Bechyně do Lomnice nad Lužnicí.   Předložíme Vám několik dobových příspěvků pocházejích z místních kronik a vyprávění pamětníků.

Trasa Veselí nad Lužnicí – Lomnice nad Lužnicí

Veselí nad Lužnicí

Dne 12.května v poledních hodinách prošel městem ve směru na  České Budějovice transport asi 5000 odzbrojených německých zajatců

Záblatí

A již v neděli ( 13.5.1945 pozn. autor) od časných hodin ranních táhnou se do pozdní doby noční dlouhé nekonečně dlouhé transporty neozbrojených německých vojáků. Jsou zamlklé, ustrašené. Bez vojenských odznaků, bez disktincí. Jsou unavení, zpocení. Veta je po německé rozpínavosti, sebevědomí a chvastounství, veta je po teroru, surovostech a německému násilí.

Německá pýcha plouží se po hrázi Záblatského rybníka jak mátoha, ovadlá, skleslá, uprášená, beznadějná.

Nelitujeme jejich osudu, sami a všichni si jej dávno a příliš dlouho připravovali. Jdou na Sibiř budou rabotovat, budou stavět ruská města, cesty a železnice, jež ve své bezmezné bezohlednosti a surovosti s opravdovým sadismem ničili.

Průvodci jejich gvardisté – zacházejí s nimi kupodivu velmi mírně. Kdo se ze zajatců cítí unaven, sedne si kdykoli pod strom u příkopu, jiní se volně koupají, pokuřují, převlékají . Rusové jim nečiní žádné potíže, nekomandují je nešikanují, trpí aby šli v houfech- Napadá nás, když to pozorujem, jak asi jinak s jakou povýšeností, bestialitou a krutostí byli převáděni zajatci ruští, jugoslávští a polští, které stihl nešťastný osud, že se dostali do německého zajetí. Inu rasa je rasa a německá rasa Herrevolk – hnusné!

Lomnice nad Lužnicí

13. května je neděle od 3/4 na 8 ráno jdou od Veselí i od D.Bukovska přes Záblatí proudy německých vojáků – neozbrojených. Německá vojska jdou v trojstupech nebo v hloučkách a sami jen tu a tam. Dozor nad nimi má ruský voják jedoucí na kole nebo na koni. Zajatci jdou Třeboňskou silnicí až na konec města do luk, kde mají odpočinek. Je jich tolik, že se louky černají. je jich prý 13000. Docházejí si pro pitnou vodu. Někteří jdou únavou velmi špatně a bosi. Část jich jde cestou k nádraží přes Novosedly směrem k Jindřichovému Hradci, kde prý je velký lágr. Jedni odcházejí, a noví zase přicházejí.

V neděli 13. května 1945 odpoledne prošlo Novosedly od Lomnice asi 15000 zajatých něm. vojínů, kteří šli do ruského zajetí. Na polích a lukách učiněny značné škody od vojska, ale to jim bylo odpuštěno, neboť nás osvobodili od hrůzovlády Němců.

Trasa Bechyně – Lomnice nad Lužnicí

Bechyně 11. května

Hodonice – 11 květen V těchto dnech panoval na všech komunikacích čilý ruch němečtí vojáci v ohromných proudech odcházeli v doprovodu ruských stráží .

Pamětník pan K. Dodnes to vidím, jako by to bylo včera. Stáli jsme před domem a u silnice si z té spousty lidí sedli tři vojáci na okraj cesty. Na tom pangejtu je všechny tři ruský voják zastřelil. Zakopali je až za několik dní a v roce 1970 je odvezli…

Březnice – Z ohromného transportu německých zajatců, který procházel naší obcí od Hodonic na Záhoří, zůstali v naší vsi 4 mrtví Němci, kteří pak byli pochováni.

Pamětník pan T.

Jako kluk jsem pozoroval ten transport vojáků. Už u kapličky na návsi někteří padali únavou a Rusové kolem nich jezdili na koních a se šavlema je nutili jít dál. Pak před naším domem stála pumpa a asi tři k ní utekli a začali si pumpovat vodu. Přiletěl Rusák a zastřelil je.

V obci Bečice byl zastřelen další voják z tohoto transportu a pochován na místě v příkopu.

V kat. obce Bzí byl zastřelen další voják z tohoto transportu v místě „Černá pěšina“ posléze pochován na hřbitově na Modré Hůrce.

V Dolním Bukovsku byl zastřelen další voják jak o tom vypráví pamětník pan V.:

Při vedení německých zajatců, kteří trvale tábořili na louce za Bukovskem ( jedná se o louku za bývalým JZD ve směru Sedlíkovice). Celý den šli a k večeru zalehli do pole. Ráno je vzbudili a měli pokračovat do Dynína, odkud je posílali do Ruska. Když odešli, vyrazili jsme my, místní děti, a hledali drobnosti odhozené vojáky, aby si odlehčili, tak jsme našli cukr, kousky čokolády a kapesní nože. Jednou jsme přišli na louku dříve a viděli Němce sedícího ve stoce, který ukazoval na rozbolavěnou nohu ruskému dozorčímu. Němec začal prosit, lomit rukama, aby ho nechal na místě, ale Rus vytáhl pistoli a křičel: „stavaj, stavaj“, když se Němec nezvedl, začal do něho střílet. Němec začal řvát… My děti utekli domů. Místní hrobník dostal příkaz zakopat jeho tělo, než vykopal hrob, vzal si jeho boty…

Kde je hrob? Byla tam mez a za tou stokou ho zakopal. Byla tam velká hrušeň, ale ta je poražená (hrob zanikl v poli).

V Sedlíkovicích se k tomuto transportu připojil druhý a společně pokračovaly v cestě na Bošilec

Pamětník pan M.

Když kordon se zajatci opouštěl vesnici jeden ze zajatců šel na konci, bylo zjevné že má prošoupány boty a nemůže dál. Na loučce naproti transformátoru, pod hrází rybníka si lehl a vzápětí byl zastřelen dozorcem. Krátce po jeho smrti mu místní sundali a vzali jeho boty, jiní vyndali z tlumoku kus tvrdého chleba. Teprve potom ho místní hrobník i se synem pohřbili za hřbitovní zdí v místě dnešního urnového háje. v kronice obce je napsáno, že tento voják padl při vyčišťovacích akcích v lese.

Zajímavostí je, že transport jdoucí přes Dolní Bukovsko vznikl v okolí Podolského mostu, odkud pokračoval přes Hvožďany, Bechyni, Hodonice, Březnici, Bečice,Žimutice, Bzí, Dolní Bukovsko, Sedlíkovice,, kde se k transportu připojila další část od Veselí nad Lužnicí, Bošilec, Lhota, Záblatí, Lomnici nad Lužnicí. Zde se část transportu rozdělila, jedna větev šla na Jindřichův Hradec, další pokračovala na Třeboň a směrem na Gmünd. Tyto transporty měly různé trasy, ale v první polovině května dodržovaly v našem regionu tuto linii. Z kronikářských záznamů je zrějmý rozdíl v počtech vojáků. Pamětníci si jako malé děti spíše pamatují drobnosti po vojácích popř. jejich smrt, která jimi otřásla. Z některých zápisů se můžeme domnívat, že někteří strážní zastavení řešili zastřelením, jiní ponechávali čas na odpočinek. Pravděpodobně se jednalo o specifika každého transportu.