O původu pomístních názvů „Vlčí jámy“
Nejen na území námi sledovaného mikroregionu severního Českobudějovicka, ale prakticky v celých českých zemích, se v krajině setkáváme často s pomístním názvem odvozeného od tzv. vlčí jámy, ať jde o různé varianty názvů: „Vlčí jáma“, „Vlčí jámy“, „Na vlčích jamách“ a podobně. Názvy nám připomínají dávnou existenci pasti k chytání vlků, se kterou bychom se mohli především v období středověku setkat prakticky u každé vsi a to je také důvod častého výskytu tohoto pomístního názvu.
Populace vlka původně pokrývala celé naše území, stejně jako jinde v Evropě. Vlk žije společensky v rodinách a v zimě se sdružuje do smečky. Tento predátor nemá přirozeného nepřítele v přírodě, nebudeme-li počítat člověka. V období zimy byla hlavní potravou vlka srnčí a jelení zvěř, kterou vlčí smečka uštvala. Samozřejmě vyhledávali potravu i mezi hospodářskými zvířaty lidí a člověku tak škodil vlk prakticky odjakživa a vždy také byl vlk člověkem pronásledován, i když měl přirozený předpoklad k soužití s člověkem a tak již v době pravěku probíhalo jeho ochočování a postupná domestikace, která vedla ke zrodu mnoha psích plemen.
Vlk byl nebezpečný jak pro lesní lovnou zvěř, kterou se před ním pokoušel člověk také chránit, tak pro hospodářská zvířata a nakonec i pro samotného člověka. Nejstarším způsobem lovení vlka bylo chytání do tzv. vlčích jam. Roku 1268 nařídil český král Přemysl Otakar II. zřídit vlčí jámy u každé vsi s použitím návnady husy nebo podsvinčete. Vlčí jámy byly z pravidla 4 metry hluboké a 3 metry široké. Jejich zřízení bylo velmi pracné, ale jámy byly účinné a používaly se velmi dlouhou dobu. Bohužel však jámy nebyly nebezpečné jen pro vlky, ale také pro lesní zvěř a také pro samotného člověka. Z historie tak známe postupné zakazování jam i jejich opětovné budování a pokusy nahradit je jiným způsobem lovu vlka. V roce 1500 byly budovány tzv. obory na vlky a samočinné chytací ohrádky. V roce 1580 byly vlčí jámy zakázány na rožmberském panství. Roku 1627 pak dokonce český sněm nařídil zaházení všech vlčích jam do čtyř týdnů. Ale například v roce 1662 kníže J.A. Schwarzenberg nařídil zřídit vlčí jámy na panství Hluboká. Pravděpodobně především z této doby pocházejí pomístní názvy s vlčími jamami v našem regionu. Od roku 1688 nejvyšší lovčí Popel z Lobkovic zavádí na některých panstvích vlčí zahrádky. Důležitým byl lovecký řád Karla VI., který vlčí jámy zakázal, avšak povolil jejich budování na odlehlých místech mimo cesty s tím, že budou ohrazeny a zajištěny tak proti vniknutí jiné zvěře. Každá vlčí jáma měla být ohlášena krajským hejtmanům. V novověku se k lovení vlků používala vedle jam převážně tzv. tenata. Šlo o jakousi síť vysokou 150cm s oky 11x11cm. Dále se používala železa a samostříly – přivázaná puška namířená na návnadu, se kterou byla spojena provázkem s jednoduchým mechanismem. Železa a samostříly byly rovněž nebezpečné způsoby lovu, které byly také zakazovány.
Ještě v 17. století byla v jižních Čechách poměrně početná vlčí populace. Na krumlovském panství bylo například uloveno 10 – 20 vlků ročně. Pohromou pro vlky bylo zaváděných nových loveckých palných zbraní – tzv. křesaček. Jejich rozšíření přineslo intenzivní odstřely vlků v 1. polovině 18. století. Každoroční odstřely končí rokem 1756. Za dalších 120 let bylo například na panstvích Krumlov a Vimperk odstřeleno jen 5 zatoulaných vlků. Rovněž tzv. poslední vlk v Čechách, odstřelený v roce 1874 na Vimpersku, byl jen zatoulaným kusem, nemající nic společného s původní jihočeskou vlčí populací.
Do jam nebyli loveni jen vlci, ale v menší míře také medvědi. Jak vidíme, éra vlčích jam končí v době novověku a dodnes se nám po nich zachovaly jen pomístní názvy. Bylo by jistě velmi zajímavé lokalizovat a archeologicky zdokumentovat některou z vlčích jam.
Prameny:
1) Jiří ANDRESKA, Vývoj myslivosti (Průvodce expozicí zemědělského muzea v zámku Ohrada), České Budějovice 1980.
2) Expozice zemědělského muzea v zámku Ohrada.
3) Mapové zdroje (1:10.000) pomístních názvů na webu www.cuzk.cz.
Podoba vlčí jámy v době platnosti Loveckého řádu Karla VI. na dobové dřevorytině.
