Sanatorium Vráž u Písku v době německé okupace
V tomto článku pojednáváme jen o válečné historii areálu sanatoria Vráž, válečné události v samotné obci Vráž, ač se jich zde také dotkneme, budou zpracovány snad někdy v budoucnu.
Počátky historie sanatoria můžeme klást do roku 1869, kdy zde rod Lobkowitzů začal stavět novogotický zámeček, podle návrhu architekta Bedřicha Flohra. Již před tím zde existoval lovecký zámeček. Zámek byl dostavěn roku 1875, ale již2. prosince 1879 vyhořel. Lobkowitzové jej však obnovili v celé původní podobě. V roce 1926 Lobkowitzové zámek prodali „Pomocnému spolku pro péči a zdraví soukromých úředníků a zřízenců v Praze.“ Spolek chtěl zámek využívat k rekreaci svých členů, ale finančně jej nedokázal utáhnout a tak jej na pět let bezplatně předal Nemocenské pojišťovně s podmínkou, že zařídí interiéry a bude objekt provozovat na své náklady. V roce 1932 Nemocenská pojišťovna konečně zámek odkoupila a provedla do roku 1936 přestavby a přístavby lázeňských budov. 11. ledna 1936 bylo sanatorium slavnostně otevřeno, mělo tehdy kapacitu 137 pacientů a pracovalo zde 62 zaměstnanců. Sanatorium sloužilo pro pacienty s nervovým, pohybovým a dýchacím onemocněním. Pro potřeby sanatoria byl vybudován vysoký vodojem.
V roce 1941 bylo sanatorium zabráno německou brannou mocí. O tomto období vzpomíná paní Jančurová z Vráže (*1936):
Sanatorium zabrali Němci asi v roce 1941 a od té doby jim sloužilo jakoplicní sanatorium pro německé vojáky s otevřenou tuberkulozou. Nakonecbylo sanatorium tolik přeplněné nemocnými vojáky, že museli postavitještě tři velké dřevěné baráky, do kterých dávali už nevyléčitelnénemocné. Dva takové podlouhlé baráky stály v prostoru před hlavnímvstupem do sanatoria, třetí v místech kde jsou dnes kurty u vodárenskévěže. Ten třetí po válce sloužil jako kino a loutkové divadlo. Protože tambylo tolik vojska, báli se bombardování a zbudovali u sanatoria velký kryta pozorovatelny. Jedna je hned u brány, u domku, který před válkousloužil jako četnická stanice. V sanatoriu byla vysoká úmrtnost. Zprvumrtvé odváželi k pohřbení pryč, ale ke konci války mrtvé pohřbívalinedaleko kapličky za sanatoriem, hlouběji v lese, kde tak vznikl takovýuspořádaný hřbitov, to bylo ještě před koncem války. O pohřbívánív poválečných dnech v těchto místech nic nevím. Ty mrtvé německévojáky si přijeli vykopat v 70. letech zástupci rodin.
Vráž osvobodili Rusové. V den kdy přijeli, jela obrovská ruská kolona užod 4 hodin ráno až do sedmi. Kolonu tvořily samé koňské potahy. Rusovése utábořili u místní pily za Vráží, kde si kopali zemljanky. K nám chodiliabychom jim žehlili důstojnické uniformy. Rusové byli u Vráže utábořeníasi do září. V květnu se tu ukázali i Američané z Písku. Přijeli na náves kekapli a rozdávali nám dětem čokoládu. Poprvé jsem tehdy viděla živéhočernocha.
Když bylo sanatorium zbaveno Němců, muselo se celé dezinfikovat.V roce 1946 pak sloužilo pro české repatrianty z koncentračních táborů.Jako děti jsme v parku sanatoria potkávali ty z nich, kteří už se dokázalipostavit na nohy. Hodně jsme se jich báli, kvůli tomu jak vypadali. Bylihrozně zbídačení, jen kost a kůže.
Podle dalších pamětníků došlo v květnových den přímo pod sanatoriem k zastřelení německého důstojníka, místními povstalci, který se pokusil přeplavat řeku a uprchnout s taškou plnou šperků. Na konci války tvořili zřejmě značnou část pacientů, vojáci z východních dobrovolnických formací, jak o tom svědčí jména pochovaných vojáků během května 1945. K dispozici máme jejich jmenný seznam. Týká se však jen vojáků, kteří v sanatoriu zemřeli až po 9. květnu, ačkoliv si nikdo z žijících pamětníků na pohřbívání vojáků po tomto datu nepamatuje. Seznam byl pořízen místní stanicí SNB v roce 1949. Vojáci byli pohřbíváni v bezprostřední blízkosti původního vojenského lesního hřbitůvku. Seznam vojáků:
Noik (18.5.1945), Gildijev (18.5.1945), Luwen (19.5.1945), Mirza (20.5.1945), Danzinger (20.5.1945), Ketkov (21.5.1945), Mrawik (22.5.1945), Goia (23.5.1945), Rachmanow (23.5.1945), Dimitrov (26.5.1945), Džumaniasov (27.5.1945), Chiru (28.5.1945), Simonov (29.5.1945), Kratz (29.5.1945), Kaiser (30.5.1945), Kostěnko (29.5.1945), Vavarian (30.5.1945).
Vrchní strážmistr Vokurka k seznamu připsal poznámku: „Všichni byli ještě za doby okupace v býv. vojenském lazaretě ve Vráži, kde po převratě v květnu 1945 zemřeli. Příčina smrti nezjištěna.“
Areál sanatoria dodnes skrývá památky na pohnutou dobu německé okupace. Na samotné budově sanatoria z roku 1936 si můžeme všimnout zazdění několika sklepních okének, ve kterých byly ponechány jen malé průduchy. Takováto úprava se dělala při úpravě sklepa na protiletecký kryt. Především je ale v místním parku unikátně dochovaný podzemní kryt, který je tvořen chodbou o délce asi 200m a která se několikrát lomí, aby v případě zásahu leteckou pumou, byla zničena jen část chodby. Kryt má celkem tři vchody, tvořené vždy betonovým portálem se schodištěm a pancéřovými dveřmi. Na stropě chodby je dobře patrné původní umístění osvětlení a také větrací komínky vedoucí na povrch. Dále byly v blízkosti budovy sanatoria objeveny tři betonové pozorovatelny, vždy namířené proti budově. Jedná se o jakousi obdobu tzv. „einemannbunkerů“, které se umisťovaly v bezprostřední blízkosti továren a důležitých objektů a jejichž většinou jednomužná posádka, sledovala budovy, které dostaly zásah leteckou pumou a také dopady nevybuchlých pum. Zřejmě byla ve vrážském lazaretu taková koncentrace německých vojáků, že se jeho velení oprávněně obávalo případného nepřátelského bombardování, které by pak mělo katastrofální následky.
Náhledy fotografií ze složky Sanatorium Vráž
