Ševětínsko a válečná léta 1944- 45

Na začátku léta roku 1944 v obci probíhalo zatýkání obyvatel gestapem a rekvizicemi ukrytých potravin. Čím horší byla situace na frontách, tím neúprosnější byla okupační moc vůči jakémukoliv přestupku. Není proto divu, že si místní zpříjemňovali život takovými maličkostmi, jako byla nedělní návštěva kostela. O jedné takové neděli vyprávěl pan M. J.:

„Byla neděle, celá vesnice stála u pomníku padlých, po mši svaté se tu sešli i věřící a pan Dubský, který zde měl po celý rok své kolotoče a střelnici, otevřel. Všichni si užívali hezkého počasí a sváteční nálady, skoro by zapomněli na válku. Záhy se vesnicí rozneslo, že se k vsi blíží kolona německých tanků. Tanků bylo asi deset, proto se všichni schovali za stromy, pomník a statky. Když se v zatáčce u Kotlabů objevil první tank, celou ves obestíralo ticho. Vedoucí tank se dostával do převýšení, když tu najednou z otvoru pro řidiče vypadl huňatý kožich. Všichni očekávali druhý tank který kožich sebere. Najednou se zvedl Kožíšek z Mazelova, uháněl přes silnici, popadl kabát a schoval se ve statku na Malém náměstí.

V tu chvíli se uprostřed silnice zastavil druhý tank, schovaní lidé začali Kožíškovi nadávat a bát se o život. Osádka tanku mezitím vylezla ven, popadla zbraně a zamířila ke kolotoči. Vesničané zalezlí za pomníkem si začali říkat, že vojáci jdou na ně nebo rozstřílet kolotoč. Když došli tankisti ke kolotoči, nasedli, zapjali řetízky okolo pasu a poslední z nich ho zapnul. Točili by se snad do soudného dne, když na silnici se objevil další tank, třetí. Z tanku  vylezl velitel a jakmile viděl točící se a jásající vojáky hned je seřval. Ti se přestali točit a pokračovali v jízdě ve svém vozidle. Vesnice si oddechla, když projel poslední tank. Kožich skončil v Mazelově…“¹

Tuto pro mnohé úsměvnou příhodu však nezastínila dvě zatčení, která proběhla během roku. Jedním ze zatčených byl František Dvořák, úředník ČSD který zemřel v koncentračním táboře, druhou byla Anna Hajská uvězněná v Terezíně².

V srpnu téhož roku byla vybudována v centru Vitína hasičská nádrž jako ochrana při případném požáru vzniklého během eventuálního náletu letadel, dnes zvaná „Bazena“.

Od listopadu 1944 byl zřízen ve Vitíně pracovní tábor pro totálně nasazené v hostinci „U Šveců“. Zde byli umístěni bývalí studenti vysokých a středních škol, kteří těžili v bývalých schwarzenberských lesích dřevo pro německý válečný průmysl. Zajištění jejich zázemí měli na starosti Ing. Bouček a lesní úředník Hofbauer, oba z Českých Budějovic³.

V listopadu a prosinci bylo vidět nad obcemi svazy bombardovacích letadel, především amerických, mířících na německá průmyslová centra.

Na Boží hod shodila spojenecká letadla v blízké Poněšické oboře přebytečné bomby, které vytvořily v terénu četné krátery⁴.

Na samém konci téhož roku projelo v obou směrech stanicí Ševětín několik vlaků z koncentračních táborů. Po jedné takové jízdě bylo na trati mezi Českými Budějovicemi a Ševětínem nalezeno 30 mrtvých. Někteří se zabili přímo seskokem z vlaku, jiní byli zastřeleni stráží. Mezi stanicemi Ševětín a Chotýčany bylo nalezeno 7 mrtvých, které pak musel rolník Pártl z Vitína odvézt do krematoria U sv. Otýlie v Českých Budějovicích⁵.

V lednu 1945 se na zdejším nádraží zastavil jeden z mnoha vlaků z koncentačních táborů. Jakmile transport zastavil, stráže z vlaku neprodyšně obklíčily vlak, aby nikdo nemohl k vagónům donést potraviny případně fotografovat. Dva vybraní vězni na rozkaz stráží SS vynesli na perón své dva mrtvé spoluvězně. Stráž okamžitě u místních orgánů zajistila pohřeb obou koncentráčníků a transport byl připraven k odjezdu. Při rozjezdu vlaku někteří pracovníci nádraží házeli koule sněhu do otevřených vagónů, aby alespoň takto pomohli vězňům od žízně⁶.

Na konci února přibyli do obce tzv. „Národní hosté“. O jejich příjezdu nejlépe vypovídá obecní kronika, proto zde předkládám přepis v celém znění:

„Dne 23. února byla zdejší škola podle rozkazu okresního hejtmana vyklizena a připravena pro německé uprchlíky, kterým se však nesmělo říkat uprchlíci, ale „Národní hosté“. Těchto takzvaných „Národních hostů“ přijelo do Ševětína vlakem dne 28. února 1945 na 700. Byli rozděleni do 6 okolních obcí, v Ševětíně jich zůstalo 136, z toho 57 dospělých, kteří byli ubytováni ve vyklizené školní budově a zůstali zde až do konce války – května. Vyučovalo se v jedné místnosti u „ Mizerů“. Od konce února ve školách uprchlíci. Ve Vitíně byl ubytován polsko – německý utečenec. 5 polských řeholnic počínalo si vpravdě heroicky. Stařenky mezi 80 – 90 lety zemřely zde hned po příjezdu⁷.

Kromě péče o nemocné a přestárlé musely řádové sestry vařit a vydávat jídlo. Pro utečence se nevařilo v místě jejich ubytování, ale v domě řezníka Jaroslava Urbana. Život ve Vitíně neznepříjemňovali jen nezvaní Národí hosté, ale i blízká přítomnost německého továrníka a majitele pily v Českých Budějovicích Jaukera, který byl nájemcem honitby a majitelem nedaleké chaty v místě zvaném „Pod Hintopejry“. Po okolních lesích chodili ozbrojení němečtí důstojníci a další prominenti, které sem zval na hony „tento německý darebák a zde častěji prováděli své německé orgie“⁸. Často se svým věrným služebníkem Václavem Sýkorou z Vitína (oděným do železničářské uniformy) vpadali do stavení a hledali ukryté zbraně. Jednou dokonce spolu zbili pana Marka z Chotýčan pro podezření z pytláctví.

Jakou souvislost mohl mít s Jaukerem Josef Holcepl, který v jeho hlídané a nepřístupné honitbě zahynul pádem ze srázu 1.3. 1945, si můžeme dnes pouze domýšlet⁹.

V březnu se na místní trati objevovaly přesunující se jednotky německé armády. 19.března během jednoho takového přesunu se zde, mezi Ševětínem a Neplachovem, srazily dva vlaky. O nehodě se dodnes zachovaly pouze dvě písemné zmínky, uvedu pro ilustraci obě:

„19. března 1945 srazily se v Neplachově 2 ňáké vlaky, bylo asi 10 mrtvých, doprava na 3 dny byla přerušena. Příčina? Přepracovaný personál na lokomotivě přehlédl všechny signály na „stůj“. Ubožáci spali ve stoje“¹⁰.

Tento záznam pochází z farní kroniky, následující z pamětní knihy Bošilce:

„Dne 19. 3. 1945 v Neplachově srážka 4 mrtví a 3 zranění němečtí vojáci.“¹¹

K dokreslení situace dodám ještě osobní svědectví pana Jindry : „Šli sme tehdy na procházku, najednou jsme uviděli na kolejích, jak dvě lokomotivy proti sobě jsou sražený a obě zkoušejí jakoby po sobě šplhat. Tehdy jsme si mysleli, že to byli partyzáni, ale to bysme zatím dopadli jako Lidice.“¹²

Blízká trať vedoucí na Prahu se otevřenou krajinou ukázala být zničující pro německé vojenské vlaky, jak nám opět přibližuje bošilecká kronika:

„1. dubna 1945 na trati k Ševětínu prostříleny dva stroje, bez úrazu zaměstnanců.“

Ševětínská kronika píše: „ Tak byl vyřazen nákladní vlak na trati proti Valášku (les – pozn. autora). Bylo to jednoho dubnového nedělního odpoledne a mnoho občanů z naší obce vidělo a slyšelo palbu a unikající páru z rozstřílené lokomotivy. Strojvůdce a topič předem vyskočili a schovali se za vysoký železniční násep.“¹³

Počátkem dubna se po trati pohyboval další vlak smrti, ze kterého uniklo hned několik vězňů. Jeden ze šťastnějších přišel na samotu Prokšovna, kde ukradl hospodyni ze studně mísu s tvarohem ve chvíli, kdy mu chtěla donést chléb a ukryl se do míst tzv. Zabitého rybníka. Dle tvrzení pamětníka J. H. byl vězeň polské národnosti a nějaký čas se schovával v jejich stodole, kde byl živen tvarohem.

Tři vězeňkyně došly až do Ševětína, kde byl jedné poskytnut azyl u Čapků, druhé pak u Čápů, třetí zmizela neznámo kam. Vězeňkyně u Čapků ( dnešní kino, pozn. autor ) se jmenovala Pavla Novotná, pražská židovka, středních let. Po dobu úkrytu používala pseudonym Dubská¹⁴.

V téže době se na samotě Prokšovna vyskytli dva Jugoslávci, původně totálně nasazeni v Říši, kteří utekli a schovávali se zde. Přes den pracovali na statku, sekali dříví a pomáhali s dobytkem. Odlehlost stavení je chránila lépe než les. V noci chodili doprovázeni synem hospodáře, Janem Lískovcem, a přestřihávali telefonní kabely¹⁵.

V dubnu bylo možno v okolí Ševětína a Velechvínského polesí pozorovat větší počet německých letadel, která měla své cvičiště nedaleko Slověnic. Snad zásluhou velké poruchovosti či nezkušeného personálu zde některá spadla. Paní K. z Vitína vzpomíná : „Byli jsme celá rodina v lese u Dražky (lesní cesta v místě původní lesní, parní a koňské dráhy – pozn. autora) na klestí, v tom jsem se otočila a viděla jsem, jak letadlo se začalo pomalu naklánět doprava a motorem rozsekalo sosnu. Najednou jsem uslyšela praskot. Můj tatínek říkal dobře se ti stalo, pokud je to Němec, žádná škoda. Ale já jsem však byla u Červeného kříže a proto jsem tam běžela, motor byl celý zarytý do země a celé letadlo vzhůru nohama. Pilot visel hlavou dolů, vyndala jsem mu krev a hlínu z nosu a pusy, bylo pozdě, řadící páky měl zaražené v břiše, bylo mi ho líto, byl to mladý kluk, hned jsem běžěla ke Kunášům, odtud jsem zavolala o tom letadle. Ihned přijeli na místo Němci a pilota museli vysekat ven, jak byl tam zapasován. Pak k nám přišli, ptali se mě, jestli nejsem Němka, pořád mi komolili jméno. Někdo jim ukradl letecký dalekohled, ale já nic nevěděla, pak odjeli.“¹⁶

Shodou okolností tato pamětnice pozorovala také v dubnu pád druhého letadla, přibližně ve stejných místech : „Když jsem se se setrou vracela na kolech od kadeřníka z Lišova v 7 hodin po silnici z Velechvína do Ševětína, viděla jsem letadlo, jak letí a najednou zmizí. Pomysleli jsme si, zase další letadlo padá a jeli jsme domů. Kam spadlo, uviděl lesní Jakš. Přišel k vraku a slyšel: „Hilfe, hilfe“ a když mu odpověděl česky, pilot přestal volat, zjistil, že spadl na špatné území.“¹⁷

Pan D. z Kolného o druhém letadle vyprávěl: „ Druhé letadlo spadlo u Dražky, narazilo do náspu a převrátilo se, pilot zůstal viset za padák na stromě. Okamžitě přiběhli lidi a slyšeli, jak volá o pomoc, sundali ho a on se hned zeptal kde jsou Rusové, že přiletel od Prešova, celou cestu letěl za sluncem k západu, pak mu došel benzín, tak vyskočil a zlomil si nohu. Celý trup letadla měl prostřílený. Když jsme se o tom jako kluci dozvěděli, okamžitě jsme tam běželi. Před letadlem stál český četník a říkal nám, kluci sem nemůžete, tak jsme se vrátili domů. Aby nebylo vidět, že Němci prohrávají, letadlo odtáhli v noci. Táta byl v Kolným starostou, tak k nám večer přijeli, zaklepali na okno a my museli otevřít bránu do dvora, kam přitáhli letadlo. Zde byl stroj tak dlouho, než ho zase odtáhli, trup byl skutečně plný děr, jaký typ to byl, nevím. V té době jeden pilot si zlomil taky nohu v lese u Pece a odplazil se s ní až do Velechvína na hájovnu k Jungwirthovi, který byl Němec a zavolal mu pomoc.“ Další spadlé letadlo zde nebylo nalezeno, ani zmínky o něm nejsou, proto se domnívám, že druhé letadlo mohlo být dvoumístné a při katapultáži se buď jeden pilot ztratil nebo se případně jedná o záměnu událostí. Na místě druhého spadlého letadla našel v roce 2005 ševětínský lesník K. Pinc duralové plechy, místo dopadu je dodnes dobře patrné.

Samotný Ševětín byl v polovině dubna obsazen Wehrmachtem, který se ubytoval v hostinci „Na staré poště“( ulice 9. května č.p. 44, pozn. autor )

Počty mužstva a důstojníků činily dohromady 180 vojáků, z toho většina byli Rakušané.

Jiný oddíl německých spojařů obsadil bývalou vilu židovského doktora Bayera ( dnes místní oddělení PČR , pozn. autora ). Podle starší literatury měla být obsazena i fara. Jelikož o tom neexistují písemné podklady jak ve farní či obecní kronice, domnívám se, že se jednalo o omyl uváděný ve starší literatuře.

V posledních dnech měsíce dubna byla obsazena část lesa, zvaná „Šíje“, směrem na Drahotěšice. Němci se zde utábořili, udělali si zemní bunkry a pozorovatelny, některou techniku i zakopali. Dodnes je v lesíku k vidění studánka, do které si chodili pro vodu. Poklidný táborový život sledoval pan K., který utekl z totálního nasazení a ukrýval se ve sklepě v nedaleké chatové osadě u Zabitého rybníka. V květnu vojáci zapálili celou kolonu a odjeli několika vozy, zůstaly po nich vysílačky, přilby, příbory a granáty. Někteří z místních zde našli nezničenou motorku Puch, kola s gumovou pneumatikou a další tehdy nedostupné věci¹⁸.

Dne 5.5. byla na místním nádraží vyvěšena československá vlajka, ze které byly nejvíce unešeny děti, které ji neznaly a seběhly se blíže ke sloupu. V té samé chvíli na stanici zastavil vlak s nákladem tanků a děl. Mužstvo seskákalo z vagónů a domáhalo se odstranění vlajky. Objevilo se pět vojáků s pancéřovou pěstí, lehkým kulometem a samopaly a chtěli stožár ustřelit. Duchapřítomný výpravčí dal ale vlaku volno a vojáci museli ve spěchu naskákat na vagon. Tento den také s největší pravděpodobností katastrem obce Ševětín prošla jednotka armády slovenského štátu, tzv. Haššíkova domobrana (neslučovat s Pohotovostními pluky Hlinkovy gardy) v počtu 200 mužů a 3 důstojníků na cestě z Plavu do Sedlíkovic nedaleko obce Dynín.

Během 5. května projížela Vitínem německá autokolona, původně krátce dislokovaná v Chotýčanech, směrem na Poněšice¹⁹. Místní pak ze strachu z jejich návratu večer přes cestu směrem do Poněšic v oboře nakáceli stromy. Tato překážka pak činila problémy především postupující Rudé armádě od Vltavy.

Ve stejný den na nádraží Dynín zemřel Václav Jirák, železničář ze Ševětína, který po skončení služby v Mezimostí si chtěl zkrátit cestu vlakem z Dynína. Zde byl nešťastnou náhodou zastřelen hlídkou SS, která na nádraží právě odzbrojovala české dobrovolníky a tři důstojníky slovenského štátu, kteří zde předtím odzbrojovali maďarský vojenský transport. Teprve druhý den ráno byl na Rozumů poli nalezen výhybkářem Kotlabou z Bošilce mrtvý Václav Jirák a ještě odpoledne pohřben v Ševětíně²⁰.

K večeru 5. května opustili vilu doktora Bayera němečtí spojaři, údajně se vydali na cestu domů do Rakouska, kam ze Ševětína jeli na kolech²¹.

Toho samého dne se objevili Němci a Vlasovci na Prokšovně a na Jednotách, auta kvůli náletům dali do dvora, někteří je i zasypali slámou. Na večer přišel jeden německý voják na Prokšovnu, popovídal si s majitelem statku Lískovcem, optal se na dobytek, při odchodu poděkoval a řekl, že je sedlák z Bavorska. Z Jednot se toho dne neozývala jen němčina, ale i ruština. Vlasovci a Němci ráno vstali a odjeli směrem na Prahu²².

Dle výpovědí pana J. ze Ševětína a pánů V. a Č. z Mazelova se k 6. květnu váže odjezd bývalého československého poručíka Zvánovce s několika místními záložními vojáky do Třeboně. Před Lomnicí nad Lužnicí byla část zajata a přinucena stát s lomnickými u zdi radnice pod německými kulomety. Poté, co Němci zjistili, kdo byl iniciátorem odzbrojení německé hlídky z předešlého dne, zajaté propustili. Ševětínští se vrátili domů pěšky.

8. května opustila německá posádka Ševětín. Z místní sokolovny hostinský Kopeček vykázal německé krejčí, kteří zde opravovali oděvy, především pro Luftwaffe.

9. Května přijeli ruští vojáci na Prokšovnu, kde nalezli dva Jugoslávce. Původně je Rusové zřejmě chtěli zastřelit, ale nakonec je zachránily trikolóry narychlo našité na oblecích. Mezitím se ženy a dívky ze statku převlékly do krojů, nasedly na ruské stroje a jely do Ševětína. Tehdy 25ti letý Ing. Jan Frolík ve svých pamětech vzpomíná : „Ve středu 9. května 1945 byl slunečný a teplý den. Na náměstí brzy po obědě se sešly zástupy lidí ve svátečních šatech, v krojích, stejnokrojích, uniformách. Lidé stáli po obou stranách silnice, nejvíce před sochou sv. Jana, kde byli také zástupci obce. Do řady nastoupilo i 10 – 15 sovětských vojáků – zajatců před školou, kde byli ubytováni. Byli otrhaní, ale s radostí ve tvářích. Odhaduji, že se celkem uvítání zúčastnilo asi 200 až 250 občanů a dětí postávajících v hloučcích v dobré náladě a v napětí z očekávání.

Náhle po státní silnici od Neplachova přijelo odkryté osobní auto obsazené sovětskými důstojníky. Za ním přejelo lehké nákladní auto plné zaprášených vojáků s připojeným malým dělem. Osobní auto zastavilo před sochou a nákladní na silnici za ním. V tu chvíli jsem stál na rohu školy u kostela a viděl jsem, jak přitom, co důstojníky někdo vítal (pravděpodobně p. říd.uč. Bambule, pozdější učitel lid. kursů ruštiny v Ševětíně), z nákladního vozu seskočil voják a běžel k zajatcům. Jednoho z nich objal, něco si povídali a plakali. Říkalo se, že se shledal syn s otcem, ale později jsme se dozvěděli z tisku, že to byli vojáci z jedné vesnice. Lidé z celého náměstí se stahovali k sovětským vozům, takže zatarasili silnici a utvořili kompaktní dav. Vítání trvalo několik minut, když se v zatáčce od Vitína objevilo osobní auto s německými důstojníky, následované otevřeným nákladním autem plným německých vojáků. Náměstí ztichlo a strnulo. Německé osobní auto se couvnutím otočilo a zmizelo za zatáčkou a totéž chtělo udělat i jejich nákladní auto. Avšak při couvání zapadlo zadním kolem do prohlubně u Dvořáků domu a nemohlo odjet. Současně proběhla blesková akce sovětských vojáků. Snad v několika sekundách odpojili a otočili své dělo proti Němcům, dva Sověti běželi k nepříteli a se samopaly nad hlavou stříleli pro výstrahu do vzduchu. Na německém voze někteří vojáci zvedali ruce nad hlavu, avšak jeden se snažil postavit na střechu náklaďáku kulomet a připravoval se pálit do davu. Zároveň tam ale doběhl už jeden ze sovětských vojáků a strhl ho zpátky do vozu. To vše se odehrálo za křiku dětí a žen a rozprchávajícího se davu na všechny strany náměstí. I já jsem závěr viděl z průjezdu u Kopečků.

Sověti Němce odzbrojili a předali místním složkám. Podle doslechu byli internováni nějaký čas ve stodole v Ševětíně. Jejich boty a zbraně byly dány bývalým zajatým sovětským vojákům, kteří je pak ve stodole hlídali. Sovětská auta odjela zpět směrem k Veselí. Úvahu, co by se bylo stalo nebýt hrdinného skoku sovětského vojáka na německého kulometčíka, ponechám čtenáři.“

Zbylé čtyři vojáky zatkli a odzbrojili ruští důstojníci (místní se vrátili a rozebrali si ukořistěné zbraně). Zajatce odvedla tříčlenná eskorta, vedená členem RNV Josefem Houfkem. Dovedli je k místní sokolovně, kde je začali vyslýchat. Židovka schovaná u Čapků začala křičet, aby je zastřelili a k ní se přidala paní Jiráková, která před pár dny pohřbila muže, a jiní byli propuštění. Po chvilkovém věznění u Suchanů byli buďto na rozkaz velitele Rudé armády propuštěni (šli také přes dlouhou louku k nádraží), nebo byli zatčeni a odvedeni do Veselí nad Lužnicí do shromažďovacího tábora. V druhém možném případě se jedná zřejmě o další vojáky pochytané v okolí. Je tedy pravděpodobné, že si pamětníci popletli zajatce²³.

Jiná jednotka obsadila dříve zmiňované cesty mezi Drahotěšicemi a Ševětínem, zvané Šíje. Co si do této chvíle ze zničené autokolony neodnesli místní, rozebrali si Sověti a utábořili se zde. Na kraji Neplachovského lesa nad rybníkem, poblíž místa zvaného mrchoviště, byly vybudovány sovětské okopy pro vojenskou techniku a pozorovatelna hlídající státní silnici v úseku Neplachov – Ševětín. (Okopy jsou dodnes patrné i přes skutečnost, že v průběhu 20. století byly využity jako skládka).²⁴

Po příjezdu Rudé armády do Vitína 9. května byl zrušen pracovní tábor a němečtí uprchlíci donuceni opustit zabrané objekty. Ruští vojáci v lesích nalezli Jaukerovu chatu, kterou vybydleli a zničili. Určitá skupina vojáků rudé armády procházela i nedalekou Poněšickou oborou, kde jsou na mnoha místech v údolí potoka Bedrná do kůry buků vyryty iniciály jmen a data od 9. po 22. května. Ve Vitíně se násilím pokoušeli sehnat tabák a lihoviny. Po odjezdu první vlny přišla druhá, která měla své tábořiště v Ševětíně, zbytek byl pod stany v okolí Dubenského rybníka. V Mazelově byl štáb ve Štěchů statku na návsi, vojáci měli ležení okolo Záblatského rybníka, především v okolí pískovny blíže k Záblatí a na loukách zvaných „V Panských“, kde byl zastřelen ruský voják za znásilnění padesátileté vdovy z Mazelova před očima jejího vnuka. Další dva zde našli smrt za jiné kázeňské prohřešky. Pohřbeni jsou u stoky protékající Mazelovem v místě zvaném „Za Jandů“. K tomuto období se také traduje událost, při které byl popraven mladý ruský vojín přímo v Ševětíně za stodolou hostince „U Kopečků“, když se pokoušel znásilnit místní dívku, která tam prala prádlo. Pohřben byl neznámo kde.

 Z Vitína je známa událost, kdy jeden z místních mužů nalezl při prohlídce u asi šestnáctiletého německého vojáka v kapse samopalový náboj, který měl na památku. Revolucionář odvedl vojáka do stodoly statku na návsi, vzal mu opasek s hliníkovou přezkou a do krve mu jím rozsekal tvář, pak ho s kopanci vyprovodil²⁵. Později, při vyčišťovacích akcích ve Velechvínském polesí, chytili hlídky, které se sešly z několika okolních vesnic, 17 německých vojáků, které nějaký čas drželi na hájovně „U Bezpalce“.  Vojáky později předali Rudé armádě v Lomnici nad Lužnicí²⁶.

O prvních poválečných dnech napsala paní L. v roce 1975 v upomínku na rok 1945 (upraveno pro účely článku):

„Bylo po válce, jednou při návratu z pole jsem potkala špatně oblečeného člověka a ozbrojeného, k večeru přišli další a jeden povídal: „Matko, já mám takový hlad, že kdybych zastřelil zajíce, tak ho sním i s chlupama.“ Rozdělila jsem chleba a když se ostatní vrátili z pole, začali jim vařit na dvoře ve stolitrovém kotli brambory. Říkali mi, že jsou ruský zajatci, jdou z Kralup do Budějovic a je jich 4000. Byli hladoví a vysílení a nemohli pokračovat v cestě. Přenocovali u nás a v lese. Ještě jsme jim vařili polévku z mlíka. Posedali kolem mísy na zemi a jedli. Vystřídalo se jich kolem nás mnoho. Trvalo to až do 11. do večera

(11. května?, pozn. autora). Jeden se bál jíst, že je mu hanba. Říkal: „Mamko, nás je tolik a vám nic nezbyde“. Pak se taky najedl i on. Byl velmi rád, pak jsme jim s děvčaty napekly vdolky. Bylo mi jich líto, že se na všechny nedostalo, ale kamarádi se bratrsky podělili.“

Ve farní kronice jsem nalezl zajímavý odkaz ke dni 12. 5. Uvádím zde jeho plné znění:

„Nejsmutnější pohled hrůz válečných jsem viděl 12. V., kdy v parném dnu po zdejší silnici (bývalá státní silnice – pozn. autora ) vedli Rusové celé tisíce němec. vojáků do zajetí směrem k Č. Budějovicím. Někteří vojáci padali žízní a vyčerpáním. Někteří šlechetní osadníci podávali jim vodu, místy se však našly i lidské hyeny, čekající, až některý uhyne, aby mu mohly aspoň boty stáhnout. Nikdy bych nevěřil, že i v našem národě v celku oproti jiným ušetřeném válečných hrůz najdou se takové černé skvrny.“

Po takovémto transportu byli u Mazelova nalezeni 4 mrtví němečtí zajatci, kteří nebyli schopní dalšího pochodu. Dva v blízkosti dnešní mazelovské velkovýkrmny vepřů, druzí přikrytí dekou v jámě na remízku u cesty z Mazelova do Švamberka. Hroby zanikly po zcelení polí po roce 1948.

V období po 9. květnu byla údajně  v Ševětíně zbita stařena českého původu, která gestapu udala tři ševětínské dělníky, kteří utekli z nucených prací.

Dále se farář zmiňuje zřejmě o nejzajímavějším a málo zmiňovaném období přelomu května a června (ponecháno v přesném znění) :

„Při návratu němec. a polských uprchlíků do jejich sídel přihodilo se tolik, tolik do nebe volajících hříchů a bezmocí, že těžko je se o nich zmiňovat. Tak např. se vracela německá chudá rodina pokrývačova z Č. Budějovic vlakem přes Veselí, kde byli vyhozeni z vlaku, že pro ně nejsou čs. Dráhy. Rodina – vezouc chorého otce – pokrývač – na káru – dojeli z Veselí sem, kde u hřbitova otec dokonal. Lékař konstatoval smrt vyhladověním.

Jiný den – bylo strašné vedro – byl jsem volán k umírající. Projížděla kolona plachtou krytých vozů. Ve voze umírala asi 35 letá matka, na ní kvílelo asi 10 leté děvčátko, holčička, matka umírající – za druhým děvčetem – dcerou asi 15 letou, která musila pěšky napřed směrem k Neplachovu, běžel posel, aby se dcera vrátila. Přišla pozdě. Babička a obě děti úpěnlivě prosily, abych jejich nebožku pochoval – nemohly čekat na pohřeb – musily s transportem dál. Rozloučení tak náhlé nejen od matky, tak i její mrtvoly, bylo nanejvýš srdcervoucí.

Jindy šel silnicí stařičký kněz bos, tlačící před sebou kočárek s těžce nemocnou starou sestrou. Dojeli?“

Koncem května šel H. z Kolného k nádraží v Ševětíně po cestě, lidově zvané Dražka

(bývalá trať lesní dráhy z 20. let 20. století). Někde pod Slepičím vrškem uslyšel střelbu, přikrčil se proto a viděl jak ruská rojnice v řídkém lese střílí puškami a samopaly po srnkách a zajících. V jednu chvíli se před ním zvedl sovětský voják a v zápětí byl prostřílen v pase dávkou ze samopalu. Pan Hakl k němu okamžitě doběhl a viděl, že mladík nežije. O několik okamžiků později jej obestoupili další Rusové a když zjistili, že místo lesní zvěře zastřelili spolubojovníka, zadumaně koukali. Panu Haklovi došlo, že se stal nechtěným svědkem a dostával strach, aby „tady taky nezůstal hlavou vzhůru“. Začal se proto s ostatními Rusy bavit rusky : „Co jsi to udělal, svého bratra jsi zastřelil?“ Rusové však nechtěli nehodu nějak řešit a spíše je zajímalo, jak to, že umí rusky. Nakonec došli vojáci k vozíku taženému koňmi, vytáhli polní lopatky a začali na Slepičím vršku kopat hrob. Jedni kopali hrob, druzí mezitím prošacovali mrtvého kamaráda a sundali mu boty. Jelikož Slepičí vršek je holá skála pokrytá několika málo centimetry hlíny, museli kopat hrob dále. Znovu narazili na kamenné podloží, ale tentokrát vojáka do jamky položili, našlapali a „nasypali hlínu, kterou někde nabrali do čepic.“ Na hotový hrob položili kámen. Po pohřbu, který se odbyl položením kamene, se pan Hakl zeptal jednoho Rusa : „ Nepozná komandýr, že je vás míň?“ Voják pouze odvětil, že komandýr neumí ani počítat do tolika, kolik jich je. Nakonec se Hakla zeptali, kam jede. Odpověděl, že k nádraží a oni ho posadili na kozlík, vytáhli vodku, harmoniku a dovezli ho tam vozem²⁷.

Další ruský voják zahynul při jiné naháňce v Poněšické oboře, jeho hrob se nepodařilo nalézt, jelikož nebyl pohřben, ale pouze překryt větvemi. Jiný Rus utonul při koupání v rybníku Stojčín v osadě Švamberk. Jeho hrob nebyl nalezen, jelikož jeho spolubojovníci jej bez zájmu nechali utonout a jeho tělo by na dně rybníka mělo spočívat dodnes.

V posledních květnových dnech u lesa Valášek uviděl rolník ze Ševětína v místě zvaném „Na bejkovci“ před lesem skupinku německých vojáků. Okamžitě došel domů a zavolal Rusy (jiní svědci tvrdí, že z lesíka stoupal dým z ohýnku). Sovětští vojáci nemeškali, naskočili na stroje a obklíčili les. Vystřelili několik dávek ze samopalu a Němci zvedli ruce. Chvíli poté se v obcích okolo roznesla zpráva, že bude u lesa vykonána poprava. Někteří lidé přivlekli k lesu rodinu německého vojáka Meisla. Přišel i ševětínský starosta a lidé z okolních vesnic. Starosta se ihned začal zastávat zajatců, kteří, jak zjistil, nebyli Němci ale Rakušané. Dále, že nejsou ozbrojeni a proto se s nimi musí nakládat podle mezinárodního práva. Když to prostřednictvím tlumočníka, který sám byl také proti popravě, přeložil ruskému poručíkovi, byl ihned starosta postaven se zajatci do řady s tím, že je také Němec. Tlumočníkovi nakonec poručík řekl, že Němci v Rusku udělali větší zlo. Okamžitě za poručíkem přišel nám neznámý člověk, který byl zřejmě více politicky vyspělý než ostatní, a začal hájit starotu se slovy, že starosta je dobrý člověk, komunista, který ve Španělsku bojoval proti fašistickému Francovi (lhal – pozn. autor). Starosta se tedy mohl vrátit zpátky do řady a již mlčel. Pak poručík šesti zajatcům (jindy 2, 3, 5 až 7 pátrání v archivech se ukázalo jako negativní pozn. autor) přikázal, aby si sundali horní díl uniformy a vykopali si hroby. Mezitím se zeptal svých vojáků, kdo chce vykonat popravu. Zvedl se les rukou, ale komandýr chodil s rukou na bradě a rozmýšlel se. Ruce odpadaly až nakonec se zůstal hlásit sotva šesnáctiletý ruský chlapec se samopalem na prsou. Poručík k němu přišel a ptal se: „A proč chceš střílet ty nejmladší?“ Chlapec předstoupil a pravil: „Můj otec Vasil, i strýc Fjodor padli, můj bratr i sestra zemřeli při bombardování, babička i dědeček umrzli při transpotu a já jsem jediný, kdo přežil z celé rodiny.“ Poručík svolil, chlapec posunul na řemenu samopal s bubnem (PPŠ 41, Špagin – pozn. autora), nechal jej v rovině pasu a vodorovně z prava do leva zajatce postřílel. Mnoho lidí vyděšeně odcházelo. Pan učitel Voneš, když viděl jak z rozstřílených břich vychází bubliny, se pozvracel. Řekl doslova: „ Hodil sem šavli čtyřmetrovou a Rusové se mi smáli, že jsem baba.“

Poručík ohledal mrtvé a každému umírajícímu ještě uštědřil ránu z milosti. Nejmenovaná místní žena musela na připraveném trakaři odvézt mrtvé na hřbitov. Na ten ševětínský, vzdálený zhruba 3km od lesa, odtáhla jednoho, nejvýše dva s tím, že jim z vozíku čouhaly nohy a dřely paty o silnici, čímž na povrchu vznikaly krvavé stopy. Zbylí mrtví byli u lesa zakopáni místními Němci. Jeden muž z Mazelova při prohlídce mrtvol našel na ruce vojáka prsten. Aby jej sundal, strčil jeho prst do úst a zuby jej stáhl. Ještě dlouho po válce se v okolí prý šířil nasládlý zápach a koně tudy po tři roky nechtěli projet. Ostatky vojáků byly údajně po válce exhumovány a odvezeny. Krátce po osvobození se zde začaly objevovat květiny a křížky²⁸.

Na rozhraní května a června Rusové nedaleko Ševětína nalezli v lesích německého vojáka, údajně příslušníka Waffen SS. Na místě bývalé hráze byl zastřelen a zakopán. Při terénním průzkumu v roce 2006 se zjistilo, že hrobová jáma je prázdná. Dodnes se zde říká „U Esmana“²⁹.

Mezi květnem a červnem se vraceli osvobození lidé z koncentračních táborů. Jeden z těchto transportů, naložený na nákladním automobilu, zastavil naproti hřbitovu (č.p. 165, na louce pod domem byli tito lidé rozloženi a odpočívali). Ihned se v místním rozhlase vyhlásila prosba, aby sem byly doneseny potraviny. Když však kdokoli přišel, sestry Československého Červeného kříže okamžitě upozornily, že mohou nemocným poskytnout pouze mléko, ostatní jídlo by je zabilo³⁰.

V obci byla dost početná skupina českých lidí (asi 20), kteří spolupracovali s Němci a říkalo se jim Vlajkaři. Nejsou zde jmenovaní z toho důvodu, poněvadž po osvobození nebylo nikomu dokázáno (úředně), zda opravdu s Němci spolupracoval, a seznam nalezen nebyl. Zato v obci byli občané německé národnosti J. Meisl se svou manželkou, dcerou a synem, který později narukoval a padl (Pobřežní dělostřelectvo Kriegsmarine, 1944 Dánsko)³¹. Rodina přišla v roce 1938 z J. Moravy a jelikož se za války nedostala do konfliktu s místními, byla v klidu odsunuta v rámci I. odsunu do Prosečnice 15. srpna 1946 v počtu 4 osob³². Druhým byl V. Janoušek, který bydlel s rodinou v čp. 76 a třetím byl V. Jírovský, který bydlel s rodinou v chudobinci vedle hřbitova. O osudu zbývajících dvou autor nenalezl žádné bližší údaje. Z internace ve Svatobořicích na Moravě se vrátili Jan a Růžena Hořejší.

Po vítězné válce se vrátili domů i vojáci sloužící ve spojeneckých armádách, nejvýznamnějším byl Plk. i.m. Václav Hořejší, nar. 17. 2. 1915 (P. V. Howard), který byl navigátorem 311. Bombardovací perutě RAF. Po návratu do Ševětína uspořádal přednášku o svých zážitcích z bojů. V reakci na změnu politického směru Československa raději odešel zpět do Anglie, kde zemřel v Ambleside 18.6.2002, pohřben na ševětínském hřbitově, číslo hrobu 251 . Ne všichni občané vsi, kteří sloužili v Německé armádě, se vrátili domů. Meisl padl roku 1944 v Dánsku, z dvou bratrů H se vrátil na krátko pouze jeden, druhý, příslušník bývalé Kriegsmarinne, zůstal v Rakousku. Více vojáků české národnosti z okolí se domů nevrátilo: Z Drahotěšic Michael Vyhlídka 1915 – 1944, zastřelen na jižní frontě v Itálii německým polním četnictvem poté, co se pokusil o dezerci; pekař V. Dvořák, po nasazení na frontu ustoupil s Němci do Německa; Vítězslav Dvořák, dezertoval z Hitlerjugend (Hitlerova mládež – překl. autor) a schovával se v přístěnku rodného domu do konce války. Matka a dcera byly za své nepřístojné chování v průběhu války vystěhovány do obecního domu a později odešly do severních Čech³³.

Konce války se ze Ševětína nedožili:

V. Bayer zemřel v koncentračním táboře

Z. Bayerová zemřela v koncentračním táboře

J. Bayer zemřel v  koncentračním táboře

H. Bayerová zemřela v koncentračním táboře

F. Dvořák zemřel v koncentračním táboře

V. Hořejší zemřel 22. 2 1943 Osvětim

V. Jirák zemřel v Dyníně 5. 5. 1945

V. Polanský zemřel v koncentračním Terezín.

V. Vlček zemřel při totálním nasazení v Jugoslávii.

D. Pavlík – tento muž byl velmi dlouho vězněn v něm. káznici, poté propuštěn a sledován, dle některých zdrojů zemřel na následky věznění.

M. Lüftnerová, zemřela na následky věznění v Terezíně 9.10.1944.

J.Jírovský – 7.6.1944 Drážďany

J.Meisel – 1944 Dánsko, zemřel jako německý voják.

Vítání sovětských vojáků krojovanými děvčaty ( zleva paní Lüftnerová ) na náměstí Šimona Lomnického, 9. května 1945. Foto ze Zpravodaje Ševětínska č. 2, r. 1985, s. 8

 

Autor děkuje všem pamětníkům, bez kterých by článek nemohl vzniknout.

Velké poděkování patří Mgr. Pavle Figurové a Tereze Horké, za spolupráci při tvorbě článku.

 

Poznámky: