Květen 1945 u Podolského mostu

Událost, o které pojednává tento článek, se sice odehrála v oblasti již mimo pomyslný region severního Českobudějovicka, přesto však se autoři těchto stránek vzhledem k jejich vztahu k řadě jiných událostí v severním Českobudějovicku věnují i nejbližším sousedním regionům včetně Písecka a Milevska a také proto, aby nebyly zapomenuty jedny z největších zvěrstev,která se v jižních Čechách na konci války udála, považujeme za naší povinnost zaznamenat pro naše čtenáře svědectví o několika těsně poválečných dnech na pravém břehu Vltavy u Podolského mostu.

Každého historika by měla zajímat jen fakta a měl by se vyvarovatjakýmkoli způsobem svým vlastním úvahám a soudům nad aktéry dávnýchudálostí. Také nás zajímají především fakta a nechceme vinit žádný národz násilí na jiném. Válečných zločinů v době druhé světové války se dopouštělyvšechny strany. Mnoho válečných zločinů bylo zdokumentováno na německé aruské straně, mnoho jich je, ať možná v daleko menší míře, známo i na stranězápadních mocností a ať se nám to líbí nebo ne, i mnohé činy českýchrevolučních gard a „partyzánů na poslední chvíli“ se nechvalně zapsaly dohistorie, stejně jako i jinde v Evropě. A my bychom neměli pátrat po tom, kdosi snad začal a kdo byl snad v jakémsi domnělém právu, ale neměli bychom nažádné z těchto událostí zapomenout a měli bychom jimi všemi opovrhovat bezrozdílu. Případ, o kterém zde píšeme je o to hroznější, že kromě toho, že se zdeoběťmi násilností staly i nezletilé děti, udál se až několik dní po skončení války,v době, kdy již celá Evropa oslavovala čerstvě nabytý mír.

Zřejmě bychom neznali tolik podrobností k událostem u Podolského mostu, nebýt toho, že jejich očitým svědkem byl jeden z nejlepších bojových pilotů druhé světové války Erich Hartmann, který právě zde upadl do ruského zajetí, ze kterého se vrátil po dlouhých deseti letech. Erichu Hartmannovi – nositeli rytířského kříže s dubovými ratolestmi, meči a brilianty, bylo v květnu 1945 pouhých 23 let, když již měl na kontě 352 sestřelených nepřátelských letounů.

Nyní se podívejme, co vlastně předcházelo událostem u Podolského mostu ajak se sem dostala německá kolona s Erichem Hartmannem. V květnu 1945velel Hartmann letce I./JG 52 na letišti v Německé Brodě. 8. května 1945v 8:30 odstartoval Hartmann ke svému poslednímu letu, při kterém u Brnasestřelil svůj poslední 352. letoun – ruskou stíhačku Jak-11. Navíc způsobilv řadách ruských a amerických pilotů zmatek, díky němuž se Rusovés Američany začali vzájemně napadat. Po přistání oznámil Hartmannovi velitelplukovník Graf rozkaz generála Seidemanna, aby se Graf a Hartmann okamžitěletecky dopravili do Dortmundu, kde se vzdají Angličanům. Zbylý personálletiště se má vzdát Rusům. Po krátké poradě ale oba odmítli rozkaz splnit,nechtíc opustit své muže a jejich rodiny a další množství německých uprchlíků,kteří se na letišti nacházeli. Všechna dochovaná letadla byla zničena, stejně takdalší zařízení letiště. Po té se vydala dlouhá kolona příslušníků Luftwaffe acivilních uprchlíků směrem na západ. V koloně byly i další významné osobnostijako například major Grasser, který sestřelil 103 letadel a velel letce vlasovců.Pozdě odpoledne 8. května 1945 se kolona přiblížila k Písku, kde narazila navojáky americké 90. pěší divize. Američané Němce odzbrojili, jen důstojníkůmponechali osobní zbraně. Američané se zde ale nacházeli hluboko zademarkační čárou na území ruské okupační zóny. Podle spojeneckých ujednáníměli být všichni němečtí zajatci mimo americkou zónu předáni sovětům. A takskutečně po několika dnech amerického zajetí v táboře o 50.000 zajatcích bylorozhodnuto o osudu Hartmannovy kolony. Pravděpodobně 16. května byloGrafovi, Hartmannovi a Grasserovi oznámeno, že budou se svojí kolonouodesláni do Řezna. V 16:00 byli všichni naloženi na nákladní auta a vezeniz Písku. Po překonání Vltavy přes moderní Podolský most, kolona zastavila.K Podolskému mostu Američané dorazili již 7. května 1945. Jednalo se ohloubkový průzkum 35. tankového praporu 4. obrněné divize, která osvobodilaPísek.

Vzpomínky Ericha Hartmanna byly zpracovány historiky R.F.Toliverem aT.J.Constablem a zde je, jejich ústy převyprávěné, uvádíme v plném znění:

„16. května 1945 ve čtyři hodiny naložili Američané Němce na nákladní auta avyjeli z Písku. Po několika kilometrech jízdy kolona zastavila, všichni dostalirozkaz vystoupit. Stalo se to na louce, obstoupené ruskými vojáky. ZatímcoNěmci váhavě vyskakovali z aut, Rusové začali okamžitě oddělovat ženy odmužů.

Dříve než Američané odjeli, měli možnost krátce se podívat, jaké nebezpečíhrozí německým civilistům, ženám a dívkám, kteří se nijak neprovinili, snad jentím, že se všichni narodili v Německu. Američané teď mohli vidět, jakýchzvrhlostí a provinění proti lidskosti jsou schopni se dopustit někteří z jejichspojenců. Mohli nyní pozorovat „medvědy“ přímo v akci.

Bezbranní němečtí muži byli shromážděni. Řada napůl opilých, vrávorajícíchrudoarmějců je držela v šachu puškami a samopaly. Ostatní Rusové strhli ženya dívky k zemi, servali jim šaty z těla a znásilnili je před očima všech ostatních.Zoufalí a bezmocní Němci museli přihlížet. Američané na vozidlech jennevěřícně kroutili hlavami. Nemohli uvěřit svým očím.

Když dvě německá děvčata, oloupená o šaty, plačící přiběhla k nákladnímautům a snažila se na ně vyšplhat a najít ochranu, Američané je duchapřítomněvtáhli do kabin. Rusové ihned divoce stříleli do vzduchu, křičeli a začalipostupovat proti americkým nákladním autům.

Američané ale vozy nastartovali a rychle odjeli.

Jakmile zmizelo poslední nebezpečí, Rusové se znovu vrhli na německé ženy.

Mladá Němka, asi třicetiletá, žena rotmistra a matka dvanáctileté dcerky, kleklapřed jedním ruským poddůstojníkem a prosila, aby si vojáci vzali ji a dcerkuušetřili. Její prosbu nevyslyšeli.

Po tvářích jí stékaly slzy, ale stále prosila. Němečtí muži, ohrožovaní zbraněmi,museli jen mlčky přihlížet.

Jeden z vojáků kopl ženu vší silou do žaludku. „Ty zatracená fašistická svině!“řval. Mladá žena, lapající po dechu, upadla na zem. Voják, který jí kopl, ji pakjediným úderem pažbou do hlavy zabil. Dvanáctiletou dcerku zavražděné vrahodvlekl za tank. K němu se připojili další Rusové. O půl hodiny později sezneužité dítě, plačící a naříkající, vypotácelo zpoza tanku. Neudržela se nanohou a zhroutila se jako zničená dětská panenka. Bezmocní Němci naléhali nastrážné, aby směli děvčátku pomoci. S napřaženými zbraněmi drželi mužev šachu a k dítěti pustili pouze jednoho německého zdravotníka, aby mupomohl. Pomoc však byla marná, děcko za hodinu zemřelo. Hartmann se muselpřemáhat, aby nezvracel.

Jedinou útěchou pro všechny byla v tuto chvíli skutečnost, že všechno má svůjkonec.

Zvířeckost z vybouřených lidí poněkud vyprchala a něco podobajícího serozumu ovládlo scénu. Někdy s vítězným úsměvem, někdy lhostejně, někdydokonce poněkud zaraženě přiváděli Rusové zpět ženy a děvčata, když s nimiskončili. Mnoho jich naložili na nákladní auta, aby se již nikdy nevrátily. Ty,které Rusové přivedli, se v náručí zoufalých mužů zhroutily.

Všichni zajatí poznali hrozné utrpení a ponížení, ale mnohé na ně ještě čekalo.Rusové nahnali Němce do primitivní ohrady na louce. Pak louku obklíčilo 30tanků. Tak byla zajištěna na noc. Neustále přicházeli ruští vojáci, aby ženy adívky vyrvali z nedostatečných úkrytů, které našly u svých otců a mužů.Znásilňování pokračovalo celou noc a skončilo až za svítání. Ženy se podobalyhadrovým panákům, když je vojáci přiváděli zpět. Vojáci JG 52 byli tuto nocvystaveni těžké psychické zkoušce a utrpení, a mnozí z nich podlehli.

Při východu slunce mnoho Němců již nežilo. Ti, kteří se probudili, se ocitliuprostřed tragické scény, která se jim stále hlouběji vrývala do vzpomínek.Když se probudil Hartmann, viděl vedle sebe mrtvolu rotmistra, jeho ženy adcery. Rotmistr vlastnoručně vyrobeným nožem prořízl tepny své ženě, dcercea nakonec sobě. Všichni tři zemřeli tiše, zatímco vedle nich Hartmann spal.

Jiní muži své ženy a děti uškrtili a pak se oběsili na bocích aut. Zvolili si smrtjako vysvobození z pekla na zemi.

Jakmile Hartmann zjistil rozsah celé tragédie, pocítil obrovskou touhu žít. Začalpotichu hovořit sám k sobě: „Ty musíš zůstat živ, Erichu, ať se děje, co chce.Ty musíš přežít, abys mohl druhým vyprávět, čemu bys sám jen těžko uvěřil,přestože jsi to viděl. Nikdy nezapomeneš, čeho jsou lidé schopni, jakmile sedostanou pod úroveň zvířete.“

Všechny zrůdnosti skončily příští den tak náhle, jak začaly. Objevil se tu ruskýgenerál a okamžitě poznal, co se stalo. Nepotřeboval žádné hlášení, aby věděl,co předcházelo. Obdržel rozkazy, jak podle nařízení Rudé armády podobnýmvýstřelkům zabránit. Loupení a znásilňování ve východním Německu se totiž jižv záporném slova smyslu „proslavilo“ po celém světě.

Generál vydal rozkaz, aby Hartmanna a ostatní důstojníky oddělil od mužstva.Ženy byly svěřeny do ochrany důstojníků a ruští vojáci dostali rozkaz, aby sek nim nepřibližovali. Pokud někdo z nich rozkaz porušil, byl potrestán právě taknemilosrdně jako nepřítel.

Jedno ze zneužitých děvčat bylo vyzváno, aby pachatele identifikovalo. Přikonfrontaci dívka poznala tři vojáky. Nekonal se žádný soud, žádný výslech arozkaz byl bez průtahů splněn. Třem vojákům svázali ruce za zády telefonnímdrátem a okamžitě je veřejně pověsili před očima Němců a ostatních Rusů.Toto ponaučení o dodržování disciplíny mělo dokonale přesvědčující účinek.

I tím se vyznačovala ruská mentalita, kterou měl Hartmann možnost v nejbližšídobě dobře poznat. Ruská literatura je plná podobných barbarských zásahů avěšení patřilo během revoluce a bezprostředně po ní ke každodennímzáležitostem. Pro sotva třiadvacetiletého Ericha Hartmanna, stojícího na louce apozorujícího tři oběšence, bylo však něco takového stejně otřesné jakoznásilnění.

Stíhačům se jen zřídka podařilo někoho zajmout. Jen zřídka se se svýmsoupeřem setkali tváří v tvář.

Pokud se na zemi setkali s někým, koho sestřelili, boj pro oba skončil. Meziválečnými letci přežívala tedy ještě určitá forma rytířskosti, ale v pozemním bojibyla na denním pořádku brutalita a nelidské zacházení ve všech možnýchformách.

Po popravě tří vojáků se situace v táboře stabilizovala, počáteční zoufalství autrpení německých žen byly brzy vystřídány hanbou. V mnoha případech seosamocené ženy a dívky dobrovolně stýkaly s ruskými vítězi. Matky chodily zaruskými důstojníky a prodávaly se za potraviny pro děti. Zatímco zoufalíněmečtí muži hladověli, některé německé ženy, které změnily svůj postojk Rusům, ztloustly a zařídily si celkem spokojený a pohodlný život.

Hartmann nikdy nezapomněl na hořké zážitky z těchto dob, hrůzné události semu vybavovaly před očima stále znovu i v následujících letech po návratu doNěmecka.

Poučoval dokonce i svou ženu Uš, jak by se případně měla v podobné situacichovat: „Za takových okolností nikdy nezůstávej zdrženlivá. Okamžitě jdi zanejvyšším důstojníkem a chovej se k němu co nejmileji. Lísej se k němu azůstaň u něho. Ochrání tě přede všemi ostatními. Tímto způsobem budešvystavena jen libovůli jednoho muže a můžeš se tak vyhnout brutalitě anelidskostem. Druzí tě mohou získat jen přes mrtvolu ochránce.“

Tak tedy vypadaly Hartmannovy zkušenosti, jež získal na „oné louce“! DěkovalBohu, že jeho milovaná Uš je v bezpečí v Rottenbuchu. Odolnost mládí mupomohla překonat 1.400 bojových letů, ale sílu zachovat klid při takovébrutalitě v sobě nenašel.

Dantovské peklo těchto událostí v něm ještě dlouho přebíjelo všechny životnívzpomínky, ať už dobré či špatné.“

Připomeňme, že „ona louka“ hrůzy byla právě nedaleko Podolského mostu na pravém břehu Vltavy.

Poznámky autorů knihy „Sundejte Hartmanna!“: „Události, popsané v tétokapitole, byly zaznamenány výlučně jako ilustrace k vysvětlení šoku, kterýprodělal Erich Hartmann. V žádném případě není jejich cílem vzbuzovatnenávist k ruskému národu.

Autoři však naprosto nesouhlasí s Erichem Hartmannem, jenž tvrdí, že vrozenoudobrotu všech lidí, včetně Rusů, může narušit zdánlivě nekonečné střídání válkya míru.

Divoké sexuální výstřelky jsou v dějinách lidské společnosti spojeny téměřvýlučně s jejími nejhoršími poklesky – válkami. Lidé, kteří nebyli bezprostředněpostiženi, mají tendenci vyjadřovat se k tomuto dění pokrčením ramen. Lidstvojiž akceptovalo, že takové věci „vždy“ přicházely a „vždy znovu“ se stanou.Nechce si však navzdory lepším vědomostem – přiznat, že pronikání přírodníchimpulzů lásky a dobroty, vedoucí k nezdravým okolnostem, otřásá dnešnímsvětem.

Psychopati, vyzdvižení hloupostí nebo lhostejností okolí, mohou manipulovatobrovskou energií, pocházející z rozhořčení trpících milionů. Tento málopochopitelný jev je skrytý za každým iracionálním sociálním hnutím, včetněrudého komunismu a hnědého nacizmu.

Despotové, kteří vždy znovu miliony lidí vedou do zkázy, mohou obstátv moderních podmínkách jen s pomocí agitace a propagandy. Jsou toodborníci, kteří umějí manipulovat pravdu.

V Hitlerově Německu plnil tento úkol Goebbels. Sovětským Goebbelsem pakbyl Ilja Ehrenburg. Rudá armáda byla přímo podněcována Ehrenburgovýmnezadržitelným voláním po pomstě k výstřelkům proti německému civilnímuobyvatelstvu. Vyzýval sovětské jednotky zabíjet fašisty, kdekoli se objeví, a„vzít si“ pyšné německé ženy a u nich zapomenout na těžké boje. CílemEhrenburgových nenávistných tirád se staly dokonce i děti. „Nikdy nezapomeň,že každé německé dítě, které vidíš, je dítětem fašisty,“ hlásal.

Popisované masové výstřelky probíhaly ve vlnách až do Čech, kde byl jejichočitým svědkem Erich Hartmann. Rozkazy Rudé armády tyto výstřelkypozvolna utišily, ovšem ne dřív, než Ehrenburgovo ďábelské poselství splnilosvůj účel.

Autoři prostudovali psychologické pozadí onoho procesu, který drží při životěmoderní diktatury. Považovali to za nezbytné, než začali psát o Hartmannovězajetí v Rusku.

NKVD v Rusku, SD v Německu v době Třetí říše a všechny ostatní organisacetajných policejních služeb podobného druhu jsou rejdištěm psychopatů,uchvatitelů ilegální moci nad miliony.

Jsou to rakovinné nádory lidské společnosti.“

Je dnes jakousi módou na jedné straně upozorňovat a na druhé stranězpochybňovat válečné zločiny na německých občanech na našem území.Chceme-li kromě vzpomínek E. Hartmanna i oficiální důkaz, nalezneme jejv archivu ministerstva vnitra v hlášení místní stanice SNB Podolí I o válečnýchhrobech cizích státních příslušníků z 17. června 1949. Hlášení vypracoval vrchnístrážmistr Pecháček. V hlášení je popisován hromadný hrob v místě zmiňovanélouky u Podolského mostu. Podle Pecháčka se v něm nalézalo 24 osob obojíhopohlaví německé národnosti s poznámkou: „Převážná většina mužů a ženspáchala sebevraždu“. Rozpor je zde v datování, zatímco Hartmann uvádídatum 16.května 1945, Pecháček uvádí, se čtyřletým odstupem, dobu úmrtípochovaných mezi 10. a 12. květnem 1945. Mimo to popisuje i další pohřbenév okolí, což nám díky stručným poznámkám umožňuje udělat si lepší obrázek otehdejších událostech: 1 osoba 9. května 1945 – přejet tankem býv. německéarmády na němž seděl. 1 německý vojín a neznámé dítě – příčina smrtinezjištěna. 3 němečtí vojíni 10.5.1945 spáchali sebevraždu. 1 německý vojín10.5.1945 zastřelen přísl. RA při odporu.

A konečným a již zcela nezpochybnitelným důkazem je pokus německé vládní organizace Volksbund Deutsche Kriegsgräberfürsorge e.V. z podzimu 2011, o nalezení a exhumaci obětí za účelem přepohřbení na vojenský hřbitov. Skutečně byl v popisovaném místě nalezen hromadný hrob a v něm ostatky 16ti osob obojího pohlaví, z nichž část byla očividně nedospělého věku a z nichž někteří nesli známky násilí před smrtí. Nedaleko od tohoto hrobu byly dále nalezeny ostatky dvou německých důstojníků s průstřely v oblasti spánků. Zbylých 6 osob z 24 uváděných v hlášení SNB nalezeno nebylo.

V současné době se každý rok v květnu koná u Podolského mostu, kde jeumístěna pamětní deska vojákům americké 4. obrněné divize, slavnostpřipomínající osvobození americkou armádou. Málokterý z nadšencův dobových amerických uniformách, kteří se těchto oslav účastní, vůbec tuší, covše tehdy Podolský most zažil. Snad uveřejnění našeho článku pomůže tomu, žealespoň někteří z nich zde věnují tichou vzpomínku také těm, kterým nikdopomníky a pamětní desky nestavěl a z nichž mnozí v době, kdy si ještě měli hráta užívat radostného dětství či mládí, byli náhle vtaženi do hrůz války, aby jižnikdy nedospěli a ztratili své mladé životy u Podolského mostu, nebo aby bylina duši poznamenáni až do konce života…