Kilian Nowotny – Král Šumavy

…bahno mu bublalo a pěnilo pod nohama, a jak šel, třásly se některé vzdálené trsy ostřice a z nich vzlétaly k obloze velké zlaté mouchy a kroužily nad jeho hlavou. Postupoval zvolna mezi nahou, mrtvou klečí, která ležela na černém povrchu močálu zatím jen místy a v prstencích obepínala nehybná oka bažinatých vod…

Král Šumavy – dodnes tajemná a démonizovaná postava šumavských pralesů a močálů, symbol starých pašeráků a převaděčů přes bavorskou hranici. Na otázku kdo vlastně byl oním králem Šumavy, můžeme odpovědět jednoznačně – člověk, kterého proslavil Kachyňův slavný film Král Šumavy a stejnojmenný román Rudolfa Kalčíka. Filmový scénář psali F. A. Dvořák, K. Kachyňa a R. Kalčík v roce 1957, film se točil r. 1958, premiéra 25. 12. 1959. Po úspěchu filmu Kalčík přepracoval scénář do knižní podoby. Kniha vyšla poprvé v roce 1960 a poté do r. 1989 měla ještě dalších 12 vydání u nás a další v socialistických státech. Ať se nám to vzhledem ke komunistické propagandě, která dala tomuto filmu a románu vzniknout, líbí nebo ne, film je dodnes mistrovským dílem, které si stále najde mnoho diváků a příznivců a dodnes nebyl u nás překonán žádným jiným filmem v návštěvnosti v kinech (4.100.000 diváků.). S historickou skutečností ale film ani kniha neměly prakticky nic společného, jen jméno slavného převaděče – Kiliána. Pro námět Krále Šumavy byly použity příběhy Kiliána, Josefa Hasila a agenta Jana Krále.

Kilián Nowotny se narodil v pátek 1. prosince 1905 pravděpodobně v osadě Pláně (Planie) čp. 88 u Starých Hutí, spadající pod šumavskou obec Nové Hutě (Kaltenbach), fara Nový Svět. Už s místem narození je problém. V literatuře a článcích jsou uváděny Nové Hutě, což je ale chybné, protože tam se Kilián později přiženil a také Staré Hutě (Althütte). Matrika farnosti Nový Svět pro rok 1905 je uložena na městském úřadě ve Vimperku a přístup do ní mohou mít jen rodinní příslušníci. V archivu nalezneme jen matriku vedenou do roku 1900, kde nalezneme záznam o narození Kiliánova staršího bratra Josefa právě v roce 1900, který se narodil na zmíněné adrese Planie Nr. 88. Předpokládejme tedy že se rodina Nowotnych během pěti let nepřestěhovala. Leoš Drahota uvádí, že by rodným domem měl být čp. 31 na Starých Hutích, v r. 1950 původní číslo 33, Radek David zase čp. 33 na Nových Hutích, původní č. 190. Jar. Voldřich ve své bakalářské práci uvádí také místo narození Althütte, s tím, že po svatbě se přestěhoval k manželce na rozsáhlý statek na Planie. Chytilův místopis uvádí Althütte i Planie jako skupinu chalup, patřících pod  Kaltenbach. V knize Kaltenbach – Heimat im Böhmerwald je uvedeno poslední bydliště Kiliana na Pláních čp. 35. Také se jménem slavného pašeráka je problém. Často se uvádí, že Kilian byl vlastním jménem Franz Nowotny a Kilian bylo jen krycí jméno. Všechny přístupné matriční a úřední dokumenty, četnická hlášení z 30tých let a dokonce i nápis na Kiliánově hrobě však nesou jméno Kilian Nowotny a jak se zdá, ve skutečnosti bylo krycím jménem právě jméno Franz. Kilián za své pašerácké éry v době první republiky a těsně po válce také používal přezdívky Sekáč a Dlouhý Hans. Zvláště druhá přezdívka je zajímavá tím, že byl Kilian ve skutečnosti menší a silnější postavy a očividně tak chtěl zmást četníky a finance, kteří jej neznali. K těmto přezdívkám došlo nejspíš tak, že místní lidé pašeráky kryli, protože byli také „bankami chudých“ – bezúročně půjčovali peníze. Když se četníci a financové ptali, jestli někoho v lese nepotkali, odpovídali že jen Dlouhýho Hanse, nebo Franze. Kilián také využíval toho, že v té době žilo v Kaltenbachu a okolí 8 rodin Nowotnych a nikdo všechny pořádně neznal. Přezdívka Sekáč se ujala až po r. 1948, když začal převádět agenty. V době jeho největší slávy byl Čechy přezdíván Král Šumavy, Němci Paschkönig (král pašeráků) a Grenzkönig (král hranice), Američany pak King of the Road (král silnice).

Místa, kde se Kilián narodil a kde žil

Rodiči Kiliána byli Josef Nowotny (31.1.1869 – 19.7.1946) a Petronilla roz. Uhlirschová (22.6.1881 – 3.11.1955). Tento manželský pár měl celkem pět dětí. Již Kiliánův otec Josef byl slavným pašerákem, který svého synka bral na cesty přes hranici již od jeho devíti let. Od něj se Kilián naučil dokonale se vyznat ve svém rodném kraji, znát každý lesní kout a rašeliniště, státní hranici a službu Finanční stráže. Ve dvacátých letech byl Josef Kilián údajně zastřelen na hranicích příslušníky Finanční stráže, toto tvrzení ale není pravdivé, protože Josef Nowotny st. zemřel až v roce 1946.
Kilián Nowotny vychodil obecnou školu v Nových Hutích (Kaltenbach) a v letech 1919-1922 se u řeznického mistra Gollera ve Vimperku (Winterberg) vyučil řeznickému řemeslu. Následně Kilián odsloužil základní presenční službu v čs. armádě u 1. pěšího pluku „Mistra Jana Husa“ v Českých Budějovicích. V roce 1935 se oženil s Theresií Pfeifferovou (26.8.1908 – 19.3.2000), se kterou pak žil u jejích rodičů v Nových Hutích (Viz výše – údajně v části Nových Hutí – Planie 35). Z tohoto manželství vzešly dvě dcery – Elma a Helga. V té době ale již Kilián pomalu překonával pašeráckou pověst svého otce. Přes hranici pašoval sacharin, jehly, nitě, tabák a mnoho dalšího sortimentu. Jako všichni pašeráci začal s brisilem (šňupací tabák), později cigaretové papírky, dutinky, přenášel cokoliv, čeho byl na jedné straně hranice nedostatek, ale v závěru pašeráckého období měl absolutně největší úspěch se zapalovači. Financové a četníci se jej marně snažili dopadnout. O jednom takovém pokusu nám zanechalo svědectví dochované četnické hlášení. V noci 27. ledna 1933 přistihli četníci Kiliána a Jana Fastnera v domě Evaristy Petličky v Pohorsku čp.42 jak zde prodávají pašovaný sacharin. Kilián vrazil loktem do břicha praporčíka Fabriciuse a vyběhl z domu ven, kde sice uklouzl na ledu a upadl, ale ihned se mu podařilo vstát a utéct do blízkého lesa, kde zmizel. Připomeňme, že tehdy u financů platilo určité nepsané pravidlo – přimhouřit oči nad pašováním do cizího státu a naopak potírat především pašování na naše vlastní území.
Kilián jak vidno pašoval i v době tvrdé šumavské zimy, na lyžích nebo případně sněžnicích. Údajně dokázal na lyžích sjet skalní stěnu nad Prášilským jezerem, ale vzhledem k tomu, že i dnes by to byl nadlidský výkon, můžeme tuto informaci nejspíše odkázat do říše mýtů. Pravděpodobně jde navíc o záměnu osob, pašerácká stezka sice vedla od Prášilského jezera přes Předěl do Německa, ale tam a zpět do Kaltenbachu je to alespoň 70 km. O Kiliánově lyžařském umění ale svědčí zaznamenaný případ, kdy ujel na lyžích financům po Stolovém hřbetu dolů k Františkovu.
Trasu přechodu přes českou hranici při pašování Kilian často měnil. Jeho oblíbené cesty z   Bavorska vedly přes Knížecí pláně (Fürstenhut), východně od kostela, nebo přes Chaloupky   (Hüttl), kolem bývalého Hasselbergrova mlýna. Dále pak severně přes hřeben Velkého stolce.
Někdy zacházel oklikou až k bývalé Tobiášově huti a dále dolů k nejobtížnějšímu úseku na Františkově, kde přecházel přes Teplou Vltavu (či spíš přesněji Černý potok) na státní silnici otevřeným prostorem louky. Zde byl v roce 1948 údajně podle některých pramenů postřelen, ale podařilo se mu ještě vrátit se do Bavorska. Pravděpodobně jde ale o událost, která se stala až v roce 1950 na Kiliánově poslední cestě přes hranici, o které bude ještě řeč. Dále postupoval na Zlatou studnu (Goldbrunn), po Goldbrunnské cestě, někdy oklikou po Starohuťské nebo Koňské cestě ke svému příbuznému Pöslovi, kde při dlouhých trasách přespával.. Na nocleh zůstával někdy i ve Vimperku. Jedna cesta na naše území bývala dlouhá od 20 do 30 km, podle momentálně vzniklé situace a podle toho odkud kam šel. Někdy také až z Freyungu do Zdíkova, nebo do Vimperka. Po splnění úkolu se mnohokrát musel ještě v noci vrátit nazpět.
Kilian Nowotny byl oblíbený v širém okolí. Tradovala se o něm příhoda, která se stala v době 1. republiky. Vyprávělo se, jak jednou se svým kolegou napálil četníky. Bylo to v létě za   bílého dne. Cestu s pašovaným zbožím někdo prozradil, ale kamarádi, kterých měl velmi mnoho, jej stačili varovat, že se na něj chystá past. Kilian se se svým kolegou vrátil zpět do Finsterau, kde se převlékl za kněze. Malého a drobného společníka, kterého často brával při pašování s sebou, převlékl za ministranta. V tomto přestrojení putovali na naše území, kde na ně čekali četníci. Přestrojený Kilian počastoval četníky Božím požehnáním a spěchal dál prý udělit poslední pomazání umírajícímu. Bohužel dnes těžko ověříme, zda se tato událost opravdu stala.
Žádný dokument ani svědectví se ani zmínkou nezmiňuje o jakékoliv Kiliánově angažovanosti v sudetoněmeckém hnutí Konrada Henleina. Naopak, Kiliánova matka byla údajně během války několikrát zatčena gestapem pro udání, že poslouchá londýnský rozhlas, ale nikdy jí to nebylo dokázáno. Kilián sám vzpomínal, že když narukoval do německé armády, musel trpěl posměšky a buzeraci od říšských Němců kvůli svému příjmení českého původu a oblíbenost u Čechů. Rok 1938 přivedl Kiliánův rodný kraj do lůna nacistické Třetí říše. Jako Němec byl roku 1940 povolán do německé armády. Byl zařazen k válečnému námořnictvu – Kriegsmarine a sloužil na minolovce, která byla v únoru 1943 v boji potopena. Kilián strávil šest hodin na ledovém otevřeném moři, než byl zachráněn britskými námořníky. Dostal se tak do zajetí. Logicky musel být držen v zajetí na území Velké Británie a teprve po skončení války byl přesunut do francouzské pobřežní pevnosti Saint Nazaire, která je zmiňována v Kiliánově nekrologu. Britové pravděpodobně chtěli ihned po skončení války vyčistit svou ostrovní zemi od německých zajatců a přesunovali je proto na kontinent. Z francouzské pevnosti se mu podařilo uprchnout. Kolem jeho útěku je opět řada nejasností. Podle jedněch informací uprchl již roku 1945, dostal se domů na Šumavu, odkud byl s rodinou odsunut v následujícím roce a nebo, což je pravděpodobnější, uprchl v roce 1946, na Šumavě již rodinu nenalezl a odešel za nimi do Röhrnbachu, kam byli odsunuti. Podle jednoho z pramenů odešel Kilian s rodinou do Röhrnbachu ještě před odsunem, ale po několika dnech se v noci vrátil s koňským povozem a odvezl si nábytek a vybavení z domu na Pláních. Není to ale pravděpodobné. Bavorská obec Röhrnbach je vzdálena jen 25 km od českých hranic. Zde se Kilián usadil, zprvu se údajně živil jako řezník a v roce 1947 si otevřel obchod s palivovým dřevem. V Röhrnbachu si nakonec postavil i dům na adrese Am Faberberg Nr. 5. Jedna jeho dcera údajně bydlí dodnes u ulici dál,  Böhmerwaldsiedlug 3.
Hned po válce začal znovu pašovat. Na území ČSR zůstal dostatek jeho známých a příbuzných, kteří mu pomáhali. A poprvé začal příležitostně přes hranici převádět i lidi, nejčastěji ty, kteří měli nějaký škraloup z doby protektorátu a báli se trestu. Kilián měl stále výbornou fyzičku, jak uvidíme i z popisu trasy, kudy převáděl téměř denně. Kiliánova nejslavnější éra přišla roku 1948, kdy se po únorovém převratu chopili moci v ČSR komunisté a mnoho lidí prchalo do západních států a někteří se také na území Československa vraceli jako agenti západních tajných služeb, aby se tak účastnili protikomunistického odboje.
Někdy v roce 1948 navštívil Kiliána major americké CIC James Williams (krycí jméno), který byl velitelem úseku Třístoličník. Kiliána požádal o pomoc s převáděním agentů do ČSR a uprchlíků do Bavorska. Kilián souhlasil, CIC si nemohla vybrat lepšího a zkušenějšího převaděče. S převáděním lidí mu pomáhal další šumavský rodák a pašerák Otto Grabmüller – krycím jménem Franz Schwarz. Pokud to bylo potřeba, Kilián s Grabmüllerem na českém území občas přespávali u Kilianova příbuzného – lesního dělníka Franze Pösla, který zde zůstal s rodinou na samotě Torfstich-Planie u Zlaté Studny. Dokud Kilian jen pašoval, nikdy u sebe nenosil zbraň, v době práce pro CIC byl již touto tajnou službou vyzbrojen, pravděpodobně jen pistolí. Nenosil legendární pouzdro od houslí s ukrytým samopalem, i když jsou zdokumentováni nejméně čtyři šumavští převaděči, kteří takto zbraň skutečně ukrývali. Soupeři na hranicích se pro Kiliana stali příslušníci pohraničního útvaru SNB 9600, kteří střežili západní hranici. Počty těchto jednotek ale byly velmi nízké a šance projít proto poměrně vysoká. Nejinak tomu bylo v prostoru útvaru Kvilda, jehož úsekem Kilián převáděl. Pokud se dostal do střetu s hlídkou SNB, snažil se odlákat její pozornost od lidí, které převáděl, na sebe. Dělal hluk lámáním a šustěním větví a pokud příslušníci SNB začali střílet, křikem předstíral že je raněný a přilákal tak pronásledovatele na sebe. Ostatním členům skupiny tak umožnil nepozorovaně uprchnout jiným směrem a samotnému se již vždy podařilo dostat se za hranici. Není znám případ, že by Kilian někdy použil střelné zbraně, dokonce ani při svém posledním přechodu, kdy byl postřelen, nevystřelil. Kilian také nikdy nepožadoval po utečencích peníze. Jen pokud mu někdo něco sám nabídl, případný dar přijmul. Jisté částky mu samozřejmě vyplácela CIC, ale nejednalo se o sumy na kterých by se dalo nějak závratně zbohatnout, o čemž svědčí i fakt, že i v době převádění si Kilián stále přivydělával pašováním. Z ČSR do Německa pašoval především cigarety a cigaretové papírky, do ČSR pak jehly, nylonky, žiletky a zapalovače.

Torfstich-Planie u Zlaté Studny – dům Franze Pösla

Kilián využíval několik svých tras přes hranici. Popišme si nyní nejslavnější a nejpoužívanější z nich, která později v materiálech StB dostala označení Kanál č. 54. Touto trasou vodil Kilián uprchlíky z ČSR do Německa. Trasa začínala nedaleko Vimperka u křižovatky U sloupů, kde stával dnes neexistující hostinec manželů Koubových, kteří u sebe běžence přechovávali. Někdy také přespávali uprchlíci v nedaleké samotě Josefa Peka. Zde si uprchlíky převzal buď sám Kilián, nebo jeho pomocník Grabmüller. Cesta vedla do údolí Volyňky, kterým vedla železniční trať. Té se Kilián držel až k Medvědímu potoku, který překonal v lese „V Lovčím“, prošel kolem Brložského jezírka, od kterého stoupal k Michalově huti. Od té vrch Kamennou nad Šindlov a tam se otočil k jihu nad Nový Svět. Ocitl se mezi Novým Světem a Šindlovem, kde musel přejít silnici, za kterou překonal Chalupskou Slať. To byl onen slavný močál, který inspiroval i tvůrce filmu Král Šumavy. Chalupská slať ale není hraničním močálem a je úzká asi jen půl kilometru. Kilián přes ní přecházel aby si zkrátil cestu a nemusel celou slať dlouze obcházet a především aby se vyhnul hlídkám SNB na křižovatkách a silnici. Za Svinou Ladou stoupal k Janské hoře, po jejímž jižním svahu se dostal do údolí Teplé Vltavy, východně od Františkova. Františkov je znám především údajnou existencí podzemní továrny v areálu bývalé papírny, ve které měla probíhat válečná výroba proudových motorů pro německé letouny Me-262. Pod Janskou horou si již kdysi dávno místní obyvatelé zřídili dřevěný mostek přes Teplou Vltavu. Pokud to šlo, Kilián řeku jednoduše přebrodil, pokud ale byla rozvodněná, nebo příliš ledová, přecházel přímo přes mostek. Byl to nejnebezpečnější úsek trasy, který se také Kilánovi stal při jeho posledním přechodu, málem osudným. Dál vedla cesta vzhůru do sedla mezi Stanovou horou a Vysokým stolcem. Odtud šel Kilián po severozápadním svahu Stolového hřbetu, prakticky po vrstevnici vrcholů Vysoký stolec a Stolová hora. Tak se dostal až ke státní hranici pod vrcholem Stráž a překonal jí pravděpodobně východně vrcholu Siebensteikopf, kde přes hranici vede stará stezka. Necelý kilometr dál na východ stávala obec Bučina, kde bylo před válkou nejvýše položené oddělení Finanční stráže v Čechách. Na německém území musela Kiliánova skupina dojít do obce Finsterau, kde byl každý nově příchozí vyslechnut důstojníkem CIC. Často ale již za hranicí čekali Američané s automobilem, nebo zde měl sám Kilián připraven nákladní automobil, který používal při svém obchodování se dřevem. Celá trasa na českém území byla dlouhá asi 22 km. Bylo třeba se vyhýbat i německým hraničním policistům, kteří nebyli o akcích CIC informováni.

Teplá Vltava u Františkova – uprostřed snímku je patrný můstek

Dále si popišme trasu, kudy Kilán vodil agenty do ČSR. Ta od státní hranice zprvu kopírovala výše popisovanou trasu až po Chalupskou slať, kterou obešla ze západu, západně se vyhnul i Starým a Novým Hutím a došel až na okraj Zadova do Pešlova penzionu. Odtud již agenti sami postupovali dál do českého vnitrozemí za svými úkoly.
Kilián údajně podle svých slov přešel státní hranici 2.000 krát a převedl snad až 15.000 lidí. Čísla jsou to velmi neuvěřitelná a to především počet převedených osob. Pokud snad Kilián skutečně podnikl 2.000 cest přes hranici, musel do nich započítat i dobu svého pašování před válkou a po ní. Kilián o sobě úmyslně šířil lži a nepravdy. Vodil skupiny max.  3 – 4 lidi. Co se týká počtu přechodů: počítejme, že chodil pravidelně od svých 20ti do 45ti let, minus 5 let ve válce = 20 let x 52 týdnů = 1040. Podle svědectví se s pašem objevoval asi tak 2x týdně. V létě mohl jít třeba 3x, v zimě 1x týdně, když spadly 2 metry sněhu, asi nechodil vůbec. Cestu tam a zpátky počítal za dvojnásobný přechod, takže číslo 2 000 je docela reálné. Horší je to s počtem převedených. Uprchlíky určitě nevodil ve sněhu, agenty možná ano. Lidi vodil asi tak 2 roky, dejme tomu osm měsíců v roce, tzn. asi tak 70 týdnů krát 3 lidi jedním směrem, 3 lidi opačně = maximálně 400 – 500 převedených. A i to nejspíš bude ještě hodně nadnesená kalkulace.
Poslední cestu přes hranici podnikl Kilián 5. května 1950. Dopadnout jeho osobu se velmi snažila StB, konkrétně velitel StB ve Vimperku František Lec. Vyslýchal, zastrašoval a bil Kiliánovy známé a tak se snad dověděl o Kiliánově příležitostném úkrytu u Franze Pösla ve Zlaté Studni. Například byl jako agent StB nasazen do utečeneckého lágru v Bavorsku jistý Vyšinský, který se dověděl o některých lidech kolem Kiliána od uprchlíka Aloise Bublíka, když jej před tím v lágru opil. Tentýž Vyšinský pak na území ČSR vyhledal Bohumila Bozkovského, který byl následně zatčen za pomoc agentovi. Po krutých výsleších jej F. Lec donutil podepsat spolupráci s StB a jako hlavní úkol dostal navázání spojení s Kiliánem. Bozkovský ale ihned po propuštění utekl za hranice (převedl jej právě Kilián) a již se nevrátil. Snad právě estébák Vyšinský získal informace o rodině Franze Pösla. Od začátku května tak byl Pöslův dům neustále střežen příslušníky StB a SNB. Není jasné, zda se stejným způsobem StB dověděla i o úseku Kanálu č. 54 u Františkova, nebo zda zde byla zcela náhodou hlídka SNB 25. dubna 1950 právě ve chvíli, kdy se tudy pokusila do ČSR přejít skupina tří agentů Františka Randáka. Tato trojice šla přímo přes dřevěný mostek. První šel příbuzný jmenovaného agenta Josef Randák a když došel až k silnici, dostal se pod palbu samopalů z protější stráně a byl třikrát zasažen do prsou. Jeho druhům se podařilo uprchnout a dostat se zpět za hranici. Josef Randák se ještě dokázal doplazit ke známému hajnému, kde byl ale vypátrán a zatčen.

Dnešní nepůvodní podoba mostku přes Teplou Vltavu

Po incidentu u Františkova, nepřestali příslušníci SNB toto místo střežit. Své postavení měli u skalního útvaru „Pivní hrnec“. Kilián se buď o přestřelce nedověděl (začátkem května byl v Pasově, odkud přivezl k hranici agenta Rudolfa Veselého), nebo usoudil že SNB nebude toto místo střežit dlouho. Deset dní po incidentu se vydal s další skupinou agentů stejnou cestou. Se svým pomocníkem Ottou Grabmüllerem měl převést do ČSR agenty Rudolfa Veselého a Bohuslava Beneše. Veselý vyčkával v domě Kiliána a Beneš u Grabmüllera. Vyrazit měli již 4. května, ale ten den byl Grabmüller tak opilý, že raději odložili cestu na druhý den. Právě agent Veselý zaznamenal svědectví o Kiliánově tvrzení, že přešel hranici 2.000 krát. Když se u Kiliána doma Veselý připravoval na cestu, Kilián udělal chybu, že mu nepůjčil na cestu kompas. Veselý: „Zahlédl jsem u Kiliána doma starý kompas, který občas půjčoval lidem, které převáděl. Povídám mu, ty Kilian, půjč mi ten kompas, kdyby se něco stalo a museli jsme se nějak rozprchnout. A on mi řekl, neboj Rudolf, nejlepší kompas jsem já, protože zrovna jdu svou dvoutisící cestu.“ Čtyřčlenná skupina vyrazila k hranici z Fensterrein ve 14:00 Kiliánovým nákladním automobilem. Překročili hranici, ušli asi šest kilometrů a u Františkova ve 21:00 přebrodili Teplou Vltavu. Postupovali pak podél řeky a silničky blíž k dřevěnému mostku a když byli nedaleko od něj, spustili příslušníci SNB od „Pivního hrnce“ palbu a vystřelili do vzduchu světlice. Není jasné stejně jako u Randákovy skupiny, zda skutečně esenbáci začali po narušitelích ihned střílet, nebo nejdříve vystřelili jen světlice a ze zbraní do vzduchu. Přeci jen pro ně měli daleko větší cenu převaděči a agenti živí než mrtví. Zda začal přestřelku výstřelem některý z agentů se asi již nedozvíme. Hned na začátku střetnutí byl zasažen Kilián. Zranění ale nebylo prozatím příliš vážné a Kilián proto použil starou lest – ležel na zemi a hlasitě naříkal aby vzbudil u esenbáků dojem že je vyřízený a nemusí si ho proto všímat. A skutečně, když přišel vhodný moment, Kilián rychle vstal, přeběhl můstek a dostal se stejnou cestou zpět za hranici. V tu chvíli ale už ztratil hodně krve a kousek za hranicí zkolaboval. Naštěstí jej brzy nalezla americká hlídka, která ho převezla do vojenské nemocnice v Grafenau a tím mu zachránila život. Podle jiného výkladu se pokusil Kilian útěkem přes můstek na sebe naopak strhnout pozornost a umožnit tak kolegům útěk. Grabmüllerovi, Veselému a Benešovi se podařilo uniknout do zalesněného svahu nad řekou a Grabmüller skupinu dovedl až na Zlatou Studnu, kde požádali o úkryt Franze Pösla. Ten je ale varoval že jeho dům už je hlídaný, jen prchajícím podal oknem trochu jídla a nechal je odejít dál do lesa. Na stíhání agentů byly nasazeny dokonce Lidové milice. V noci se v lesích pronásledovatelům ztratili, ale ráno uslyšeli střelbu a zanedlouho se pronásledovatelé dostali na vzdálenost 50ti metrů od prchajících a počali je obkličovat. Bylo kolem 9:00 když se Beneš pokusil prorazit, ale byl zadržen. Veselý zpozoroval v rojnici pronásledovatelů mezeru a podařilo se mu i s Grabmüllerem z kruhu uniknout. Urazili několik kilometrů lesem a přes rašeliniště směrem na Vimperk když se silně rozpršelo a padla hustá mlha. I převaděč Grabmüller úplně ztratil orientaci a rozhodli se pokusit projít zpět za hranici. Ušli ale asi jen 500 metrů když narazili znovu na pronásledovatele a ozvala se opět střelba. Tentokrát byl zadržen Grabmüller. Veselý znovu unikl a ukryl se v bažině, kde musel dokonce přeplavat slatinové jezírko. V krajině bloudil celé tři dny a noci, než jej zcela vysíleného dopadla hlídka SNB nedaleko Modravy.
Zatčena byla rodina Franze Pösla a jejich dům byl krátce na to srovnán se zemí. Pöslova manželka s dcerou byly přestěhovány do takzvaného Zámečku u polesí na Dolním Kaltenbachu. Pösel se tam po návratu z vězení dožil 70ti let.  Zatčen byl také přechovávač uprchlíků Josef Pek a mnozí další. Při monstrprocesu 13. února 1951 padly tyto rozsudky: Bohuslav Beneš – trest smrti (popraven 8.6.1951), Rudolf Veselý – doživotí, Josef Pek – 25 let, Otto Grabmüller – 20 let, Karel Švarc – 17 let, Ludvík Šmrha – 17 let, Stanislav Štingl – 15 let, Vlasta Turková – 15 let, Miluše Peková – 15 let, Alois Jírovec – 15 let, Ota Čejka – 15 let, Jan Mikeš ml. – 15 let, Franz Pösl – 10let, Jan Mikeš st. – 3 roky.
Když se Kilian vyléčil ze svého zranění, již se na hranici nikdy nevrátil. Pašeráctví a převaděčství definitivně pověsil na hřebík a živil se dál jako obchodník se dřevem. Ostatně již v lednu 1951 převzala ostrahu hranic ČSR nově zřízená Pohraniční stráž a způsob střežení byl změněn na vojskový. Krátce na to započala výstavba ženijně-technických zátarasů a tím také definitivně skončila „doba králů Šumavy“.

Pomník převaděčům v místech, kde byl Kilián postřelen

Rádio Svobodná Evropa v Mnichově a ve Vídni natočilo s Kilanem řadu relací. Podle nejméně dvou svědectví, rodinu Nowotnych na území Bavorska sledovala StB a v roce 1957 se dokonce pokusila o neúspěšný atentát na Kiliana (např. podle svědectví bývalého pracovníka rádia Svobodná Evropa Jana Berwida Buquoye). Roku 1967 ze zdravotních důvodů prodal svou dřevařskou firmu a žil dál životem důchodce. Král Šumavy – Kilian Nowotny zemřel po dlouhé nemoci dne 12. března 1977 v nemocnici ve Waldkirchenu v nedožitých 72 letech. Jeho pohřbu v Röhrnbachu se účastnilo mnoho jeho krajanů a místních občanů. Kiliánova manželka Theresie zemřela v požehnaném věku 92 let 19. března 2000.

Fotografie použity z webu www.moskyt.net se souhlasem autorů.