Rataje 11.5.1945

Situace po skončení války v blízkosti demarkační linie oddělující vojska východních a západních spojenců nebyla jednoduchá. Na silnici Tábor – Podolský most stály v obou směrech německé kolony. Mnozí z vojáků se o bezpodmínečné kapitulaci ještě nedozvěděli, popřípadě jí ignorovali. Vojáci při sobě měli zbraně a po zjištění, že do americké zóny nebudou přijati část z nich rozhodla opustit tuto silnici a na vlastní pěst se pokusila přejít řeku Vltavu. Zásluhou této situace vnikla skutečnost, že se po okolních lesích a polích pohybovali jednotlivci, či přímo skupiny, které se živily na úkor vesnického obyvatelstva. Mnozí se v zoufalství nerozpakovali použít i zbraní k dosažení svého cíle. V tomto příspěvku Vás seznámíme s jedním velmi dobře zdokumentovaným případem z obce Rataje.

Dne 11. května předvedl člen  hlídky MNV mladistvý Jan Kovář k výslechu na MNV do bytu předsedy Jana Cvacha mladého německého vojáka, kterého přistihl na obvodu obce. Tento mluvil dobře česky, byl to sudetský Němec, jehož matka byla Češka. Na přítomné působil sklíčeným dojmem. Dva z přítomných členů MNV prováděli u něho osobní prohlídku, zda nemá střelnou zbraň. Náhle prohlížený zvedl ruku s napřaženou pistolí a zvoláním „Ruce vzhůru“. Nikdo z přítomných nepostřehl, jakým způsobem se zbraň octla v jeho ruce. V témže okamžiku mladistvý Jan Kovář rychle přiskočil, strhl jeho ruku a vrhl se na něho. Při této šarvátce dostali se oba až do síně, kde vyšla rána z pistole a prostřelila Janu Kováři nohu. Tento ještě stačil statečně, přes svoje zranění srazil německého vojáka a pistoli mu vyrval. Pak teprve přispěchali ostatní. Němec pak byl dostřelen sovětským vojákem, který náhodou ku konci této příhody se octnul na místě. Jan Kovář byl hned odvezen do nemocnice, kde během léčení musela být odňata pravá noha pod kolenem. Jest třeba ocenit tohoto mladého chlapce, který k podobným případům nebyl nijak cvičen a který pak i přes svoje těžké zranění dovedl ještě Němce zdolat a zneškodnit a zabránil tak dalšímu neštěstí, které mohl ozbrojený Němec způsobit. [1]

Dle výpovědi pana Kováře původem z Ratají.

Byl konec války a po večerech se k nám stahovali roztroušení němečtí vojáci a kradli co se dalo. Chtěli především civil, kola a jídlo. Proto se v naší vsi utvořili čtyři hlídky, které měly hlídat přístupové cesty do obce. Hlídky chodily po dvou.

Mě bylo osmnáct let a ten den 11.5.1945 jsem měl sloužit se starším mužem od nás. Kolega byl vyzbrojený puškou, mě dali jen malý revolver. Když jsme stáli na hlídce, viděli jsme jak k nám přicházel německý voják. Zastřelit jsme ho nechtěli, takovej mladej kluk to byl. Stáli jsme tam a křičeli ať zastaví. Zůstal stát a ten starší chlap mi řekl, Honzíku, prohledej ho. Tak jsem k němu nakročil a on mi česky povídal, nepřibližuj se ke mě, to mě radši zastřel.

Tak jsme přemýšleli a povídali jsme si, buď ho zastřelíme, nebo ho necháme jít dál, kam chce. Nakonec ten můj kolega řekl, víš co, vem ho na úřad, ať si rozhodnou co s ním. Tak jsme šli, já šel za ním a pořád jsem ho hlídal, aby mi něco neudělal, bylo mi 18. let jemu tak 22 a byl o dobrou hlavu vyšší než já. Nu jak jsme se blížili ke statku, kde byl úřad, ani jeden z nás nechtěl jít první do dveří. Povidam mu, jen jdi první a von na mě, ne, jen ty si jdi. Vešli jsme do místnosti a tam byli čtyři mužský, výborové a pak hospodyně, děvečka a tři malé děti. Někdo na něj houknul hande hoch. On je zvednul a v tu chvíli držel v ruce pistoli a na oplátku křičel a teď ruce vzhůru vy. Postavil si nás do řady a asi by nás zastřelil.

budova tehdejšího MNV

Jenže já byl trochu stranou a k němu bokem. Jakmile nedával pozor skočil jsem na něj a jak jsem ho chytnul za ruku, on mi prostřelil nohu a pak jsme padli na zem. On střílel dál a trefil mě znova do nohy, do tepny, cákala ze mě krev a on pořád střílel, dokad mu nedošel zásobník. Držel jsem hlaveň tý pistole a jak s ní mlel muškou mi udělal do ruky pořádnou skobu. Jak jsme se na tý zemi přetahovali, trefil mě znova do nohy, kalhoty jsme měl celý od krve a děravý od kulek. Jak jsme oba pravačkama drželi pistoli, tak levačkama jsme do sebe bušili. Když jsme se takhle rvali, mezitím všichni z místnosti zmizeli.

Volal jsem o pomoc a ty čtyři chlapi mi ani nepomohli. Měl jsem strach a strašný vztek. Řval jsem na toho Němce, ať toho nechá, ale říkal, že teď je to kdo z koho, že jeden musí umřít. Držel jsem mu tu ruku s pistolí dlouho a řval na výbory ať mě dojdou ovázat ránu, že už mě opouštějí síly.

 V tu chvíli do světnice vtrhla děvečka a popadla prkýnko a začala toho vojáka mlátit do hlavy. Pak mě pomohla ovázat a za chvíli mě vezli do Bechyně, tam mi dali sanitku a vezli mě do Tábora. Jenže v Opařanech byla silnice zacpaná od Tábora až po Podolskej most, ve dvou řadách. Tak mě vysadili v Opařanech ve vojenským lazaretu, tam jsem byl ošetřenej. Měl jsem od těch výstřelů nohu úplně roztrhanou. Nejdříve mi ji uřízli nad kotníkem a pak po čase, když se mi zanítila a začalo mi maso odpadat tak mi jí uřízli pod kolenem. Zhubl jsem na 30 kg a nějaký čas jsem musel chodit o berlích. Letos jsem objevil, že mi dodnes v noze zůstala jedna z kulek.

Nejvíc mě dodneska mrzí, že ty, kterým, jsem tenkrát pomohl zachránit se, mě nebyli v nemocnici ani navštívit ani mi nenapsali. Ten voják byl pak zastřelený Rusama, buď ten samej den, nebo až ten druhej. Česky uměl protože byl z Moravskýho Slezka a jeho máma byla Češka[2].

 Jak uvedl pamětník pan Příhoda z Ratají tak voják byl zastřelený  v ten samý den a byl pohřbený na místním hřbitově. Jeho hrob zanikl nedávno, poté, kdy si jeho ostatky vyzvedli příbuzní.  [3]

 

hřbitov obce Rataje

 

 

Použitá literatura a dokumenty:

SOkA Tábor, Rataje obecní kronika, 1923 – 1961, s.  153 – 154

SOkA Tábor, Radětice obecní kronika, 1938 – 1964, s. 25 -28

MIKOLÁŠEK,F: Tenkrát byla válka 1938 – 1945 Pelhřimov 2002, s. 238 – 242

[1] SOkA Tábor, Rataje(Kronika obce Rataj) 1923 – 1961, s. 153 – 154.

[2] Výpověď narátora p. Kováře zaznamenali autoři článku v březnu 2014 v obci Slabčice

[3] Výpověď narátora p. Příhody zaznamenali autoři článku v březnu 2014 v obci Rataje.