Praha po ukončení bojů 9. května 1945 v deníkových zápiscích

O Pražském povstání již bylo napsáno mnoho. Autorům našich stránek se v nedávné době podařilo získat unikátní deník mladého chlapce Jaroslava Novotného, který žil roku 1945 v Praze – Liboci. Od 22. března 1945 byl totálně nasazen na kopání zákopů ve Slezsku, odkud se mu 16. dubna 1945 podařilo i s dalšími kamarády uprchnout. Právě při totálním nasazení si začal psát svůj deník, v čemž pokračoval i během pražské revoluce a tím nám zanechal zajímavé svědectví především o tom jaká panovala atmosféra a jak vypadala Praha těsně po odeznění posledních výstřelů 9. května 1945. Doplňme, že Jaroslav Novotný po válce vstoupil do SNB (snad právě pod vlivem všeho toho co 9. května v Praze spatřil) a sloužil na stanici SNB Bečov nad Teplou.

5. května 1945

Ráno jsem byl v 7 hodin vyburcován ze spaní, abych se šel podívat jak všude zamalovávají německé nápisy. Celé dopoledne probíhalo v horečném napětí. V 10 hodin se ozve rozhlas s výzvou aby se všichni dostavili na pomoc do rozhlasu. Pak již celý den probíhal za stálých rozhlasových zpráv a vyzývání do boje. U nás, jelikož jsme neměli zbraně, byl klid. Němci leželi před kasárny v poli. Do rozhlasu stále křičeli, že se od západu blíží americká armáda.  Tak proběhl první den revoluce.

6. května 1945

Ráno se probudilo po u nás klidné noci, v horečné práci staveb barikád. Celý den až téměř do večera poprchávalo. Nad Prahou bylo slyšet dunění a nad letištěm bylo množství letadel. Občas vystupoval nad Prahou sloup dýmu. Rozhlas stále vyzýval k vytrvání v boji, že se blíží americká armáda a že již na hranicích Prahy jsou Vlasovci, kteří nám táhnou na pomoc. Skutečně též v noci se rozzuřil boj mezi Ruzyňskými kasárny, kde byli Němci a Hvězdou, kde byli Vlasovci. Přestřelka trvala asi hodinu. Celou tu dobu jsme strávili v krytě. Ostatní zbytek noci uplynul klidně.

7. května 1945

Ráno byly ulice již volné, neboť Němci se stáhli z tábora u remíz v letišti. Přišla k nám též ozbrojená posila z Velisavína, kde se zmocnili zbraní ve škole. Rozhlas stále sliboval blížící se Američany a vyzýval k vytrvání. Nad Prahou se ozývaly ojedinělé rány a ze střech města stoupal dým. Večer byla rudá záře nad Prahou, to hořely hřiště Sparty a Slavie, pak byla záře od dvou ohňů na letišti a nad Kralupy, odkud bylo slyšet i střelbu z pušek a kulometů. Do půlnoci bylo klidno. Rázem 12. hodiny noční, počala prudká dělostřelba mezi kasárny a Bílou Horou. V 1 hodinu bylo již opět klidno.

8. května 1945

Ráno nebylo u nás v kasárnách a na letišti po Němcích ani památky. Všechno dobyli v noci Vlasovci a taktéž zmizeli beze stopy. Ráno jsme šli pro zbraně do kasáren, ale tam nic nebylo. Odpoledne jsem se vypravil na letiště znovu, ale tam byl takový chaos, že jsem šel odtud pryč s úmyslem že se tam podívám zítra ráno. Zatímco my jsme byli již v Liboci osvobozeni, v Praze zuřil prudký boj. Večer požádali Němci o příměří a odjížděli na západ, vzdát se Američanům. Dlouho do noci byl slyšet hukot jejich motorů z Bělohorské silnice.

9. května 1945

Nastal památný den české revoluce pražské! Ráno ve 4 hodiny byli jsme probuzeni zvoněním. Jeden z obyvatelů naší ulice poblíže Kladenské silnice běhal od domu k domu a zvonil, aby se šli všichni podívat, že jedou Rusové. Rychle jsme se s tátou oblékli a běžíme na ulici. Skutečně od letiště se valí po celé šířce silnice mohutné proudy ruských aut, tanků a podobně. Jezdí prý tak již od tří hodin. Jelikož museli před každou barikádou stát, vlezli jsme si s tátou na jeden tank, že pojedeme do Prahy. Tak jsme přijeli až na Bořislavku. Odtud jsme se ale vrátili, neboť na Vítězném náměstí byly ještě boje. Po obědě jsme se s tátou oblíkli a šli jsme do Prahy, sháněti se po známých a příbuzných, kdo to jak přežil. Byla to moje nejpamátnější cesta Prahou. U elektriky jsme chytili ruské auto a jeli s ním až na Gabrielku. Tam zůstalo stát, že prý je kaput. Šli jsme dále pěšky. Ulice byly plny vojska. Před Bořislavkou leželi u silnice zastřelení Němci a jiní jim kopali hroby. Prý ještě dopoledne stříleli z oken na Hauspalce. Přivedli je sem, zmlátili a pak je zastřelili. Pak jsme šli dále. Pod Bořislavkou jsme potkali průvod Němců z nějaké nemocnice, poněvadž to byli většinou ranění vojáci a za nimi šlo pár civilistů. Tu k jednomu přistoupí voják ruský a začne mu odepínat hodinky. Ten mu při tom ještě honem pomáhal, aby nedostal nařezáno. Na Vítězném náměstí jsme viděli několik hořících německých aut, ale domy až na nějaké rozbité střechy a okna moc poškozeny nebyly. V Dejvické třídě jsme chytili autobus, který vezl pár lidí z Terezína. Dojeli jsme s ním až na Letenské náměstí. Tam bylo dosti poškozené ministerstvo vnitra, hřiště Sparty a Slavie, které shořely a blok moderních domů, táhnoucích se od Sparty až na Letenské náměstí. Sem teprve přijížděly první oddíly Rusů. Odtud jsme šli pěšky Belredkou (?) na Strosmayerovo náměstí. U Belvederu leželi na zemi Němci a museli se klaněti přijíždějícím Rusům. Strosmayerovo náměstí bylo uzavřené a naplněné zajatými Němci. Odtud jsme šli k Rejškům do Malého Berlína, který byl již od Němců čistý. Rejškovi prožili tu šťastně. Uvedli jsme tetu k Rusům, neboť ani nevěděla, že jsou tady. Pak jsme šli do ministerstva dopravy. Cestou jsme viděli všude Němce, jak odklízí barikády, s namalovanými hákovými kříži na čele a na zádech. V ministerstvu nebylo až na dveře, které byly pochroumány pancéřovou pěstí a na fasádu, poškozenou dělovým výstřelem, nic poškozeno. Odtud jsme šli na Poříčí ke Škodům. Ti byli všichni zdrávi, jen měli rozbitá okna a pár kuliček ve stropě a stěnách. Vašek vozil raněné a mrtvé. Poříčím jsme šli na náměstí Republiky. Tam proti Obecnímu domu, u stanice elektriky, visel na tyči elektrické gestapák. Byl pověšen za nohu a ještě doutnal. Byl dokonale zohaven. Celetnou ulicí, kde jsme viděli vyhořelé domy, mezi nimi i Balvínův, jsme přišli na Staroměstské náměstí. Tam bylo dovršené německé řádění. Staroměstská radnice – přední trakt byl vypálen, ještě doutnal, též věž hořela a staroměstský orloj byl zvenku poškozen. Též památné domy byly vypáleny. Jak jsme se dozvěděli, Němci když lidi utíkali z těchto domů je z Pařížské ulice odstřelovali, takže před nimi vznikaly kupy mrtvol. Na rohu Pařížské ulice a za Husovým pomníkem stály dva vyhořelé německé tanky. Ze Staroměstského náměstí jsme šli na Václavské náměstí. To bylo přímo ucpáno ruskými vozy. Zde bylo poškozeno muzeum a některé domy v horní části náměstí. Buď byly rozbité bombami, nebo vyhořely. Přidali jsme se do průvodu, který šel s vojenskou kapelou a nesli obraz Stalinův. S průvodem jsme šli až na Újezd na Malou Stranu. Cestou jsme neviděli nic obzvláštně poškozeného. Též Národní divadlo zůstalo uchováno. Na Újezdě jsme se od průvodu odtrhli a šli jsme na hrad. Cestou jsme potkali průvod Němců, byly to ženský. Náhle se strhl za nimi křik. Chytili tam nějakou babu, jak těm Němkám podávala dvě kabely, které za nimi nesla. Ihned kabely prohlédli, v jedné byly různé krámy a v druhé na povrchu byly dva svetry, pak různé krámy a na dně byl štos asi 100 našich tisícovek a akcie. Ihned bábu sebrali, přičemž jí jeden chlap hned na místě dal pár facek. Z hradu jsme se podívali po Praze a šli Hradčanským náměstím nahoru. Celý hrad byl neporušen, až na Míčovnu, která vyhořela. Když jsme byli asi v polovině náměstí, potkali jsme průvod pěti vojáků s Němcem, kterého vedli na hrad. Ženský počaly křičet, že jej vedou do Jeleního příkopu, ukázat mu co jeho soukmenovci provedli. Povídali nám aby jsme se tam šli také podívat. Vrátili jsme se a šli jsme tam. Tam leželi na celé stráni mezi křovinami naši lidé, jak je Němci sem přivedli, postavili ke kraji, obličejem  ke hradu a stříleli do nich zezadu, neboť měli všichni rány vzadu. Kouleli se dolů po stráni a kde se která mrtvola zachytila, tam zůstala ležet. Tu se strhl nahoře křik, aby šli všichni ven a někdo dodal, že se bude střílet. Mezi lidmi, hlavně mezi zvědavými ženskými se strhla panika a vše honem utíkalo. Šli jsme s tátou až poslední a tu si nás jeden z policajtů ještě s několika pány zavolal, abychom počkali a nalámali pár větví, na které budou klásti mrtvé. Přivedli totiž 4 Němce a ti museli mrtvoly vynášet. Proto tam nesměl nikdo být. Z hradu jsme pak šli k Břevnovskému klášteru. U Černínského paláce, ačkoliv podle rádia tam byly prudké boje, nebylo nic poškozeno, jen v parčíku kopalo několik Němců hrob pro ruského důstojníka, kterého tam ráno zastřelili. Odtud jsme šli Bělohorskou silnicí a Břevnovem nahoru na Vypich, Petřín a z Petřína dolů, do Liboce. Tímto dnem končila pražská revoluce, po slavném vítězství a byl to jeden  z nejpamátnějších mých dnů, hlavně touto cestou bezprostředně po boji celou Prahou. Ačkoliv byly ztráty hlavně na lidech, přece jsem se domníval, že budou daleko větší. Z památek to v Praze odnesla radnice Staroměstská a Muzeum. Z obytných čtvrtí hlavně Pangrác, tam jsem ale nebyl na své cestě Prahou.

 Zničený německý tank (Sturmgeschütz III) na Staroměstském náměstí

 Odplata v ulicích…

 Dvě z českých obětí masakru v Jelením příkopu.

 Němci uklízejí Prahu.