Hřbitov sv. Otýlie jako vojenské pohřebiště, místo rituálu i paměti

Vojenské oddělení

Po začátku 1. světové války byla tato čtvercová, dnes zatravněná plocha navazující na rozptylovou loučku, vyhrazena pro pohřbívání vojenských osob. Jako první sem byl pochován dne 5. 11. 1914 Augustin Karal. Během první sv. války sem bylo uloženo celkem 1051 těl, většinou zemřelí ve zdejší vojenské nemocnici. Ti sem byli ukládáni do pravidelných řad bez rozdílu hodnosti a národnosti.¹ Stejně jako za života vojenský stejnokroj úspěšně smazával sociální rozdíly, tak podobně tomu bylo i po smrti vojáků. V naprosté většině se jednalo o obyčejné příslušníky pěchoty (= infanteristy). Skončila zde rovněž řada válečných zajatců. Každý z hrobů byl původně označen obdélníkovou kamennou deskou s křížkem na znamení rovnosti. V letech 1919 – 1920 sem bylo pochováno několik desítek vojáků zemřelých ve zdejší záložní nemocnici a dále pak vracející se legionáři a členové 2. pluku Stráže svobody, bojujícího na Těšínsku. Během šedesátých a sedmdesátých let 20. století došlo k úplnému odstranění kamenných desek a zatravnění celé plochy.

V letech 1918 – 1938 bylo toto místo pro místní posádku velmi důležité. Každoročně zde byly „na dušičky“ dne 1. listopadu konány smuteční slavnosti. Při nich zpravidla zazněly smuteční chorály a státní hymna, stavěla se vysoká mohyla z chvojí a kladly se věnce ve státních barvách. Stalo se zvykem, že při této příležitosti místní školáci a herci z Jihočeského národního divadla kladli na opuštěné hroby věnce a zapalovali svíčky.

Vojenské oddělení udržovala místní posádka. Zdá se, že to bylo pravděpodobně z důvodů poměrné velké finanční náročnosti v případě, kdy by byla údržba zadána civilní firmě. Vojíni přeci jen neodmlouvali a museli pracovat zadarmo. Úkolem určených vojínů bývalo hlavně zalévání květin, sečení trávy a pletí plevele. Tyto práce byly prováděny zpravidla začátkem měsíce. K těmto úkolům měli být vybíráni zejména „spolehliví vojíni, aby neopatrným zacházením nepoškodili vysázené buxusové sazenice“. Každou z nedbalosti udělanou škodu měli pak viníci zaplatiti ze svého. Z tohoto důvodu měla být také „obsluha“ oddělení pravidelně měněna, resp. vždy 30. měsíce měl být předložen seznam na hřbitov nově přidělených vojínů. Zalévání mělo zpravidla probíhat každodenně v odpoledních hodinách (na 1 hrob = kropáč). Práce měly být prováděny vždy až do 15. října příslušného kalendářního roku. V dokumentu následuje podrobný popis, kolik lidí a materiálu je potřeba k údržbě oddělení, přitom potřebné nástroje si měli vojáci s sebou přinést z kasáren. Oddělení podléhalo kpt. Vodákovi, který obdobným způsobem spravoval také vojenský hřbitov na Plavské. Ze všech autorem prostudovaných dokumentů týkajících se českobudějovické posádky a pěšího pluku 1 je jasně je znát, jak moc dbalo velitelství o svou pověst u veřejnosti, k čemuž mohlo zdárně přispívat i řádně upravené vojenské oddělení.²

K vojenskému oddělení na hřbitově sv. Otýlie lze nalézt zajímavé podrobnosti i v denních rozkazech pěšího pluku 1 „Mistra Jana Husi“, které jsou uloženy na pražské Invalidovně. Velitel III/1 praporu měl tak podle DR č. 104 počátkem května 1938 určit dva vojíny (jednoho pokud možno povoláním zahradník) k udržování zdejšího vojenského oddělení. Dnem 12. května 1938 měli být oba přiděleni k náhradní rotě. Jejich pracovní doba trvala od 7 do 14 hodin, určení měli na hřbitov docházet.³ V DR 111 byli dodatkem určeni k úpravě hrobů voj. Adolf Suchý (7. roty) a Jan Brebsch (10. roty).⁴

V souvislosti se smutečními slavnostni je zajímavá i otázka vojenské symboliky. Obecně se na vojenských praporech, praporcích a standartách v době vyhlášení oficiálního smutku branné moci zavěšovaly při služebních úkonech jen předepsané tři stuhy ve státních barvách (u historických praporů legionářských tři stuhy historické) a k nim se připojovala stuha z černého matného grogrénu, lemovaná lesklým hedvábím. Tvar černých smutečních stuh pro plukovní prapory, praporec a standarty se také řídil předepsaným vzorem.⁵ Pohřby zpravidla doprovázely smuteční melodie plukovní hudby. K takovýmto příležitostem samozřejmě patřila u důstojníků slavnostní uniforma (u mužstva vycházková). Nechyběly ani masivní věnce z chvojí se smutečními stuhami a se stuhami v národních barvách. Tyto funerální slavnosti se pak jako významné městské události často dostávaly i na listy regionálních periodik.

Jako příklad důležitosti vojenského oddělení pro budějovickou posádku nám mohou posloužit následující případy vojenských funerálních slavností. Dne 10. 11. 1936 tak proběhl na hřbitově sv. Otýlie pohřeb u mužstva velmi oblíbeného šrtm. J. Jiráska (sloužil u divizní nemocnice 5). Smuteční ceremonie se účastnila čestná četa PPL 1 s velkým množstvím důstojníků, rotmistrů i mužstva. O týden později (25. 11 1936) se pak konal pohřeb Ady Nováka (bývalý velitel II. pluku Stráže svobody) na hřbitově sv. Otýlie. Pluk se zúčastnil v síle celé roty spolu s některými důstojníky a rotmistry. Velitel 1. pěšího pluku plk. Michálek vedl smuteční proslov, v němž zhodnotil přínos a úlohu osobnosti Adolfa Nováka.⁶ V sobotu 30. července 1938 se pak konal od 15:00 pohřeb bývalého legionáře des. Josefa Tománka. Obřad se konal v obřadní síni krematoria hřbitova sv. Otýlie. Smuteční slavnost měla doprovázet plukovní hudba. Deputace měla být určena z nezařazených gážistů II/1 a III/1 praporu (celkem 4).⁷

Pomník padlých

Stavba důstojného pomníku budějovickým padlým byla neustále odkládána, i přesto, že o ní bylo uvažováno již v roce 1916. Věci se konečně daly do pohybu až ve 30. letech, kdy se místní Družině čs. válečných poškozenců podařilo dát dohromady peníze, získat povolení ke stavbě a zadat stavbu místnímu kameníkovi Jaroslavu Bendovi. Sám Benda také vypracoval umělecký návrh zakázky. Slavnostní odhalení mělo proběhnout ve výročí vzniku republiky dne 28. 10. 1938, ovšem tehdejší závažné okolnosti tomu nepřály. Pomník byl tedy na hřbitově vztyčen doslova ve vší tichosti. Bendův výtvor zaujme svým jednoduchým řešením – na žulových blocích je vztyčen hranol s letopočty 1914 a 1918, který na vrcholu zakončuje plastika ve tvaru vojenské přilby (symbol brannosti, branné moci) s lipovými ratolestmi (symbol státnosti).

Dalšími centry tehdejšího vojenského života byly dvě důležité komemorativní stavby. Jednalo se o tzv. Zborovský pomník (původně umístěný na nádvoří Žižkových kasáren) a pomník Švecův (původně stojící před hlavní poštou na Švehlově náměstí, dnes Senovážném). Zde se také při slavnostních příležitostech konaly vojenské přehlídky a jiné vojenské slavnosti, které se zpravidla těšily velké pozornosti budějovických občanů.

Jen dodejme, že podle francouzského historika Jacquese Le Goffa stavba památníků padlým ve světové válce zaznamenávala tehdy nový rozkvět. V řadě zemí se stavěl „hrob neznámého vojína“. Smyslem těchto staveb v jeho pojetí bylo posunutí hranice paměti zpět a provolávání soudržnosti národa ve sdílené paměti.⁸

Ostatní

Na závěr se podívejme i na další vojensko – historické zajímavosti hlavního budějovického hřbitova.

Za zmínku rozhodně stojí pochovaní němečtí vojáci pohřbení ve zvláštních hrobech nedaleko monumentální hrobky rodiny Dlouhých zemřelí ve zdejším záložním lazaretu v letech 1944 – 1945 v oddělení XXIII. Vznikly tu 2 řady po 78 hrobech, v jejich umístění však dodnes nepanuje shoda. Podle terénního průzkumu přímo na místě také nelze určit přesné místo. Dne 24. dubna 1945 zde spočinulo i tělo pilota Williama R. Preddyho, jež se zřítil týden předtím u Záluží. Jeho tělo však bylo exhumováno a odvezeno do Francie.

Ke konci šedesátých let byl v prostoru za kolumbáriem odhalen poměrně nenápadný pomníček obětem heydrichiády a zároveň politickým vězňům, kteří zahynuli začátkem roku 1945 při jízdě tzv. „vlaku smrti“ do Mauthausenu. Jejich těla byla před kremací skládána právě zde. Pamatník pochází z roku 1967 (zřízen Svazem protifašistických bojovníků). Odhalen 4. VI. 1967.
Srv. www.pkmodely.estranky.cz/fotoalbum/pomniky-a-zapomniky/69.jpg.html

Nelze opomenout ani monumentální pomník 37 padlým příslušníkům Rudé Armády. Jeho odhalení proběhlo 7. listopadu 1956 odpoledne. Původně byly jejich pozůstatky roztroušeny na židovském a vojenském hřbitově a dalších, později byla těla exhumována a převezena sem. Pomník je společným dílem architekta Josefa Vítů a sochaře Františka Mrázka. Dominantní kulisu tvoří kvádr s reliéfem dvou vojáků výšky 5,4 metrů.
Srv. www.pkmodely.estranky.cz/fotoalbum/pomniky-a-zapomniky/16—-budejovice-hribitov-otylie-ra.jpg.html

Zajímavým mementem dnešní doby je i pomník na místě hromadného hrobu Němců. Těsně po skončení WW2 přibližně v těchto místech čeští četníci zastřelili a pohřbili 24 německých osob. Pomník byl odhalen 20. V. 1995. Celou přípravu i vlastní odhalení provázela tehdy poměrně bouřlivá diskuze. Desky nechali osadit příslušníci Heimatkreis Budweis.
Srv. www.pkmodely.estranky.cz/fotoalbum/pomniky-a-zapomniky/68.jpg.html

——————————————————————————————————————–

Poznámky: