Vzpomínky MvDr. Hořejšího, díl II.

Vzpomínky pana MvDr. Hořejšího zaznamenal před lety pan Mgr. Hajný. V dnešním pokračování se budeme zabývat lety 1938-1955.

Střípky z historie Ševětína ve 20.století /pokračování/

 

 

Utečenci před wehrmachtem z pohraničí v roce 1938

 

Jedná se o dvě rodiny – jedna byla česko-německá a druhá česká,  které našly první útočiště před Němci v Ševětíně. Rodina Toupalíků (otec Čech, matka Němka) utekla z Prachatic. Rozvášnění sudeťáci jim po Mnichovské dohodě vytloukli okna. Na nic nečekali, vzali nejnutnější věci a utekli do Ševětína za kaplanem Knížetem, kterého znali z Prachatic. Bydleli jsme tenkrát vedle fary a kaplan Kníže dojednal s maminkou jejich dočasný pobyt u nás. Po několika měsících se přesunuli ke Čtvrtníkům. Asi po tři čtvrtě roku jim tehdy převor Opasek sehnal v Praze byt a zaměstnání. Později byl břevnovský opat Opasek v 50.letech několik let internován, po roce 1968 odešel do Německa, kde pomáhal našim emigrantům. Po „Listopadu“1989 se vrátil a jako břevnovský opat vystupoval velmi aktivně při obnově církevního života. Já jsem byl pozván asi v roce 1940 do Prahy. Dva jejich synové – Hans a Hubert mě po Praze doprovázeli. Oba rodiče Toupalíků, kteří za války pomáhali rodinám zatčených a odsouzených, byli bohužel zatčeni a skončili v Osvětimi. To jsem se dozvěděl až několik let po „Listopadu“ z rozhlasu a jihočeské TV, kdy jsem navštívil v Malontech pátera Jana Toupalíka (syn výše uvedeného pana Toupalíka), který dostal na starost obnovu poutního místa „U Svatého Kamene“ s poutním kostelem Panny Marie Sněžné nedaleko od Rychnova nad Malší. Tehdy mi přiblížil, jak se komunistický režim „staral“ o církevní památky – v uvedeném kostele bylo chováno 40 ovcí a na podlaze byla vrstva hnoje vysoká 60 cm. Kostel Panny Marie Sněžné má o něco menšího dvojníka na rakouské straně hranice, odkud bylo vidět (než zarostl vegetací) na kostel u nás. Na kostele je také pamětní deska na 9 amerických válečných letců, kteří byli v tomto prostoru sestřeleni, zajati Němci a při transportu do Kaplice zastřeleni. Našel jsem faráře Toupalíka v Malostech v kostele, oslovil jsem ho GrussGott Hans, ale nepoznal mě. Když byl u nás před válkou, neuměl ani slovo česky, kdežto jeho bratr mluvil česky dobře. Po mém dotazu, proč neuměl česky, odpověděl:“Rodiče mě dali studovat na gymnázium do kláštera v Teplé u Karlových Varů, kde byli samí Němci.“

Druhá rodina utečenců  byla z Českého Krumlova – vdova Šanderová s asi 17 letým synem, které se podařilo prodat obchod s textilem. Utekli do Ševětína, kde koupili zboží od Šulistů. Po válce se vrátili do Českého Krumlova.

 

Kdo byl ševětínský „Hitler“

 

Byl to velký „H.H., vlastním jménem Jan Marek. Narodil se roku 1920 jako mladší syn vdovy po železničáři Markové. Z učení u sedláře Andrleho sídlícího na č.7 zběhl, toulal se a byl živ z různých podvodů a podobně. Byl několikrát ve vězení, často po něm pátrali četníci i u nás na č.7, kde občas přespal v kůlně na seně. Bylo mi asi 9 roků, když jsem H.H. potkal. Podíval se na mě  uhrančivým pohledem, až mi šel mráz po zádech. Pro částečnou podobu a upřený pohled byl podobný německému vůdci Adolfu Hitlerovi a říkalo se mu proto Honza Hitler. Bydlel s matkou – vdovou a se svým bratrem v domku společně také s vdovou – porodní bábou Šnaidovou a jejím synem. Domek se nachází mezi domem Hajských a Kubešů č.6. Syn Šnaidové vystudoval  před válkou asi v roce 1937 medicínu. Dohodl se na zaměstnání s nemocnicí v Havlíčkově, tehdy Německém Brodě. Ještě před nástupem se rozhodl s partou spolužáků, že si udělají delší výlet na Slovensko. Když se vrátil, hledal diplom, ale nenašel jej. Odjel tedy do Havlíčkova Brodu a hlásil v nemocnici nástup. Tam na něj hleděli překvapeně se slovy:“Doktor Šnaid už u nás ordinuje 6 týdnů, 2 dny však již nepřišel do práce“. Vše se vysvětlilo. Bratranec H.H. po odjezdu dr.Šnaida na Slovensko vzal jeho diplom a nastoupil v nemocnici s tím, že z výletu sešlo. Přivítali ho se slovy: „To jsme rádi, pane doktore, jsou dovolené, chyběl byste nám“. Ordinoval v nemocnici asi 6 týdnů a s úspěchem. Jednou po vizitě na kožním oddělení ukázal v ordinaci na mast, po které se žena po 6 měsících neúspěšné léčby uzdravila. A to mu bylo teprve 19 let. Tuto událost popsal tehdy ševětínský občan Karel Zeman v novinách. Další „případy“H.H.vyprávěla jeho matka mé mamince, ke které si chodívala obden pro mléko. Některé jsem i osobně vyslechl. Např. H.H. jel vlakem, kde se seznámil s mladým inženýrem, který mu sdělil, že má za 3 týdny nastoupit na Lesní správu v Dobříši. H.H. tam ihned jel a jeho jménem ohlásil nástup. Rozprodal dřevo asi za 300 tisíc a zmizel. Další případ. Po válce přijelo do Ševětína několik povozů Sovětské armády se schvácenými a vyhublými koňmi s požadavkem:“Davaj lošadi.“ Vtom se objevil H.H. se slovy: „Mnogo lošadi.“Naskočil na jeden vůz, celou kolonu zavedl někam do lesa u Vlkova a vojákům zmizel. V roce 1950 k nám přišla matka H.H. a vyprávěla (byl jsem u toho): „Jeník je zase zavřený. Byla jsem za ním na Pankráci (měla režijní jízdenku na vlak) a řekl mi: „Maminko, mě se tady nelíbí, já uteču.“ Asi za 3 týdny ho hledali v Ševětíně esenbáci. Po 2 měsících poslal pohlednici z Paříže s textem: „Utekl jsem z Pankráce s kamarádem, pěkný pozdrav z Paříže.“ Pak H.H. posílal své matce pozdravy z míst po celém světě, měla jich pěkný balíček. Poslední lístek byl z Itálie asi kolem roku 1955. Četl jsem ho, byl zakončen slovy:“Těším se brzy na shledanou.“ Víc se ale neozval. Douška: po listopadu 1989 hledali v Ševětíně manželé – Čechokanaďané pana Jana Marka ze Ševětína, který byl údajně v té době ředitelem velké továrny na nábytek v Kanadě. Možná, že to byl jiný Marek, např. z č.12. Hledali protekci u příbuzných pro přijetí své dcery do zaměstnání.

 

Lufťáci v Ševětíně

 

Ševětín před válkou fungoval také jako vesnice (oblast) pro zájemce o rekreační pobyty hlavně z Českých Budějovic, ale i odjinud. Říkalo se jim „lufťáci“. Někteří byli na tzv. „letním bytě“ přes prázdniny v pronájmu, např. rodina pana Klimeše, vedoucího firmy Rolný na náměstí v Č.Budějovicích poblíž Raiffeisen banky. Tato rodina bydlela u Čápů č.51. Další rodiny si nechaly postavit provizorní nebo trvalé domky, např. Metelců, kteří měli cukrářství také vedle Raiffeisen banky – dnes obchod s květinami. Jinak bylo mnoho chat kolem Dubenského rybníka, kam jezdili rekreanti z Č.Budějovic i z Prahy, většinou bývalí rodáci.

Význačnější rodinou byla rodina Trilčů. Ing.Trilč z Prahy byl asi v roce 1936 pověřen stavbou jezu na Vltavě v Č.Budějovicích za nemocnicí – dnes Trilčův jez. Rodina bydlela napřed v pronájmu v Ševětíně, pak si nechali postavit domek. Starší dceru Helenu si vzal za manželku dr.Šnaid, který působil jako profesor na lékařské fakultě na Karlově náměstí v Praze na gynekologii. Ženy ze Ševětína, které měly problémy, za ním dojížděly a personál měl příkaz vzít je na řadu bez čekání, např. p.Kubátová, Vojnarová –Šerá, Šiklová a jiné. Pamatuji se, že v roce 1968 v létě stanovala manželka dr.Šnaida s oběma syny u rybníka Žár. Manžel byl  v té době děkanem lékařské fakulty a služebně pracoval v Jihoafrické republice. Jako důchodce působil ještě dlouhá léta v Praze Podolí v Ústavu pro matky a děti.

 

 

Vzpomínky  MvDr.Václava Hořejšího zapsal Mgr.Milan Hajný

 

Menu
Nejnovější komentáře
    Statistika návštěvnosti

    TOPlist

    coffee canister