Vzpomínky MvDr. Václava Hořejšího díl I.

Před lety zaznamenal někdejší ředitel ZŠ Ševětín pan Mgr. Hajný vzpomínky pana MvDr. V.Hořejšího. V dnešním I.díle si připomeneme období 1939 – 1945.

 

Vzpomínka na okupaci v březnu 1939.

 

Bylo mi necelých deset roků, když nás Němci okupovali. Němečtí vojáci přijeli od Veselí v dešti se sněhem. Bylo to několik motorek s postranním vozíkem, na kterých byly připevněny kulomety. Nám dětem začali nabízet čokoládu. Hrdě jsme odmítli a šli domů.

 

Nebezpečná hra.

 

Dva roky předtím jsme jako kluci přebíhali silnici od Veselí nad Lužnicí do Českých Budějovic. Bylo nedělní odpoledne. Podívali jsme se vždy doprava, pak doleva, a když jsme uviděli jet auto, přeběhli jsme rychle na druhou stranu silnice. To byla naše zábava. Bylo nás asi osm.z části Ševětína, které se říkalo Betlém, děti Pávků, Honzátků a další z chudobince. Viděli jsme auto, rozběhli se, ale můj o tři roky mladší bratr se opozdil a auto ho srazilo blatníkem k zemi. Děti se rozutekly, já běžel pro otce, který si dával nedělní odpolední siestu. Na místě nehody ale nikdo nebyl, pouze na zemi kaluž krve. Vzpomněl jsem si, že na rohu naší stodoly vzdálené asi třicet metrů stál Václav Hořejší (později válečný letec R.A.F). Byl tehdy doma na návštěvě a pozoroval, co se děje. Můj otec se dovtípil, že bratra společně s řidičem sebrali  a odvezli k dr.Bayerovi, který v té době bydlel a ordinoval v č.p.10 u Hadačů vedle Vonešů. Bratrovi ránu ošetřil, nasadil šest plechových sponek a vše dobře dopadlo. Otec nebyl potrestán pro zanedbání povinné péče, protože mně bylo osm roků, a mohl jsem bratra hlídat. Byl jsem přesvědčen, že řidič za nic nemohl. Byl to Němec s Mercedesem a četníci s ním jednali v „rukavičkách“, měli tehdy rozkaz Němce neprovokovat. Bratr později vystudoval medicínu a dosud žije v Č.Budějovicích.

 

Dr.Bayer

 

Nevzpomínám si, že by byl v Ševětíně před dr.Bayerem také lékař. Přistěhoval se s rodinou – manželkou a dvěma dětmi do Ševětína do č.p.10 k Hadačům, kde bydleli ve dvoře v pavlačovém bytě s ordinací. Teď tam bydlí pro zajímavost dcera dr.Suchana. Bayerovi si nechali postavit vilu – v současné době je tam oddělení Policie ČR. Bydleli tam však velmi krátce, protože byli jako Židé  posláni do Osvětimi, kde všichni zahynuli.

 

Dr.Suchan

 

Dalším lékařem v Ševětíně byl dr.Suchan, rodák ze Ševětína č.p.34 pod farou. Vystudoval medicínu na vojenské stipendium, a měl proto závazek na pět roků u vojáků. Studium zakončil v roce 1937. Sloužil ve vojenské nemocnici v Č.Budějovicích. Během války zabrali vojenskou nemocnici Němci a všechny Čechy propustili. Protože v Ševětíně žádný lékař nebyl, začal dr.Suchan ordinovat na p.č.10, kde byl dříve dr.Bayer. Bratr dr.Suchana Václav  (stavitel) postavil na náměstí nový dům u bývalých Šerých p.č.2 a dr.Suchan se tam nastěhoval do 1.poschodí, kde měl byt i ordinaci. Když jsem šel jednou jako student o prázdninách přes ves, dr.Suchan na mě z okna zavolal s rozkazem „zajdi“. Musel jsem za ním zajít, ordinace plná lidí, ale pacienti museli počkat a pan doktor ze mě tahal rozumy, co je v medicíně nového.

Jaro 1945. Jako kluk jsem chodil v neděli odpoledne s ostatními kamarády do hospody k Šimonu Lomnickému. Byl tam také dr.Suchan a přiměl mě, abych si s ním zahrál šachy. Dvě partie jsem vyhrál a chtěl jsem už jít za partou, která z hospody odešla. Vtom někdo přiběhl, že kotláři (američtí letci) střílejí na vlak, a tak jsem tam ze zvědavosti běžel. Byl to nákladní vlak. Američané nechali vystoupit a odejít obsluhu lokomotivy a pak ji rozstříleli.

 

Holič Janeba

 

Na p.č.7 u mých rodičů od roku 1929 působil holič pan Janeba. Bydlel s manželkou a dcerou ve Vitíně. Do Ševětína dojížděl na kole a v poledne vždy odjel na oběd. Pro uhlí a na WC chodil do dvora, do něhož vedlo z holičství okno. Já jako kluk jsem sedával pod tímto otevřeným oknem, ze kterého vycházela spousta kouře z cigaret a z čibuku dr.Suchana. Tam vedli moudré hovory a já jsem je s velkým zaujetím a zvědavostí poslouchal.

 

„Národní hosté“ v Ševětíně

 

Ke konci války bydleli v Ševětíně ve škole tzv. „národní hosté“ (byli to Němci ze Slezska, kteří utíkali před postupující Rudou armádou). Pamatuji, že v Ševětíně působili příslušníci tzv. Rudé gardy (vedoucím byl holič Klaudy a s ním asi 5 cizích výrostků). Klaudy bydlel na rohu v domě u Šerých vedle domku rodiny V.Hořejšího. Po válce zmizel – odešel do pohraničí. Jednou v neděli odpoledne jsem šel za kamarády do hostince u Šimona Lomnického. Viděl jsem, že do školy jde Klaudy s dvěma výrostky, ostatní čekali venku. Všichni byli označeni bílou páskou s písmeny R.G. Vstoupili do školy a za krátký čas vyvedli dvě mladá hezká děvčata, se kterými odešli do lesa směrem k Dubenskému rybníku. Později jsem se dozvěděl, že je navečer přivedli zpátky. Je to pro mě hodně nepříjemná vzpomínka.

 

Osvobození Ševětína

 

9.května 1945, ale to nevím přesně, jsme čekali na náměstí na příjezd Rudé armády. Přijela skupina sovětských vojáků na sajdkárech s kulomety a nákladní auto. Byla velká sláva, ale vtom od zatáčky u Čapků – od Č.Budějovic vjelo na náměstí osobní auto s německými vojáky a za nimi plně obsazené nákladní auto. Bylo po slávě. Vojáci Rudé armády okamžitě zaujali bojové postavení, německé vojenské osobní auto se otočilo zpět do zatáčky a ujelo. Nákladní  auto chtělo otočit a zacouvalo směrem před Dvořáků. Řidič nemohl zařadit rychlost, sovětští vojáci přiběhli a Němci se vzdali.

 

Ševětínské korzo.

 

Každou neděli odpoledne po obědě se Honza Kukačků (bratr válečného letce) setkal s Honzou Říhů (bydlel s matkou vedle Dvořáků) a zahájili korzo, tzn. že chodili několikrát na konec ulice Na Braňkách směrem k Vitínu, někdy odbočili k „Dubeňáku“ (k lomu) a zpátky ke hřbitovu – několikrát za odpoledne.

 

.