Nacistický program eutanazie a dětská psychiatrická léčebna v Opařanech

Myšlenku fyzicky likvidovat duševně a fyzicky postižené osoby, které nepřináší svému okolí žádný užitek, nevymysleli nacisté, ale můžeme se s ní setkat už ve starověku. V 19. století se tímto tématem začala zabývat celá řada lékařů a filozofů a to nejen ve střední Evropě. Propagátorům myšlenek eugeniky a asistovaného úmrtí nevyléčitelných osob, nešlo jen o to, že tyto představují zátěž pro společnost, která se o ně musí starat, ale také o to, aby neměly děti. V roce 1928 byl ve Švýcarsku schválen sterilizační zákon, o dva roky později ve 20 státech USA byla uplatňována zákonná sterilizace a v Německu byl 14. července 1933 přijat zákon o zabránění početí dědičně postiženého potomstva. Do roku 1939 stihli nacisté sterilizovat neuvěřitelných 300.000 osob a rozjeli tak naplno politiku rasové hygieny. Propaganda o méněcennosti psychicky nemocných a duševně postižených osob se dostala i do učebnic základních škol. Skutečné zrůzdnosti ale dosáhlo pronásledování postižených s vypuknutím druhé světové války. 1. září 1939 pověřil Adolf Hitler šéfa své kanceláře Philippa Bouhlera a lékaře profesora Karla Brandta zorganizováním fyzické likvidace nemocných a postižených osob. Program euthanasie dostal krycí označení T4. Na rozdíl od pronásledování židovského obyvatelstva, které vycházelo z tzv. Norimberských zákonů, neměl projekt T4 žádnou zákonnou oporu a tak i v nacistickém Německu se jednalo o vraždy. Zákon, který by legalizoval euthanasii, měl být přijat až po vítězné válce. Do programu T4 bylo přijato velké množství lékařů, zřízenců a administrativních pracovníků. Je přitom znám jen jediný případ lékaře, který se odmítl na programu T4 podílet a volil raději odeslání na východní frontu. V letech 1940 – 1941 bylo zřízeno šest ústavů, kde byla následně euthanasie prováděna. Většinou se jednalo o bývalé ústavy pro duševně nemocné a postižené. Jednotlivé kliniky, ústavy a domovy pro tyto osoby na území celé Říše dostaly nařízeno vyplnit za každého pacienta jednoduchý dotazník. Kromě základních osobních údajů a diagnózy byla pro nacisty nejdůležitější informace, zda dotyčný je schopen vykonávat nějakou práci. Pravý účel dotazníků byl přísně tajen. Vždy tři z lékařů zapojených do T4 pak posoudili každý dotazník a rozhodli, bez toho aniž by pacienta vůbec fyzicky viděli, o jeho zlikvidování nebo zachování. Do programu euthanasie byli zařazováni i tělesně postižení, včetně válečných invalidů, kteří kdysi bojovali za Německo v první světové válce. Program se týkal jak dospělých jedinců, tak dětí. Likvidovány byly i děti, které pocházely ze sociálně slabých rodin, měly problémy se školní docházkou a chováním a podle nacistických lékařů byly nevychovatelné.

I když celá akce probíhala tajně, postupně informace o ní prosakovaly na veřejnost a tak musel být 24. srpna 1941 program T4 oficiálně ukončen. Do té doby bylo zavražděno asi 75.000 osob. V šesti ústavech byly usmrcovány v plynových komorách oxidem uhelnatým. Jednoznačně nejvíce osob bylo usmrceno na zámku Hartheim u Lince, kde skončilo v období od května 1940 do srpna 1941 asi 20.000 pacientů z Německa, Rakouska, Slovinska, Čech a Moravy. Z jednotlivých ústavů sem byli sváženi autobusy se zakrytými okny pod záminku stěhování do jiného ústavu. Zařízení v Hartheimu bylo vybudováno s průmyslovou přesností. V první místnosti se nemocní museli svléci do naha pod záminkou sprchování. V další místnosti je čekala plynová komora, třetí místnost sloužila jako márnice a poslední jako krematorium. Někteří z vědeckého hlediska zajímaví pacienti, byli před smrtí fotografováni (do akce T4 byli jako profesionální fotografové zapojeni například tři Němci z Českého Krumlova, bývalí zaměstnanci známého fotografa Seidla). Po usmrcení byly lékaři preparovány některé orgány těchto jedinců. Zapomenuto nebylo ani na vyjmutí zlatých zubních korunek. Popel zavražděných byl následně vysypán do Dunaje. Příbuzným obětí byl poté zaslán úmrtní list se lživými údaji. Jako příčina smrti byla uvedena různá onemocnění – zápal plic, selhání srdce atd. Jako místo úmrtí bylo uvedeno takové, které bylo co nejvíce vzdáleno od bydliště rodiny. Vzhledem k tomu, že se ale například rodiny postižených dětí často vzájemně znaly, začalo budit podezření, že postižených zemřelo několik v krátké době. Příbuzní si mohli vyžádat urnu s popelem zemřelého, v tom případě jim ale byl odeslán popel často někoho úplně jiného. I když byla akce T4 v srpnu 1941 oficiálně ukončena, program euthanasie tajně běžel dál. Pacienti byli nyní vražděni rafinovanějším způsobem. V ústavech jim nebylo podáváno žádné jídlo nebo voda, v zimě museli ležet u otevřených oken, nebo jim byly podávány nevhodné léky. Umírali tak hladem, žízní, nebo na zápal plic. V rakouském Hartheimu bylo takto do konce války zavražděno ještě dalších 10.000 osob a celkem si tak program euthanasie do konce války vyžádal 200 – 250.000 životů.

Na území protektorátu Čechy a Morava se program T4 týkal prozatím jen osob říšskoněmecké státní příslušnosti. Docházelo ale i k vraždění vyloženě českých pacientů, zvláště pokud byli židovského původu. Teprve pro pozdější dobu bylo plánováno vztažení programu euthanasie plně i na všechny české pacienty. Například mezi dubnem a červencem 1941 bylo odvezeno 483 pacientů z Dobřan do Hartheimu. Již na jaře 1942 bylo deportováno do terezínského ghetta 619 židovských pacientů z protektorátních ústavů. Drženi nyní byli v objektu „Kavalírka.“ 121 z nich zde zemřelo a ostatní byli v březnu 1944 deportováni do Osvětimi. Přežilo pouhých 17 osob. Naplno postiženi programem T4 ale byli pacienti v ústavech, které se po roce 1938 ocitly v zabraném území Sudet – ústavy v Opavě, Šternberku na Moravě a Dobřanech, kde bylo do konce roku 1942 zřízeno tzv. dětské odborné oddělení, na kterém byla prováděna euthanasie na dětech a mladistvých.

Pozornosti nacistů neunikli ani židovští pacienti dětské psychiatrické léčebny v Opařanech u Tábora. Pravděpodobně několik z nich bylo deportováno do Terezína. Prokazatelně Walter G., narozený 8. března 1927. V Opařanech se ocitl jako „imbecilní“ a 20. ledna 1943 zemřel v Terezíně údajně na zápal plic. Samotná opařanská léčebna byla v roce 1944 zabrána německou brannou mocí a pacienti byli přesunuti do Opatovic u Pardubic. Až do samého konce války pak areál opařanské léčebny sloužil jako vojenský lazaret a sehrál svou roli během květnového povstání v roce 1945, kdy v Opařanech došlo ke krvavým událostem.

Po válce sice bylo odsouzeno několik osob zapojených do programu T4, ale většinou se nejednalo o hlavní viníky. Většina lékařů, kteří rozhodovali o životě a smrti postižených, mohla dál pokračovat ve své kariéře. Ukázkovým případem se stal osud doktora Heinricha Grosse, který byl do programu euthanasie (především dětí) plně zapojen. Po návratu ze zajetí byl sice odsouzen na dva roky, ale poté dál vykonával lékařskou praxi a stal se uznávaným rakouským vědcem. V roce 1953 se stal členem rakouské sociální demokracie (SPO), přičemž zatajil svou nacistickou minulost. Roku 1966 byl vyznamenán čestným křížem 1. třídy za zásluhy o rakouskou republiku a v roce 1975 získal další vysoké státní vyznamenání za vědeckou činnost. Po odchodu do penze roku 1981 dál až do roku 1997 vypomáhal jako soudní znalec a jako lékař na stejné klinice, kde se kdysi podílel na usmrcování postižených dětí. V té době se jako vědec chlubil největší sbírkou preparovaných abnormálních dětských mozků na světě, kterou klinika vlastnila a kterou získala právě během programu euthanasie. Teprve roku 1997 vše vyšlo najevo. V roce 2000 byl zahájen soudní proces, ale záhy byl ukončen pro Grossovu zdravotní nezpůsobilost. Zemřel v roce 2005. V roce 2002 byly ve Vídni důstojně pohřbeny tělesné pozůstatky zavražděných dětí, které Gross využíval k vědeckým účelům.