Černý kříž

Černý nebo také Bezpalců kříž zaujímá v naší krajině výjimečné postavení proto, že je obdařen největším množstvím nezachycených i zaznamenaných příběhů.

   Vydejme se k němu v brzkém červencovém ránu, nejlépe po právě odeznělé noční bouřce a nechme se seznámit s tím nejstarším. Ve velechvínském polesí odbočíme z asfaltky U Josefa písčitou cestou k jihu do mírného kopce kolem borových mlazin a výstavků.  Asi po 200 metrech  kříž objevíme na návrší vlevo, poblíž dřevěné lesní boudy. Mnohokrát poničený, ale vždy znovuobnovený. Dřevěný, kdysi natíraný dehetem zdejších borovic a dubů, dnes hnědý s malovanými atributy Pána a Matky boží na klempířském plechu, stojí tu od roku 1816.

   Tehdy jej vlastníma rukama vytesal z kmene mohutné jedle a postavil prvý zde ustanovený hajný z dynastie Bezpalců jako dvojité díkuvzdání. Rozložitá jedle, pod jejíž korunou na břehu tůně Borového potoka jako potulný fakír často nocoval, ukazovala bahnitý, ale  poměrně bezpečný, široký přechod pro lesní zvěř, pokud se záludný živel zrovna nerozvodnil.  A pak tu nebývalo bezpečno. Jen tehdy panující kníže Jan přinutil svého vystrašeného koně k cestě přes brod a málem na to doplatil.  Když už se téměř utopili on i jeho poslušné zvíře  a odevzdával smrti svoji duši plnou hříchů, seskočil pro něj z velikého stromu čert. Popadl oba vzpouzející se ještě, několikrát je kopl ostrými kopyty, než je vyvlekl na pevný břeh.

   A pak už bylo slyšet z dálky rychle se blížící štěkot psů, pokřik lovecké holoty, povely knechtů a hlasy lesních trubek, volající svého zbloudilého pána.  Ten ležel zablácený a promočený na zeleném mechu, vyděšeně zíral na svého už zklidňujícího se bělouše, přivázaného otěží k černému kořenu odumřelé borovice. Na dlouhých stéblech trav pak svítily řasami ustupujícího deště těžké kapky vody, uviděl ale i rubínové krůpěje barvící okolní půdu čerstvou krví a pohlédl tím směrem, kde jich přebývalo…., to již tu ale byla lovecká družina. Domnělý čert stál v jejím obklopení a vysoko zdviženou pravou rukou bolestně svíral vonící jedlový suk, z ruky mu zvolna stékala  krev. „ On nemá palec , ale zachránil našeho pána “ uslyšel hlas nadlesního Gregory, není to tedy čert, ten přeci  nemá lidskou krev a kníže se pomalu uklidňoval. Déšť zvolna přecházel a nevydařený lov dávno skončil, když utrmáceného pána a jeho záchrance dovezla rychle koleska na hlubocký hrad.

   Několik dnů se kníže zotavoval a  když se nebezpečí otravy, díky městskému fyzikovi z Budějovic, fakíru Bezpalcovi vyhnulo, nadešel čas vyrovnání. V budoáru panující kněžny Eleonory praskala v krbu březová polena a mnoho jisker se v něm odrazilo, než fakír paní kněžně vypověděl  před přítomným písařem Mikúškovicem svůj dosavadní příběh.  A netrvalo už pak dlouho , otevřely se leštěné kazetové dveře a vstoupil  nažehlený knížepán  a Karel Mikúškovic rychle připravil nový ostře seříznutý brk . Pomenší  postavou předstoupil kníže Jan před vytáhlého a pohublého fakíra , podal mu ruku a řekl:  „Už nejsou pro mne neznámý fakír bez chleba, už dávno o Nich vím, že moudře lesu rozumíte, radíváte totiž dobře mým hajným.  Od této chvíle Vás ustanovím svým hajným. Dědičně a nezrušitelně dokud se Vám či Vašim potomkům budou rodit synové. Teď běžte domů , ale ne pod krvavou jedli.  Na konci lesa v Kubíčkově Jitře, ta nová hájovna je ode dneška vašim domovem. Zítra Jim přiveze tady písař jmenovací dekret a s ním se budou hlásit u Gregory do služby. Kéž se vám už jenom daří“.

   Karel Mikúškovic vše sepsal, knížepán listinu signoval svým příznačným S a Bezpalcové nastoupili na téměř 150 roků do schwarzenbergských služeb.  Když nový knížecí hajný  Bezpalec vystoupal  toho  dne  na  kopec Čihadlo  u Chotýčan , bylo již pozdní Odpoledne. Ostré sluneční paprsky protahovaly dlouhé stíny  od několika rozeklaných borovic směrem k lesům , z nichž pojednou vzlétly dvě káně. V letu se otáčely a dováděly , aby pak  volně pluly oblohou a občas přitom zakřičely „hyjé“ jakoby popoháněly hajného domů. Ten ale nespěchal  a sledoval je, kam až zaletí. Věděl, že  na tom místě postaví svůj kříž.

Pramen: Vitínský zpravodaj, ročník 2016, č. 23. str. 6 – 8