O budějovické rasovně neb pohodnici

České Budějovice jako královské město mělo již od pradávna hrdelní právo a tedy i svého mistra popravčího – kata. K jeho práci ale zdaleka nepatřilo jen vykonávání poprav a práva útrpného. Kat byl povinen se starat také o odstraňování mršin zvířat a vzteklých psů, a nebo také o vyvážení žump a odvážení sebevrahů k pohřbení za hřbitovní zeď. V menších městečkách, která nebyla nadána hrdelním právem, se o odklízení mršin a utrácení psů a nemocných domácích zvířat, staral ras, někdy také zvaný pohodný a někdy drnomistr. Společenské postavení pohodných bylo stejné jako u mistrů popravčích. Nebyli sice většinou lidmi poddanými a nemuseli robotovat, společnost jimi ale opovrhovala a stranila se jich. Poctivý měšťan pozbyl svou čest, pokud se ho dotkl kat nebo ras. A proto stejně jako mistři popravčí, také drnomistři žili za městskými hradbami, nebo na venkovských samotách, uzavřeni do svého společenství. Vzájemně si chodili za kmotry svých dětí, ženili se mezi sebou a pohodnické řemeslo se dědilo z otce na syna. Sociální postavení drnomistrů bylo ale horší než katů. Zatímco kat si mohl během své kariéry vydělat slušné jmění (vzpomeňme legendárního pražského kata Mydláře), rasové zůstávali v bídě chudých bezzemků. K rasovské živnosti patřilo také další zpracovávání zvířecích mršin. Kůže byly vydělávány, maso se někdy dávalo vlastním psům, kosti, parohy a paznehty se zpracovávaly na klíh a sádlo na mýdlo. Tato činnost s sebou nesla i nelibou vůni, prozrazující pohodnickou živnost na míli daleko. I to byl jeden z důvodů, proč staré rasovny stály zcela mimo městskou zástavbu. Tak jako byl kat tajně vyhledávaným ranhojičem pro svou dobrou znalost lidského těla, byl drnomistr vyhledávaným zvěrolékařem a jeho žena se často zabývala výrobou různých léčebných mastí. Pohodní si takto rádi přivydělali ke svému skromnému platu od vrchnosti, který byl z části v naturáliích.

Teprve v polovině 19. století České Budějovice o svého vlastního kata přišly a musel být místo něj najat vlastní ras. Prvním budějovickým rasem se stal Jakub Turek, který se do nově postavené pohodnice (neboli rasovny) nastěhoval nejpozději v roce 1862. Budějovická pohodnice byla tehdy vystavěna na samotě poblíž Rudolfovské silnice na břehu částečně vysušeného rybníka Bor. Dnešní plocha tohoto rybníka představuje asi jednu třetinu jeho původní rozlohy. A právě jeho vysušená část byla určena za ideální prostor pro městské mrchoviště, kam bude moci drnomistr nezávadně zakopávat mršiny. V téměř stejné době – roku 1867 – jen asi 170 metrů západně od rasovny byl založen židovský hřbitov. Zda, šlo v tomto případě o schválnost nevíme, ale v jiných městech bylo židovským komunitám povoleno pohřbívat své mrtvé na co nejméně vhodných místech. Pravděpodobně i v našem městě pak byli židé nějakou dobu terčem posměchu, že pohřbívají své zemřelé vedle mrchoviště.

Vraťme se ale k postavě prvního městského pohodného. Jeho jméno je spojeno i s rasovnou u schwarzenberského dvora Chyňava severně od Českých Budějovic. Tato rasovna se připomíná již k roku 1759. Zdejší pohodný měl na starost poměrně velké územní teritorium a na svém dvoukoláku přivážel mršiny až z Lišova. Nejvíce práce ale měl jistě na nedalekém panském dvoře. Koncem 18. století se sem přiženil pohodný Martin Turek z Heřmaně. Roku 1817 mu bylo 56 let a žil zde se svou ženou Alžbětou a dětmi Martinem, Kateřinou, Jakubem, Matějem a Annou. Nejstarší syn Martin byl odveden za napoleonských válek na vojnu a tak se chyňavské rasovny po otci ujal Jakub Turek, který se zde narodil roku 1805. Jakub se oženil s Annou Špindlovou, která samozřejmě pocházela také z rasovského rodu. Když České Budějovice hledaly svého prvního pohodného, přihlásil se právě Jakub a jako starý zkušený drnomistr ze starého rasovského rodu byl samozřejmě přijat. Chyňavskou rasovnu zároveň předal synu Václavovi. V budějovické rasovně pak Jakub Turek zemřel 4. října 1879. O tom jak pohodní drželi při sobě, nám nejlépe vypráví zápis o narození Marie Turkové 14. ledna 1863: „Otcem jest Václav Turek – drnomistr v Chyňavě č. 17, syn Jakuba Turka – drnomistra v Budějovicích a matky Anny roz. Špindlové – dcery drnomistra z Mnichu č. 46. Matkou jest Anna – dcera drnomistra ze Želče č. 60 Jana Dřeva a matky Anny roz. Špindlerové z Netolic. Za kmotra šel Jan Dřevo – drnomistr v Želči č. 60.“

Součástí budějovické pohodnice byly stáje pro nemocný dobytek a klece pro psy. Umisťováni sem byli i nemocní koně budějovických dělostřelců. Za první světové války se stará městská a obecní mrchoviště „vytěžovala“ a vykopané zvířecí kosti byly zpracovány na mýdlo, nebo byly použity při výrobě některých léků. Sběru zvířecích kostí se tehdy povinně musely zúčastnit i školní děti. Teprve roku 1950 vznikla 400 metrů severně od rasovny moderní budova kafilérie (nepřesně označovaná tehdy jako spalovna), jejíž provoz definitivně práci pohodného nahradil. Podle hygienického předpisu ještě dlouhou dobu nesměly být na ploše mrchoviště prováděny žádné výkopové a stavební práce. První budějovická kafilerie vzala za své v polovině 80. let a nahradil jí modernější provoz kafilerie u Chotýčan. Opuštěné stavení staré budějovické rasovny bylo strženo krátce po roce 1990. Na jejím místě dnes nalezneme malý zatravněný prostor uprostřed průmyslové zóny na křižovatce ulic Pekárenská a U sirkárny.

Stará rasovna chyňavská byla v době první republiky částečně přestavěna, ale dochovala se dodnes, i když v dezolátním stavu. Snad odlehlost a ponurost tohoto místa spolu s určitým tajemnem, které vždy staré rasovny a katovny obestíralo, bylo důvodem, že se zde v době druhé světové války tajně scházeli budějovičtí spiritisté. Podle pamětníků zde byli dokonce jednoho večera všichni zatčeni. Nacisty byly totiž všechny okultní vědy přísně zakázány, i když se jim sami věnovali.

Pohodnictví je dnes zaniklým a zapomenutým řemeslem, o kterém kolovala řada lidových pověstí všude, kde rasovny stály. Pokud náhodou zabloudíte do míst, kde stávala budějovická pohodnice, nebo k pohodnici chyňavské (na mapách označované někdy jako Jednota, nebo U Turků), vzpomeňte těžkého života rodiny Turků a jejich následovníků, který zde museli prožívat.