Kovářská tradice rodiny Zabilků

Kovářskou tradici rodiny Zabilků z Dobřejovic vystihuje článek novináře Jana Chmelíka, zveřejněný v tisku v roce 2005. Tímto děkujeme panu Ing. Sochovi za jeho zaslání a přepis.

Komu Pánbůh nenadělí, tomu kovář nenakove, ale Zabilkové byli machři.

„Kam chodíš do školy? Nebo se učíš? vyzvídal dobřejovický sedlák Kubeš. Zastavil si u Plzeňské zastávky mladého cyklistu, jestli nemá pumpičku. Potřeboval totiž dofouknout přední kolo. Kluk mu ji ochotně půjčil a mezitím co strejček vháněl vzduch do duše, dozvěděl se, že mládenec se učí u budějovického Dvořáka kovářem. „Sakra, to je škoda, že už nejsi hotovej, narovnal se pantáta. „Zrovna potřebujeme kováře. Ve vsi máme šedesát kobyl a nemá je kdo kovat“. „Třeba by si nechal říct táta“, kul železo patnáctiletý syn Václav I. „Taky je kovářem“.

A tak náhodné setkání přispělo k tomu, že Jan Zabilka, třetí v rodě „čertovského“ řemesla, se stal v Dobřejovicích obecním kovářem. Angažoval ho spolek šestnácti starousedlých hospodářů.

Kovářský klan Zabilků založil praděda Vojtěch Zabilka v Kolném. V roce 1840 tam postavili obecní kovárnu a Zabilkové se na ní drželi sedmdesát let.Vyhlášeným mistrem byl zvláště děda Josef. Přesně na něj pasovalo, co o takových kovářích píší staří kronikáři. Vesničané ho považovali za výjimečného člověka nejen kvůli řemeslné dovednosti. Byl vyhlášený i jako léčitel velkých zvířat a porodník. Když se kobyla nemohla ohřebit, posílali sedláci pro něho. Taky ji hlídal tři dny a noci. Zvěrolékař se volal až v nejnutnějším případě. Přijít o hříbě nebo i koně, to byla velká ztráta.

Strejček Zabilků měl zavedenou i zubolékařskou práci. S nějakým spravováním se však nepáral. Zuby rovnou tahal. Samosebou bez umrtvení. Hlavu podržel pacientovi ochotný asistent, v kovárně se pořád zdržoval nějaký soused, jenž přišel na kus řeči. Kovář si mu jednou nohou klekl na klín a – tahal! Nic nedbal, že člověk s oteklou pusou křičel, až ho bylo slyšet na náves. Kdepak aby na konci devatenáctého století běhala chasa kvůli každému bolavému zubu do Lišova. Na to nebyl čas ani peníze.

Josef, jehož prospěšnost oceňovali vesničané jako u málokterého řemeslníka, byl proslulý i jako družba. Žádná veselka se neobešla bez jeho obřadného povídání a písniček, kterých měl v zásobě habaděj. Ke každé příležitosti, i k té nejsmutnější. Ovšem nejradši spustil na veselou notu. Třeba tu „Kováři jsou švarní hoši,“ nebo „Vy kováři umounění, čekáte jen na neděli. Když pak přijde neděle, pijete vesele“ …..

Jako v každé kovárně i v dobřejovické, kterou si zpachtoval Josefův syn Jan, stál na čestném místě kameninový džbánek. Pivo v něm drželo jak v pivovarnického sklepě. V neděli pil kovář v hospodě za své, přes týden běhal učedník k Říhům nebo Kašparům pro „plnej“. To když se hospodář, co přišel kovat koně, plácl přes kapsu. Aby to stálo za to, byl ten džbánek pětilitrový.

„Táta mě chtěl na tesaře. Ale mě se líbilo, jak od kovadliny lítaly jiskry a jak to pěkně zvonilo, když dva nebo tři kovali do taktu. Tak dlouho jsem ho prosil, až jednou souhlasil.

Ale já ti to zprotivím a vyjednal mi učení u budějovického Brabce vzpomíná pětasedmdesátiletý kovář v.v. Václav, v pořadí I.

Brabec byl známý vztekloun a učedníky pohlavkoval na potkání. Hned první den od něj dostal na pamětnou i Václav I. Nějak nešikovně vzal do ruky stroužek na čištění kopyt koním a mistrovi se také nelíbilo, že s druhým učedníkem podlézali koně, aby je nemuseli obcházet….Za čas přešel Václav I. k Dvořákovi a doučil se doma u otce Jana Zabilky.

Táta mu často vyprávěl, jak dělal u budějovického Galetky v Lipenské ulici. Koňští handlíři přiváželi za Slovenska vagony napůl divokých koní. Nikdy neměli na nohou podkovy a u Galetky je obouvali. Pak je prodávali na dobytčím trhu, který byl v místech, co dnes stojí OBI. Za války hrozilo otci nasazení v rajchu, ale švagr mu zařídil práci na antracitovém dole ve Lhoticích u Lišova. Po válce nastoupil u Dvořáka v Riegrově ulici a potom po setkání syna se sedlákem Kubešem, v Dobřejovicích.

„Tady bylo strašně práce, protože všechno bylo zanedbaný. Plouhy, rádla, vozy rozbitý, krumpáče tupý, sekyry nenabroušený, a k tomu osmadvacet párů koní. K nám jezdili kovat sedláci i z Hosína a z Chotýčan. Ještěže táta byl velkej pracant a vyhlášenej machr.

Syn Václav mu dělal nákupčího, aby se nemusel zdržovat cestou do Budějovic. Když jel některý sedlák na trh s prasaty, vzal ho s sebou a zatím oběhl ve městě, co bylo třeba. Nejčastěji nakupoval železo, podkovy, šrouby a matky buď u Hájíčků, nebo za rohem u Svobody. Na začátku každého měsíce pak s ručně napsanými účty obíhal zákazníky. Když pak přišlo první JZD a předseda přišel za otcem, že mu kovárnu znárodní, vyhnal ho a ještě po něm hodil kladivo.

Jan Zabilka pak pracoval v STS (strojní traktorová stanice) ve Čtyřech Dvorech, kam po vojně nastoupil i syn. Když pak za čas JZD obnovilo kovárnu, Václav I. se vrátil a „zkejs“ v ní až do důchodu. To už se vyučil kovářem i podkovářem i jeho syn Václav II.

Ne, že by výheň, do které děda Jan vháněl vzduch šlapáním měchu, úplně vyhasla. Řemeslo se však přizpůsobilo modernímu způsobu hospodaření a je víc o údržbě a opravách zemědělských stojů. Když se Václav II. vrátil z vojny, převzal kovárnu po otci. Pomalu častěji než u kovadliny je však vidět za volantem traktoru nebo kombajnu. „Žně“ pro něj nastanou až teď na zimu, kdy bude muset opravit všechno, co se porouchalo a polámalo.

V družstevní dílně je zaměstnán i jeho syn Václav III., absolvent střední mechanizační školy, v rodinném klanu šestý z kovářského pytle. I on se však víc drží silných motorů.

Zabilky provázela vždy pověst pracovitých a pilných chlapů, jak dokládají i příznivá dobrozdání. Třeba starosta Kolného František Šedivý napsal vlastní rukou v listopadu 1926, že „Jan Zabilka ve zdejší obci dělal řemeslo kovářské od vyučení k úplné spokojenosti“. Nebo mistr Galetka, jenž pod svůj posudek otiskl razítko v podobě podkovy, uvedl, že „Zabilku může doporučit jako svědomitého dělníka“.

Ani následovníci se nevzdalují představám o šikovných a snaživých chlapících. Naštěstí dostali do vínku i fortel a selský rozum, neboť „Komu Pán Bůh nenadělí, tomu kovář nenakuje……“.

Jan Chmelík, novinář, 12.12.2005