Pověst o Italovi

 

Před více než sto lety zasáhla naše lesy silná větrná smršť, která zničila stovky hektarů lesních porostů. Na likvidací polomů v celém okolí však nebylo dost zdravých rukou. Protože v té době v Evropě zuřila jiná smršť, a to válka, označovaná jako velká.

Na místo místních mužů, sem bylo povoláno několik set válečných zajatců. Muži, ať již pocházeli z Ruska, Itálie či Srbska vypadali všichni stejně. V otrhaných zbytcích uniforem s bílými nápisy KG ( Kriegsgefangene – válečný zajatec) si nedaleko hájovny Bezpalec vybudovali vlastní tábor. Oplocený prostor a několik dřevěných budov se dvěma studněmi jim tvořily dočasný domov. Hlídače tábora tvořili především zranění navrátilci z front či staří muži z okolních vsí.

Nedlouho po obydlení tábora, byla nedaleko odtud vybudována úzkokolejná dráha, jenž měla sloužit k přepravě dřeva do blízkého Ševětína, na skladiště u Dubenského rybníka.

S prodlužující se válkou docházelo v zázemí jídlo a tudíž i zajatci, ač tvrdě pracovali, byli věčně hladoví. Tu a tam strážci přehlédli, že zajatci po šichtě chodili sloužit k okolním sedlákům. Ostatně nebylo kam utéct a večer se najedení vraceli zpět.

Jeden ze zajatců, Ital Sergio, který chodil pomáhat na grunt do Ševětína se jednoho dne zakoukal do místního děvčete Aničky. Sergio se dívce také líbil a zanedlouho mezi nimi vznikl vřelý vztah. Chvilková setkání se prodlužovala a vypadalo to, že skončí veselkou.

Mezitím skončila válka a zajatci se začali pomalu vracet domů. Tři Italové u nás však zůstali. Prvním byl Celestin Fontanive, který v táboře zemřel a byl pochován na Hosíně. Druhý, zvaný Haltýšek, jenž byl hluchoněmý a dobře pletl košíky a posledním byl Sergio, který žil s Aničkou na jejím rodném statku.

Mírová léta slibovala rozkvět a dobrou budoucnost. Jenže co čert nechtěl. Sergio onemocněl chřipkou, zvanou dodnes španělská, na kterou brzy ve velkých horečkách zemřel. Jeho Anička se se ztrátou nemohla vyrovnat, až jednoho dne vzala do rukou zapáleno petrolejku se kterou se zavřela do stodoly plné sena…

Tak smutně skončila jedna válečná láska. Sergio byl pohřbený vedle márnice, kde později, v další světové válce, byl pohřbený další Ital. Anička byla pohřbená v rodinném hrobě. Říká se, že se jejich duše dodnes potkávají, protože k sobě patří. Spojeni v jednu duši proplouvají spolu mezi světy i dobami a je jim jedno ke kterému národu patří…