Českobudějovicko na konci druhé světové války nepředstavovalo typickou frontovou zónu. Žádné velké bitvy se zde neodehrály. Tato oblast představovala velkou ústupovou cestu plnou zmatku na silnicích, kde se setkávali postupující Rusové, ustupující Němci doprovázení civilisty z vlastních řad a v neposlední řadě houfy zdecimované maďarské královské armády. V nastalé změti přesunů se ale mimo jiné pohybovala také malá jednotka slovenské armády.
Jednotka se skládala z 250 mužů, především branců a několika důstojníků. Původně byli dislokováni v Bratislavě, ale díky postupující frontě se Němci ze strachu snažili jednotku přesunout do Německa a vyhnout se případné dezerci Slováků. Jejich cesta do Německa vedla přes Vídeň a dále přes Salzburk, kde se dostali do bojové zóny a německé velení se je rozhodlo po částečném odzbrojení propustit. Slováci dostali doklady vypsané do Čech, údajně do Benešova u Prahy. Jisté je to, že dne 5. května 1945 kolem dvanácté hodiny dorazili pěšky do Sedlíkovic, kde měli za úkol přespat. Sedlíkovické obyvatelstvo bylo udiveno, když zaregistrovalo starostu se třemi důstojníky v neznámých uniformách, které nejprve považovali za americké. Lidi překvapilo, ještě více, že se jedná o Slováky a objevila se dokonce myšlenka, že bude proveden slovenský zábor českého území. Přes všechnu nejistotu se někteří rozhodli pozvat je do statku a dokonce nabídnout ubytování. Jakmile se důstojníci rozkoukali v novém prostředí, informovali všechny přítomné, že jsou pouze předvojem a mužstvo dorazí až ve tři hodiny odpoledne.
Kolem třetí hodiny vyšli obyvatelé vesnice před svá stavení, aby mohli spatřit přicházející vojáky. Naskytl sejim pohled na utrmácené a hladové mladíky, kteří byli šťastní, že si konečně mohou odpočinout. Jednotka se ve vsi rozdělila do tří družstev a každé z nich se usídlilo v jednom statku. Po odložení výstroje si začali vařit k jídlu brambory. Zatímco se družstvo po obědě v návesní nádrži zbavovalo prachu z cesty, důstojnící se snažili zjistit situaci.Ze všeho nejvíce se zajímali o dynínské nádraží, kolem něhož procházeli a kde už vlála československá vlajka. Důstojníci ji doporučili sejmout, vedeni zřejmě vlastními zkušenostmi z období SNP.
Během hovoru se zástupci obce mimo jiné uvedli, že nemají v držení prakticky žádné zbraně ani munici a hledají způsob, jak si ji opatřit od Němců. Jelikož se v okolí žádná jednotka nenacházela, rozhodli se místní se Slováky odzbrojit maďarský vojenský vlak na dynínském nádraží, který zde stál již dva měsíce.
Odzbrojovací akci vedl bukovský vrchní strážmistr Bartůněk a učitel Vrhel, kteří na nádraží dojeli na kolech, sedlíkovičtí byli čtyři. Kolik Slováků se akce zůčastnilo, nelze zjistit, ale s největší pravděpodobností šlo pouze o důstojnický sbor.
Po příchodu na nádraží se všech zmocnilo obrovské nadšení, jelikož Maďaři odevzdali zbraně bez jakéhokoliv odporu. Své zbraně nevydali pouze čtyři příslušníci Wehrmachtu, kteří nejprve bezmocně přihlíželi odzbrojení spojenecké jednotky a posléze se ztratili z nádraží. Vrchní strážmistr odnosil zabavené zbraně do kanceláře výpravčího s tím, že je později odveze do vesnice. Zpráva o odzbrojení se roznesla po okolí stejně rychle jako o Pražském povstání, ihned se zde objevili nejodvážnější muži z okolí a chtěli si kořist rozebrat. Vrchní strážmistr podobné snahy zakázal, spíše pak proto, že se s učitelem Vrhelem mezitím poněkud přiopili, než z obav z možné perzekuce. Během vzájemné diskuze se kdosi nabídl, že dojede ke svému známému do Českých Budějovic, který vlastní nějaké ukryté zbraně. Přítomní Slováci tuto možnost s radostí uvítali a několik místních se nabídlo, že pro ně dojednou na kolech. Kvůli silnému větru však nebylo možné odjet, a proto se šlo pro povoz do Sedlíkovic k autodopravci Řehořovi. Zanedlouho se vydali pro slíbené zbraně. Jejich naděje a cestu ukončila silniční kontrola německé armády u Neplachova, která je vrátila zpět. Při zpáteční cestě slovenští důstojníci v předtuše represivních opatření ze strany Němců nařídili auto zastavit u nádraží a odvézt všechny zbraně pryč. Když důstojníci dorazili na nádraží, ukázali vrchnímu svá povolení na držení zbraní a chtěli si je ihned odvézt všechny pryč. Naneštěstí v téže chvíli přijeli na nádraží vojáci SS s kanonem taženým za autem, zřejmě přivolaní německými vojáky přítomnými při odzbrojovací akci. Němci okamžitě začali střílet do vzduchu, což vyvolalo takovou paniku, že se většina lidí rozutekla přes pole ke svým domovům. Slováci a několik dalších zůstalo stát na místě. Esesáci Slováky prohlédli a když jim ukázali svá povolení, byli propuštěni. Současně jednotka SS pročesávala okolí a hledali další rebelanty. Jednoho našli v cihelné jamce,ale propustili ho jelikož neměl zbraň. Vrchní strážmistr zalezl před vojáky do nádražního sklepa, kde se převlékl do uniformy přednosty stanice a teprve potom vylezl ven.
Jen pro úplnost je nutno dodat, že tato akce se neobešla bez úmrtí a to Václava Jiráka, který se tudy vracel ze služby z Mezimostí do Ševětína a byl poblíž nádraží zastřelen. Mezitím se slovenští důstojníci vrátili do Sedlíkovic a nechali rozestavět stráže. Jedna stála u hospody, kde se nacházelo rádio a poslouchali se zprávy. Strážní během služby zadrželi jednoho cizího muže z Bečic, který dělal vozku Němcům, ale utekl jim a přes protesty starosty se ukrýval ve staveních.
Druhý den, 6. května ráno, dostali Slováci snídani, kterou si vařili v každém statku zvlášť a dva důstojníci se vypravili do Veselí nad Lužnicí, kde se snažili navázat kontakt s Národním výborem a zajistili si pokračování cesty pro jednotku. Po svém návratu do vsi dali mužstvu nástup a velitelé seznámili svá družstva s výsledkem jednání. Během dne obcí projížděla německá kolona, složená většinou z Rakušanů, kteří nabízeli Slovákům zbraně, ale z obav před příslušníky zbraní SS v jejich týle tak neučinili. Dne 8. května se Slováci stěhovali do Veselí nad Lužnicí. Ze Sedlíkovic s nimi jeli dva sedláci, kteří jim na vozech vezli věci. Ve Veselí se Slováci dali do služeb RNV a byli včleněni do československé jednotky, se kterou zde zajišťovali pořádek……
Tolik fakta. O pobytu této slovenské jednotky na Veselsku se zmiňuje i kronika Veselské posádky Čsl. Armády:
Někdy v této době mělo dojít k již zmiňovanému odzbrojení vlaku na dynínském nádraží, v kronice o tom ale není nejmenší zmínky. Ona výpověď slovenského pddůstojníka, která je v kronice přepsána, byla poněkud upravena, jak již bylo uvedeno výše.
„Neděle 6. května 1945.
….
Slovenské roty nacházející se v Sedlíkovicích nabízejí spolupráci místnímu národnímu výboru.1
Úterý 8. května 1945.
…..
Odpoledne vyjednávání s rotou slovenských vojáků v Sedlíkovicích a jejich přesun do Veselí n. Lužnicí.
……
Ve 23 hod příchod slovenské jednotky ze Sedlíkovic. Rolníci přivezli proviant.
Je po půl noci, slovenští vojáci se svými důstojníky jsou seřazeni na chodbě ve škole ve Veselí n. Luž. II. Okna zatemněna. Přítomen je místní národní výbor s několika důstojníky čsl. Armády (por. děl. Novák Fr., por. Dvořák K., kpt. Skolek, ppor. Kocába, ppor. Kurka Rudolf).
Mlčenlivé ticho – jen šelest nese se tímto tichem – šelest vydechujících vojáků, kteří prožili jeden z dramatických okamžiků. Nyní stojí před Nár. výborem, kterému nabídli spolupráci na osvobozovacím boji.
Ticho přeruší krátký proslov předsedy Nár. výboru kpt. gšt. Pejčocha Fr.
…..
Pak přečetl přísahu československých vojáků po náležité úpravě por. děl. Novák František. Mohutným „Tak přísaháme!“ složili všichni slib věrnosti Československé republice.
…..
Pouť slovenské jednotky je natolik zajímavá, že nutno je podle vlastního vypracování slovenských důstojníků ji zaznamenati:
„Dňa 23. marca 1945 v nočných hodinách odišla naše rota transportem do Rakúska pod velením por. pech. Babiráka Štefana a jemu pridelených por. pech. Jakubčo Teodora a por. jazd. Gmiterko Jána. Cílom bylo město Steyer, kde sme mali íst na výcvik
V Marheggu sme sa spojili s rotou z Trenčína, která išla za tým istým účelom a na to isté miesto jako my.
V Absdorfe náš transport uviazol, nakolko boly tratě po stálom bombardování spojeneckých lietadel rozbité. Tu začalo naše utrpenie, keď nám Nemci vzali vagony a my sme boli núteni pokračovat v cestě peši. Naša situácia sa stala velmi kritickou, zvlášť z tých dóvodov, že nám Nemci nedóverovali a potom stravovanie bolo tak biedne, že sme boli núteni i žobrať.
Tu rozhodli naši dóstojníci, že zmenime směr a pójdeme do Čiech. Vedeli sme, že tam budeme mať možnost buď sa pridať k partizánom alebo že sa v najhoršom prípadě naša jednotka rozpustí, preto toto rozhodnutie prijali chlapci velmi radostne.
Dňa 2. mája 1945 překročili sme hranice Čiech a v obci Plav sme mali první zastávku. Po nadviazaní s tajným Národným výborom, uchýlila se naša jednotka do malej dedinky (Sedlíkovic), vzdialenej od hlavní cesty a tu nadviazali naši dóstojníci styk s tajným N. V. vo Veselí n. Luž. Informovali hned pána pluk. Vávru v Č. Budějovicích telefonicky o síle našej roty a zásluhou terajšieho npor. Nováka sme přišli do Veselí n. Luž., kde sme složili prísahu do rúk N.V. A novej československej armáde.
Ubytováni sme boli v škole.
Týmto dňom sme si konečně oddychli od nadvlády nemeckých okupantov a pocítili radostný pocit svobody….“
Tolik o osudech slovenské roty.
Početní stav slovenské roty:
Počet důstojníků: 3
– “ – vojáků: 126
Úhrnem: 129 2
Středa 9.5.1945.
V časných ranních hodinách obsazeny důležité objekty a velké muniční skladiště v Klobasné slovenskými strážemi. Toto skladiště mělu býti vyhozeno. Velitel skladiště sám nabídl místnímu Národnímu výboru, aby tento mu vydal potvrzení, že mu bylo zabráněno vyhození skladu. Národní výbor tuto nabídku přijal, potvrzení vystavil a tak přímé nebezpečí, jež ohrožovalo celé město bylo odstraněno. Teprve potom bylo zjištěno jak ohromné množství munice bylo v Klobasné uskladněno a jaké dalekosáhlé následky při vyhození by město utrpělo.
Početní stavy slovenských stráží:
Klobasná: 1+1+31, Lnářské podniky: 1+1+15,
nádraží: 1+3, Fischlovy závody: 1+9.3
Ale slovenská jednotka nebyla pouze bez poskvrny, jak dokazuje následující zápis:
„Dnem 23. června…. potrestáni 3 vojíni slovenské roty, že neoprávněně opustili jednotku s úmyslem odejíti na Slovensko 14 denní ostrou samovazbou.„4
„Na pomoc zemědělcům v okolí postavena byla Slovenskou rotou „Žňová jednotka“ složená z 1 důstojníka a 19 vojínů. Podle potřeby vypomáhala v okolních vesnicích ve Zlukově, v Řípci, v Donově, v Horusicích. Tato pomoc byla v době nedostatku pracovních sil velmi vítanou.“5
Poslední zápis se pak týká pouze odchodu slovenské jednotky z Veselí nad Lužnicí:
„Odchod slovenské jednotky.
Na rozkaz IV. sboru OBZ přesune se slovenská jednotka dne 15. 8. 1945 do Bratislavi. Velitel slov. roty vyžádá si u přednosty stanice potřebné vagony.
Účetní roty vydá žold a kuřivo do 15. t. m. a připraví listy o živených pro celou slovenskou rotu.
Velitelem transportu určuji por. pěch. Jos. Jakubce, který osobně bude referovat na velitelství oblasti v Bratislavě. Potud posádkový rozkaz č. 94 z 11. srpna 1945.“
Následuje poděkování Slováků československé posádce zakončené zvoláním „Zdar!“ Toto poděkování přečetl velitel Kulhánek.
„Hromové „Zdar!“ bylo odpovědí. Pak předává jednotlivým důstojníkům upomínkové listy na památku pobytu ve Veselí n. Luž.
Velitel posádky dodává, že por. Jakubec, který doprovází slovenskou rotu předá dobrozdání o celé jednotce osobně na velitelství v Bratislavě.
„Slovenské rotě zdar!“ Nový ohlas hromového zdar rozlehlo se budovou. Rozchod!
……
Ráno pak odjela slovenská jednotka doprovázená ještě ppor. Šarapatkou a čet. Dvořákem směrem na Bratislavu. Tak nastalo srdečné rozloučení s těmi, kteří od počátku stali se jádrem místní posádky svou výzbrojí, výstrojí a vojenským vystupováním.
A mnohý ze Slováků zanechal zde své srdce u české dívky a jistě dlouho bude vzpomínat.
Domov je však nad všechno!“ 6
Použité materiály:
SOkA Tábor, Československá armáda, posádka Veselí nad Lužnicí 1945, Pamětní kniha posádky čsl. Vojska ve Veselí n./ Lužnicí, sign. B239.
VIRT Radoslav, HRBEK Bohuslav a VIRT Michal, Veselí nad Lužnicí za protektorátu a květen 1945, Třeboň 2005.
Poznámky:
1 SOkA Tábor, Československá armáda, posádka Veselí nad Lužnicí 1945, Pamětní kniha posádky čsl. Vojska ve Veselí n./ Lužnicí, sign. B239, s. 12.
2 Tamtéž, s. 14 – 16.
3 Tamtéž, s. 17.
4 Tamtéž, s. 53
5 Tamtéž, s. 58.
6 Tamtéž, s. 63 – 64.