Vzpomínky na okupaci roku 1968 v regionu Severní Českobudějovicko

Vážení čtenáři. V dnešním příspěvku vám předkládáme některé vzpomínky na okupaci v roce 1968. Jak se můžete přesvědčit, tak pohled očima dětí byl zcela odlišný od pohledů dospělých. Na přání narátorů jsme uvedli pouze iniciály, popř. začáteční písmeno příjmení. Text byl ponechán v původním znění. Článek bude doplňován o nová svědectví.

Ševětín

Byly jsme malé, mě bylo pět let, když v noci přijeli Rusové.  Nevím, co nás to tehdy napadlo, ale šli jsme se s rodiči podívat. Stáli jsme na vyvýšenině u hřbitova a pozorovali Rusy na silnici, která tehdy byla okresní. Jak jsme tak stáli, máma si všimla, že okolo poletují nějaké letáky a tak jeden zvedla a četla si ho. Asi byl v ruštině a pak ho hodila směrem k těm ruským autům, jeden z nich vykouknul zpod plachty a namířil na nás samopal, hrůza, začaly jsme všechny brečet, a schovávat se u mámy. Pak sundal samopal a auto se znova rozjelo. Hned jsme běžely domu a mámě vynadaly.

I.H. Ševětín

Ševětín

Tehdy, když přijeli Rusové mi na Braňkách umřel kamarád a jeho žena si přála, abych tam chodila krmit zvířata. Vzala jsem si kolo, nějaké věci sebou a vyrazila. Jenže od náměstí stála ruská kolona a tak jsem na tom kole za nima zastavila a přemýšlela co dál. Jenže za mnou přijeli další Rusové a tek jsem zůstala mezi nima. Co teď? Pomyslela jsem si, co, já udělám. Tak jsem je předjela a metla na tom kole z náměstí pryč. Jenže co čert nechtěl, za zatáčkou u náměstí stála ta kolona taky, jela jsem až na ty Branky a dojela do toho domku. S hrůzou jsem zavřela vrátka, aby ty vojáci nešli za mnou. Ve světnici jsem zjistila, že kvůli té koloně mrtvého neodvezli a ještě leží ve světnici. Tak jsem šla nakrmit a zpátky jsem se domů dostala se zavřenýma očima, abych na ně nemusela koukat.

Za několik dní se situace uklidnila a po silnici občas projel vojenský náklaďák. Vzala jsem si jedno dítě, teď nevím, který šlo se mnou, a vyrazila jsem po silnici k Ďolíku. V talutách, který byly pod silnicí, rostly koncem srpna lipový hřiby. Tak jsem vlezla a v tom listí šmátrala a nemohla nic najít. Nakonec jsem si vzala klacek a obracela to listí. Najednou přisvištěl ruský náklaďák a zabrzdil. Vojáci se na mě podívali, a když se rozjížděli, tak ke mně hodili šišku salámu a chleba. Asi si mysleli, že máme hlad…

M.J. Ševětín

Mazelov

Když přijeli Rusáci, k nám do Mazelova, tak prvně zastavili nedaleko dnešního hřiště s výhledem na Ševětín. Měli tady u nás i nějaké tanky, které vyrovnali do jedné řady. Posádky stáli venku a pokuřovali. Byl jsem malý kluk, někteří lidi se odvážili jít za nima a diskutovali, proč a co tu dělají. To mě nezajímalo. Když nedávali pozor, jak naši, tak Rusové, vlezl jsem do jednoho tanku, Nevím, jak se mi to povedlo, ale začal jsem otáčet věží a dělem. Měl jsem z toho velkou radost, ale vojáci příliš ne, jelikož mě z tanku vyhodili.  Za čas jsme si na ně zvykli a jako kluci jsme za nima pořád lezli. To už byli usazení u velkého a malého rybníčka u lesa, tam měli ležení. Dneska tam není nic vidět, ale měli tam i na loukách k hájovně velký lazaret. Cesta k ležení byla přehrazená závorou, kde stáli strážní. Pod rybníčkem měli sudy s PHM. Když se jim v tom lazaretu rozšířila nějaká nemoc, tak nemocné nosili na nosítkách do lesa, kde je stříleli ze samopalu. Kolik jich bylo nevím, ale pamětník toho dodneška žije, ten se k tomu přichomýt, když šel na houby. Oni ty Rusové měli zvláštní metody, ryby lovili ruskou třpytkou, to je granátem. Hodili ho do vody a pak čekali, co vyplave. Posbírali ty velké ryby a zbytek nechali ve vodě.  Občas se tak dostalo i na místní kluky. Ty starší zase se s nima domluvili a někdy si mohli i vystřelit ze samopalu.  Když odešli, tak vypustili naftu z nádrží a louky jsou v těch místech dodneška nepoužitelné.

F.B. z Mazelova

Drahotěšice

V Drahotěšicích byli Rusové utáboření v lesích ke Vlkovu, v Šíji a v Kmůnech a až k Peci. Když se blížil podzim, z těchto míst odjeli do pevných ležení. Tehdy jsem s dědou vyrazil do lesa a v Kmůnech jsme objevili čerstvý hrob. Byla to taková navršená hromada čerstvé hlíny, asi 1,5m, na Rusy dobře udělaná a nahoře helma. Příští rok jsme se znova šli na to místo podívat,ale nemohli jsme to najít. Celé místo bylo srovnané, ale nevypadalo to, že by to udělala zvěř. Helmu jsme si nevzali ani my ani ostatní kluci.

F.M. Drahotěšice

Vitín

Rusové přes Vitín jen jezdili po silnici. Po nějaké době se zalágrovali do lesa, ke Šraňku, což u nás znamená závora. Po příjezdu si zde také závoru postavili. Bydleli v lesích a nikdo o nich nevěděl, ani se tam nesmělo. Ale vypadá to, že měli velký hlad a že měli mizerné zásobování, protože jednou k nám přelezli přes plot na zahradu a otrhali nám ještě zelený jabka. Kukuřice na polích také vesele mizela. Když se odstěhovali, tak se tam místní chodili dívat a měli tam jen zemjanky a nějaký okopy, jinak vůbec nic.

P.V.  Vitín

Vitín

Pamatuju si, jako kluk, když přijeli Rusové, bylo to děsný, nikdo netušil co se bude dít. I největší komunisti se báli. Ale i u nás ve vsi se našli lidé, kteří je vítali a říkali, že je dobře, že přijeli. Když se situace uklidnila, ostatní se s ním nechtěli bavit…

pan P. Vitín

Vitín

Když přijeli Rusové, celá vesnice byla jak po vymření, měli málo vody a tak jí sháněli kde se dalo, ale žádnou nesehnali. Na poli orali dva chlapi v traktoru, tak za nima vyjel ten jejich důstojník a chtěl jí po nich. Oni mu asi špatně rozuměli a mysleli, že chce vodku. Důstojník na ně začal křičet a tak mu ukázali vodárnu pod Babou. Důstojník sedl do gazika s několika vojáky a dojel k vodárně. Ta byla zamčená, tak vytáhl pistoli a začal do ní střílet. Dodneška(2012) jsou vidět prostřílené dveře a luxfery.

pan K. z Vitína

Kolný

V Kolným se Rusové usadili na stejných místech jako v roce 1945, jak se potom zjistilo, tak to měli zakreslený v mapách od války. V pískovně si udělali ležení, a stejně jako jejich předchůdci si do stěn vyryly nějaká hesla v azbuce a portréty Lenina apod. V lesích nadělali pěknou paseku, taky to trvalo dlouho, než se ty jejich kryty zavozili. Za nedlouho co odešli, tak přišli od VB, vojáci a lesáci a začali prohledávat les.  Podle všeho, když se ta jednotka co tu lágrovala dostala na posádku, tak zjistili, že jim chybí nějaký kapitán. Nakonec ho našli, mělko zakopanýho. Vlastní vojáci ho asi zabili, za to jak se k nim choval.

pan .D.  Kolný

Chotýčany

Jakmile přišli Rusové do Chotýčan, tak obsadili Čihadlo, odkud je krásný výhled do krajiny a je vidět i Šumava. Posádku tvořili jen důstojník a mladí kluci. Jen tady hlídkovali a jinak se s nikým nebavili. Jednou bylo hezky, tak jsme si vzali psa a šli se koupat do Šebesťáku. Bylo to moc fajn, pes ležel na břehu a my řádili ve vodě. Najednou šli okolo ty mladý Rusové, co bydleli u Bezpalce. Chvíli nás okukoval, pak zahodili samopaly do trávy, hadry na ně a šup za náma do vody. Řádili stejně jako my a blbli jsme spolu. Za nějakou dobu k rybníku přiběhl jejich komandýr a začal na nás křičet. Můj pes na něj začal vrčet a štěkat. Ten oficír vytáhnul pistoli, a že ho zastřelí. Začal jsem mu nadávat, a že ho vykoupu. Ruský kluci radši vylezli z vody a oblékli se a mazali za důstojníkem.

pan. S. Chotýčany.

Hosín

Na Chyňavě byli Rusové usazení na loukách až k Rasovně. Tehdy sem jeden chodil do vsi a nabízel za úplně směšné věci benzín. Někteří ze vsi tam za ním chodili, ale jen do strouhy, aby je nebylo vidět. Jednou tam známý také šel, ale nedostal nic, že prý nemá svůj kanystr. Ty kanystry se prý u Rusů počítaly a nesměly chybět, benzín klidně jo. Tak takhle se tu vesele obchodovalo s benzínem. Když měli odejít, tak benzín vypustili na louku a nikdo pak neměl nic.

paní D. z Červeného Újezdce.

Dobřejovice – Chotýčany

Když přijeli Rusové, tak jsme to už od večera věděli. Ráno jsme šli do práce, ale v poledne jsme už byli doma, vedoucí nás nehlídali spíš se diskutovalo, než pracovalo. Sedla jsem na autobus a jakmile jsem přijela domů, tak mě máma hnala do obchodu a hned koupit co se dalo. Něco jsme koupili, protože tam už bylo tolik lidí, Všichni si pamatovali, jak vypadá válka a chtěli jsme mít forotu. Rusáci se tu moc po vsi nemotali, ale z jezedáckých studní nám vytáhli vodu, až se pak musel hledat nový pramen, prý ho strhli. U Kafiny měli šraňk, kde hlídkovali. Tam jsme jednou jeli do Dobřejc na návštěvu a koukali jsme jako blázni, oni nám pod koly lítaly jiskry. Pak jsme zjistili, že to nejsou jiskry, ale že nám nějaký ten trouba střílí pod kola, jen tak pro nic zanic. Měli jsme malý dítě, naštěstí se nic nestalo, ale bylo to nepříjemný. Byli tam až do zimy, jestli vypadli v listopadu nevím, ale pak tam přišli lesní dělníci a ti tvrdili, že jsou tam mrtví lidi. Kde to nevím, ti kteří to viděli, tak už zemřeli.

paní D.

Neplachov

Ruská invaze zde proběhla v poklidu, jen po silnici, která vedla přes obec byl velký ruch. Takhle jeli Rusové s nějakým transportérem a v zatáčce za můstkem jim sjel do Šafářů stodoly. Zničili skoro celý štít. Rychle vycouvali a zmizeli. Druhý den ráno se objevila skupina vojáčků a štít opravila.

pan. F. z Neplachova

Článek bude doplňován novými výpověďmi.