Smrt polského zajatce za milostný vztah k německé dívce

Během druhé světové války se na našem území ocitly tisíce válečných zajatců, kteří byli nacisty nasazováni na nejrůznější práce. Soustředěni byli především v německy mluvícím pohraničí, odtrženém v roce 1938 od Československa. Tak počet 69.500 zajatců uváděných pro léta 1943-1944 ve zprávě SD připadá prakticky jen na sudetské území. Nacisté předpokládali, že německé obyvatelstvo nebude nepřátelské zajatce nijak podporovat, nebo jim dokonce pomáhat při útěku, k čemuž by jistě docházelo v českém prostředí. Přesto i v německém pohraničí docházelo k určitým stykům s některými místními Němci, jak dokládá případ z okolí Horní Pěny na Jindřichohradecku. Více o počtech a nasazení zajatců v pohraničí naleznete v článku o francouzských zajatcích v levínském mlýně.

Kronika Horní Pěny zaznamenala zajímavý a tragický příběh milostného vztahu polského zajatce a německé dívky. Kronikář a místní učitel Jaroslav Vacek začal psát svou kroniku až v roce 1958 a válečné období tak zapsal zpětně a sám přitom nebyl v době války v obci přítomen. Využil dochovaných německých dokumentů na místním úřadě a několika pamětníků ze smíšených rodin, nebo německých antifašistů, kteří v obci a okolí zůstali po odsunu. Bohužel tak už nemohl zaznamenat více podrobností, dokonce ani jména hlavních aktérů. Nechme mluvit jeho zápis: „V Dolní Pěně byl tábor válečných zajatců, kde žilo asi 20 Francouzů. Asi 15 Italů bylo ubytováno na Hejlíčku (Řasy) a 12 Poláků (11 mužů a 1 žena) žilo roztroušeně u jednotlivých německých rodin. Nejlépe se Němci chovali k Francouzům, hůře k Italům a nejtěžší život měli Poláci, kterými Němci opovrhovali. Důkazem zrůdné rasové nenávisti je událost, ilustrující zvěrstva, jichž se nacisté na ovládaných národech dopouštěli. V roce 1942 nebo 1943 měl jeden z Poláků, pracující v zemědělství, poměr s jednou Němkou z Kačleh a měl s ní dítě. Když vše vyšlo na veřejnost, fašisté, zaslepení rasovou nenávistí, sehnali dohromady všechny Poláky z obce i z okolí a na hrázi zdejšího rybníka museli sami Poláci svého druha pověsit. Němku vodili s ostříhanou hlavou a s potupným nápisem po Nové Bystřici.“

I když to z Vackova zápisu, ani dalších materiálů, úplně jasně nevyplývá, místem popravy polského zajatce se pravděpodobně stala hráz Pěnenského rybníka. Podle badatele Jana Muka, který v roce 1960 zpracovával období druhé světové války na Jindřichohradecku, došlo k velmi podobnému případu i v Otíně u Jindřichova Hradce, kde polský zajatec měl dítě s německým děvčetem z Blažejova. Polák byl opět za účasti všech polských zajatců z okolí popraven. Německá dívka byla pro „poskvrnění rasy“ uvržena do žaláře a dítě zemřelo.

Polští zajatci nasazení na zemědělské práce v německých obcích na Jindřichohradecku a Novobystřicku nenavazovali s místním obyvatelstvem jen styky milostné. Zmiňme případ polského zajatce Jana Rokosze, který 24. srpna 1944 v Kunějově u Nové Bystřice spolu s německým antifašistou Franzem Pannym zachránili sestřeleného amerického letce před zlynčováním. Franzi Pannymu za to bylo po válce navráceno československé občanství a nemusel s rodinou do odsunu.