Pověsti z Dolního Bukovska

Lesní žínky

Při žních bylo tolik práce, všechna chasa a čeleď měla práce plné ruce, další pracovníci nebyli, proto když bylo nejhůře přišly na pomoc lesní žínky. Pracovaly, sekaly klasy dávaly snopy dohromady. Pracovaly od úsvitu do večera, nemluvily, nepily a pracovaly neustále.

Když u Křížů seděly u oběda, lidé se jich báli, proto se matka zeptala, co má s nima udělat staré kořenářky. Byla to bába všema mastma mazaná, řekla, že až budou znova žínky sedět u stolu v sednici, musí zakřičet, červené pole hoří a oni utečou. A co se bude dít dál? Ptali se ostatní ze statku, odpovědět bába neuměla. Úkolu se zhostil František, chlapec vyrostlý v lese a proto odvážný. Netrvalo dlouho, divoženky si sedly do sednice a čekaly na jídlo. Přišel František a řekl červené pole hoří. Jezinky sebou trhly vyskočily a s jekotem utíkaly ven a křičely červené pole hoří, to nám mužové a děti shoří. A zmizely a už se nikdy neukázaly.

 

Srdnatá děvečka

Bylo to na podzim, ženy měly přádsky, muži seděli u krbu a řezali louče, zanedlouho všichni si začali povídat veselé příběhy, pak smutné a nakonec strašidelné. Zanedlouou skončila černá hodinka, proto se zvedla Káča, která chtěla také přijít se svojí do mlýna. Řekla, já se ničeho nebojím, klidně půjdu o půlnoci na hřbitov a přinesu hlínu z hrobu starýho Krotkýho, který měl dneska pohřeb. Jak si usmyslela tak učinila. A odešla na hřbitov, sotvaže udeřila dvanáctá. Pár minut po půlnoci bouchlo něco těžkého o dveře u vchodu a když rozespalí otevřeli nalezli přede dveřmi napoloumdlelou Káču s kostmi na zádech. Vytáhli ji dovnitř a kosti zanechali přede dveřmi. Káča vyprávěla, že byla na hřbitově a jakmile zahrabala do hrobu, něco jí vlezlo na záda, začalo rdousit a dusit, až nemohla dýchat, okamžitě začala utíkat až upadla u domu. Proto si myslela, že ji jiný nebožtík se chtěl pomstít a proto se jí držel. Proto druhý den ho zakopali na hřbitově a od té doby Káča na hřbitov v noci nechodila a nebožtíkům dávala klid a pokoj.
Sklenář a divoženka

Šel sklenář i s krosnou skel přes les Malsáry směrem ke Bzí. V lese potkal nádhernou ženu a jelikož byl sklenář známým a výtečným tanečníkem vyzval ji k tanci. Když mu slečna dala svolení, ihned se s ní dal do kola. Tak se točili dokola, až mu všechny skleněné tabule hrozně popraskaly a proto začala krosna skřípat. Najednou spadl na zem a probudil se až ráno. Krosna plná střepů a potlučené údy byly jedinými důkazy toho, že tanec s divoženkou nebyl jen snem.
Františkán a děvečka.

O posvícení seděla děvečka v koutě. Ráda tancovala, ale svého milého měla ve světě na vandru a nemohla tancovat, toho jí bylo převelice líto.Druhý den seděla a chtěla jít tancovat, říkala všem, že by tancovala i s Františkánem. Skutečně, jak vyšla ze statku, potkala Františkána, že si prý s ní přišel zatancovat, ona mu řekla, že se dojde zeptal hospodáře. On že ať zatím jde do sálu. V sále čekala na něj až do dvanácté hodiny. Pak šla domů, Františkán stále čekal přede dveřmi. Chytil děvečku za pas a začal s ní tančit až celá umdlela. Když uviděla jeho klášterní opasek tak se ho dotkla a on utekl. Ráno ji našli před domem ale o Františkánovi nevěděl nikdo nic.
Řezník a hastrman

Za Vopátků domem byl rybník, ve kterém bydlel vodník, chodil každou sobotu ke Švingrům pro maso, chválili si, že platil hned a moc toho nenapovídal. Problém byl v tom, že všecko maso si ošahal a promačkal, dlouho píchal do vystaveného masa prstem a vybíral. Vždycky ho ohmatal studenou rukou a proto si ostatní zde nechtěli kupovat maso. Proto si usmyslel řezník, že ho vyučí že až příjde hastrman příští sobotu. Když přišel, řekl mu řezník, že to maso které je na špalku je jeho. Když to maso na špalku mezi dvěma prsty válel,řezník mu je oba usekl.Hastrman se ztratil a všichni na něj zapoměli. Když však šel čeledín s ovcema okolo jeho rybníka, zavlekl je hastrman jednu po druhé do vody. Druhý den mu místní vypustili rybník a čekali, že ho zabijí. On však utekl přes noc do rybníka u Bzí. Od té doby má klid je tu dodnes.
Bukovský hastrman.

V Bukovsku u Vopátků bydlel hastrman, do chalupy chodil na večeře. Když si oni vařili brambory, on si pekl ryby. Měl zlou ženu a proto si pekl ryby u lidí. Hospodyni se to nelíbilo, ale když si starý pochvaloval, že měl dobrou večeři, protože mu pár ryb dal hastrman. Hospodyni se to nelíbilo že mu z levého šosu kape voda a zůstává po něm kaluž. Hospodyni to naštvalo. Jedna kořenářka přišla a řekla, aby mu uřízla šos. Když přišel s rybičkama hastrman ustřihla mu šos, on zakřičel jakoby ho na nože brali a utekl. Manželovi to nevadilo, alespoň mu zůstali ty rybičky. Nazítří nazrtal hastrman celou hráz a zatopil Vopátkům obilí ve stodole. Proto vynosili všichni obilí na hráz a sušili. Provrtaná hráz byla za chvíli plná lidí a chtěli vodníka zmlátit. Ten však nečekal a v noci zmizel.
Křísů poklad

Vedla bukovského kostela u Křísů na dvorku pod stodolou je chodba, která vede až pod Staré město. Zde je ukratá velká nádoba plná dukátů. Tuto nádobu hlídá velký pes s ohnivýma očima. Praví se, že až bude na tomto statku hospodařit Martínek s Dorotkou pes odejde a poklad bude jejich. Martínek s Dorotkou zde hospodařili, ale smůla byla v tom, že Martánek musel k vojsku a tam padl. Dorotka se trápila až žalem zemřela, pes proto dodnes hlídá poklad a čeká na martínka s dorotkou.

Fotografie k pověstem o vodnících. Jak vidno, obliba těchto pohádkových postav je mezi českou společností značná.

Obr.I Doubice. foto E.Hieke

Obr. II.Rudolfov. foto E. Hieke

Jan Kolář, Pamětní knihy Dolního Bukovska, díl II, s.a., Uloženo v MLK.