Vzpomínka na babičku Annu a její úspěch v chovu prasnic

Převážná většina žen ve vsi s láskou a obětavostí věnovala a troufám si říci že nadále věnuje, své celoživotní úsilí svým dětem, těžké práci v zemědělství i jinde a křesťanské víře. Toto vyprávění je o jedné z nich, prosté venkovské ženě, babičce Anně.

Dnes už nežijí ti, kteří ji poznali osobně a známe ji pouze z vyprávění. Přesto navždy zůstává v srdcích a myslích svých potomků. Čas od času si prohlédneme fotografie a představujeme si, jak to tehdy bylo. Po babičce nám toho mnoho nezůstalo. Rodný list, oddací list, jeden originální podpis na smlouvě trhové, dopis ministra, dvě fotografie a diplom.

Chotýčany čp. 4.

Bylo to v roce 1906, kdy se Anna ve svých 26 letech provdala do Chotýčan čp.4. Pocházela ze zemědělské usedlosti Hanousků v Sedlíkovicích, shodou okolností také čp.4. Vzala si Františka Sochu. Předtím již 12 let pracovala na statku svého otce, kde se mnohé naučila a dovedla to pak použít.

Podle vyprávění paní Marie Chrtové z Libniče měla na svou dobu moderní názory, byla chytrá a pracovitá. Například chovala včely, zasadila se o přestavbu statku, stájí, modernizaci strojů. Několikrát v měsíci časně ráno vyrážela na kole do Českých Budějovic, kde před šestou hodinou ranní již prodávala na trhu máslo. Během šesti let po svatbě už vychovávala tři děti.

Po těžkém období 1. světové války se také věnovala své zálibě v chovu prasnic, kde dosáhla pozoruhodných výsledků. V květnu roku 1929 přišel na statek dopis od ministra zemědělství, adresovaný dědovi, ale patřící správně babičce, ve kterém se píše:

Pan František Socha, Chotýčany. V Praze dne 8. května 1929.

Při jubilejní soutěži z oboru výroby živočišné, pořádané ministerstvem zemědělství na oslavu desetiletého trvání Československé republiky v roce 1928, docílil Jste ve skupině III. „Soutěž nejlepší výkonnosti chovných prasnic“, u prasnice č. 163 takového výsledku, dle něhož přináleží Vám podle platných směrnic vyhlášky ministerstva zemědělství ze dne 30.11. 1927 č. 84576

IIId cena pro zemi Českou

v částce 1000 Kč, kterou Vám tímto přiznávám. Je mi potěšením vyrozumět Vás o tomto výsledku a sděluji, že výše uvedená odměna bude Vám vyplacena po srážce kolkovného zemědělskou radou v Praze. Diplom uznání ministerstva zemědělství bude Vám zaslán dodatečně.

Ministr zemědělství, podepsán Otakar Srdínko

Diplom:

Každý kdo pracuje v zemědělství potvrdí, že chov prasnic a odchov selat patří k nejkvalifikovanějším a nejnáročnějším zemědělským oborům v živočišné výrobě.

Jenom letmo zmiňme nejdůležitější vlivy působící na plodnost a odchov selat. Plemenitba, zdraví zvířat, hygiena chovu a prevence, výživa včetně nárazové, ošetřovatelská péče, chovné prostředí, věk prasnice a další drobnější vlivy. Ošetřovatel musí mít svoji práci rád, nejlépe je-li jeho koníčkem. Ne náhodou byli na státních statcích často u chovu prasnic vystěhovaní sedláci, kteří přes všechny nespravedlnosti a příkoří nedovedli jinak než poctivě a na vysoké úrovni pracovat a vychovávat své nástupce.

Dcera babičky, Marie se vdala za zemědělce a věnovala se tomu, co se naučila u své matky, chovu prasnic. Jejich rodina byla jako jedna z prvních postižena ne pro neplnění dodávek, ale z politických důvodů. Byla vystěhována ze statku Světlík na dvůr Suchá u Břehova, patřící v té době státním statkům. Zde manželé pracovali – kde jinde – u chovu prasnic. Po nějaké době byla Marie vyhodnocena jako nejlepší ošetřovatelka prasnic. Dokonce obdržela za odměnu zájezd do Leningradu – dnes a dříve Petrohradu. Byla to její první cesta do zahraničí.

Jaké se děly paradoxy! Třídní nepřítel a nejlepší pracovník! Úplně shodný výsledek jako u paní Procházkové z Chotýčan čp.8., která po letech vyhnanství nakonec po návratu domů v roce 1968 získala po pěti letech práce u státních statků diplom od vlády a vysoké ocenění obdržel i její manžel Přemysl Procházka.

Marie Šimková (1912) roz. Sochová

Vraťme se k babičce Anně. Babička prostě vnesla do tradiční konzervativní, po generace chalupnické a později kulacké zemědělské rodiny a zajetých kolejí nový vítr. Její syn Jan vystudoval stavební fakultu a zastával významné místo u státních drah. A v dalších generacích a příbuzných nechybí zemědělec, ekonom, lékař, stavař, elektrotechnik, kteří jsou doma i v zahraničí.

Babička s dědou předali hospodaření na statku v roce 1935 a odešli na výměnek. Děda jí nechal na zahradě postavit dřevěný altán s výhledem na českobudějovickou kotlinu s Kletí, hosínský kostel sv. Petra a Pavla, zámek Hluboká nad Vltavou, zahradu a milované včely, z kterých si 4 včelstva ponechala i na odpočinku.

Altán v zemědělské rodině, to bylo na svou dobu něco nevídaného. Zde ráda sedávala, pletla, hlídala vnoučata Marii a Růženu. Já se narodil až tři roky po její smrti. Na výměnku byla pouhých pět let a ve svých 61 letech náhle odešla tam, odkud není návratu.

Její vnuk Jeník Šimek (1931) vzpomíná, že když babička v náručí své dcery Marie Šimkové umírala, byl vykázán na dvůr. Seděl na studni a brečel, až babička umřela. To bylo v pátek 30.8.1940.