Rok 1968 ve vzpomínkách paní Anny Dušákové z Dolního Bukovska 25. 2. 2013
Moje matka Anna Dušáková, nar. 27.3.1945, pracovala v letech 1962-1971 u ČSAD V Českých Budějovicích jako průvodčí v autobuse na lince Dolní Bukovsko-České Budějovice. Toto jsou její autentické zážitky.
22.srpen 1968
Ráno jsme vyjížděli z Bukovska do Budějovic ve 4.30. V autobuse bylo veselo, jako vždycky, tak brzo ráno nikdo neposlouchal rádio. Na zastávce v Drahotěšicích nastoupil mezi dalšími cestujícími i pan Toužimský, který nám řekl, že nás obsadili Rusové. V autobuse všechno ztichlo a nejdřív to vypadalo jako legrace. Drahotěšičtí nastupovali později, tak měli možnost si ráno chvíli pustit rádio, tak věděli, co se stalo. Teď jsme v autobuse všichni nahlas uvažovali o tom, proč nás vlastně přepadli. Pan Toužimský řekl, že v rádiu mluvili o jakési kontrarevoluci a že sem Rusové přijeli „udělat pořádek“, přitom tady se nic nedělo a byl tu klid. Když jsme přijeli na konečnou do Budějovic, tam už byla na nádraží puštěná televize a už bylo jasno.
Následujících pár dní
V následujících dnech byla všude jen ruská vozidla, od tanků až po gazíky. V okolí Radonic, Drahotěšic, Dolního Bukovska a vlastně celého okolí byli po lesích „uklizení“ Rusové, takže bylo nebezpečno vůbec chodit do lesa. Bydleli jsme, a stále bydlíme u lesa na konci obce. Protože jsem byla průvodčí a chodila jsem do práce i z práce s brašnou peněz, kde byly denní tržby, doprovázel mě můj otec.
Ruská neznalost visícího prádla
Jednoho dne se nám doma přihodila zvláštní věc. Matka tenkrát vyprala prádlo a rozvěsila ho, stejně jako pokaždé, venku na šňůry. Ruský kluci si toho všimli, stáli proti chalupě a smáli se vlajícímu prádlu. Asi to z domova neznali. Fakt je ten, že jsme se doma plížili úplně jako stíny, jen abychom se nemuseli ukázat v okně, protože by nás bylo vidět.
Rusové versus pan Mašek
Bylo to někdy začátkem září, když jsme ráno zase vyjížděli směrem České Budějovice. V té době jsme za autobusem tahali vlek, protože jezdilo víc lidí. Když jsme dorazili na zastávku Vlkov (za Drahotěšicemi), kde nastupoval vždy pravidelně jeden cestující z Vlkova. Vůbec jsme mu to nezáviděli, protože akorát přes silnici stál už první ruský gazík. V době jezdil jako řidič pan František Mašek ze Ševětína. Ten zastavil, vystoupil ven a se slovy: „Počkej, já je proženu“, zabouchal na dveře toho gazíku. My všichni jsme ho zrazovali (byl plný autobus), aby je nechal, protože jsme se báli, že jak se leknou, tak celý autobus můžou vystřílet.
Z auta vykoukl voják a Mašek na něj zařval: „Voloďo, kde máš komandíra?“ Chudák Rus byl tak splašenej, že utíkal asi ke třetímu autu vzbudit velitele. Vystoupil velitel a Mašek na něj spustil českoruštinou: „Hele, já vezu robotníky do roboty, mám bojšoju mašinu, tady mám málo místa a musíte se mi uhnout.“ Velitel mu tam něco říkal a Mašek mu na to opáčil: „Děláte tady úplný hovno, jenom tady překážíte, táhněte radši domu a nevotravujte tady.“ Bylo chvíli ticho, pak dal velitel povel a celá vojenská kolona od vlkovské zastávky až k ševětínskému hřbitovu (to je asi tři kilometry), se dala do pohybu a pomalu se uhýbala víc ke stoce, aby naše „bolšoja mašina“ mohla jet. Přitom ještě předtím bylo vedle nás dost místa pro osobák. Ale Mašek chtěl po ránu trochu ty „osvoboditele“ prohnat.
Do Budějovic jsme dojeli pozdě, a když jsme vyprávěli důvody našemu tehdejšímu dispečerovi, panu Beranovi, tak si vzal Frantu Maška stranou a domluvil mu, stejně tak poučil i ostatní řidiče, hlavně aby nechali Rusy na pokoji, že oni vůbec neví, proč jsou tu a mohlo by dojít k neštěstí.