Jeden rok ve starých časech II. část

Na hromnice musí skřivánek vrznout,

kdyby měl zmrznout.

/2. února./

Na hromnice půl krajíce, půl píce,

dne o hodinu více.

První náznaky jara, předjaří, začínají začátkem února. V té době se lidé plně oddávají zimním radovánkám: masopust, svatby, bály. Ale jaro se už hlásí o slovo. Sluníčko se vrací ze svého výletu do dalekých krajin na jihu. Země v některých dnech shazuje bílý kožich, protírá si oči. Je malátná, ospalá a jen zvolna nabývá staré síly. Časem se ještě přikryje bílou peřinkou, zdřímne si. Očima bílých sasanek a sněženek i modrých podléšek – jaterníků někde zpod keřů se dívá nesměle do světa. Jako ve snu slyší zpěv skřivánka, který se nemohl dočkat a první se vydal na cestu ke starému domovu.

Zima je na ústupu. Nevraživě se dívá na probouzející se život. Sotva se slunce schová za hory, ovládne chlad a mráz. Zem ztvrdne, voda se pokryje ledem. Ale mladé síly nabývají krok za krokem vrchu.

Ku konci února přichází první větší obleva.

Zafoukej, větříčku, z Dunaje,

kde je má panenka, ať sem jde…….

Taje. Sníh a led se mění ve vodu. Promrzlá a přesycená země nemůže všechnu pojmout. Tvoří se stružky, potůčky. Led na řekách praská, kry se dávají na pochod k moři.

Na svatého Matěje pije skřivan z koleje.

/24. února/

Matěj s pilou ledy hledá,

nenajde – li, sám je dělá.

Pak je musí rozsekávat

Josefova širočina.

Březen.

Hospodáři procházejí louky, čistí vodoteče. Vedou vodu na místa, kde je jí třeba, přebytečnou pouštějí, aby neškodila. Prohlížejí pole, chystají se k jarnímu setí. Jsou pamětliví toho, že:

na svatého Řehoře,

čáp letí od moře,

žába hubu otevře,

líný sedlák, který neoře.

/12. března/

Děti vidí oráče, baví se pořekadlem:

Oře, oře Jan, za ním jde pět vran.

První praví: Dobře oře.

Druhá praví: Nedobře oře.

Třetí praví: Dobře oře.

Čtvrtá praví: Nedobře oře.

Pátá praví: Dobře oře Jan.

Ve vsi doznělo bujné zakončení masopustu trvající tři dny: Neděle, pondělí, úterý do půl noci. Na škaredou středu šli lidé hromadně do kostela na Popelenec. Kněz jim dával popelem na čelo znamení lidské nicotnosti se slovy:

Pomni, že prach jsi a v prach se obrátíš!

Nyní teprve nastalo nové období roku: půst a jaro. Kdo se neoženil, která se nevdala, musí čekat na příští rok. V postě byl zákaz tanečních zábav. Nastal čas zpytování svědomí, obrácení mysli k Bohu.

Půst trval 7 týdnů, do velikonoc. Po masopustní následovaly neděle: Černá, Pražná, Kejchavá, Družebná, Smrtná, Květná. V té době se chodilo všeobecně ke zpovědi a k přijímání. Týden za týdnem se střídali: svobodní, ženatí a vdané, děti, panští zaměstnanci. Přes tíhu pokory a pokání to byla doba v roce nejradostnější – zima odcházela, jaro neslo naději na teplo, pobyt venku, nový život.

V pojaru (!) mívali lidé zase plné ruce práce. Do konce března bývala zaseta jař, V dubnu zasázeli brambory. Mezitím se doma bílilo, čistilo se stavení zevnitř i zvenka (!). Dvory se vyrovnávaly, všechno se po zimě dávalo do pořádku.

Z lesa se vozila chůje a dříví. Mužští dokončovali opravy nářadí a náčiní. Drobné řemeslné práce si dělali sami. Ženy pracovaly se lnem, plátnem, dělaly domácké práce. Každé děvče, než se vdalo, muselo takové práce umět. Hlavní bylo pečení chleba. Hospodyně se posuzovala podle toho, jak uměla zadělat a upéct chleba.

Ve staveních byla všude černá kuchyně s chlebovou pecí a všechny potřeby k pečení. K večeru se přinesla do sednice díže, aby se ohřála. Byl v ní od posledního pečení kousek těsta – kvásek. Nalila se do ní vlažná voda, osolila. Přes husté síto se přisejvala mouka. Zamísilo se řídké těsto, nechalo se do rána v teple. Druhý den ráno se zatopilo v peci. Hospodyně měla vyzkoušenou dávku polen na vyhřátí pece do správné teploty. Do díže se dále přisejvala mouka, těsto se zahustilo. Když zkynulo, válely se z něho bochníky až osmikilové. Každý se dal na košatku posypanou moukou a dál kynul. Zatím dříví v peci dohořelo. Hřablem se vyhrábl popel a uhlíky, pometlem namočeným ve vodě se pec vymetla, vyčistila. Pak se sázelo. Pecen se přehodil na dřevěnou lopatu, navrch se omyl vodou, aby se leskl a vsadil do pece. Ze zbytků těsta se nadělaly pekáčky posolené a pokmínované, nebo se zadělaly z vejražky. Ty se jedly ten den k obědu.

Upečený chléb se vyndal z pece a na košatkách se donesl do síně vychladnout. Pak se ukládal do sklepa – komory na dřevěné šráky, vyvěšené až u stropu, aby k němu nemohly myši. Tam zůstal několik dní, až vyprahl, vyschl. Zatím se dojídal starý chléb. Pecen se přinesl do sednice, položil se na čistě utřený stůl vždy bílou stranou. Nožem – stojákem – se pokřižoval třemi křížky, skrojila se patka, to byla pochoutka pro děti. Krájel obyčejně otec nebo matka. Musel se ukrojit rovně!

Kdo se nesrovná s chlebem,

nesrovná se s lidmi ani pánem Bohem!

Upadl – li kousek na zem, musel se políbit. Vždyť to byl boží dar! Ani kousíček nesměl přijít nazmar. Drobečky se smetly, daly slepicím.

Pro chleba kousíček

rozsviť devatero svíčiček

Drobečky dělají krajíčky,

krajíčky dělají bochníčky.

Bez chleba polovic oběda.

Jedl se většinou suchý nebo posolený. Dětem se někdy namazal sádlem. Máslem jednou za týden, když se vrtělo. Ostatní máslo šlo na prodej, případně se něco převařilo do zásoby.

Říkalo se, že za stara mívali lidé až do stáří zdravé zuby. Přikládalo se to prostým, zdravějším jídlům a hlavně tvrdému chlebu. Je na tom jistě dost pravdy. Zpracovat pořádný krajíc vyschlého chleba dalo zubům práci. Zpevnily a vyčistily se lépe než dnes kartáčky a pastami.

Celý rok skromně den za dnem, kromě památek: poutě, posvícení, svátků, svateb, kdy se nešetřilo, bylo všeho hojnost.

Říkal svatý Tomáš: Jez v chalupě co máš!

Vařilo se většinou, co chalupa dala. Hlavní jídla byla: nějaká polévka, mléko, brambory, chléb.

Co bude k snídaní (!)? – Brambory míchaný.

Co bude k obědu? – Hrneček od medu.

Co bude k večeři? – Hrneček od peří.

Polévka mlíčná, praženka, oukrop. V neděli obyčejně káva – lépe řečeno kafe z praženého žita s přidáním cikorky, chléb. Známá byla Vydrova žitná káva. Vozil ji povozník z Budějovic. Také se doma pražilo žito nebo ječmen na kafe. Cukr byl homolový, sekal se sekáčkem – malou širočinkou. Jím se hodně šetřilo. Kdo měl včely, přislazoval medem. Více se přislazovalo cukerínem, říkalo se mu kolíčka. Pašoval se z Německa. Chodil s tím tajně po vesnicích dědek – kolíčkář. Měl zvláštní chůzi i pohled, stále jakoby byl ve střehu. Četníci ho honili, protože prodávání cukerínu bylo zakázané. Ale nepamatuji se, že by ho byli u nás chytili. Lidé ho kryli.

To stačilo jedno kolíčko do velkého hrnce přisladit k cukru. Sladilo se do hrnce, pak se kafe nalilo na talíře, později se dávalo do hrnečků.

Nějaká polévka – bramboračka, zelnice, mlíčná sladká či kyselá. K tomu knedlíky, bramborové šišky, šmorn – jakési drobení z mouky, šterc – škubánky, cmunda – bramborové placky, nalívance (!), vdolky, zelníky – placky z těsta a zelí, koblihy, kocmatice…….co dům dal.

Maso bývalo jen v neděli kromě doby po zabíjačce. Na zimu se zabíjely starší slepice, králíci. Ostatní drůbež, máslo, tvaroh, vejce se většinou prodalo. Každý utržený krejcar byl dobrý. Však jich v domácnosti moc nebylo, chodívalo se nakupovat i za vajíčka.

Většinou brambory na všelijaké způsoby: na loupačku, míchané, klofané, smíchané se zelím – kočičák… Zapíjelo se mlékem nebo mlíčnou polévkou.

Tak se šetřilo a hospodařilo. Ale lidé byli dost spokojení, žili klidněji. Měli víc ze života. Bylo víc času na pozpívání večer na návsi, posezení před chalupou na lavičce. Lidé se po práci scházeli na hrátky, pobesedování.

Dětí bylo v každé chalupě dost. Kdo měl třeba jen tři, říkalo se, že ani neví, že děti má. Bývalo jich 6, 8 i více. Starší opatrovali mladší sourozence, protože máma aby měla deset rukou na všechnu tu práci, která na ni čekala. Starost rodičů byla veliká. Nebyl čas na mazlení. Děti byli od mládí vedeny k práci – měly ji rozdělenu a musely ji vykonat. To bylo samozřejmé!

Na studie šli jednotlivci a jen chlapci. Ve školách se platil školní plat, byly velké výdaje za byt ve městě. To si museli rodiče dobře rozmyslit, než dali syna do škol. Někdy na to praskla celá chalupa. Ve vesnicích při dráze, jako to bylo v Ševětíně, byla velká výhoda dojíždění. Byly upraveny vlaky a tak bylo v mých letech již hodně studentů i některá děvčata. Hlavně děti železničářů – měly dráhu zadarmo.

Přišlo jaro do vsi:

Kde jsi, zimo, kde jsi?

Byla zima mezi námi

a teď už je za horami.

Huš, huš, huš,

ať je jaro už!

Na výsluní se zelená travička. Chudobky v ní přikrčené nastavují bílé hlavičky vstříc teplu. Voda ve struhách a potůčcích bublá. Děti si dělají rybníčky, pouštějí lodičky z borové kůry. Hoši vyrábějí mlýnská kola. Malý mlynář přidělá pružinku, mlýnek pěkně klape. Připravují se budky pro špačky a sýkorky. Krásné zaměstnání plné umu a kumštu.

K budce na starou hrušku přiletěl špaček. Vystrnadil nezvaného nájemníka a dal se do práce na obnově domova pro nové pokolení. Vyhozený vrabčák se ještě chvilku troštuje (!), pokřikuje, ale pak odlétá si hledat jiné místo.

Ve škole je dlouhá chvíle. Pozornost narušuje pokušitel v podobě pytlíčku s kouličkami a fazolemi. Neustále se vrtí v kapse. Někdy je tak neposedný, že se – ó běda – octne ve stolku pana učitele. Bývá tam uvězněn i několik dní, než se jeho majitel polepší natolik, že může s nadějí požádat o jeho vrácení.

Sotva dozní zvonek za poslední hodinou, hrnou se žáci ven. Dřevěnky a podělávky na dolejší chodbě létají sem tam před tím hrozným náporem, horečně hledají svého pána. Konečně jsou rozebrány – hajdy na náves.

Na suchém místě se vytočí jamka, kluci se dávají s plnou vervou do hry.

Tady jich hraje několik cvrnkačku. Od určené čáry házejí kuličky k jamce. Kdo hodil

nejblíže, začíná cvrnkat kuličky do jamky. Kolik jich tam dostane, tolik vyhrává. Netrefí – li se, hraje další, podle pořadí.

Podobně se hraje vytloukačka. Hází se k jamce, určí se pořadí. Kouličky se dají do jamky a

pak jeden za druhým vytlouká větší kouličkou, vytloukačem – bulou. Kolik jich vyrazí z jamky, tolik vyhrává.

Dva klidnější kamarádi hrají setkanou. Jeden hodí kuličku, druhý se snaží svou trefit kamarádovu. Kdo trefil, vyhrává. Jsou – li kuličky už dost blízko sebe, cvrnká se palcem.

Ale tehdy neměl každý kluk kuličky. V těch dnech byli doma hoši plni ochoty dojít pro něco do krámu. Dostávali přídavkem kuličky. Také se mohly koupit, bylo jich i 5 za krejcar. Ale hledejte krejcary v kapse, když je jedna prázdná, druhá vysypaná, třetí děravá!

Holky a menší kluci hráli fazole. O ty nebyla taková nouze. Loni si nasázeli k plotu všelijaké strakáče, bukry. Fazole pěkně vzklíčily, přidržely se plotu, aby je vítr nepovalil. Krásně červeně kvetly a měly pak plné lusky zrn.

Jaro, milé jaro, co radosti jsi přineslo!

Děvčata hrají „Schody“ čili „Nebe, peklo, ráj“ nebo „Pannu“.

Na zem se nakreslí uvedné obrazce (autor zde nakreslil dva typy skákacích panáků s čísly od 1 do 10). Mohou mít také méně políček. Hází se obyčejně barevným sklíčkem. Také se hře říkalo „Sklíčka“.

Pravidla:

1. Hodí se do prvního políčka. Doskočí se do něho na jednu nohu, poskokem otočí a zpět. Pak do 2., 3., …. Je – li jedno políčko, skáče se na jednu nohu, jsou – li dvě vedle sebe, doskočí se na obě, každá do jednoho. Obrat se dělá najednou poskokem. Hraje se, dokud se neudělá chyba. Kdo se dostane dříve do nebe – 10. políčko – vyhrává.

2. Hráčka hodí do 1. políčka. Přeskočí je, skáče dále až do 10., otočí, skáče zpět, sebere sklíčko a ven. Háže do dalšího. Při skákání vynechá vždy políčko se sklíčkem, přeskáče všechny tam a zpět… Až se dostane do 10…. Hází do 10.

3. Hráčka hází obrácená zády k obrazci, přes hlavu. Pak se otočí a poskakuje jako u varianty 1, nebo 2.

Chyby: Netrefí – li se do patřičného políčka.

  Přešlápne – li při poskakování čáru.

Schody i pana se hrají stejně. Lichá políčka na jednu, sudá na obě nohy. Při obratu musí hráčka udělat najednou – poskokem – čelem vzad.

Děti si spravily chuť a jedno za druhým se vytrácejí k domovu. Tam čeká povinnost, práce. Maminka nasadila už v únoru husu. Po týdnu prohlížela vejce u okna proti světlu. Přikryla se kabátem, zpod něhož škvírkou se dívala na vejce. Kde našla paboučka (!), tmavou skvrnku, to bylo dobré, kde nic, bylo čisté. Dobrá vejce dala zase pod husu, čistá rozbila do těsta – třeba na svítek. Nu a nyní v březnu se líhnou housata. Je třeba natrhat kopřivy, udělat žrádlo. Však máma už má připravenou houbovou – hubuje: Kde tak dlouho lítáš? Honem na kopřivy. Košíček, starou rukavici a už se běží. Není to lehké. Je ještě záhy a kopřivy vystrkují první lístečky kolem plotů a zdí. Doma se sekáčkem nasekají nadrobno, promíchají s pšeničnými otrubami, nadělají se žmolky – žrádlo. Housata si hoví se starou v teple pod kouzní zahražena prknem. Do korejtka dostanou žmolky, do misky vodu, do druhé jemný písek, aby stará neštěchtala zeď. Husy potřebují mít v žaludku písek, aby lépe trávily. Nemají – li, stará oštipuje tak dlouho zeď, až se sype omítka. To by byla škoda.

Děvčátka se o housátka dobře starají. Vědí, kdo má pěkná housata, je dobrá hospodyně. Od mládí se takovým starostem učí, berou je plně za své. Ani je nenapadá se práci vyhýbat. Že se někdy zapomenou mezi kamarády a pak dostanou nějakou tu buchtu do zad, to nic, to je obyčejná věc.

Tak nastala dětem nová stálá práce. Housata se pomalu otužují. Jak se udělá venku teplo, vynesou se na sluníčko na pažit. Do vody nesmějí, dostala by křeče. To děti dobře vědí a maminka se může na ně spolehnout. Nedělají to poprvé!

Až začátkem dubna přiletí vlaštovičky, budou husičky chodit na trávník, na delší pochody a konečně na opravdovou pastvu na Kopaninu k rybníku.

Doma je plno nových kamarádů: koťátka, štěnátka, králíčci, v maštaly přibylo telátko, hříbátko… budou kuřátka. O všechno se děti horlivě starají, volné chvilky jen tak po troškách ukrádají.

Jaro již hodně pokročilo, ale přece jen jsou někdy chladné dny:

Březen – za kamna vlezem,

duben – ještě tam budem,

máj – půjdeme v háj!

Plískanice se střídají s pěkným počasím – aprílové přeháňky.

1. dubna čekaly na důvěřivé lidičky všelijaké úskoky. Jeden druhého se snažil vyvést aprílem. Oblíbený žert starších byl poslat někoho do krámu pro semtele. Ale kluci byli někdy už vykukové. Klidně přijali krejcar, koupili si cukrkandl – a kdo byl potom tele?

Kdo jinému jámu kopá….

Zima už opravdu odešla, ale zem je „otevřená“, nedá se na ni sedat, dostala by se nemoc.

Kalendář přinesl dětem další starosti.

Patřila holkám. Slaměnnou pannu oblékly do staré košile, namalovaly obličej, na krk daly pentličky. Chodily se smrtkou od stavení ke stavení. Říkalo se chodit s „lítem“. Prozpěvovaly:

Sbor: Mořeno, Mořeno, kam jsi klíče dala?

Mořena: Dala jsem je, dala svatému Jiří,

     aby nám otevřel do ráje dveří.

     Dala jsem je dala svatému Jánu,

     aby nám otevřel do nebe bránu.

Sbor: Líto, nové líto, kdes tak dlouho bylo?

Líto: U studánky u rubánky ruce jsem si mylo.

Jedna: Cos tam jedlo?

Líto: Polívku s kroupama.

Jedna: Co bylo po ní?

Líto: Hrách nemaštěný.

Sbor: Panimámo krásná, dejte žičku (!) másla,

        a hrneček mouky k večeři na vdolky,

        bude – li to maličko, přidejte nám vajíčko.

        Dejte nám, dejte nám, ševětínským pannám!

Dostávaly vajíčka, peníze, o něž se pak rozdělily. Pochodily ves, odnesly smrtku k rybníku, hodily do vody, při tom prozpěvovaly dětskou melodii:

Smrt plave po vodě, nové líto k nám jede

s červenými vejci, žlutými mazanci.

Líto, nové líto, co jsi nám přineslo?

Mnoho dobrého, kvítí pěkného,

modrého, bílého i červeného.

Vijte, vijte věnce, dělejte pletence,

však je dosti kvítí, až se louka třpytí,

však je dosti lupení, až se louka zelení.

Od rybníka běžely úprkem, aby je smrtka nechytila. V mém mládí už tento zvyk odezníval. Děvčata jen odehrála scénku na návsi a odešla k rybníku. Po staveních se málokdy chodilo.

Patřila chlapcům. Celé dny předtím sháněli pruty lískové, jívové – kočičky, jedlové větvičky – křížky. V sobotu před Květnou nedělí se pletly berany. Pruty se skládaly těsně k sobě – líska, kočičky, někde jedlový křížek – zdola pevně obtáčely provázkem. Konec se ozdobil fábory. Beran musel být dlouhý – až 6 m – tenký do ruky, ale nesměl se svou tíhou ohýbat. Takové se podle toho musely zařídit.

Každý hospodář hleděl mít posvěcené pruty. Dávaly se o velikonocích na pole. Kde neměli chlapce, požádali sousedova a připravili mu berana. To kluci velmi rádi dělali – kápla nějaká koruna.

V neděli šly celé průvody chlapců do kostela k svěcení. Kostelník a hrobař tam hlídali, aby jim kluci neshodili beranem lustry nebo svíčky. Někdy bylo strkání, kostelník berana zlámal, což byla hanba – k zlosti i k pláči.

Na Květnou neděli se zpívaly v kostele pašije, nastal pašijový týden. K tomu se konaly ve škole zkoušky zpěváků. Účast v takovém sboru se pokládala za čest.

Na zelený čtvrtek při glóriá

odletěly zvony do Říma.

Přestalo se zvonit, hrát na varhany. Kluci vytáhli klapačky a řehtačky, chodili klapat ráno, v poledne a večer. Nejdřív kolem kostela, pak ke Kadyáši, odtud zadem přes humna k Pávků kříži. Všude se pomodlili Anděl Páně.

Cestou prozpěvovali:

Židi nevěrný, jako psi černý, kopali jámu Ježíši pánu,

aby ho jáli, ukřižováli, na Velký pátek do hrobu dáli,

na Bílou sobotu zas vykopáli.

Byla jich celá parta vedená staršími chlapci.

Na Velký pátek byl přísný půst. Ráno se nevařilo, šlo se do kostela. Před kostelem prodával pekař „Jidáše“ – pečivo stočené jako housky. Každý měl aspoň jednoho sníst – zradit. Doma čekala matka s obědem. Bývalo kafe a domácí Jidáši.

Ten den se nesmělo hývat se zemí. Také byl zvyk se ráno umýt v potoce, aby prý byl člověk celý rok zdravý. V kostele byl nepřetržitý provoz; křížové cesty od obrazu k obrazu. Zpěváci se střídali ve vedení zpěvu. Tehdy byli známí kostelní a pouťoví zpěváci: starý Jiříček, strejda Prokšů a Sýkorů.

Zvlášť odpoledne býval kostel plný. Chodilo se „k líbání“. Matky s nastrojenými dětmi šly do kostela. V postranním výklenku byl postaven „boží hrob“. Za barevnými skly hořely svíčky, před tím ležela na lavici socha Kristova jako v hrobě. Chodilo se v zástupu. Každý dal do pokladničky peníz a políbil sochu. Ministranti a kostelník se střídali v hlídání hrobu – pokladničky. Kostelem stále zněl zpěv křížové cesty. Byla to pro děti neobvyklá podívaná, posvátné chvíle.

Na Bílou sobotu ráno se pálili „jidáši“. U kostelní zdi venku narovnal kostelník hraničku štípaného dříví, zapálil. Kněz vlil do ohně zbytky kostelních olejů. Když oheň dohoříval, kostelník jej ulil. Kluci se vrhli k ohništi, aby sebrali ohořelé uhle. Doma se dávaly na půdu, aby oheň neškodil.

Po spálení jidášů byla mše a při glóriá se opět rozezněly zvony a varhany. Parta kluků chodila po staveních. Klapali a prozpěvovali na známou dětskou melodii:

Hody, hody, doprovody, dejte vajíčko malovaný,

nedáte – li malovaný, dejte aspoň bílý,

slepička vám snese jiný

za kamny v koutku na zeleným proutku,

proutek se otočí, slepička vyskočí:

Kdák, kdák, kdák, máte nám ho dát!

Někde museli přidat:

My klepati nepřestanem,

dokud něco nedostanem.

Dostávali vajíčka nebo peníze. Po obchůzce se dělili, střádali si na velikonoce.

Doma ženské pilně pekly mazance, koláče, velikonoční pečivo – beránky. Barvila se vajíčka. V trávě na žluto, v cibuli nebo logru od kafe na hnědo, s papíry od cikorky na červeno. Děvčata zdobila vajíčka na pomlázku – vyškrabovaly ozdoby nožem do barvy.

Také se na bílé teplé vajíčko dělaly ozdoby voskem, pak se dalo do studené barvy. Místa povoskovaná zůstala bílá. Později se barvy kupovaly nebo byly obtisky – nebyly pěkné, nebylo to ono!

K večeru bylo slavné vzkříšení, průvod kolem návsi. Byla to velká módní přehlídka. Každý se snažil mít na sobě něco nového. Spousta lidí: družičky, mládenci, spolky, prapory…. Okna všech domů vyzdobena a ozářena svíčkami. I v oknech židovských domů hořely svíčky. Hudba hrála, lidé zpívali alelujá, velká sláva, nádhera, velkolepé divadlo.

Doma bohatá večeře, rozdílela se pomlázka.

V neděli bylo opět plno lidí, promenáda na vsi. Chlapci šlehali děvčat pruty, aby dostali pomlázku při velikonoční muzice. Děvčata připravila pro své chlapce několik zdobených vajíček do vyšívaného šátečku. Chlapec jí pak o pouti musel dát „poutě“ – srdce.

V pondělí odpoledne chodil hospodář s hospodyní na obchůzku ozimů do polí. Nesli svěcené pruty, kočičky, křížky, svěcenou vodu, v ní tři žitné klasy na kropení. Na ouvrati zapíchli křížem prut lískový a jívový, dali jedlový křížek, pokropili a pomodlili se za dobrou úrodu.

Celé dva dny měla mládež, děti, na trávníkách velké radovánky. Vyhazovali vejce do výšky a volali: Vejce nemají duši! – Byla – li tráva dost vzrostlá, vajíčku se nic nestalo. Ale nakonec se přece rozbilo a snědlo. Podle barvy žloutku se říkalo, co je v něm: byl – li tmavý – bejček, byl – li světlý – jalovička; nebo také kohoutek a slepička. Mámy z povzdálí pozorovaly své ratolesti – měly také jednou volnou chvilku.

Nahoře na trávníkách při silnici se sešla větší chasa a vejrostci. Hráli o peníze čáru nebo šibenici.

Na zemi se udělala čára, k ní se házely od určené mety krejcary. Kdo hodil nejblíže čáře, hrál první. Sebral všechny peníze, zachřestil jimi v dlaních, řekl: hlava /nebo orel/ a vyhodil do výšky. Volil – li hlavu, vyhrál všechny mince, kde byla přední strana navrch. Ostatní peníze sebral další na řadě a počínal si stejně. Tak hrál jeden za druhým, až byly všechny peníze rozebrány. Házelo se znovu k čáře.

Také se hrála jednoduchá hra: Hlava nebo orel! Dva chasníci. Jeden vyhodil peníz, druhý hádal, co padne. Řekl – li orel a padla hlava, musel dát krejcar. Uhodl – li vyhrál.

Rovné prkýnko asi 50 cm dlouhé se na jedné straně podložilo cihlou nebo kamenem, aby bylo šikmo k zemi. Dole se trochu zamáčklo do drnu, aby se tam vajíčko nemohlo zarazit. Po prkýnku se pouštěla vajíčka na pažit. Ťuklo – li do některého, které už bylo ve hře, musel jeho majitel hned s ním hrát, oplatit ťuknutí. Nepodařilo – li se mu to, musel dát krejcar. V kladném případě se řeklo: Plichta! – a tím to bylo vyrovnáno, hrál další. Někdy však ťuklo vajíčko do jiného, pak bylo přeneseno ťuknutí na toto a jeho majitel musel hrát, oplatit setkání nebo dát krejcar, který dostal původní hráč. Vajíčko se dalo nařídit na určitou stranu. Stáčelo se vždy ke straně své špičky. Šikovní hráči vyhráli dost peněz.

Větší chasníci tam chodili sekat do vajíček. Vejce se přidrželo v ruce tak, aby mezi palcem a ukázováčkem byla škvírka pro sek, říkalo se „dát vidět“. Sekalo se krejcarem. Zasekl – li se peníz bylo vajíčko prohrané, ne – li, vyhrál držitel minci. Někdy trvalo dlouho, než se sekáč trefil. Bylo sice hodně krejcarů, ale také dost bolestivých ranek po prstech.

Bál – li se někdo držet, ujednali si sekání na zemi. Vajíčko s položilo na zem, odměřilo se od něho asi 5 stop, udělala se čára. Za ni si stoupl sekáč a trefoval se. Někteří chasníci tak získali lacino hodně vajíček. O nějaké hygieně se tenkrát nevědělo – právě jako při tom líbání božího hrobu.

Tak vzalo o velikonocích mnoho vajíček za své. Nešetřilo se jimi, spíše plýtvalo. Byla to doba největší snůšky. Vajíčka byla laciná – tak po 3 krejcarech, nebo za šesták /10 krejcarů či 20 haléřů/ byly 4 až 5.

-000-

Chlapci dělali na jaře píšťalky. Jak bylo dost mízy, oklepávaly seříznuté větvičky a říkali:

Otloukej se píšťaličko, otloukej se otloukej,

nebudeš – li se otloukati, budu na tě žalovati

knížeti pánu, on ti dá ránu,

až odletíš ke zlatýmu džbánu.

Támle (!) leží kláda, na tej kládě vrána,

až ta vrána slítne, píšťalka se slíkne (!):

Slík, slík, slík, jen se nerozštíp!

Zkoušeli, dá – li se již kůra svlíknout, nebo otloukali znovu. Někdy přidávali:

Huš, huš, huš, vrazím do tě nůž,

vrazím do tě kudličku, vyrazím ti dušičku!

Pak se upravila píšťalka. Pískali, až se hory zelenaly.

Také dělali frkačky. To se kůra nenařezávala. Sloupl se určený kus, jeden konec se trochu oškrábal, aby byl měkčí, frkal. Natavila – li se frkačka rourkou ze smrkové kůry, měla hlubší tón, byly to dudy. Nebo se do jedné rourky daly dvě tři frkačky – to byla muzika, ó jééé….

Z bezových rovných větví se dělaly stříkačky a bouchačky. Asi 20 cm dlouhý kus bezové větve bez suků. Vytlačila se duše, vnitřek se vyhladil klacíkem. Na jedné straně dřevěná zátka s dírkou, z druhé strany píst na konci obalený nití, aby dobře těsnil. Dalo se to do vody zatáhnout. Nasála se voda, byla stříkačka.

Podobně bouchačka. Horní konec se ucpal zátkou. Pístem se stlačil vzduch, zátka vylítla, bouchla. Z bezové duše se mohl udělat neporazitelný panáček. Špalíček duše. Do něj se zapíchl půlkulatý cvoček. Namaloval se obličej. Panáček se vždy postavil na cvoček.

Panečku, tenkrát byli chlapci nějací řemesníci (!), umělci. Však jim taky nic jiného nezbývalo. Chtěli – li mít nějakou hračku, museli si ji sami vyrobit. Bylo to pěkné zaměstnání. Všelijaké fortele se kluci při tom naučili. Pěkný ostrý nůž, to byl sen a přání každého kluka. Kdo jej měl, byl ve vážnosti mezi kamarády. Budiž oslaven vynálezce tohoto praktického nástroje. Měl by být v kalendářích uváděn jako patron kluků.

Když se hoši dali do výroby, nevěděli, kdy přestat. Schovávali si vhodné kusy dřeva, jak to viděli u otce. Pak z nich dělali: kolečka, trakárky, vozíky, valníčky. Kolečka k tomu se uřízla z pěkného kulatého špalku. Neměla loukotě, někdy bramborčila, ale jezdilo to – účel byl splněn. Mistrem nad mistry byl bratr Frantík. Uměl udělat věc jako skutečnou. Jednou byly jeho výrobky na výstavě ve škole – celé zařízení hospodářství v malých modelech: pluhy, brány, vozy, žebřiňák…. to ještě nebyly ve škole ruční práce. Však mu to zůstalo na celý život. Pořád něco vymýšlet, dávat dohromady, všelijaké zlepšováky. I o perpetuum mobile se pokoušel.

Děvčata si zase dělala panenky jen tak z hadrů, nebo oblékaly vařečky do šatů vlastní výroby. Někdo jim udělal vozejček, kočárek, kolíbku. Vyhrály si dost, jak měly chvilku, zvláště na pastvě.

-000-