Jeden rok ve starých časech IX.část
Svatba.
Svatby se konaly v masopustě, vyjimečně (!) jindy. Byl v těch dnech čas dobře je připravit, zabezpečit jídlem, mohly se v klidu dobře oslavit. Vždyť to byl závažný krok mladých lidí do života, velká změna na chalupě, živnosti.
Předcházelo jí namlouvání mladých při muzikách a u okýnka. Velkou úlohu hrálo ujednání rodičů obou stran. Byl tu majetek, který se předával do rukou nových hospodářů, a s ním byly spojeny různé rodinné povinnosti, závazky ke všem, kdož na živnosti pracovali a měli zákonem zaručeno právo na podíl. Mladý hospodář přebíral zodpovědnost za své nezaopatřené sourozence, za jejich vybytí, i starost o staré rodiče, vejměnkáře.
Mladé páry sledovaly nejen báby na soudné stolici v hospodě, ale i družba. V každé vesnici byli jeden dva takoví řeční lidé, kteří si přivydělávali při svatbách. Vedli v patrnosti, kde bude jejich pomoci a služby třeba. Často i sám družba dal svatbu dohromady, dohodil nevěstu, ženicha. Vyzvídal nenápadně, kolik kdo potřebuje, kolik která nevěsta bude asi mít věna, měl přehled o celém okolí. Podával zprávy oběma stranám a od obou pak dostal odměnu.
Na některých živnostech bývaly poměry složité. Určený dědic musel mnohdy dlouho čekat, než mu byla chalupa předána. Čekal třeba, až budou všichni sourozenci vybaveni z domova – rodiče nevěsty si kladli takovou podmínku, aby pak mladá měla ve stavení snažší život. Proto bývali i dosti staří ženiši, než mohli konečně přivést svou znejmilejší. S láskou se tedy těsně snoubila odpovědnost nejen za zděděný majetek, ale i za všechny, kdož na něm žili i za budoucí děti a jejich uvedení do světa. Tato odpovědnost někdy i potlačila milostné vztahy mladých – byli k ní vychováváni, byla prvořadá. Proto je třeba spravedlivě odmítnout všechny ty povrchní kritiky a povídačky o selské tvrdosti a lakotě. Lidé žili více pro rodinu, budoucí generaci, pro práci, tomu obětovali své osobní zájmy. Bylo to velmi silné pojítko s dobrým mravním základem. Velká většina rodin byla tehdy spořádanější, pevnější, družnější než dnes, kdy se tolik vyzdvihuje vzájemná láska až do hrobu tmavého, která však nemívá dlouhého trvání. Z častých a brzkých rozvodů můžeme spíše usuzovat na mělké sobectví a neodpovědnost dnešních lidí k druhým, k druhé směně, k dětem.
Jen málokdy si mladí lidé postavili hlavu, měli – li se osobně (podtržené) rádi, často doplatili těžkým životem, v němž se láska rozplynula v nic. Je třeba opravdu a hlouběji se podívat skutečnosti do očí!
Tedy – všechno se muselo promyslit, vykvasit, rozumně překonat, než mohlo dojík k rozhodnému kroku, vážným námluvám. Většinou tyto přípravy probíhaly klidně. Mladí, dobře vychovaní a poučení zkušenými rodiči, sami věděli, jak mají a mohou volit a podle toho se řídily jejich city, výběr druha.
Námluvy se konaly, až když byla plná naděje na úspěch. Pokazily – li se, byla to pohana pro obě strany. Takový příliš chytrácký ženich těžko hledal nevěstu – a naopak.
Ženich šel s otcem nebo strýcem požádat o děvče. Den zprostředkoval družba. Dívka – nevěsta – čekala v jiné světnici. Bylo pohoštění, povídalo se o hospodářství, o všeličems, až ve vhodnou chvíli se dala přípověď. Pak se hovořilo konkrétně o podílech, vejměnku, věnu, výbavě a všech důležitých věcech. Obě strany si vyměnily názory, podmínky, až se shodly. Pak matka zavolala dceru, bylo zasnoubení, podání ruky, políbení před rodiči. Staří se šli podívat po hospodářství, mladí se domluvili o svých zájmech. Pak se stanovil den, kdy se půjde ke kontrachtu (!) k notáři, kde se ujednání podrobně sepíše a úředně potvrdí. Stanovil se také den svatby. Mladí se domluvili, kdy půjdou na faru ke katechismu, žádat o ohlášky, koho pozvou na družičky a mládence. Potom teprve se mohla připravovat svatba.
Ta důkladná příprava zcela odpovídala závažnosti kroku.
V kostele byly tři ohlášky po nedělích, nebo jednou za třikrát. Týden před svatbou chodili snoubenci zvát družičky a mládence. Čím víc párů bylo, tím byla svatba okázalejší, lepší. Bývalo 10 i více párů. Jeden pár byl zván za mladší, jeden za starší. Bývali to často příští snoubenci, blízcí ženichovi a nevěstě. Měli velkou úlohu při svatbě.
Kromě toho chodil zvát zjednaný družba, který pak řídil celou veselku. Zval ženaté. Býval oblečený trochu postaru: šosatý kabát, vysoké boty, za kloboukem obrázky a pentličky. Přišel do stavení, pozdravil: Pochválen buď pán Ježíš Kristus! – Ti a ti vás prosí, abyste se za ně nestyděli a do chrámu páně je v ten a ten den k oddavkám doprovodili.
Družičky a mládenci, hlavně starší a mladší pár, měli starost nejen o šaty a parádu, ale i o celý program svatby: Jakou písničku budou zpívat, aby přispěli k lesku veselky i sami se dobře uvedli. Radili se s družbou, který měl velkou zásobu písní a říkání.
V chalupě nevěstině se několik dní před svatbou zabíjela drůbež, krmík (rozuměj vykrmené prase – pozn.), peklo se a peklo, aby bylo všeho hojnost. Vždyť bývalo 50 až 100 hostů a hospodář se musel „ukázat“, nešetřilo se.
Svatby bývaly vždy v úterý. V neděli předtím se sešly družičky u nevěsty, dělaly z myrty a bílých pentlí kytky pro svatebčany. Pro ženicha nejdelší fábory. Přitom zpívaly nevěstě na rozloučenou se svobodou.
1.
Včera se mě něco zdálo, co se mně nezdálo dávno,
||: já měla překrásnej sen, muj milej za mnou přišel.:||
Nechal on koníčky státi, počal se paňmámy ptáti:
||: Paňmámo, já se vás ptám, kudy je cestička k vám.:||
K nám vede cestička ouzká, na ní je Ančička hezká,
||: je pěkně ustrojená, že pude do kostela.:||
Muj milej na faře slouží, mý srdce jen po ňom touží,
||: co já mu, ubohá, dám, až příde dnes večer k nám?:||
Koupim mu na nový šaty, klobouček a botky taky –
||: to všecko ráda mu dám, až příde dnes večer k nám.:||
2.
Tluču, tluču, otevřete, ztratil jsem klobouček u děvčete,
houha, ztratil sem klobouček u děvčete.
Ona usnula, já taky spal, někdo mi klobouček z hlavičky vzal,
houha, někdo mi klobouček z hlavičky vzal.
Nevzal, nevzal, muj Jeníčku, visí tam v komoře na hřebíčku,
houha, visí tam v komoře na hřebíčku.
3. Umělá:
Koliks dala hubiček hochu svému včera,
když jsi s ním večer stála dole u jezera.
Ja mu jich víc nedala, než hubičku jednu,
jestli pravdu nemluvím, ať na místě zblednu.
Ale lidé pravili, sto žes mu jich dala,
když jsi se tam zvečera s hochem milovala.
Ach, ti lidé, lidé zlí, nadělají klevet,
vždyť on mi jich vrátil zas devadesát devět!
4.
Šel jsem ondy šumným hájem,
slavíček tam libě pěl –
píseň lásky, píseň bolu,
takže jsem až zaslzel.
Miloval jsem dívku krásnou,
odešel jsem v širou dál,
a teď musím zapomenout,
že jsem ji kdys miloval.
5.
Vstávej, má milá, už je den bílý,
pudeme do háje trhat květiny.
Natrháme si pěkných kytiček,
uvijeme sobě pěkný věneček.
Ráda bych vstala, hlava mě bolí,
vem bílý šáteček a zavaž mně ji.
Až mě má hlava bolet nebude,
pak teprv do háje spolu pudeme.
6.
Dybych byla ptáčkem, tím malým zpěváčkem,
zatočila bych se, zatočila bych se
nad našim dvorečkem.
Nad našim dvorečkem, nad naší maštalí,
podívala bych se, podívala bych se,
co chlapci dělají.
Jeden vodu nese, druhý koně češe,
třetí za stolečkem červeným inkoustem
psaníčko mi píše.
Když psaníčko napsal, žalostně zaplakal,
škoda je tě, holka, holka modrooká,
že jsem tě nedostal.
7.
Čí je to tu louka, já jsem na ní žala,
jel tudy muj milej, jel tudy muj milej,
já jsem ho poznala.
Jel tudy muj milej, měl klobouček bílej,
dyť snad nezabloudil, dyť snad nezabloudil,
nešel k něčí jinej.
Muj milej, muj milej, ty pěkný koně máš,
ráda bych tě chtěla, ráda bych tě chtěla
a ty mě oklamáš!
Moje oči modré ty jsou tobě věrné,
ale jen ty tvoje, ale jen ty tvoje,
nejsou – li fortelné.
8.
Stojí borovička borová, pod ní rozmarýnka zelená
u ní koníček, na něm Pepíček, modré oči má.
Poď, má milá, podej ručičku, já sedim na vraným koníčku.
Nechci, nepodám, to neudělám, milej Pepíčku.
Dybych já ti ruku podala, čím bych rozmarýnku trhala?
Kytku zelenou rozmarýnovou tobě podala?
Mládenci a formani čistili a zdobili vozy, postroje. Zaplétali koním ocasy a hřívy. Předháněli se, kdo bude mít lepší.
Den svatby.
V den svatby se scházeli hosté jak u ženicha tak u nevěsty již ráno. Bylo snídaní, kořalka. Lidé se rozjařili, zpívali.
Nevěsta v komoře.
Nevěsta byla v komoře – sedničce – s ní báby. Strojily ji, zpívaly na rozloučenou s domovem. Čekaly, až pro ni přijde ženich.
1.
Až budou v Ševětíně klekání zvonit, budou se Jeníček s Mařenkou modlit.
||: Budou se modlit za velký štěstí, aby jim pánbu dal děvčátko hezký.
Děvčátko hezký, taky chlapečka, aby byla z tebe hodná matička.:||
2.
Má zlatá matička po sedničce chodí,
||: ani pro samej pláč se mnou nepromluví:|| (při druhém opakování se zpívá „promluví“)
Má zlatá matičko, promluvte maličko,
||: Vždyť vy mě ztratíte, jako strom jablíčko:||
Eště se jablíčko pod stromečkem válí, počkej budeš plakat,
||: až pudeš od mámy:||
3.
Loučení, loučení, jak je to věc těžká,
když se musí rozloučiti, pryč od sebe odejíti,
s matičkou dceruška.
Neplačte, matičko, že od vás pryč pudu,
dyť já přece až do smrti, dyť já přece až do smrti
vaší cerou (!) budu.
Já proto neplaču, že pudeš ode mě,
ale já se nad tím rmoutím, ale já se nad tím rmoutím,
jak se ti povede.
4.
Už jedou muziky ke dvoru, už jedou muziky ke dvoru,
kam se jim skovám, matičko moje, do domu, do domu,
do domu.
Dyž ty si se chtěla skovávat, dyž ty si se chtěla skovávat,
neměla si jim, ceruško moje, slibovat, slibovat,
slibovat.
Já sem neslíbila, jen jednou, já sem neslíbila, jen jednou,
muj milej přijel na vraným koni pojednou, pojednou,
pojednou.
Poneste, matičko, stoličku, poneste, matičko, stoličku,
ať si učesám, matičko moje, hlavičku, hlavičku,
hlavičku.
Poneste, matičko, k truhle klíč, poneste, matičko, k truhle klíč,
já už se strojím, matičko moje, od vás pryč, od vás pryč,
od vás pryč.
Mládenci, družičky a formani se shromáždili u ženicha. Pak jeli k nevěstě. Ženich v lehčím voze nebo v kočáře, ostatní na vyzdobených žebřiňácích. Zpívalo se, muzikanti přehrávali.
Cestou k nevěstě.
5.
Eště ty koníčky doma sou, který mě k mej milej done -, donesou, který mě k mej milej donesou.
Eště ty koníčky voraji, který mě k mej milej doda -, dodaji, který mě k mej milej dodaji.
6.
Štyry koně jdou, dva vozy jedou pro mou znejmilejší,
štyry koně jdou, dva vozy jedou pro mou milou.
To nejni má milá, to je něčí jiná, moje milá je
v krytým kočáře celá bílá.
Štyry koně jdou, dva vozy jedou pro mou znejmilejší,
štyry koně jdou, dva vozy jedou pro mou milou.
To nejni má milá, to je něčí jiná, moje milá je
červenou pentlí opásaná!
7.
Jen ty nás, formánku, nesvrhni, dostaneš měchuru
s povidly, dly, dly, dostaneš měchuru s povidly.
Jen ty nás, formánku, pěkně vez, dostaneš měchuru
ještě dnes, dnes, dnes, dostaneš měchuru ještě dnes.
8.
Vesele zpívejte kohouti,
ať se mé srdíčko nermoutí.
Vesele zpívejte, než bude den,
potom pro Mařenku pojedem.
Šel bych k svý panence, když nesmím,
zarostla mně cesta rákosím.
Však já to rákosí dnes vysekám,
tebe tam, má milá, nenechám.
Když jsem k svej panence chodíval,
vždycky mně měsíček svítíval.
Sviť mě jen, měsíčku, sviť eště dnes,
však mně víc svítívat nebudeš.
Eště já to taky dovedu,
že si pro Mařenku dojedu.
Dojedu si s koníčky vranejma,
s kerejma sem jezdil do mlejna.
Dojeli ke stavení. Družba se ženichem jdou vpředu. Družba na síni:
Šťastný dobrýtro vám, panímámy, dávám,
abyste by mě vydaly, co pohledávám.
Chodil jsem po horách v dalekejch krajinách,
našel drahý klenot až v těchto končinách.
Slepičky na hůře, děvčátka v komoře,
a vy, milý panímámy, otevřete dveře.
Dveře otevřete, nevěstu nám dejte,
ženichu ji předám, nic neprodlívejte!
Báby:
Copak tu dělaji ty lidi neznámý?
Ty naše klenoty necháme si sami!
Družba zpívá, svatební zpěvohra pokračuje.
9.
Přicházím zdvořile do vašeho domu,
abyste vy mně otevřely tu vaši komoru.
Já, družba zjednaný, stojím tu před vámi,
abyste vy mně otevřely, milý panímámy.
Tluču, tluču, tluču na ty vaše dveře,
je – li tam má znejmilejší, ona mně otevře.
Báby: U naší komory železný závory,
nepropustíme vám nevěstu, až dáte tolary.
Pak následuje smlouvání ženicha s babami o nevěstu. Musí jim zaplatit, teprve mu ji vydají, ale tak, aby ona jeho dříve uviděla – aby pak v domácnosti poroučela. Snoubenci se sejdou, báby zpívají – muzikanti vždy přehrávají každou sloku.
10.
Hrajte mně muziky, dám vám dva tolary,
||: abyste vy mně pěkně hrály, až pudu z komory.:||
Až pudu z komory, budu plakat hořce,
||: že já až musim opustit svý drahý rodiče.:||
11.
Poď, Mařenko, z tý komory, klekni před tátovy nohy,
||: klekni mu před nohy, dostaneš požehnání:||
Už vychází z tý komory, což jí hlava tuze bolí,
||: bolí jí hlavička pro jejího tatíčka.:||
Už přichází do sednice, což jí bolí její srdce,
||: bolí jí srdíčko, ach má zlatá matičko:||
Zatím nesou družičky svatební kytky. Starší nese ženichovi na talířku šáteček a kytku:
12.
Vážený pane ženichu, ctná panna nevěsta
posílá vám tento dárek, já jsem její služka.
||: Šáteček, kytičku na bílém talířku, abyste jí u oltáře
podal pravou ručičku.:||
Vážený….
||: Abyste jí přijal do srdce vašeho, věrnou lásku jí
sliboval až do hrobu tmavého.:||
Ostatní družičky nesou pro svatebčany, mladší zpívá:
13.
Pochválen pán Ježíš Kristus, páni svatebčani,
Já vás tady pěkně vítám i s mládenci všemi.
Vítám já vás, vy mládenci, vás já mám ze všech nejradši,
pohlédněte všichni na mě, na mé modré oči.
Tady vám neseme kytky na vaše kabáty,
a na nich jsou přišpendleny bělunké fáborky.
Zdá – li se vám býti malá a nebo snad pomačkaná,
můžete ji potom vrátit, až se skončí svatba.
Kytky jsou rozděleny. Družba připravila židle pro rodiče, před ně stoličku pro snoubence. Když zasednou a kleknou, promlouvá, prosí rodiče o požehnání jménem mladého páru:
Vážení páni rodičové,
děkujeme vám za všechno,
co jste pro nás vykonali,
za všechnu starost a dobré vychování,
prosíme, byste nám dali
otcovské a mateřské požehnání.
Pak se vše vypravuje do kostela. Ženich se starší družičkou, nevěsta se starším mládencem, za nimi páry družiček a mládenců, pak ostatní. Než se seřadí, báby zpívají:
14.
Ševětínský kostelíčku, stojíš na pěkným vršíčku,
stojíš, stojíš, státi budeš, ty Marjánko,
plakat budeš.
V tom kostele u oltáře pan farář vám ruce sváže,
sváže vám je spolu štolou, pak Marjánko,
budeš ženou.
Neplačte, vy milá matko, odejde vám holoubátko,
zase příde ke svej matce, potěšíte
svoje srdce!
Jelo – li se opět na vozech, ženich s nevěstou a starším párem v kočáře, ostatní na žebřiňácích, zpívali a vejskali. Měli s sebou láhve kořalky pro náladu. Před kostelem se opět seřadili, formani projížděli koně.
Při obřadu se starší pár postavil za snoubence. Družička jim dala na hlavy věnečky spojené pentlí.
Po slovech „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj“ se snažili sebrat věnečky jeden dříve než druhý. Sebrala – li družička, smáli se mládenci, sebral – li on, měla se družička při obědě vykoupit hubičkou.
Před kostelem čekala chasa se šraňkem. Chlapci natáhli přes cestu dlouhou pentli, blahopřáli, dávali připít, novomanžel se musel vykoupit. Pak dávali připít dalším párům, dostávali odměnu.
Při cestě z kostela zpívaly báby nebo družičky kromě jiných píseň:
15.
Dostalas, Mařenko, kvítek, který pro tě od dávna kvet.
Dostalas ho za manžela, budiž tomu čest a chvála.
Poděkuj ty té matičce, která v strakaté peřince
synáčka ti vychovala a dnes ti ho darovala.
Červený, zelený doubí, žádnej ti ho neodloudí,
jen motyka a lopata, věř tomu, Mařenko zlatá.
Obyčejně zašli do hospody, čekali, až bude v domě nevěstině připraven oběd. Při něm se zasedlo ve vyzdobené sednici i ostatních místnostech. Družba všechny podle pořadí usadil a řídil oběd. Svatba měla vždy určitý program, zpívalo se, řečnilo. Byla to malá zpěvohra. Novomanželé dostali dohromady jeden talíř, byl obrácený dnem vzhůru. Bylo jim nalito vždy až naposled.
16. Družba:
Už nesou polívku na stoly, páni muzikanti hrajte mi.
||: Je vysokej práh, já bych přes něj pad,
věřte mi, věřte mi, věřte mi.:||
17. Nese omáčku:
||: Za stodolou Fučíkovou :|| Fučík tam bil Fučku,
že mu snědla vomáčku cibulovou, cibulovou.
Připíjení.
Po hlavním chodu bylo první připíjení. Nejprve družba připíjel družičkám:
18.
Ty naše družičky jsou jako kytičky, na tvářích
růžičky a v očích jiskřičky.
A já jim připíjím na krásu na zdraví, aby se
brzičko a šťastně provdaly.
Pak družičky připíjely svým mládencům. Ti dávali na talířek pod skleničku peníze pro družbu. Neobešlo se to bez žertů, např. družička na plnou skleničku dala talířek, rychle obrátila, kořalka se nevylila. Nezkušený chlapec vzal skleničku, obsah se vylil – smích! Měl to obrátit i s talířkem.
Toto velké připíjení začínala starší družička. Nejdříve novomanželům, pak svému mládenci. Muzikanti vždy přehrávali. Zpívala se na nápěv „Ta slukovská náves“:
(píseň zde: http://www.youtube.com/watch?v=txoa9mglsIs)
19.
Kdyby mě tak bylo jako nevěstě,
dostala hubičku, stojí za dvě stě.
Stojí za dvě stě, stojí za tisíc,
to já bych jich dala třeba ještě víc.
Kdyby mě tak bylo jako ženichu,
ten dostal nevěstu jako řeřichu.
Jako řeřichu, jako z růže květ,
toužilo mu po ní srdce tolik let!
20. Mládenci:
Kde je ten pan šenkýř, ať sem ke mě jde,
ať mě tu skleničku piva naleje.
Skleničku piva, ne samou pínu (!),
abych já připila mládenci svýmu.
Napí se, mládenče, pivíčka dosti,
vždyť je to ode mě z upřímné lásky.
Tobě dám připít, jinému nedám,
aby každý věděl, že tě ráda mám.
Nebo jiný text:
Pod našima okny teče vodička,
je jí za krejcárek malá sklenička,
a za troníček malej hrníček,
že se na mě hněvá muj mládeneček.
A já jsem družička jako malina,
chlapce mám hezkýho jak rozmarýna.
Mládenče hezkej, nic si nestejskej,
až pudeš z hospody, jen si zavejskej.
Připití na věneček:
20.
Jelipak tu starší mládeneček, jelipak tu starší mládenec?
Já bych mu připila za věneček, já bych mu připila za věnec.
Vem si to ode mně, mládenečku, vem si to ode mně, mládenče,
abys nezahanbil mě, družičku, abys nezahanbil mě, děvče!
Další družička:
21.
Ta sklenička plná piva, kerak já ji vypiju,
támle sedí muj mládenec, já mu taky připiju.
Ta sklenička plná piva, kerak já ji vypiju,
támle sedí muj tatíček, já mu taky připiju.
Ta sklenička plná piva, kerak já ji vypiju,
támle sedí muj kmotříček, já mu taky připiju.
Ta sklenička plná piva, kerak já ji vypiju,
támle sedí muj bratříček, já mu taky připiju.
Ano, blaťácká svatba byla jako divadlo se zpěvem, družbou připravené a aranžované. Někdy družička zkoušela družbu. Musel být vtipný, kovaný, aby udržoval stále veselou náladu.
Jeden takový rozhovor. Odpovědi bývaly také jiné, i jiné dialogy:
Družička: Družba:
Co je to jedno? —— Jeden Bůh.
Co je to dvoje? ——- Dvě desky Mojžíšovy.
Co je to troje? ——– Tři božské ctnosti: Víra, naděje a láska.
Co je to čtvero? —— Čtyři evangelisté: Matouš, Marek, Lukáš, Jan.
Co je to patero? —– Pět ran Krista pána.
Co je to šestero? — Šest základních pravd náboženských.
Co je to sedmero? – Sedm svátostí.
Co je to osmero? — Osmero blahoslavenství.
Co je to devatero? — Devatero cizích hříchů.
Co je to desatero? — Desatero božích přikázání.
Co je to jedenáctero? – Jedenáct panen.
Co je to dvanáctero? — Dvanáct apoštolů.
Oběd býval dlouhý a bohatý. Jedlo a pilo se až do večera, pak se ještě připravila výslužka hostům domů. Rodiče nevěsty se museli „blejsknout“, ukázat zámožnost. O veselce se bude dlouho povídat, báby na nic nezapomenou!
Nechyběl ani přípitek formanům. Někdo zanotoval „Formane, formane…“ (text písně zde: http://www.ujdeto.cz/lyrics/lidova-ceska/formane-formane/)
Celá společnost doprovázela brumendem.
Družba nezapomněl ani na vybírání do kolíbky (podtrženo), vždyť to šlo do jeho kapsy. Zpívá, všichni se přidávají, dávají do jeho klobouku peníze.
22. Do kolíbky.
1. Přidejte, přátelé, do kolíbky,
budeme kolíbat malé dítky:
Hajej, nynej, Jeníčku maličkej,
hajej, nynej, Jeníčku malej.
2. Za naší stodolou koně v žitě,
copak je, Jeníčku, nevidíte?
Hajá, nyná, Marjánka maličká,
hajá, nyná, Marjánka malá.
3. A já jsem je vyhnal,
oni šli zas, myslíš si, Marjánko,
že to byl špás?
Hajej, nynej, Jeníčku maličkej, atd.
4. Ten špás se ti hodí do kolíbky,
až budeš kolíbat malé dítky:
Hajá, nyná, Marjánka maličká, atd.
5. Za naší stodolou Turky v zelí,
vdávej se, Marjánko, máti velí!
Hajej, nynej, Jeníčku..
6. Já bych se vdávala, otec nedá,
že prej jsem děvečka ještě mladá.
Hajá, nyná, Marjánka…
7. Krájejte, paňmámo, zdrobna salát,
že nejsem učená pozdě vstávat.
Hajej, nynej, Jeníčku…
8. Až bude svítání, zavolejte,
potom mě, paňmámo, přiodějte!
Hajá, nyná, Marjánka…
Báby:
23.
Rozmilí rodiče, co jste udělali,
komu vy jste mě dnes pod ochranu dali,
komu vy jste mě dnes pod ochranu dali?
Komupak jinému, než, Jeníčku, tobě,
bys jí neublížil, my prosíme tebe,
bys jí neublížil, my prosíme tebe.
Kdybys jí ublížil, ona by plakala,
ona by se na tě sedum let hněvala,
ona by se na tě sedum let hněvala.
Sedum let hněvala, hubinku nedala,
to by ti, Jeníčku, Mařenka dělala,
to by ti, Jeníčku, Mařenka dělala.
Kdybys jí ublížil, ona by plakala
a ten stav manželský slzama polejvala,
a ten stav manželský slzama polejvala.
Zpívalo se, žertovalo, slzičky vystřídalo bujné veselí. Večer do hospody, zábava pro všechny, nabito. Hlavní slovo měly báby. K půlnoci se ujaly nevěsty. Udělaly kolem ní kolo, zpívaly písně o věnečku, jedna za druhou s ní tančily. Provádělo se „čepení“ čili „zavíjená“. Některé báby ji odvedly, sundaly jí věneček, zavily hlavu do šátku – roušky, zabalily ji ještě do pleny, udělaly z ní bábu. Ostatní křepčili se ženichem. Potom přivedly převlečenou nevěstu, ženich ji jako nemůže poznat. Když jí sundají plenu, přece jí pozná, dá babám výkupné. Solo pro manžele. Báby kolem nich kolo, zpívají, křepčí, vejskají.
Čepení – věneček si nechala nevěsta na památku.
Písně při zavíjené.
24.
Sundavejte jí věneček, sundavejte jí věneček,
dejte jí bílej šáteček, dejte jí bílej šáteček.
Šáteček bílý, běloučký, šáteček bílý, běloučký,
ten máš od svojí matičky, ten máš od svojí matičky.
Matička ti ho koupila, matička ti ho koupila,
že si se dobře chovala, že si se dobře chovala.
Děkuju vám, má matičko, děkuju vám, má matičko,
bolí mě pro vás srdíčko, bolí mě pro vás srdíčko.
25.
Skládej, Marjánko, čepení,
||: lepší Jeníček, nežli věneček zelený.:||
Věneček uschne, uvadne,
||: Jeníček tobě, Marjánko moje, zůstane.:||
Skládala věnec na stole,
||: poď a vem si ho, uchovej si ho, pachole.:||
Pachole bralo, vejskalo,
||: moje srdíčko, ach, má matičko, plakalo.:||
26.
Sundej, Marjánko, sundej věneček,
dostaneš za něj, dostaneš za něj bělounkej šáteček,
dostaneš za něj, dostaneš za něj šáteček.
Já bych věneček ráda sundala,
jen kdybych tebe, jen kdybych tebe, Jeníčku dostala,
jen kdybych tebe, jen kdybych tebe dostala.
Neboj se, neboj, milá Marjánko,
dostaneš za něj, co chtělo tvoje upřímný srdíčko,
dostaneš za něj, co chtělo tvoje srdíčko.
Novomanželé pak odešli. Tancovalo se dál.
Druhý nebo další den se nevěsta loučila s domovem, stěhovala se s výbavou do nového. I tady báby asistovaly, pozpívaly, poplakaly s matkou.
Jako dozvuky takové události se konalo přijímání nového souseda do obce, sousedky mezi vdané ženy. Sousedé se sešli u starosty nebo v hospodě, mladý sedlák dal pivo. Po přípitcích bylo sousedské posezení. Mladá selka vystrojila doma hostinu pro sousedky – dala jim zavíjené, jak se říkávalo, aby se s nimi seznámila. Kromě různého pečiva se pekl velký koláč zvaný „říčice“ – na píď vysoký, asi 60 cm v průměru, navrchu zdobený těstovými ozdobami – ptáčky, srdíčky… Byla káva, čaj, kořalka.. Hodovalo se a zpívalo dlouho do noci.
V našem mládí tyto zvyky již doznívaly, pomalu se od nich opouštělo.
Sláva se skončila, nastala práce a starost!
Zabíjačka.
V každém stavení i v malých chalupách si lidé drželi krmíka i dva. Zabíjačka byla před vánocemi, druhá před zakončením masopustu, obyčejně na tučný čtvrtek (týden před popeleční středou, příprava na tři nejbujarejší dny masopustu, po popeleční středě začíná půst před Velikonocemi – pozn.). Naškvařilo se sádlo, maso udilo. Šunky vydržely až do jara.
Masopust.
Před masopustní nedělí na tučný čtvrtek se zabíjelo, dělaly se jítrnice, pekly koblihy. Napeklo se hodně pečiva, aby vydrželo na celý masopust – tři dni. V neděli o muzice platili chlapci. Na pondělí připravili maškary. Od rána chodil po staveních průvod: kobyla, bába s dědkem, koza, smrt s kosou, žid, vysloužilec s flašinetem, medvědář s medvědem… V čele šli asi dva chlapci – pořadatelé, jako výberčí, za průvodem jel forman s vozem na výslužky.
V každém stavení hrála muzika, maškary a výběrčí tančili s domácími. Pak jednali s hospodářem, čím přispěje na muziku, hlavně žádali poplatek, vstupné za děvčata, aby mohla jít večer tancovat /v pondělí platily dívky./. Dostávali peníze, pečivo, obilí. Mezitím maškary šumovaly ve stavení, hledaly vajíčka, šunky…
Některá selská dcera nezaplatila doma, ale až v hospodě při „zastavení“ pyšně dala třeba zlatku na talíř, aby to celá ves viděla.
Úterý patřilo babám, ženáčům, sousedkám a sousedům. Byla babská, sousedská. Báby za peníze, které získaly při veselkách a podobných příležitostech, napekly koláče, nakoupily kořalku a přitáhly se zpěvem do hospody. Měly stálou volenku, zpívaly, vejskaly, trdlovaly.
Sousedé pak mívali solo, všechno tancovalo, dupalo, aby jim obilí hodně sypalo, měli pěkné brambory, povedl se len.
Ve středu všichni kajícně na Popelec!
A zase nastal půst!
Kolo času se otočilo o jeden rok. Přiblížilo se zase jaro, všechno se zelenalo, kvetlo. nový Život se dral na světlo.
-000-
Mlha před námi,
mlha za námi,
vracíme se ze starých časů do našich dnů. Nyní můžeme dobře posoudit, jak se všechno za malé půlstoletí změnilo!
-000-
Takto vypadal koláč „říčice“, obrázek převzat z
http://www.nulk.cz/ek-obsah/ceskylid/html/knihy/ceskylid07/texty/0093-0185.ht