Koželužství

Úkolem koželuha bylo zpracovat kůži staženou ze zvířete tak, aby ji mohl sedlář použít k výrobě např. jezdeckého sedla. Kůže se pod rukama koželuha proměnila v tzv. useň, která se vyznačovala větší pevností a menší propustností než kůže. Koželužství se dělilo do čtyř podoborů: jirchářství, zámišnictví, pergamenictví a samotné koželužství.
Než se přistoupí k samotnému vydělávání kůže, je třeba ji nejprve zbavit veškeré mastnoty, zbytku masa, chlupů a jiných. K dalšímu zpracování kůže je zapotřebí tzv. tříslo, což je látka získávána z kůry stromů či jiných částí rostliny, která přidávala kůži jednak na pružnosti a jednak na barevnosti (nejčastěji se kůže barvila tímto tříslem do hněda či do červena s různými odstíny.). Doba, po kterou byla kůže naložena v roztoku třísla a vody, záležela na její tloušťce. Ovšem ne vždy byla lázeň v třísle pravidlem. Jirchář například nakládal kůži do roztoku kamence, vody, mouky a žloutku. Jirchářům se říkalo též bělokožešníci, narozdíl od koželuhů, což byly černokožešníci.
Samozřejmě existuje již od doby prvních lovců. Jako řemeslo se v našich zemích začalo vyvíjet až v 16. století a to hlavně v Plzni, Hradci Králové, Žatci a Prachaticích. Od koželužství se záhy poté oddělilo jirchářství, které se odlišuje tím, že používá  tříslo solné (alůn) a kůže se bělila (odtud  bělokožešníci).  Další možností byl kamenec. Oboje,  alůn I kamenec, nebyla levná záležitost, proto každý koželuh hleděl mít tzv. alunní studnici, dnes by se řeklo stálý přísun materiálu. V Praze byly jircháři usazeni na Starém městě kolem kostela sv. Vojtěcha.
Na jihu Evropy má toto  řemeslo samozřejmě tradici daleko delší.

Takto vypadala práce koželuha v bodech:
1) strouhání – odstranění  zbytků masa, chlupů atd., aby se zabránilo hnití. Výsledkem byla tzv. holina.
2) námok – další zpracování probíhá za mokra – zde přišlo ke slovu již zmíněné  tříslo – většinou dubové, březové nebo smrkové, na použitém třísle závisela barva kůže. Následuje mízdření pomocí kosy na mízdření (dříve) nebo mízdření mezi soustavou válců (dnes) = odřeže se vazivo a zbytky svalů, omykání kosou na omykání (dříve) nebo omykání mezi válci = odstraní se kořínky chlupů, štípání pomocí štípacího stroje tak, aby byla kůže všude stejně tlustá

3) činění kůží pomocí tříslovin z kůry a jiných rostlin v sudu (dříve) nebo solemi chromu (od konce 19. století). Odstraní se tak vápno a tuky a kůže bude vláčná.

4) ždímání (odstraní se voda)
5) barvení – barvíř kůži ‚barevně ustrojí‘. K  barvířům patří i zámišníci, kteří barví jemnou kůži na žluto
6) mazání, případně leštění –  kůže se maže sádlem nebo lojem a leští voskem.

7) vyrážení neboli hlazení aby se vyhladily vrásky
8) sušení
9) postřikování lakem proti vlhku
10) leštění
11) žehlení
12) měření
V krámech se pak takto zpracovaná kůže prodávala celá, jako  useň nebo  kůže krájená, vazy, krajiny nebo okrajky (zbytky po krájení).

Takto se kůže dostala do rukou sedláře, který z ní vyrobil sedlo, chomout, ohlávku, zkrátka nějakou součást postroje. Odnoží sedlářstí je pak brašnář, manžetář a rukavičkář. Největší rozmach zaznamenalo toto  řemeslo v 6. – 10. století. Přesnou dobu vzniku opět nelze stanovit, jako u  koželužství.

Rukavičkáři a řemenáři používali kůži zpracovanou jircháři, pergameníci (též bělpucháři podle bílé křídy, kterou vydělanou kůži potírali) vyráběli pergameny (též bělpuch nebo blanka) na psaní a pro bubny. Produktem samotných koželuhů pak byly volovice, kravice, konice, teletice, oslice, bůvolice, kozolice, vepřovice atd., které se používaly nejvíce na výrobu obuvi a jejích součástí (silná useň na podešve a tenká na stelky – vnitřek boty – tuto tenkou useň využíval hojně také sedlář.

Prameny:

Miroslav JANOTKA, Karel LINHART, Zapomenutá řemesla. Vyprávění o lidech a věcech, Praha 1984, s. 59; 60 – 61.
http://kozeluzna.cz/o-kozeluzstvi/
http://cs.wikipedia.org/wiki/T%C5%99%C3%ADslo_%28ko%C5%BEelu%C5%BEstv%C3%AD%29