Neznámý středověký objekt u Hroznějovic na Vltavotýnsku

Rozsáhlá zalesněná území přinášela, přinášejí a v budoucnu jistě ještě
přinesou nejeden pozoruhodný objev, související s dávným pobytem člověka v
dnes již neobydlených oblastech. Patří k nim také nedávné zjištění poměrně
výrazného terénního reliktu na Vltavotýnsku, na který upozornili Erik Hieke
a Jindřich Figura, provádějící soustavný terénní průzkum zdejší krajiny.
Relikt se nachází v údolí potoka Budáčku, nedaleko pod stejnojmenným mlýnem,
na samém severním okraji katastrálního území Hroznějovic. Potok zde tvoří
hranici, takže na jeho pravém břehu už leží katastr Pořežan a o 200 metrů
níže po proudu (západněji) začíná na protějším břehu katastrální území
bývalých Jaroslavic.
Ploché dno zalesněného údolí má šířku přibližně mezi 50-100 metry a na obou
stranách přechází do poměrně strmých svahů. Výrazným činitelem, ovlivňujícím
modelaci údolního dna, je zdejší potok, a to jednak prostřednictvím změn
svého koryta, vytvářením i zanikáním meandrů a bočních ramen, jednak
povodňovými nánosy. Poblíž míst, kde se s Budáčkem slévá další drobná
vodoteč, však nalezneme soubor výrazných reliéfních útvarů, které jsou
nepochybně dílem lidských rukou.
Západně od soutoku, v prostoru mezi jižním svahem údolí a levým břehem
Budáčku, se do výšky 2-3 metrů zdvihá pahorek oválného tvaru, jehož horní
plošina má rozměry 32 x 25 metrů. Přibližně uprostřed této plošiny se
nachází mělká zahloubenina nepravidelného tvaru, na severní straně uťatá
jakousi stružkou, která probíhá v přímém směru (východ-západ) napříč celou
plošinou; tato stružka má nejspíše mladší původ nežli popisovaný pahorek a
působí dojmem umělého vodního kanálku (zde ovšem ve zcela nejasných
souvislostech), případně mělkého hraničního příkopu (připomeňme, že potok
tady tvoří hranici katastrů, jeho proměnlivé koryto ji však samo o sobě
nebylo schopno stabilizovat). Výše zmíněná zahloubenina dosahuje v
severojižním směru délky až 10 metrů, ve východozápadním potom 3-12 metrů,
její dno je zčásti zamokřené a porostlé odlišnou vegetací. Není jisté, zda
může jít o pozůstatek jakési nádržky nebo naopak o relikt vnitřní zástavby.
Severovýchodní část obvodu pahorku byla podemleta potokem, a tvoří ji proto
v podstatě svislá stěna. Po severozápadním boku běžela již zaniklá cesta,
čímž vznikl dojem terasovitého úbočí. Na západní straně spadá svah pahorku
přímo k údolnímu dnu a stejný charakter má i jižní bok, kde se však proti
němu staví údolní svah – na jižní straně tak vzniká příkop, dosahující šířky
okolo 13 metrů a hloubky zhruba 3 metrů. Bahnité dno tohoto příkopu svědčí o
občasném průtoku vody. Na východní straně je pahorek vymezen krátkým
příkopem o šířce 7-9 metrů, jehož hloubka zvolna klesá se zdvihajícím se
dnem, takže na svém severním konci se příkop téměř ztrácí.
Od jižního konce vnější hrany tohoto naposledy popsaného příkopu vede
východním směrem dlouhé těleso bývalé rybniční hráze, sledovatelné v celkové
délce přes 90 metrů. Na dvou místech je hráz přerušena (protržena) potokem,
jednotlivé úseky však na sebe navazují v přímém směru. Výška hráze dosahuje
až 3 metrů, šířka v patě se pohybuje mezi 3-7 metry, přičemž mohutnost
jejího náspu směrem k východu víceméně plynule klesá. Zaniklý rybník se
rozprostíral pravděpodobně na jižní straně této hráze, a byl tedy napájen
menším levobřežním přítokem potoka Budáčku.
Charakter popisovaného útvaru umožňuje hledat jeho původ ve vrcholném
středověku nebo nejpozději raném novověku. K datování lokality mohou přispět
keramické zlomky, nacházené především v korytě potoka pod severovýchodním,
podemletým svahem pahorku. Pocházejí z rozsáhlého časového intervalu 13.-17.
století, přičemž mezi nimi převažují střepy vrcholně středověké ze 14. a
ještě 15. století; není ale vyloučeno, že přinejmenším některé z nich se
sem mohly dostat jako naplavenina. Povrchovým sběrem ani mikrovrypy na
plošině pahorku se žádný archeologický materiál získat nepodařilo.
Pokud terénní útvar skutečně vznikl skutečně již ve 13. století, je zřejmé,
že k objasnění jeho původní funkce nám nepomohou písemné prameny, neboť ty
se pro zdejší oblast ve větší míře dochovaly až z dob pozdějších. Jestliže
ale sloužil svému účelu ještě v následujících dvou staletích, což se podle
datovaných nálezů zdá pravděpodobné, můžeme se alespoň pokusit o vyslovení
několika hypotéz. Přesnější závěry může ovšem přinést jen regulérní
archeologický výzkum.
První a zřejmě nejlákavější možností je interpretovat relikt jako
středověké tvrziště, svou formou datovatelné nejspíše do 14. století.
Napovídaly by tomu rozměry i tvar pahorku, existence příkopu a také rybníka,
jenž mohl patřit k fortifikačnímu systému. Jako argument proti tomuto řešení
připusťme například nevelké rozměry východního příkopu, který by příliš
nepřispíval k obranyschopnosti sídla ve srovnání s příkopem jižním (může ale
být částečně zanesen). Budeme-li hledat v písemných pramenech zmínku o
šlechtickém rodě, který zde případně mohl sídlit, nalezneme stopy až v
období od druhé poloviny 14. století. V letech 1360-1408 je připomínáno
několik členů vladycké rodiny z Řek neboli z Jaroslavic, ale ti měli
pravděpodobně sídlo přímo v nedaleké (dnes zatopené) vsi Jaroslavicích. Z
roku 1432 existuje ojedinělá zpráva o Šimonu z Hroznějovic, avšak i on
nejspíše sídlil ve vsi Hroznějovicích. Konečně lze připomenout ještě blízké
Tuchonice, jejichž jméno ve svém predikátu někdy užíval vladyka Bohuněk ze
Bzí (1378). Tuchonický manský dvůr patřil tehdy Peškovi a Přechovi (zemřeli
kolem roku 1380), později jsou uváděni Macek z Tuchonic neboli z Kostelce
(1399), Michálek z Tuchonic (1404), Prokop (1454) a Petr z Tuchonic
(1454-1457). Jednalo se téměř jistě o příslušníky nižší šlechty, ale i
jejich sídlo stálo pravděpodobně přímo v Tuchonicích.
Podle další pracovní hypotézy může jít o pozůstatek středověkého vodního
mlýna. Pro tuto variantu hovoří zejména typická poloha na břehu potoka pod
rybniční hrází, ale existuje i řada argumentů proti: především je to
přílišná mohutnost pahorku a jeho převýšení nad okolním terénem, které by z
hlediska využití vodní síly bylo vlastně nevýhodou. Kromě toho není zcela
zřetelný ani původní režim průtoku vody. Zůstává rovněž otázkou, zda by
případný mlýn stál v údolí zcela osamoceně (a byl tak předchůdcem nynějšího
mlýna Budáčku, který se nachází o několik set metrů výše), nebo zda byl
součástí nějaké zaniklé vesnice. Zaniklých středověkých osad lze ve zdejší
krajině hledat více. Dosavadní literaturou bývá do prostoru nynějších lesů v
okolí Budáčku kladena údajná zaniklá osada Slávnice, a to na základě
výzkumu amatérského badatele Františka Faktora, který zde ve druhé polovině
19. století nalezl pozůstatky středověkého sídliště; odvodil pro ně název
Slávnice podle označení zdejšího lesa, bohužel však nezaznamenal jejich
přesnou polohu. Skutečnost je taková, že názvem Slávnice se označoval pouze
les a ve středověku potok, a že vesnice tohoto jména pravděpodobně nikdy
neexistovala. Pozornost bychom měli zaměřit spíše na zaniklou osadu
Korutany, která vstupuje do písemných pramenů jen jednou, a sice roku 1398;
tehdy ji zdědili bratři Kunáš a Mareš z Přehořova a z okolností zápisu o
dědickém vyrovnání plyne, že Korutany stávaly poblíž pravého břehu Vltavy a
protékal jimi potok Slávnice (nynější Budáček). Zpustly patrně za
husitských válek nebo v dalším průběhu 15. století. Další vesnicí, která se
někde v tomto prostoru ve středověku nacházela, bylo Spolí. Název
nasvědčuje, že osada bývala původně rozdělena (polcena) mezi dvě vrchnosti;
přinejmenším jeden díl náležel v letech 1379 a 1390 pražskému arcibiskupství
jako součást panství Týna nad Vltavou. Velmi zajímavý údaj přináší zejména
urbář z roku 1379, podle něhož stál ve Spolí mlýn o jednom kole; v urbáři z
roku 1390 už zaznamenán není. Koncem 14. století již byla vesnice zčásti
pustá, pravděpodobně tu zbývala jen jediná hospodářská usedlost. Definitivně
Spolí zaniklo nejspíše ve druhé polovině 16. století. Historik Karel Pletzer
dospěl rozborem písemných zpráv k závěru, že tato osada stávala někde mezi
Hroznějovicemi, Kněžeklady a Hvozdnem.
Konečně je třeba uvést ještě jednu, byť nepříliš pravděpodobnou možnost.
Při hledání správné interpretace popisovaného objektu se totiž nevyhneme ani
úvaze, zda to, co se dnes jeví jako samostatný pahorek, nemohlo být původně
přímou součástí hráze. Příkop bychom v takovém případě považovali za boční
bezpečnostní přeliv. Z mnoha případů víme, že rybniční hráze bývaly na
jednom svém konci u přelivu někdy rozšířeny a zpevněny. Na skutečnost, že
lze tyto mohutné hrázní náspy považovat mylně za tvrziště, poukázali zejména
západočeští badatelé. Rozšířené těleso hráze ve spojení s přelivem a
případným druhotným protržením může svým tvarem tvrziště velmi připomínat. V
případě popisovaného reliktu u Hroznějovic však můžeme tuto variantu
pokládat za téměř vyloučenou, vzhledem k celkovému uspořádání terénní
situace.
Zda se u Hroznějovic na Vltavotýnsku zachoval pozůstatek drobného
opevněného sídla, středověkého mlýna, nebo něčeho úplně jiného, prozatím
nevíme. Na některé otázky by nám mohl dát odpověď jen odborně provedený
archeologický výzkum lokality.