Tvrz v Radonicích na Českobudějovicku

V oblasti mezi Ševětínem, Týnem nad Vltavou a Veselím nad Lužnicí stávalo ve středověku a raném novověku poměrně značné množství drobných feudálních sídel. Několik z nich se dodnes zachovalo ve formě tvrzišť se zbytky zemních fortifikací nebo v podobě přestavěných zámečků, jiná naopak dosud nejsou bezpečně lokalizována. Dokumentací pozůstatků panských sídel na Vltavotýnsku se naposledy zabýval Václav Huml, který však některá místa zřejmě osobně nenavštívil a při popisu vycházel z ne příliš spolehlivých nebo zastaralých zdrojů. Proto se autor tohoto příspěvku pokusil na základě vlastního terénního průzkumu o nové zhodnocení některých lokalit v tomto prostoru. K nejlépe dochovaným středověkým památkám zde patří radonické tvrziště.

Osada radonice, dnes administrativní součást obce Dolního Bukovska, leží 11 kilometrů západojihozápadně od Veselí nad Lužnicí a 12 kilometrů jihovýchodně od Týna nad Vltavou. Situace zdejšího tvrziště je vcelku zřejmá a jeho existence není tajemstvím ani pro dosavadní literaturu, poblém naproti tomu představuje napostá absence původních historických zpráv o šlechtickém sídle. V písemných pramenech sice vícekát narazíme na šlechtický predikát z Radonic, většinou jej však lze bezpečně vztáhnout k některé jiné lokalitě stejného jména v Čechách. Není vyloučeno, že k našim Radonicím mohl mít vazbu Čáp z Radonic, jehož zastihujeme v letech 1475 – 1478 jako purkrabího rožmberské tvrze v Tiché na Kaplicku. Prokázat to však za současného stavu vědomostí nemůžeme. Nejstarší spolehlivá písemná zmínka o Radonicích se objevuje poměrně pozdě, v roce 1541, a to se již jednalo o pouhou poddanskou ves náležející k třeboňskému panství. Podle třeboňského urbárního rejstříku z roku 1555 zde hospodařilo 5 poddaných na celkem 8 lánech půdy. Nezbývá tedy než se opřít o prameny archeologické povahy a povrchový průzkum lokality. Na jižním okraji vsi Radonic, východně od silnice k Drahotěšicím, se na parcele č.1174/1 nachází poměrně dobře dochované tvrziště kruhového půdorysu – bez potíží ho najdeme podle skupinky starých listnatých stromů, kterými je porostlé. Jeho jádro tvoří kruhová vyvýšenina o průměru 20 – 21 metrů, která se nad dno příkopu zvedá o 1 – 2 metry ( výrazněji na jižní straně ).

Pouze na severní straně bylo tvrziště silně poškozeno stavbou sousedních domů, navážkou zeminy a přeměnou vzácné archeologické lokality na smetiště. Severovýchodní okraj středového pahorku je poničen terénními zásahy. Na rovné ploše vlastní tvrze nejsou patrny žádné zbytky původních nadzemních konstrukcí, nerovnosti ani případné stopy propadlých sklepních prostor, takže nelze říci nic bližšího ani o stavební podobě někdejšího sídla. Ještě v roce 1990 vyčnívaly nad povrch drobné fragmenty kamenného zdiva, které by mohl zachytit archeologický průzkum. Vrstva novodobých odpadků komplikuje pokusy o povrchový sběr.

Kolem celého středového pahorku obíhá příkop, široký 14 – 17 metrů, v severní části již téměř neznatelný a na zbávajících stranách dosahující hloubky 2-3 metry ( měřeno ze středu spojnice mezi jádrem tvrze a vrcholem okružního valu). Po vydatných deštích bývá částečně zaplněn vodou. Vnější opevnění tvrze tvořil hlinitý val, jehož výška zejména na západě a jihozápadě znatelně přesahuje úroveň středového pahorku. Násep podél severní a zčásti též severozápadní strany byl v minulosti zcela rozvezen. Výškový rozdíl mezi dnem příkopu a korunou náspu je podstatně větší neý rozdíl mezi korunou náspu a okolním terénem, na jižní straně dnes dokonce vnější strana valu není vůbec patrná.

Radonice představují charakteristickou ukázku kruhového tvrziště se zemní fortifikací, jen zčásti přerušeného a bohužel necitlivě využívaného jako skládka odpadu. Vztah šlechtického sídla k půdorysu osady byl dán jeho polohou na jižním okraji zástavby, takže tvrz přiléhala k užšímu konci návsi a svou hmotou ji zřejmě ovládala. Někde v prostoru kolem tvrze je nutno počítat s existencí hospodářského zázemí, nejspíše dvora, byť není v historických pramenech výslovně uváděn.

Tvrzistě bývá tradičně nazýváno „Propast“, U hrádku“ nebo také „U zámku“. V mapě stabilního katastru z roku 1827 je jižně od lokality uveden pomístní název „Za propastí“. K tomuto označení se vztahuje pověst, podle níž tu prý majitelé Radonic žili bujarým životem a za trest se i s tvrzí propadli do země. Jádrem pověsti se hypoteticky mohly stát nějaké hluboké sklepní prostory, které zbyly jako poslední pozůstatek šlechtického sídla a dnes jsou již dávno zasypány. Terénní situace se příliš neliší od líčení Petra Kašpara Světeckého z poloviny 18: století. Světecký prozrazuje bystrý úsudek geometra, když se nenechal zmást vyprávněním místních lidí o zámečku, jenž zmizel v bezedných bažinách. V jeho rozsáhlých rukopisných pamětech se dočítáme:

„Radonice ves, kde někdy tvrz bejvala za starodávna. Ta ves patří panství Třeboňskému, leží půl míle od Ševětína a půl míle od Bzí, blíž mestys Bukovska. Jel jsem tudy léta 1740 dne 30ů July a pode vsí spatřil jsem nějaký starý šance, ptal jsem se sedlákův Radonických co by to bylo, dali mě za odpověď, že v tradici u nich to zůstává, že tu bejvala za starodávna tvrz a zámeček, a ten že užívali nějací páni, a byvše mezi sebou živi o co hůř nežli hovada, takže přátelé s cizíma, otec, matka s dětma hřešili, jako někdy bejvali Adamité, a protož potom že se i s zámečkem propadli a od země pohlceni byli, tak že jenom příkopy zůstaly a plac, kterej bejval uvnitř téhož zámečku. Toho času jmenuje se to místo Propast nebo na Propasti. Šel jsem tam a spatřil jsem, že jest to místo do cirkle okrouhlý, in Diametro plácek 30 kroků, okolo něj příkop nebo dolina po 8 a 9 ti krokách šířky, a potom příkop neb valy 12 i 13 kroků široký, k straně polední je vejjezd a proti k straně půlnoční též. V příkopě stojí voda a jest tu marast takový, že se dna dobrati nemohu nebo dopíditi, a tu se praví, že stálo to propadený stavení. Já mám za to, že tomu tak není, jak se povídá, ale ten plac že jest na místě, kde někdy tvrz za starých časův vojsko pánův Rožmberka hájilo panství proti nepřátelům.Dálej se povídá, že předkové nynějších sedlákův Radonických řast v tej propast zvony zníti slejchali, item staří i nynější sedláci že na těch místech začastý vídali a vídají světla jako peníze hořívají. Že by v tom bahně dna nebylo, nevěřím, ale mám za to, poněvadž voda odtad nemá vejpadu, že vždy hloub žere a tudy vždy hlou na dno jest, anebo hned od začátku pro lepší obranu té tvrze hluboký příkopy jsou vybraný“.

Větší pozornost věnoval radonickému tvrzišti učitel František Švinger z Dolního Bukovska, který kolem poloviny 20. let 20. století systematicky zkoumal drobná panská sídla v okolí svého působiště. V prostoru jádra tvrze a v tělese náspu provedl výkopy do hloubky asi 40 cm, přičemž získal soubor 79 zlomků keramiky, který je dnes uložen v Městském muzeu v Týně nad Vltavou. Rozbor nálezů provedl ve své práci Václav Huml, podle nějž se jedná o keramiku pocházející z období od 13. do začátku 15. století. V poslední době se podařilo povrchovými sběry získat ojedinělé nálezy keramiky Eriku Hiekemu v září 1999 a také při společném průzkumu v únoru 2004 (E.Hieke, O.Chvojka, D.Kovář). Jde však jen o nevýrazné úlomky, rámcově datovatelné do vrcholného středověku.

Závěr, který můžeme uřinit na základě dosavadních zjištění, je tedy velmi stručný. Na jižním okraji Radonic stála ve středověku tvrz blíže neznámého drobného šlechtického rodu, která mohla vzniknout již na sklonku 13. století, jistě existovala ve 14. století a zanikla nejspíše během poloviny 15. věku. Nemůžeme zavrhnout ani doměnku, vyslovenou již Světeckým, že se mohlo jednat o správní a vojenský opěrný bod, chránící okrajovou část rožmberského dominia – podobná fortifikace Rožmberků se nacházela například v nedalekém Dolním Bukovsku. Radonice se v blíže neznámé době staly součástí třeboňského panství a setrvaly při něm až do zrušení patrimoniálního systému správy. Do dnešních dnů se z radonické tvrze zachovalo pouze zemní opevnění.

text převzat a zkrácen z Výběr 42, 2005, č. 3 Kovář Daniel, Tvrz v Radonicích na Českobudějovicku, s. 153 – 159.

Obr. 1 Daniel a Daniela Kovářovi, 10.března 2002,

Obr. 2 Scheuflerová

Obr. 3 Čížek